Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) F. K., b) M. K. a c) M. K., všech zastoupených Mgr. Pavlem Kolouškem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 7a, proti žalovaným 1) R. Š. a 2) L. Š., oběma zastoupeným JUDr. et Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Písku, Velké náměstí 7/12, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 10 C 187/2020, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 8. 2024, č. j. 7 Co 541/2024-503, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 8. 2024, č. j. 7 Co 541/2024-503, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 12. 2023, č. j. 10 C 187/2020-440, určil, že žalobci jsou „vlastníky v podílovém spoluvlastnictví v rozsahu F. K. ideální ½, M. K. ideální ¼, M. K. ideální ¼ části pozemku parc. č. XY o výměře 761 m2 – zahrada, katastrální území XY, obec XY, jak je zapsán na listu vlastnictví č. 346 vedeném Katastrálním úřadem XY, katastrální pracoviště XY, tato část uvedeného pozemku je označena jako parcela č. XY, vyznačena v geometrickém plánu č. 315-29/2021, vyhotoveném Ing. Danielem Vučenovičem a ověřeném Ing. Alanem Novákem dne 23. 11. 2021, který je nedílnou součástí rozsudku“ (výrok I). Dále zamítl vzájemný návrh, kterým se žalovaní 1) a 2) domáhali určení, že jsou vlastníky ve společném jmění manželů pozemku parc. č. XY (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
2. Soud prvního stupně uvedl, že žalovaní nakládali s předmětnou částí pozemku parc. č. XY, která byla „připlocena“ k pozemku v jejich vlastnictví, dokud nebyli žalobci upozorněni, že jim část pozemku nepatří. Celková doba, kdy žalovaní s částí pozemku nakládali jako s vlastní však nedosahuje 10 let. I při započtení držby části pozemku jejich právními předchůdci nemohli žalovaní vlastnické právo k části pozemku vydržet, neboť jejich držba nemohla být řádná, protože absentuje platný nabývací titul ve vztahu k „připlocené“ části pozemku. Žalovaní nemohli část pozemku vydržet ani „v režimu mimořádného vydržení“, neboť spory ohledně hranice pozemku trvají od roku 2017, ale mimořádné vydržení lze aplikovat jen když dvacetiletá vydržecí doba neskončí dříve než uplynutím pěti let ode dne nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), tj. nejdříve dne 1. 1. 2019.
3. K odvolání všech účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 8. 2024, č. j. 7 Co 541/2024-503, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III změnil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
4. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že mezi účastníky je spor o vlastnické právo k části pozemku parc. č. XY. Průběh vlastnické hranice mezi pozemkem žalobců parc. č. XY a pozemkem žalovaných parc. č. XY jasně vyplývá z katastru nemovitostí (katastrální mapy) a zejména z rozhodnutí Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY ze dne 21. 8. 2023, č.j.: OR–176/2023–305–24 a z rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v XY ze dne 9. 11. 2023, č.j.: ZKI XY – o – 24/737/2023–4, z nichž odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vychází (§ 135 odst. 2 o.s.ř.). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že geometrické a polohové určení vlastnické hranice mezi pozemkovými parcelami č. XY a č. XY je určené body č. 109–28, č. 109–20 a č. 109–23. Z takto stanovené vlastnické hranice mezi pozemky vychází i geometrický plán, který je nedílnou součástí rozsudku soudu prvního stupně, z něhož při vymezení svých žalobních nároků vychází jak žalobci, tak žalovaní.
5. Žalovaní se chopili držby sporné části pozemku parc. č. XY na základě kupní smlouvy ze dne 31. 10. 2008, kterou uzavřeli (jako kupující) se společností ASTRA GAMES, s.r.o. (jako prodávající) ohledně rodinného domu č. p. XY na parcele st. č. XY, pozemku parc. č. st. XY, pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY. V době uzavření kupní smlouvy byla sporná část pozemku parc. č. XY „připlocena“ k převáděnému pozemku parc. č. XY, s nímž sousedí, a užívána s převáděnými pozemky v rámci jednoho funkčního celku.
6. Bylo zjištěno, že žalovaní byli utvrzeni o průběhu vlastnické hranice jejich právní předchůdkyní společností ASTRA GAMES, s.r.o., která nabyla nemovitosti v exekuční dražbě a ve stejném rozsahu je rovněž prostřednictvím zástupce (Reality Horňák) užívala a nabízela k prodeji. Poměr výměry nabytých pozemků k pozemkům skutečně drženým, jež spolu tvořily jeden funkční celek, nevylučoval dobrou víru žalovaných ani jejich právních předchůdců, společnosti ASTRA GAMES, s.r.o. a I. K. (jejichž držby se žalovaní dovolávají). Odvolací soud neshledal žádný důvod ke změně závěru soudu prvního stupně o poctivosti držby žalovaných a uvedených právních předchůdců žalovaných ve vztahu ke spornému pozemku. Souhlasil rovněž s tím, že tato poctivá držba žalovaných nebyla pravá, neboť se nezakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva ke spornému pozemku, který je částí pozemku parc. č. XY.
7. I v posuzovaném případě kupní smlouva, na jejímž základě žalovaní nabyli do vlastnictví ve smlouvě konkrétně uvedené pozemky označené katastrálním číslem, mimo jiné pozemek parc. č. XY, není titulem pro držbu sousedního pozemku (popřípadě jeho části) parc. č. XY. Řádné vydržení sporného pozemku žalovanými je tak vyloučeno. Vzhledem k poctivosti jejich držby se soud zabýval otázkou mimořádného vydržení, které existenci nabývacího titulu nevyžaduje. Dospěl k závěru, že ani k mimořádnému vydržení vlastnického práva žalovanými, ani při započtení držby právních předchůdců, nemohlo dojít. Vzhledem k tomu, že se vztahy mezi účastníky týkající průběhu vlastnické hranice mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. XY „vyhrotily“ již v roce 2017, nemohlo dojít k naplnění podmínek mimořádného vydržení k datu 1. 1. 2019 (srov. § 3066 o. z.).
II.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaní formulují sedm otázek:
i. „Je povinen soud zohlednit vytýčení vlastnické hranice geodetické kanceláře schválené katastrálním úřadem v rámci pravomocného řízení o odstranění stavby na cizím pozemku, které účastníci (a jejich právní předchůdci) po dobu více než 23 let respektovali?“
Odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4634/2010 a sp. zn. 28 Cdo 982/2020.
ii. „Musí se odvolací soud vypořádat se zásadními důvody odvolatelů a skutkovými zjištěními, pro které je podáváno odvolání, přičemž každý z těchto důvodů může vést ke změně odvoláním napadeného rozsudku ve prospěch dovolatelů?“
Odkazují například na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2433/99, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009 a sp. zn. 22 Cdo 1629/2024 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2110/07, sp. zn. II ÚS 1842/12, sp. zn. IV. ÚS 3902/11 a sp. zn. IV. ÚS 2957/20.
iii. „Je v rámci řízení o obnově katastrálního operátu rozhodováno o existenci či rozsahu vlastnického či jiného práva k dotčené nemovitosti?“
Odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1840/2003, sp. zn. 29 ICdo 45/2020 a sp. zn. 28 Cdo 211/2024.
iv. „Představuje pravomocné rozhodnutí Městského úřadu v XY v řízení vedeném pod sp. zn. výst/409/94/Pý, jehož předmětem bylo určení vlastnické hranice, počátek dobré víry manželů M. a J. B., právních předchůdců žalovaných? Řídí se v takovém případě úprava vydržení zákonem č. 40/1964 Sb. nebo zákonem č. 89/2012 Sb.?“
v. „Je závazné rozhodnutí katastrálního úřadu, resp. katastrálního inspektorátu, v řízení o ochraně chyby pro občanskoprávní řízení, v němž je veden spor vlastníků sousedních pozemků, nebo tato skutečnost je výlučně předmětem civilních soudů podle soukromoprávních institutů?“
Odkazují na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 4/2011 a sp. zn. 7 As 131/2012.
vi. „Musí být pozemek, který je předmětem vydržení, označen v nabývacím titulu údajem, který je evidován v katastru nemovitostí?“
Odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1240/2004.
vii. „Posouzení věci odvolacím soudem je zjevně nespravedlivé a podporuje nepoctivost žalobců a vznik dalších sporů mezi účastníky.“
Odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3324/2011, sp. zn. 22 Cdo 895/2020 a sp. zn. 33 Cdo 884/2020.
9. Prostřednictvím těchto otázek nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nedošlo k řádnému, potažmo mimořádnému vydržení sporného pozemku žalovanými přesto, že po dobu delší než 23 let respektovali hranici vymezenou rozhodnutím správního orgánu.
10. Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
III.
Přípustnost dovolání
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Protože k nabytí vlastnického práva vydržením (ať už řádným či mimořádným) mělo dojít po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
13. Předně je nutné uvést, že rozhodnutí v projednávané věci není na řešení jednotlivých specificky formulovaných otázek dovolatelů založeno.
14. Dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, dostupné na https://nalus.usoud.cz).
K vázanosti soudu rozhodnutím správního orgánu
15. V projednávané věci dovolatelé prostřednictvím svých námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu nesouhlasí s jeho závěrem, že v případě žalovaných nedošlo k řádnému, ani mimořádnému vydržení sporného pozemku parc. č. XY, a jeho podílovými spoluvlastníky jsou žalobci. Veškeré dřívější i současné nejasnosti ohledně hranice pozemků parc. č. XY (ve vlastnictví žalobců) a parc. č. XY (ve vlastnictví žalovaných) považují za definitivně vyřešené rozhodnutím Městského úřadu v XY, odborem výstavby a územního plánování pod sp. zn. Výst/409/94/Pý ze dne 15. 4. 1994, když měřičským náčrtem na vytýčení hranic pozemků ze dne 30. 9. 1993, odsouhlaseným katastrálním úřadem, byla najisto stanovena hranice pozemků. Takto stanovenou hranici 23 let respektovali.
16. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněném pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (toto a veškerá dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz), přijal právní závěr, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat ani věcnou správnost správního aktu; může jej přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný (nulitní). Nejde-li tedy o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§ 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř. - usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2085/2004).
17. Právní předchůdci účastníků, ani žalobci však na základě výše uvedeného vytýčení hranic nepodali návrh na změnu vlastnické hranice do katastru nemovitostí, přičemž právě uvedený měřičský náčrt by byl podkladovou listinou. Shodná hranice se tak do katastru nemovitostí nepromítla, což s ohledem na zásadu intabulace a princip materiální publicity a právní úpravu s tím spojenou (§ 980 až 986 o. z.) znamená, že sám o sobě neměl žádných právních účinků.
18. Žalovaní na základě výše uvedeného měřičského náčrtu na vytýčení hranic pozemků podali návrh na opravu chyby v katastrálním operátu až dne 2. 5. 2023, přičemž tento návrh Katastrální úřad XY, Katastrální pracoviště XY zamítl.
19. Jinými slovy, nalézací soudy rozhodnutí Městského úřadu v XY, odboru výstavby a územního plánování ze dne 15. 4. 1994, sp. zn. Výst/409/94/Pý, nijak neopomenuly ani nezkoumaly jeho věcnou správnost. Nicméně z důvodů na straně účastníků tento správní akt nevyvolal zamýšlené právní důsledky, přičemž tuto skutečnost musely nalézací soudy akcentovat v podobě akceptace sporné hranice pozemků dle stavu zapsaného v katastru nemovitostí.
20. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v této části zcela v souladu jak s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, tak i Nejvyššího správního soudu.
K řádnému vydržení
19. Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.
20. Podle § 1090 odst. 1 o. z. se k vydržení vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.
21. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.
22. Podle § 992 odst. 1 o. z. kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.
23. Nejvyšší soud se podmínkami řádného vydržení v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zabýval zejména v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, jenž byl uveřejněn pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Vyložil, že držba způsobilá k řádnému vydržení musí být podle výslovného znění zákona poctivá (§ 1089 ve spojení s § 992 odst. 2 o. z.) a pravá (§ 993 o. z.); naopak nemusí být řádná ve smyslu § 991 o. z.; to výslovně uvádí i důvodová zpráva: „Zároveň se vyžaduje držba opřená o řádný titul. Z formulace, aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou, je dostatečně zřejmé, že nejde o řádnou držbu ve smyslu § 991, nýbrž že se má na mysli jiný případ“. Držba se tak musí opírat o právní důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci. Např. je uzavřena ohledně věci platná kupní smlouva, avšak vlastnické právo na kupujícího nepřejde, neboť prodávající nebyl vlastníkem věci (a také nebyly splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného). „Řádné vydržení je právním institutem, který hojí to, že převodci nenáleží převáděné právo“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2747/2022).
24. V odborné (komentářové) literatuře se uvádí, že držba způsobilá k řádnému vydržení se musí zakládat na platném a účinném právním důvodu. Právní důvod musí postačit „ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo bylo zřízeno oprávněnou osobou“. Řádné vydržení totiž zhojuje pouze nedostatek práva na straně převodce (jde-li o vydržení vlastnického práva) nebo zřizovatele (jde-li o vydržení jiného práva, např. práva stavby); jinak musí být naplněny, všechny ostatní předpoklady nabytí práva. Řádný důvod způsobilý založit řádné vydržení tak: (i) musí existovat a být platný (tj. nesmí být putativní, srov. NS 22 Cdo 2119/2015), přičemž nedostatek převodcova dispozičního oprávnění neplatnost nezpůsobuje (§ 1760); (ii) musí směřovat k převodu práva, které má být vydrženo, (iii) musí být též účinný (PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, systém beck-online, 2024, komentář k § 1090, marg. č. 3.).
25. V projednávané věci vyšly soudy ze zjištění, že nově vymezený pozemek parc. č. XY je částí pozemku parc. č. XY. Právní předchůdci žalovaných měli za to, že rozhodnutím Městského úřadu v XY, odborem výstavby a územního plánování pod sp. zn. Výst/409/94/Pý ze dne 15. 4. 1994, a měřičským náčrtem na vytýčení hranic pozemků ze dne 30. 9. 1993, odsouhlaseným katastrálním úřadem, byla najisto stanovena hranice pozemků a od této doby právní předchůdci žalovaných měli za to, že jsou oprávněnými držiteli sporného pozemku. Vklad do katastru nemovitostí na základě těchto dokumentů však nikdy proveden nebyl. Kupní smlouvou ze dne 5. 11. 2008 žalovaní nabyli mimo jiné pozemek parc. č. XY v hranicích dle katastru nemovitostí. K tomu právě odvolací soud uvedl: „Platí, že jestliže někdo zakoupí určitý pozemek vymezený katastrálním číslem, nebude taková smlouva titulem pro držbu sousedního pozemku jiného katastrálního čísla. I v posuzovaném případě kupní smlouva, na jejímž základě žalovaní nabyli do vlastnictví ve smlouvě konkrétně uvedené pozemky označeném katastrálním číslem, mimo jiné pozemek parc. č. XY, není titulem pro držbu sousedního pozemku (popřípadě jeho části) parc. č. XY.“
26. Dovolací soud neshledal úvahy odvolacího soudu za zjevně nepřiměřené, a proto jeho závěr o řádném vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku parc. č. XY ve světle uvedené judikatorní praxe dovolacího soudu zjevně obstojí. Držba žalovaných nemůže vykazovat znaky pravosti (§ 993 o. z.), jelikož se nezakládá na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva. Kupní smlouvou ze dne 5. 11. 2008 nabyli žalovaní (mimo jiné) výhradně pozemek parc. č. XY, a to v hranicích dle katastru nemovitostí, nikoliv dle měřičského náčrtu na vytýčení hranic z roku 1993. Řádné vydržení proto nepřichází do úvahy.
K mimořádnému vydržení
27. Jelikož se odvolací soud při posouzení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je dovolání žalovaných v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné.
IV.
Důvodnost dovolání
28. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.
29. Nejvyšší soud vyložil otázky související s podmínkami mimořádného vydržení v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021. Na toto rozhodnutí rovněž odkázal v usnesení ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1102/2022, a v usnesení ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1796/2022.
30. Ze shora uvedené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že zákon k mimořádnému vydržení vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“.
31. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) tedy není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák., se tu neuplatní.
32. Při výkladu sousloví „nepoctivý úmysl“ dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu. Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“ [srovnej PETROV, J. in PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1163, BĚLOVSKÝ, P. in SPÁČIL, J., KRÁLÍK, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 377, DOBROVOLNÁ, E. in SPÁČIL, J. a kol. Věcná práva. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 90].
33. Samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemění v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). Je třeba zvážit, že i vlastnické právo k nemovitosti lze nabýt mimoknihovně (vydržením), takže ani vědomost o tom, že držitel nemovitosti není jako vlastník evidován ve veřejném seznamu, nevylučuje absenci nepoctivého úmyslu.
34. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je zpravidla úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je především na úvaze soudů nižších stupňů, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak zpochybní úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené či nejsou řádně odůvodněny (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1102/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1796/2022).
35. Podle důvodové zprávy k § 1095 o. z. míří úprava mimořádného vydržení mimo jiné na případy, ve kterých „byl převeden pozemek o chybně stanovené (větší) výměře, než je výměra skutečná nebo pozemek chybně označený parcelním číslem, takže nabyvatel v dobré víře drží něco jiného, než pro co mu svědčí vlastnický titul“.
36. Jak již Nejvyšší soud uvedl, podmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek (srovnej k tomu např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98). Tento závěr platí i pro posuzování držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Tento úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl anebo – při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o. z., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností – vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu; přitom, podobně jako v právu trestním, může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná nepoctivě a takto jednat i chce), nebo o úmysl nepřímý (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022).
37. V této souvislosti lze přihlédnout i k judikatuře Nejvyššího soudu k § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ovšem s tím, že jde-li o mimořádné vydržení, je nutno držbu posuzovat benevolentněji, nestačí nedbalost držitele při uchopení držby. Přiměřeně se tak uplatní i právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004.
38. K tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, vyložil, že nepoctivý úmysl brání vydržení jen za předpokladu, že existoval při uchopení držby. Z tohoto rozsudku Nejvyššího soudu se podává, že pokud jde o zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, je třeba analogicky aplikovat § 995 větu první o. z., podle které platí: „Bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba.“ Zpravidla tedy platí, že ujala-li se osoba držby nikoliv v nepoctivém úmyslu a později zjistí, že není vlastníkem (není v katastru nemovitosti evidován jako vlastník), není tím její poctivý úmysl dotčen; na rozdíl od poctivé držby (§ 992 odst. 1 o. z.) nemá taková vědomost za následek zánik kvalifikované držby (zde držby nikoliv v nepoctivém úmyslu).
39. K vydržení práva nemůže dojít, ztratí-li držitel držbu (§ 1009 odst. 1 o. z.) dříve, než uplyne vydržecí doba. Vlastník věci, resp. – subjekt vlastnického práva, proto zabrání mimořádnému vydržení zejména tím, že s držitelem uzavře dohodu o předání držby vlastníkovi; přitom ani nemusí dojít ke změně ve fyzickém ovládání věci (viz tzv. constitutum possessorium, kdy držitel předává držbu jinému a zůstává detentorem).
40. Pokud však držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. vzdát se jí, může vlastník v průběhu vydržecí doby zabránit mimořádnému vydržení v zásadě jen žalobou napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva (§ 1040 o. z.), nebo (má-li na určení naléhavý právní zájem) žalobou na určení svého práva či na určení, že držiteli držené právo nenáleží (§ 80 o. s. ř.).
41. Odvolací soud při hodnocení držby žalovaných v nikoliv nepoctivém úmyslu přihlédl k tomu, že vztahy mezi účastníky týkající se průběhu vlastnické hranice mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. XY se „vyhrotily“ již v roce 2017, přičemž probíhající konflikt podle odvolacího soudu vyloučil dobrou víru žalovaných a svědčí o nepoctivosti jejich úmyslu ve smyslu § 1095 o. z. k rozhodnému datu 1. 1. 2019. Proto dovodil, že žalovaní vlastnické právo k tomuto pozemku nemohli nabýt na základě mimořádného vydržení.
42. Tento závěr odvolacího soudu je však v rozporu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nepoctivý úmysl držitele totiž brání vydržení jen za předpokladu, že existoval při uchopení držby. Pokud držitel až později zjistí, že není vlastníkem držené věci (není v katastru nemovitostí evidován jako vlastník), není tím jeho nepotivý úmysl (zpravidla) dotčen. Tudíž samotná skutečnost, že žalovaní v průběhu roku 2017 zjistili, že jako vlastníci předmětného pozemku jsou v katastru nemovitostí uvedeni žalobci, neměla za následek zánik jejich kvalifikované držby (tedy držby nikoliv v nepoctivém úmyslu). O poctivosti jejich úmyslu nadto svědčí i úspěšnost jejich žaloby o ochranu z rušené držby, kterou se žalovaní bránili umístění nového plotu na sporné části pozemku v řízení vedeném před okresním soudem v Písku pod sp. zn. 9 C 188/2017.
43. Pokud tak odvolací soud dovodil, že jen konflikt účastníků probíhající od roku 2017 vylučuje nikoliv nepoctivý úmysl žalovaných k rozhodnému datu 1. 1. 2019, pak jsou jeho závěry o vyloučení mimořádného vydržení sporného pozemku parc. č. XY žalovanými v rozporu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Jak bylo uvedeno výše, zabránit mimořádnému vydržení lze v zásadě jen žalobou napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí.
V.
Závěr a náklady řízení
44. Dovodil-li odvolací soud, že žalovaní nenabyli vlastnické právo k pozemku parc. č. 800/9 na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. jen proto, že mezi účastníky je od roku 2017 spor o vlastnické právo k pozemku (nikoliv však spor založený kvalifikovanou žalobou), je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolání žalovaných je tak v této části přípustné. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v této části rovněž na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., je dovolání i důvodné. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil [v posuzované věci nejsou splněny podmínky pro postup podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.] a věc podle § 243e odst. 2 o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
45. V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
46. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2025
Mgr. David Havlík
předseda senátu