Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) J. Ch., b) V. Ch., zastoupených JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 22/24, proti žalovanému K. Ch., zastoupenému Mgr. Veronikou Ščukovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 764/50, o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 201/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2024, č. j. 18 Co 163/2023-226, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci a) náklady dovolacího řízení ve výši 3 055,- Kč a žalobkyni b) náklady dovolacího řízení ve výši 2 499,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Pavlase, Ph.D., advokáta se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 22/24.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2023, č. j. 5 C 201/2022-178, uložil žalovanému povinnost vydat žalobcům oprávněným společně a nerozdílně ve výroku I blíže specifikované movité věci (výrok I). Dále zamítl žalobu v části vztahující se k vydání ve výroku II specifikovaných věcí (výrok II). V části vztahující se k věcem specifikovaným ve výroku III řízení zastavil (výrok III). Nakonec rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky IV a V).
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 10. 2024, č. j. 18 Co 163/2023-226, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v části týkající se některých z věcí, konkrétně odvodňovacích žlabů 2 palety – nově zakoupené zboží, štěrku – 19,35 tun, náhradních dílů na sběrací vůz a rozmetadlo a materiálu – smyková lišta, výrobce Agrochema, družstvo, zamítl (výrok I), ve zbývající části výrok I a výrok V rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a nakonec rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V něm odvolacímu soudu vytkl nesprávné právní posouzení tří právních otázek. První otázku, zda je možné uložit povinnost vydat movité věci žalobcům jako manželům oprávněným společně a nerozdílně, ač tyto věci nabyl pouze jeden z nich darem, považoval za vyřešenou v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Zbylé dvě otázky, které soud posoudil podle jeho názoru chybně, považoval za dosud v judikatuře dovolacího soudu neřešené. Jednalo se o otázku, zda je možné považovat za jednoznačnou – důkazně dostatečnou – identifikaci movité věci na základě předestření jedné konkrétní fotografie takové věci z místního šetření provedeného v projednávané věci. Dovolatel namítal, že takovým způsobem není možné jednoznačně identifikovat věc, která nemá nějaký individuální specifický znak. Pokud by svědek dostal obdobnou fotografii ze stejného místa s druhou či třetí stejnou věcí nerozeznatelnou od jiných věcí téhož druhu, nebyl by schopen rozlišit, která z nich by měla být tou, jejíž vlastnictví převedl na žalobce. Jako třetí dovolatel uvedl otázku, zda lze rozhodnout o vydání movité věci, kterou nelze rozeznat od jiných věcí téhož druhu ve smyslu § 1041 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), aniž by došlo ke zjišťování nedostatku dobré víry osoby, na níž je požadováno vydání věci. Soudům vytkl, že se žádný z nich nezabýval zjišťováním případného nedostatku dobré víry žalovaného. S ohledem na výše uvedené důvody proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený výrok II rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalobci k dovolání uvedli, že s dovoláním žalovaného zásadně nesouhlasí. Rozhodnutí odvolacího soudu považovali za zcela správné, a proto navrhovali dovolání odmítnout, případně zamítnout.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Jako první dovolatel předložil otázku, zda je možné uložit povinnost vydat movité věci žalobcům jako manželům oprávněným společně a nerozdílně, ač tyto věci nabyl pouze jeden z nich darem. Považoval ji za vyřešenou v rozporu se zákonem i konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, která je podle něj bezproblémová a v souladu se zněním zákona, takže ani není nutné citovat konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu.
9. Nejvyšší soud nicméně upozorňuje, že na zjištění, že by některý z manželů požadované věci nabyl darem, není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který z provedeného dokazování zjistil, že nemovité věci specifikované ve výroku I nabyli žalobci za trvání jejich manželství do společného jmění manželů (body 7 a 16 napadeného rozhodnutí). První otázka dovolatele proto nemůže přípustnost dovolání založit, jelikož se nejedná o řešení otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí ve smyslu § 237 o. s. ř.
10. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/201428 Cdo 1803/2014; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz]. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení téhož soudu ze dne 22. 6.2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004).
11. Vzhledem k tomu, že dovolatel svou první námitku založil na odlišném skutkovém stavu, než jaký byl zjištěn z dokazování před nalézacími soudy, nemůže tato jeho námitka založit přípustnost dovolání, protože se nejedná o řešení otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí ve smyslu § 237 o. s. ř. Nadto, dovolatel v této souvislosti neuvedl byť i jen jediné rozhodnutí dovolacího soudu, s nímž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, ačkoliv u této právní otázky uvádí přípustnost dovolání založenou rozporem rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
12. Druhá námitka dovolatele směřovala k tomu, zda je možné považovat za dostatečnou identifikaci movitých věcí, které neměly nějaký individuální specifický znak, pokud je svědci v průběhu soudního jednání identifikovali pouze na základě předestření fotografie z místního šetření soudu. Dovolatel odvolacímu soudu vytýkal, že takovým způsobem není možné jednoznačně identifikovat věc, která nemá nějaký individuální specifický znak. Pokud by svědek dostal obdobnou fotografii ze stejného místa s druhou či třetí stejnou věcí nerozeznatelnou od jiných věcí téhož druhu, nebyl by schopen rozlišit, která z nich měla být tou, jejíž vlastnictví převedl na žalobce. Navrhl proto z jeho pohledu vhodnější způsob identifikace movitých věcí, při němž by se analogicky přiměřeně využila pravidla pro identifikaci osob a věcí v trestním řízení - (rekognice) podle § 104b zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním. Tuto otázku procesního práva podle povědomí dovolatele dovolací soud dosud neřešil.
13. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že ačkoliv dovolatel uvádí, že se jedná o nesprávné právní posouzení otázky procesního práva, ve skutečnosti vytýká odvolacímu soudu, jakým způsobem hodnotil provedené důkazy, a navrhuje mu, jakým způsobem by měl podle něj důkazy hodnotit lépe. Dovolatel se tak dovolává přehodnocení provedeného dokazování, což ovšem dovolacímu soudu nepřísluší. Proto ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
14. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem (soudem prvního stupně) nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Hodnocení důkazů je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., v souladu s níž nalézací soudy z důkazů zjišťují skutkový stav v probíhajícím řízení. Nelze je proto úspěšně napadnout dovolacím důvodem, jímž je podle platné procesní úpravy pouze nesprávné právní posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, může dovolací soud přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3170/2024).
15. To ale není případ projednávané věci. Dovolací soud neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů. Proto ani druhá námitka dovolatele přípustnost dovolání nezakládá.
16. Jako poslední předložil dovolatel k dovolacímu přezkumu otázku, zda lze rozhodnout o vydání movité věci, kterou nelze rozeznat od jiných věcí téhož druhu ve smyslu § 1041 odst. 2 o. z., aniž by došlo ke zjišťování nedostatku dobré víry osoby, na níž je požadováno vydání věci. Oběma soudům vytkl, že zejména k položkám: dlažba obkladová - 2 palety (bod Ae rozsudku soudu prvního stupně), palety 32 ks (bod Bd téhož rozsudku), materiál – kovový odpad železo (bod Be téhož rozsudku) a cement 72 ks á 25 kg (bod Bk téhož rozsudku) nezjišťovaly případný nedostatek dobré víry žalovaného, který je podle § 1041 odst. 2 o. z. nezbytnou podmínkou pro vydání věci. Podle dovolatele je navíc zřejmé, že v jeho případě nemůže být nedostatek dobré víry dán, neboť byl zbaven způsobilosti k právním úkonům a o věci nemá povědomí. Taková otázka zřejmě dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a žalovaný považuje její řešení za jednoznačné s tím, že nelze movitou věc takového charakteru vydat, není-li prokázán nedostatek dobré víry žalovaného.
17. I ve vztahu k této otázce Nejvyšší soud nicméně upozorňuje, že na splnění předpokladů pro vydání movité věci, kterou nelze rozeznat od jiných věcí téhož druhu ve smyslu § 1041 odst. 2 o. z. není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Proto ani poslední otázka přípustnost dovolání nezakládá.
18. Podle § 1040 odst. 1 o. z. kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.
19. Podle § 1041 odst. 1 o. z. kdo se domáhá, aby mu věc byla vydána, musí ji popsat takovými znaky, kterými se rozeznává od jiných věcí téhož druhu.
20. Podle § 1041 odst. 2 o. z. vydání movité věci, kterou nelze rozeznat podle odstavce 1, zejména jedná-li se o peníze nebo o cenné papíry na doručitele smíšené s jinými věcmi téhož druhu, se lze domáhat, jen lze-li z okolností seznat vlastnické právo osoby, jež právo uplatňuje, a nedostatek dobré víry osoby, na níž je požadováno vydání věci.
21. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dlouhodobě vychází v otázce problematiky individualizace věci z názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002 (uveřejněného pod číslem 72/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ve kterém se uvádí: „Problematikou individualizace věci, ohledně které je podána vlastnická žaloba, se platné právo (tím byl míněn v té době účinný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – poznámka dovolacího soudu), na rozdíl od obecného občanského zákoníku z r. 1811 (dále jen OZO), nezabývá. Podle § 370 OZO platilo, že kdo movitou věc soudně žádá nazpět, musí ji popsat znaky, kterými se rozezná od všech podobných věcí stejného druhu (nyní jde o § 1041 odst. 1 ObčZ – poznámka dovolacího soudu). Požadavek na individualizaci věci byl upřesněn judikaturou býv. Nejvyššího soudu v Brně. Například v rozsudku ze dne 14. 9. 1944, sp. zn. RV I 1110/43 (Vážný 18813), Nejvyšší soud uvedl, že ustanovení § 370 OZO o popisu vindikované věci nelze vykládat tak rigorosně, že by byl nutný tak zevrubný popis zažalovaných věcí, aby byly rozlišeny ode všech ostatních věcí stejného druhu – vůbec ve světě existujících․ Stačí, je-li prokázána taková individualizace věci, aby byla dána určitost žalobní žádosti a věc bylo možno rozeznat od věcí stejného druhu, jsoucích v držbě toho, proti komu se žalobce domáhá jejího vydání.“
22. Uvedený závěr platil podle R 72/2004 i v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. a platí i nadále – nyní tím spíše, že podobné ustanovení, jako obsahoval § 370 OZO, má i současný občanský zákoník v § 1041 odst. 1. V mnoha případech nebude možno hromadně vyráběnou a prodávanou věc identifikovat takovým způsobem, aby byla odlišena od všech ostatních výrobků stejného druhu. V takovém případě však nelze po žalobci žádat, aby věc popsal způsobem, který by takovou věc odlišil od všech existujících výrobků stejného druhu. Postačí, popíše-li ji obecněji (např. televizor určité značky a průměru obrazovky). Pokud by žalovaný tvrdil, že má v držbě (detenci) více věcí, které by odpovídaly takto obecně specifikované věci, bylo by na něm důkazní břemeno, že tomu tak je (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4088/2014, nebo usnesení téhož soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1701/2020).
23. Soud prvního stupně, jehož skutková zjištění odvolací soud převzal, v bodě 5 svého rozhodnutí uvádí, že „při místním šetření konaném 12. 4. 2023 na pozemku náležejícím k domu na adrese XY byly všechny movité věci specifikované v žalobě nalezeny na tomto pozemku a jsou zachyceny ve fotodokumentaci připojené k zápisu o místním šetření.“ V době 10 pak správně vysvětluje, že „i věci jinak individuálně nespecifikovatelné, jako jsou například štěrk či cement v obalech, se přitom na pozemku zůstavitele nepochybně nacházejí, a lze je proto ve smyslu § 1041 občanského zákoníku jednoznačně identifikovat.“ Z uvedeného je zřejmé, že soud tyto věci konkrétně identifikoval, ačkoliv se jednalo o věci druhové, jelikož z místního šetření bylo zřejmé, ke kterým konkrétním věcem se žalobci vydání domáhají. Oba soudy proto postupovaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu podle § 1041 odst. 1 o. z. a nebylo proto potřeba zjišťovat případný nedostatek dobré víry žalovaného.
24. Nadto, dovolatel ani netvrdil, že by měl mít v držení více věcí stejného druhu, jejichž vydání se žalobci domáhají, a které by snad znemožňovaly identifikaci věcí, které má žalovaný vydat. Ostatně platí, že bylo-li by zjištěno, že žalovaný má více věcí odpovídajících popisu, mezi kterými se nachází věc žalobce, kterou by nebylo možno odlišit od jiných věcí v držení žalovaného, a ten by neprokázal, že už ji nedrží, bylo by třeba žalobě vyhovět; žalovaný by pak splnil povinnost uloženou mu rozsudkem vydáním jakékoliv věci odpovídající popisu ve výroku rozsudku (k tomu srovnej co do východisek usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4088/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 29 Cdo 4717/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1481/2019, a dále Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 245).
25. Vzhledem k tomu, že na splnění předpokladů pro vydání movité věci, kterou nelze rozeznat od jiných věcí téhož druhu ve smyslu § 1041 odst. 2 o. z. nebylo rozhodování odvolacího soudu vůbec založeno, ani poslední otázka přípustnost dovolání nezakládá.
26. Jelikož dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
27. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 4. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu