Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně G. A., zastoupené Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalovaným 1) PON Praha a.s., IČO 27408914, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 808/66, zastoupené JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem se sídlem v Praze 6, Puškinovo náměstí 681/3, a 2) P. L., zastoupenému JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38, o učení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 1/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2024, č. j. 70 Co 37/2024-358, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2024, č. j. 70 Co 37/2024-358, se zamítá.
III. Každý ze žalovaných je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 672 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Bučiny.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 1. 2022, č. j. 15 C 1/2017-162, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. XY a XY v katastrálním území XY (výrok I), určil, že pozemky parc. č. XY a XY v katastrálním území XY jsou v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 2) (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o zajišťovacím převodu předmětných pozemků na žalovanou 1) ze dne 22. 5. 2006 je absolutně neplatná, žalovaná 1), která je jako vlastnice pozemků zapsaná v katastru nemovitostí, proto vlastnictví k těmto pozemkům nenabyla. Vyhověl však vzájemnému návrhu na určení, že pozemky jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 2). Smlouvu o zúžení společného jmění manželů (dále jen „SJM“) uzavřenou dne 24. 3. 2005, podle které se výlučnou vlastnicí předmětných pozemků měla stát žalobkyně, považoval rovněž za absolutně neplatnou. Žalobkyně měla nabýt veškerý majetek, absentovalo však jakékoli ujednání o vzájemném hodnotovém vypořádání, což podle názoru soudu prvního stupně činí smlouvu absolutně neplatnou pro neurčitost. Za další důvod neplatnosti považoval soud prvního stupně skutečnost, že smlouva byla uzavřena v úmyslu vyhnout se závazkům vůči třetím osobám, tedy v rozporu s § 150 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“). Uvedené jednání považoval soud prvního stupně za obcházení zákona s takovou mírou intenzity, že to odporuje dobrým mravům, veřejnému pořádku a principům právního státu. Protože SJM k pozemkům nebylo do tří let od zániku manželství rozvodem vypořádáno, stali se žalobkyně a žalovaný 2) jejich rovnodílnými spoluvlastníky.
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2024, č. j. 70 Co 37/2024-358, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. XY a XY v katastrálním území XY, a ve výroku II tak, že zamítl vzájemný návrh na určení, že pozemky parc. č. XY a XY v katastrálním území XY jsou v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 2) (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozhodl dále o nákladech řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
4. Odvolací soud rozhodoval poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, č. j. 22 Cdo 1242/2023-276, a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že v rušícím rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že dohoda o zúžení SJM, jejímž účelem je zkrácení věřitelů, není neplatná, ale relativně bezúčinná; relativní bezúčinnost nastává ze zákona a ve vztahu k osobě, v jejíž prospěch byla bezúčinnost nastolena, se na dohodu hledí tak, jako kdyby její účinky nenastaly. Z tohoto právního názoru při svém rozhodnutí vycházel, uvedl dále, že ani rozpor dohody s dobrými mravy nemá za následek absolutní neplatnost dohody o zúžení SJM a že spekulace žalované 1) o naplnění znaků trestného činu podílnictví jsou zcela nepatřičné.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní včasné dovolání, jehož přípustnost shodně opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
7. Žalovaná 1) spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného práva odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, a to při posouzení platnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy a veřejným pořádkem. Má za to, že odvolací soud si nesprávně vyložil závazný názor dovolacího soudu vyjádřený v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1242/2023, když dovodil, že „rozpor s dobrými mravy nemá za následek absolutní neplatnost, ale pouze relativní bezúčinnost smlouvy o zúžení společného jmění manželů ze dne 25. 3. 2005“, neboť tento závěr z rozhodnutí dovolacího soudu nevyplývá. Nejvyšší soud uvedl, že přednost relativní neúčinnosti před absolutní neplatností (měla-li být založena stejným důvodem, pro který nastává relativní neúčinnost) se zdůvodňuje právní jistotou třetích osob. Odvolací soud však nezkoumal, zda se jedná o stejný důvod, pouze mechanicky převzal závěr dovolacího soudu, že relativní bezúčinnost má přednost před absolutní neplatností. Žalovaná 1) tvrdí, že důvod absolutní neplatnosti je jiný, a to právní jednání s cílem chránit majetek v SJM před následky trestné činnosti a soudem zjištěný rozpor s dobrými mravy. Uzavření smlouvy o zúžení SJM naplnilo i skutkovou podstatu trestného činu podílnictví, žalovaná 1) nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že spekulace o spáchání trestného činu jsou nepatřičné. Dodává, že rozpor s dobrými mravy zkoumá soud z úřední povinnosti. Odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 56/2019 a 21 Cdo 1070/2021, ze kterých cituje části týkající se povinnosti soudu zabývat se rozporem s dobrými mravy z úřední povinnosti, absolutní neplatnosti právního jednání v rozporu s dobrými mravy a obsahu pojmu dobré mravy, a uzavírá, že účinky relativní neúčinnosti se neuplatní, pokud jde o její „již dříve uvedenou pohledávku vymáhanou v exekuci“; aby mohla pohledávku vymoci, musí být předmětné nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 2).
8. Žalovaný 2) odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky rozporu s dobrými mravy a veřejným pořádkem, a dále tím, že se v rozporu s § 1 odst. 2 a § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) nezabýval tím, zda důvod absolutní neplatnosti je stejný jako důvod relativní neúčinnosti smlouvy. Od ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud měl odchýlit i tím, že absolutní neplatnost smlouvy nezkoumal z úřední povinnosti.
9. Závěry odvolacího soudu, že „rozpor s dobrými mravy nemá za následek absolutní neplatnost, ale pouze relativní bezúčinnost smlouvy o zúžení společného jmění manželů“ a že spekulace o tom, že jednáním žalobkyně a žalovaného 2) byly naplněny znaky trestního činu, jsou nepatřičné, neboť „o spáchání trestného činu lze rozhodnout pouze v řízení trestním“, považuje za nesprávné. Odvolací soud závazný právní názor dovolacího soudu deformoval, přes zjištěný rozpor s dobrými mravy se platností smlouvy o zúžení SJM nezabýval a nesprávně uzavřel, že civilní soud nemůže posoudit, zda konkrétní jednání naplňuje znaky trestného činu. Na správně zjištěný skutkový stav tak mylně aplikoval právo. Cituje z rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo předchozí rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, a zdůrazňuje, že přednost relativní bezúčinnosti před absolutní neplatností nastává v případě, že je založena stejným důvodem. K nutnosti přihlédnout k rozporu s dobrými mravy odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 3134/2023 a sp. zn. 31 ICdo 36/2020 a dovozuje, že nelze uzavřít, že rozpor smlouvy s dobrými mravy nezpůsobuje její neplatnost a že absolutní neplatností se má soud zabývat z úřední povinnosti. K pojmu veřejný pořádek pak odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1012/2016. Dodává, že úmyslem obou smluvních stran bylo vyhnout se zúžením SJM úhrady závazků žalovaného 2), tedy následkům jeho trestné činnosti, k tomu dospěl i Městský soud v Praze v rozsudcích, ve kterých se stejnou smlouvou zabýval. Žalobkyně nebyla v excindačním řízení úspěšná, když neprokázala původ prostředků, za které byly sporné nemovitosti nabyty. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se nezabýval nevyvážeností smlouvy o zúžení SJM.
10. Žalovaní shodně navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí, a rozhodl o nákladech řízení. V doplnění dovolání navrhoval žalovaný 2) rovněž odklad právní moci napadeného rozsudku.
11. Žalobkyně k dovolání žalované 1) uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a dovolání za zjevně neúčelné. Odkazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze týkající se pohledávky za žalovaným 2) a postižením majetku v exekuci. Vyjadřuje se dále k otázce promlčení, obsáhle cituje z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a uvádí, že jiné rozhodnutí by bylo překvapivé.
12. Obě dovolání jsou z části nepřípustná a z části trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
15. Oba dovolatelé shodně namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení rozporu s dobrými mravy a veřejným pořádkem. Odvolací soud však své rozhodnutí na rozporu s dobrými mravy či veřejným pořádkem ani na absenci takového rozporu nezaložil. S odkazem na závazné rozhodnutí dovolacího soudu vyšel z toho, že skutečnosti, které soud prvního stupně považoval za důvod pro závěr o rozporu s dobrými mravy a veřejným pořádkem, tedy jednání obou smluvních stran dohody o zúžení SJM s úmyslem vyhnout se plnění závazků vzniklých z trestné činnosti žalovaného 2), a zkrátit tak věřitele, nevedou k absolutní neplatnosti smlouvy, ale jen k její relativní bezúčinnosti. To je zřejmé i přes ne zcela přesnou formulaci odvolacího soudu, že „rozpor s dobrými mravy nemá za následek absolutní neplatnost, ale pouze relativní bezúčinnost smlouvy o zúžení společného jmění manželů ze dne 25. 3. 2005“, neboť je nepochybné, že „rozporem s dobrými mravy“ má odvolací soud na mysli právě konkrétní právní jednání učiněné v úmyslu zkrátit věřitele. Závěr soudu prvního stupně, že uzavření smlouvy v úmyslu vyhnout se závazkům vůči třetím osobám, tedy v rozporu s § 150 odst. 2 obč. zák., představuje jednání v rozporu s dobrými mravy, je právním posouzením zjištěných skutečností, nikoli skutkovým zjištěním, jak se dovolatelé domnívají. Uvedené právní posouzení proto nezakládá povinnost odvolacího soudu přihlížet ke zjištěnému rozporu s dobrými mravy jako k důvodu pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání, které s dobrými mravy koliduje. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu, na která dovolatelé odkazují a která se týkají vymezení pojmu rozpor s dobrými mravy, povinnosti soudu přihlédnout k rozporu s dobrými mravy z úřední povinnosti a absolutní neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1242/2023, neboť tam uvedený závazný právní názor odvolací soud respektoval.
16. K otázce, zda civilní soud může posoudit, zda konkrétní jednání naplňuje znaky trestného činu a k otázce „nevyváženosti smlouvy o zúžení SJM“, nebyly řádně vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání
17. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
18. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
19. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.
20. Dovolatelé shodně uvedli, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe soudu dovolacího ve vztahu k otázce možnosti civilního soudu posoudit, zda konkrétní jednání naplňuje znaky trestného činu, a k otázce nevyváženosti smlouvy o zúžení SJM, neoznačili však žádné rozhodnutí Nejvyšší soudu, které by vyjadřovalo rozhodovací praxi, od které se měl odvolací soud odchýlit. Není tak zřejmé, jak byl tento předpoklad přípustnosti dovolání konkrétně naplněn. K dovolací námitce, že relativní bezúčinnost uzavřené smlouvy o zúžení SJM „neplatí, pokud jde o již dříve uvedenou pohledávku žalované 1)“, neformuluje žalovaná 1) žádnou zobecnitelnou právní otázku ani řádně nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání.
21. Vady dovolání nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, jde o vady, které brání věcnému přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu a meritornímu rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku v této části.
22. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalované 1) na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na nalus.usoud.cz)].
24. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 20. 5. 2025
Mgr. David Havlík
předseda senátu