Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyň a) P. Č. D. a b) K. M., zastoupených JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Brněnská 300/31, proti žalované D. D., zastoupené Mgr. Michalem Smečkou, advokátem se sídlem v Praze, Badeniho 291/3, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 C 159/2021, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2024, č. j. 21 Co 243/2024-404, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2024, č. j. 21 Co 243/2024-404, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 12. 2023, č. j. 15 C 159/2021-314, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly určení, že pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY – bytový dům, a pozemek parc. č. XY, vše k. ú. XY (dále jen „předmětné nemovitosti“), byly ke dni úmrtí L. D., zemř. dne 28. 8. 2019 (dále též jen „zemřelý manžel“), ve společném jmění L. D. a žalované (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobkyň Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 10. 2024, č. j. 21 Co 243/2024-404, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II). Z pohledu dovolacího přezkumu je klíčový závěr odvolacího soudu, podle kterého je nutno při posouzení, zda žalovaná prokázala, že nemovitosti koupené smlouvou ze dne 10. 10. 1997 zakoupila za své výlučné prostředky a netvořily tak součást tehdy existujícího bezpodílového spoluvlastnictví manželů, „přihlížet k nižšímu důkaznímu standardu, jenž lze na žalovanou klást“ (správně jde o míru důkazu – poznámka dovolacího soudu). Vzhledem k tomuto východisku pak odvolací soud uzavřel, že na úhradu kupní ceny byly použity výlučně finanční prostředky žalované.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalobkyně dovolání. Uvedly, že dovolání je přípustné, poněvadž se odvolací soud stejně jako soud prvního stupně svým svévolným hodnocením důkazů zásadně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce unesení důkazního břemene a míry důkazu. K důkaznímu břemenu i k otázce míry důkazu uvedly několik rozhodnutí Nejvyššího soudu a vyjádřily nesouhlas s postupem odvolacího soudu, který v dané věci aplikoval tzv. nižší důkazní standard. Poukazovaly na to, že z jejich pohledu žalovaná dostatečně neprokázala skutečnosti, ohledně kterých ji tížilo důkazní břemeno, a sice že předmětné nemovitosti zakoupené po uzavření manželství zaplatila ze svých výlučných prostředků, a soudy proto měly rozhodnout v její neprospěch. Dovolatelky se neztotožnily s názorem soudů, dle kterých žalovaná své důkazní břemeno naopak unesla. Proto Nejvyššímu soudu navrhly, aby napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že žalobkyně interpretují výsledek provedeného dokazování účelově zkresleně, aby zlehčily výsledek provedeného dokazování. I přesto, že bylo dokazováním potřeba rekonstruovat stav ke dni 10. 10. 1997, tedy před více než čtvrtstoletím, vyšlo podle mínění žalované z provedených důkazů najevo, že nemovitosti pořídila za své výlučné prostředky. Za stěžejní důkaz k této skutečnosti považovala písemné prohlášení svého zemřelého manžela, jež bylo součástí kupní smlouvy, kterou se předmětné nemovitosti převáděly. Kromě dalších důkazů poukázala dále také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13, podle kterého je nutno reflektovat, že skutkové okolnosti, které již odezněly, nelze ex post prokázat s absolutní jistotou. Byl by to důkazní standard, kterého není možno dosáhnout, proto by prakticky nebylo možno důkazní břemeno unést. Vždy jde o otázku určité míry pravděpodobnosti. Upozornila také na to, že skutečnost, že důkazní síla v průběhu času slábne, je zjevná i z existence promlčecích, prekluzivních i vydržecích lhůt, jejichž délky projednávaný případ násobně převyšuje. Nakonec ještě zdůraznila, že není bez významu, že tento spor neprobíhal mezi manžely, ale proti sobě stály pozůstalá manželka a dcery zemřelého manžela z předchozího manželství, které o nákupu nemovitostí prakticky nic nevěděly a jen se „rozhodly zkusit štěstí“, jestli žalovaná nákup za výlučné prostředky bude schopna po uplynutí více než čtvrt století prokázat či nikoliv. Takové jednání je podle žalované potřeba považovat za nemorální. Vzhledem ke všemu uvedenému navrhla dovolání odmítnout a přiznat jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Dovolání je zčásti přípustné a zároveň i důvodné.
6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
8. Dovolatelky předložily k dovolacímu přezkumu nejprve otázku unesení důkazního břemene žalované ve vztahu k prokázání vynaložení jejích výlučných finančních prostředků na zaplacení kupní ceny na koupi předmětných nemovitostí ve vazbě na odvolacím soudem zdůrazněný tzv. nižší důkazní standard. Odvolacímu soudu vytkly nesprávné právní posouzení této otázky procesního práva, jelikož své rozhodnutí založil na nižší než potřebné míře důkazu. Takové řešení považovaly za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, především s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008, či ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021. Poukazovaly na to, že z jejich pohledu žalovaná dostatečně neprokázala skutečnosti, ohledně kterých ji tížilo důkazní břemeno, a sice že předmětné nemovitosti zakoupené po uzavření manželství s L. D. zaplatila ze svých výlučných prostředků. Soudy proto měly rozhodnout, že předmětné nemovitosti patřily ke dni úmrtí manžela do jejich společného jmění. Dovolatelky se neztotožnily s názorem soudů, podle kterých žalovaná své důkazní břemeno při nižším důkazním standardu unesla.
9. Jelikož odvolací soud v napadeném rozhodnutí nevyšel z potřebné míry důkazu, ale naopak shledal důvod pro její snížení, ačkoliv pro takový postup v projednávaném případě nebyl prostor, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalobkyň je proto přípustné a zároveň i důvodné.
10. Podle § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
11. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoliv. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).
12. Je tedy na zvážení a posouzení soudu, kterému důkaznímu prostředku v dané konkrétní věci přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej také např. usnesení Nejvyššího soudu 3. 12. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2866/2024). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. pak nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, může dovolací soud přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3170/2024).
13. „Volným hodnocením důkazů má soudce dospět k vnitřnímu přesvědčení, zda určité skutkové tvrzení lze považovat za pravdivé, či nikoliv. Jak vysoký musí být stupeň takového vnitřního přesvědčení, aby byl důkaz úspěšně podán, určuje tzv. míra důkazu. Stanovení míry důkazu není v žádném případě věcí volné úvahy soudce, ale v zájmu právní jistoty musí spočívat na předem daném obecně se uplatňujícím kritériu“ (viz LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád § 1 až § 250l. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 651–653). Dovolací soud v této souvislosti sdílí závěry formulované v odborné literatuře, podle kterých má soudce volným hodnocením důkazů dospět k vnitřnímu přesvědčení, zda je v konkrétní věci určité skutkové tvrzení prokázané, či nikoliv. Pokud by se důkaz nezdařil, rozhodl by soud nikoliv na základě zjištěného skutkového stavu, ale na základě pravidel objektivního důkazního břemene. Obecné pravidlo určující, kdy je důkaz úspěšně podán, se označuje jako míra důkazu. Zatímco hodnocení důkazů je otázkou skutkovou a omezuje se na posouzení toho, zda byla určitá skutečnost prokázána, míra důkazu je otázkou právní a určuje, kdy je důkaz podán. Tento rozdíl má podstatné dopady také do přezkumu věci v dovolacím řízení; zatímco mírou důkazu jakožto právní otázkou se dovolací soud zabývat může, hodnocením důkazů, představujícím otázku skutkovou, nikoliv. Míra důkazu představuje obecné a abstraktní právní pravidlo určující, kdy lze skutečnost považovat za prokázanou, tj. kdy je důkaz podán. Soudce volným hodnocením důkazů dospívá k závěru, zda v konkrétní věci bylo této obecně a abstraktně stanovené míry důkazu dosaženo. To by mělo představovat základní pravidlo, z nějž lze v odůvodněných případech připustit výjimky, které se označují buď jako zvýšení míry důkazu, nebo redukce míry důkazu. Vzhledem k právní povaze, obecnému a abstraktnímu charakteru míry důkazu je zásadně na rozhodnutí zákonodárce, jaká míra důkazu má v daném právním řádu platit. Odchylky od takto stanoveného základního pravidla (tj. zvýšení nebo redukce míry důkazu) mohou být také výsledkem soudcovského dotváření práva (např. důkaz prima facie, jenž se používá především při posuzování kauzality nebo zavinění). Příkladem soudcovského dotváření pravidel důkazního břemene jsou rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež se zabývají obtížemi při zjišťování skutkového stavu ležícího v hluboké minulosti. V rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1007/2013, 22 Cdo 1400/2004, 28 Cdo 2720/2015 se konstatuje: „Není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé děly obvyklým či pravidelným způsobem, resp. úředním postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí“ (k tomu srovnej: LAVICKÝ, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017, str. 22–23, 228).
14. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti (viz například dovolatelkami zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný pod. č. 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 22. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2157/2023). „V některých případech postačuje podle zákona i zjištění nižší pravděpodobnosti. Jedná se o situace, kdy zákon požaduje, aby něco bylo pravděpodobné (například § 920 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) nebo osvědčeno (například § 75c o. s. ř.). Pro určité případy dovodila nižší důkazní standard i judikatura (srov. I. ÚS 173/13 k ochraně osob jednajících v duševní poruše, I. ÚS 668/15 k náhradě škody za neoprávněný odběr elektřiny)“ [viz HROMADA, M. in SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., DOLEŽÍLEK, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, str. 644].
15. V posuzovaném případě odvolací soud v bodě 15 shrnuje, že „zůstavitel učinil v kupní smlouvě prohlášení o úhradě kupní ceny za výlučné prostředky žalované a pravdivost tohoto prohlášení nebyla žádnými důkazy vážně zpochybněna. Nevyšly najevo ani žádné skutečnosti, které by důvodně zpochybnily tvrzení žalované o původu prostředků použitých na kupní cenu.“ Odstavec pak zakončuje formulací: „Za tohoto stavu lze tedy přihlížet k nižšímu důkaznímu standardu, jenž lze spravedlivě na žalovanou klást a přijmout závěr, že žalovaná prokázala, že na úhradu kupní ceny použila pouze a jen své výlučné prostředky.“
16. Pokud by soud z provedeného dokazování nabyl dostatečného vnitřního přesvědčení, že žalovaná na úhradu kupní ceny použila pouze své výlučné prostředky, tedy pokud by o tomto závěru neměl žádné rozumné pochybnosti, potom by na základě zásady volného hodnocení důkazů mohl uzavřít, že ačkoliv důkazy ohledně této skutečnosti nebyly úplně přímé, po zvážení všeho, co vyšlo za řízení najevo, nabyl vnitřního přesvědčení, o kterém nemá rozumné pochybnosti, že žalovaná na úhradu kupní ceny použila pouze své výlučné prostředky.
17. Uvedená formulace „lze tedy přihlížet k nižšímu důkaznímu standardu, jenž lze spravedlivě na žalovanou klást“ ale spíše nasvědčuje tomu, že odvolací soud snížil potřebnou míru důkazu, které je potřeba v této věci dosáhnout, tj. provedl redukci míry důkazu. Na základě takto sníženého důkazního standardu uzavřel, že žalovaná své důkazní břemeno unesla, a rozhodl proto v její prospěch. Z rozhodnutí odvolacího soudu však není zřejmé, z jakého důvodu by k redukci obecné míry důkazu v dané věci mělo dojít, tj. v čem by potřeba této redukce spočívala. Lze-li snad usuzovat na to, že uvedenou úvahu spojil odvolací soud s datem uzavření kupní smlouvy v roce 1997, resp. s úmrtím L. D., pak tyto okolnosti redukci míry důkazu samy o sobě nijak neopodstatňují. Ze zákonné úpravy obsažené v občanském soudním řádu nic takového nevyplývá a opodstatněnost redukce míry důkazu pro tyto případy nemá oporu ani v rozhodovací praxi dovolacího soudu.
18. Míru důkazu neboli míru přesvědčení, které si musí soudce utvořit, aby bylo možno skutečnost považovat za dokázanou, si soud není oprávněn určit podle svého uvážení. Výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. S ohledem na vše uvedené je potřeba uzavřít, že odvolací soud otázku míry důkazu nesprávně právně posoudil, a proto je dovolání žalobkyň přípustné a zároveň i důvodné.
19. Dovolatelky dále předložily otázku, zda pro unesení důkazního břemene postačí úvaha o tom, že manžel pravděpodobně mohl výlučnými finančními prostředky v době pořízení nemovité věci disponovat ve spojení s prohlášením druhého manžela, že je nemovitá věc nabývána do výlučného vlastnictví prvního manžela obsaženým v kupní smlouvě, když bezpodílové spoluvlastnictví manželů bylo v zákonném režimu. Žalobkyně v dovolání opakovaně upozorňovaly na to, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní mělo ležet s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004 nebo ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22Cdo 3070/2021) na tom z manželů, který se výluky z obecného režimu majetkového společenství dovolává, tedy na žalované. I v posouzení této otázky se dle názoru dovolatelek soud odchýlil od stálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
20. Vzhledem k tomu, že od dovolatelkami uvedené rozhodovací praxe týkající se důkazního břemene ohledně výjimek z manželského majetkového režimu se odvolací soud v napadeném rozhodnutí neodchýlil, tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
21. V této souvislosti je nejprve nutné uvést, že podle ustálené soudní praxe leží důkazní břemeno ohledně určitých skutečností na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97 (publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, str. 372)]. Ohledně výluk z nabývání majetku do společného jmění manželů (dříve bezpodílového spoluvlastnictví manželů) obecně platí, že pokud se některá ze stran takové výluky dovolává, je na ní, aby prokázala, že taková výluka skutečně existuje (například dovolatelkami uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004). To v poměrech dané věci znamená, že pokud žalovaná tvrdila, že nemovitosti byly sice zakoupeny za trvání manželství, ale z jejích výlučných prostředků, musí takovou skutečnost prokázat. Pro typovou výjimku z tohoto uvedeného obecného pravidla není žádný důvod a úvaha o redukci míry důkazu (slovy odvolacího soudu „nižšího důkazního standardu“) není opodstatněná. Uvedené obecné pravidlo dělení důkazního břemene mezi účastníky však neplatí bez výjimky.
22. Podle § 565 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána.
23. Pravidla vyplývající z § 565 o. z. platila i před přijetím tohoto zákoníku na základě obecných pravidel o důkazním břemeni; jde totiž o pravidla procesní (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018). Jsou proto použitelná jak pro právní vztahy vznikající za účinnosti současného zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tak i pro právní vztahy vzniklé před jeho účinností. Druhá věta citovaného ustanovení pak stanoví pro případy, kdy je listina použita proti osobě, která ji zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici (zde proti žalobkyním), vyvratitelnou domněnku pravosti a správnosti listiny (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021). Důsledkem této vyvratitelné domněnky je to, že pravost a správnost listiny se předpokládá a důkazní břemeno ohledně skutečností, které by vylučovaly pravost a správnost listiny (kupní smlouvy obsahující prohlášení zemřelého manžela), pak leží na té straně, která se nepravosti nebo nesprávnosti listiny dovolává (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021). V posuzovaném případě (po provedení důkazů kupní smlouvou) tedy již důkazní břemeno neleželo na žalované manželce, která výluku ze společného jmění tvrdila, ale naopak na dědičkách po zemřelém manželovi, který listinu podepsal.
24. V napadeném rozhodnutí odvolací soud v bodě 8 uvedl dovolatelkami zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2615/2004, ze kterého vyplývá obecné pravidlo ohledně důkazního břemene v případě výluk z nabývání majetku do společného jmění manželů, a sice že pokud se některá ze stran takové výluky dovolává, je na ní, aby prokázala, že taková výluka skutečně existuje. Z tohoto obecného závěru ve svém rozhodnutí odvolací soud vyšel, podle jeho názoru to měla být žalovaná, koho tížilo důkazní břemeno a která ho také unesla. V tomto směru se proto odvolací soud od dovolatelkami uvedené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
25. Nad rámec výše uvedených klíčových úvah se Nejvyšší soud ještě vyjádří k námitce dovolatelek týkající se formy prohlášení zemřelého manžela v kupní smlouvě. Dovolatelky poukazovaly na to, že dle tehdy účinné úpravy bylo možné zákonem stanovený rozsah bezpodílového spoluvlastnictví manželů zúžit pouze smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu. Žádná taková smlouva, kterou by byl rozsah bezpodílového spoluvlastnictví (později společného jmění manželů) zúžen, uzavřena nebyla, formu notářského zápisu neměla ani kupní smlouva, ve které bylo obsaženo prohlášení zemřelého manžela. S ohledem na to, že prohlášení nemělo požadovanou formu, považovaly předmětné nemovitosti za součást společného jmění.
26. Také odvolací soud v bodě 9 napadeného rozhodnutí s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1387/2008, uvádí, že není právně relevantní samotné prohlášení jednoho z manželů, že určitá věc, pořízená druhým z manželů za trvání společného jmění manželů (dále též “SJM“), do SJM nepatří. Manželé nemohou jiným způsobem než zúžením ve smyslu § 143a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, vyloučit majetkové hodnoty ze SJM.
27. K tomuto závěru musí Nejvyšší soud nicméně poznamenat, že jak dovolatelky, tak i odvolací soud směšují dvě rozdílné situace. První situací je vynětí majetku ze společného jmění. Z povahy věci lze z existujícího SJM „vyloučit“ pouze majetek, který do něj patří. Naopak odlišná je situace, kdy se na nějaký majetek, pořízený již za doby trvání manželství, uplatní některá z výjimek podle § 143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a takový majetek se součástí SJM nikdy ani nestane. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1387/2008 na danou věc vůbec nedopadá již proto, že v uvedené věci šlo o část finančních prostředků získaných půjčkou jednoho z manželů uzavřenou za trvání manželství, tj. prostředků sice získaných smluvním ujednáním pouze jednoho z manželů, ale tvořících součást společného jmění manželů. Proto také Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí použil formulaci, podle které samotné prohlášení (souhlas) jednoho z manželů, že určitá věc, pořízená druhým z manželů za trvání společného jmění manželů a z jeho zdrojů (zde míněno zdrojů získaných právním jednáním pouze jednoho z manželů), do společného jmění manželů nepatří, není právně relevantní a je bez významu, jestliže podle zákonné úpravy společného jmění manželů (§ 143 obč. zák.) do něj náleží.
28. V projednávaném případě žalovaná tvrdila, že předmětné nemovitosti nikdy součástí SJM nebyly na základě výjimek § 143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník; nebylo tedy vůbec na místě aplikovat příslušná ustanovení a judikaturu vztahující se k první popsané situaci, tedy k zúžení rozsahu společného jmění.
29. Ze shora uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.
30. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu