Plný text
23 Cdo 1005/2025-491
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce Doc. Ing. Akad. arch. Jana Šépky, se sídlem v Praze 6, Heyrovského náměstí 803/7, identifikační číslo osoby 63647508, zastoupeného JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, proti žalovanému statutárnímu městu Olomouc, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 583, identifikační číslo osoby 00299308, zastoupenému Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 1212/39, o ochranu autorského práva, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 74 C 62/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 11. 2024, č. j. 7 Co 28/2016-439 takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 4. 2016, č. j. 74 C 62/2014-240, zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost do 30 dnů od právní moci rozsudku uvést pouliční lampy veřejného osvětlení Horního náměstí v Olomouci do původního stavu panujícího přede dnem 13. 9. 2014, a to v souladu se smlouvou o dílo ze dne 4. 9. 1996 uzavřenou mezi žalovaným jako objednatelem a sdružením architektů Ing. Akad. arch. Jan Šépka, Ing. arch. Petr Hájek, Ing. arch. Jaroslav Hlášek a Akad. arch. Vít Máslo, jako zhotovitelem, a dále se bez souhlasu autorů zdržet jakéhokoliv zásahu do veřejného osvětlení Horního náměstí v Olomouci v podobě výměny za lampy jiného typu (výrok I), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 100 000 Kč jako zadostiučinění za způsobenou újmu (výrok II), uložil žalovanému povinnost zveřejnit na dobu 60 dní po sobě jdoucích na úvodní internetové stránce www.olomouc.eu omluvu žalobci znění uvedeného v rozsudku (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným (výrok IV) a vůči státu (výrok V).
2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce jako spoluautor architektonického a urbanistického díla v podobě návrhu na realizaci úpravy veřejných ploch Horního náměstí v Olomouci domáhal ochrany svých autorských práv, do nichž žalovaný měl v úmyslu zasáhnout úpravou díla vyjádřeného stavbou formou výměny stávajících lamp pouličního osvětlení.
3. K odvolání žalobce i žalovaného Vrchní soud v Olomouci dovoláním napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III potvrdil (první výrok), ve výrocích I, II, IV a V rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěnými, která učinil soud prvního stupně, a odkázal na ně. Ohledně právního posouzení dospěl k závěru, že ačkoliv soud prvního stupně aplikoval na projednávanou věc zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), (dále jen „autorský zákon“), který na danou věc s ohledem na přechodná ustanovení ve vztahu k časové působnosti autorského zákona nedopadá, nemění to nic na správnosti závěru soudu prvního stupně. Žalovaný svým jednáním zasáhl do autorských práv žalobce. Ve vztahu k zákonné licenci podle § 38d písm. b) autorského zákona, jíž se žalovaný dovolával, odvolací soud konstatoval, že citované ustanovení bylo do autorského zákona včleněno až zákonem č. 216/2006 Sb., s účinností od 22. 5. 2006, přičemž podle přechodných ustanovení citovaná zákonná licence na projednávanou věc nedopadá. Volné užití díla či užití na základě zákonné licence musí splnit výkladová pravidla obsažená v tzv. tříkrokovém testu, který je zakotven v čl. 6 Bis bod 1 Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1886 (dále též jen „RÚB“), jakož i čl. 13 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví [příloha 1C Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO) (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 191/1995 Sb.)], (dále jen „dohoda TRIPS“). Soud prvního stupně posoudil splnění podmínek tzv. tříkrokového testu, přičemž dospěl k závěru, že podmínky tříkrokového testu splněny nebyly. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil a odkázal zejména na snížení hodnoty díla, k němuž došlo v důsledku výměny lamp veřejného osvětlení, čímž byly dotčeny oprávněné zájmy autorů v rozporu s čl. 13 dohody TRIPS. Žalovaný o špatném technickém stavu osvětlení věděl již dlouho před výměnou lamp veřejného osvětlení, a proto se rovněž nemohl zprostit povinnosti vyžádat si souhlas zhotovitele ve smyslu § 558 zákona č. 513/91 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném v době uzavření předmětné smlouvy o dílo, tj. do 31. 12. 2013. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III potvrdil, ve výrocích I, II, IV a V jej zrušil pro nepřezkoumatelnost a neurčitost.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v rozsahu prvního výroku dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Konkrétně dovolatel formuloval otázku týkající se aplikace ustanovení autorského zákona o zákonných licencích umožňujících provádění změn na dokončené stavbě podle § 38d písm. b) autorského zákona, včleněného do autorského zákona novelou č. 216/2006 s účinností od 22. 5. 2006, i pro díla, která vznikla před účinností této novely i před účinností autorského zákona. Podle dovolatele je citované ustanovení aplikovatelné i pro užití děl vzniklých před účinností citované novely, neboť úmyslem zákonodárce nebylo omezit aplikaci zákonné licence v § 38d písm. b) pouze na díla vzniklá po účinnosti citované novely.
6. Dále dovolatel namítá, že provádění změn díla v havarijních situacích bylo možno i za předchozí právní úpravy, přičemž v této souvislosti pokládá dovolacímu soudu další podle jeho názoru dosud neřešenou otázku, zda a za jakých podmínek bylo a je možno provádět změny na dokončené stavbě pro účely udržovacích prací anebo změny dokončené stavby v míře nezbytně nutné a při zachování hodnoty architektonického díla, pokud toto dílo vzniklo před novelou č. 216/2006, tj. do 21. 5. 2006.
7. Dovolatel namítá nesprávné posouzení věci podle § 241a o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soud v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.
10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
13. Dovolání není přípustné.
14. První otázka týkající se časové působnosti zákonné licence zakotvené v § 38d autorského zákona přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí (výlučně) nezávisí.
15. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že volná užití chráněných děl, jakož i užití na základě bezúplatných zákonných licencí, jsou vždy zásahem do výlučných práv autora a vzhledem k tomu je třeba zvažovat, zda v každém jednotlivém případě nenarušují běžný způsob užití díla a zda se nepřiměřeně nedotýkají oprávněných zájmů autora. Jako legální zákaz aplikace jednotlivých skutkových podstat bezesmluvního užití děl na takové konkrétní případy, které by s ním byly v rozporu, pak působí tzv. tříkrokový test (three-step test) (zakotvený v § 29 odst. 1 autorského zákona, resp. již v čl. 9 odst. 2 RÚB, jde-li o rozmnožování děl, nebo v čl. 13 TRIPS). A to i tehdy, kdy by jinak konkrétní užití díla formálně spadalo pod rozsah některé ze zákonných licencí. O tzv. tříkrokovém testu tak lze hovořit jako o materiální podmínce bezesmluvního užití díla, a to vedle jednotlivých zákonných skutkových podstat, jež představují podmínku formální, přičemž aby konkrétní nakládání s dílem představovalo užití dovolené, je třeba, aby byly splněny obě tyto podmínky. Ustanovení § 29 odst. 1 autorského zákona (čl. 9 odst. 2 RÚB, čl. 13 dohody TRIPS) představuje výkladové pravidlo ve vztahu ke všem způsobům volného užití a druhům zákonných licencí [k tomu srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3056/2012, a ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3093/2012 (výše uvedené závěry přitom nebyly rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 3093/2013, uveřejněným pod číslem 56/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, překonány), jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2864/2015, uveřejněný pod číslem 46/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
16. Povinnost užití díla způsobem souladným s jeho běžným užitím podle zákonné licence a nedotýkajícím se nepřiměřeně oprávněných zájmů autora se vztahuje s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci též k možnému porušení či ohrožení výlučných osobnostních práv autora, zejména práva na nedotknutelnost díla a práva na užití díla způsobem nesnižujícím jeho hodnotu (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 4200/2019, či ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2655/2022).
17. Proto i změna stavby, která se svým účelem jeví jako nezbytná, nesmí být provedena takovým nešetrným způsobem, kterým by byla dotčena (snížena) hodnota architektonického díla. Jinak řečeno, provedení změny díla způsobem, při kterém vzhledem ke konkrétním okolnostem věci není zachována hodnota architektonického díla, nemůže být v mezích zákonné licence podle § 38d písm. b) autorského zákona zásadně přípustné ani tehdy, pokud by jinak samotný účel této změny byl (vzhledem k míře jeho nezbytnosti) opodstatněný. Zákonná licence k užití architektonického díla vyjádřeného stavbou pro účely změny dokončené stavby podle § 38d písm. b) autorského zákona zásadně neopravňuje k užití tohoto díla způsobem snižujícím jeho hodnotu ve smyslu § 11 odst. 3 věty druhé autorského zákona (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2655/2022) [či ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 35/1965 Sb., zákon o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění účinném do 30. 11. 1999, podle kterého má autor právo na ochranu svého autorství, zejména na nedotknutelnost svého díla, a je-li dílo užíváno jinou osobou, aby se tak dělo způsobem nesnižujícím hodnotu díla].
18. Posouzení, zda k užití díla způsobem snižujícím jeho hodnotu došlo, je třeba provést vždy individuálně v každém jednotlivém případě podle konkrétních zjištěných okolností dané věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2655/2022).
19. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
20. V projednávané věci dospěl odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) k závěru, že nebyly splněny podmínky tzv. tříkrokového testu, a to zejména proto, že výměnou lamp veřejného osvětlení došlo ke snížení hodnoty předmětného architektonického díla, čímž byly dotčeny zájmy autorů. Přitom dle skutkových zjištění soudů žalovaný o špatném technickém stavu lamp veřejného osvětlení věděl již dlouho předtím, než přistoupil k jejích výměně a k zásahu do autorského díla. Měl tedy dostatek časového prostoru pro to, aby si souhlas autorů vyžádal, na což byl ostatně upozorněn i Národním památkovým úřadem. Tento závěr přitom nebyl dovoláním úspěšně zpochybněn.
21. Proto napadené rozhodnutí nezávisí (výlučně) na časové působnosti zákonné licence zakotvené v § 38d písm. b) autorského zákona, neboť odvolací soud své právní posouzení nezaložil toliko na závěru o nemožnosti aplikovat tuto zákonnou licenci s ohledem na její časovou působnost, nýbrž současně (tedy i kdyby se tato zákonná licence pro užití předmětného díla použila) na tom, že nebyly splněny ani další podmínky pro užití chráněného díla bez souhlasu autora. Jinak řečeno, ani rozdílné posouzení časové působnosti zákonné licence zakotvené v § 38d písm. b) autorského zákona by na právním posouzení věci (založeném na závěru, že nebyly splněny obecné podmínky tzv. tříkrokového testu pro užití díla bez souhlasu autora, zejména z důvodu užití tohoto díla způsobem snižujícím jeho hodnotu) nemohlo nic změnit.
22. Rovněž na druhé položené otázce napadené rozhodnutí nezávisí a otázka představuje otázku teoretickou (abstraktní). Dovolatel totiž otázku založil na předpokladu, že není (nebyla) snížena hodnota díla a táže se, za jakých podmínek pak je možno provádět změny na dokončené stavbě pro účely udržovacích prací nebo změny dokončené stavby v míře nezbytně nutné při zachování hodnoty architektonického díla. V projednávané věci však odvolací soud (jakož i soud prvního stupně, na jehož skutková zjištění odvolací soud odkázal), dospěl k závěru, že jednáním žalovaného byla snížena hodnota díla. Proto otázka, za jakých podmínek lze dokončené architektonické dílo měnit, pokud zároveň není snížena jeho hodnota, nepředstavuje otázku, na níž by napadené rozhodnutí záviselo. Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020).
23. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud přistoupil k řešení věci příliš formalisticky a nezabýval se námitkami žalovaného, čímž došlo k zásahu do práva žalovaného na spravedlivý proces. Tím však ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká vadu řízení, ke které by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není.
24. Pokud pak dovolatel v souvislosti s námitkou vad řízení argumentoval zásahem do svého práva na spravedlivý proces, je třeba uzavřít, že neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srovnej zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
25. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2026
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu