Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně SILMET VYTÁPĚNÍ s.r.o., se sídlem v Příbrami, č. p. 168, identifikační číslo osoby 28275772, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, proti žalovaným 1) Z. B., 2) P. B., 3) R. B., 4) R. V., všem zastoupeným JUDr. Alenou Šildovou Srníčkovou, advokátkou sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1067/25, o zaplacení 55 054 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 263/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2024, č. j. 54 Co 357/2024-226, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 965 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupkyně.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 7. 2024, č. j. 31 C 263/2023-179, zamítl žalobu o zaplacení 55 054 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (první výrok), změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení jen co do její výše jinak jej potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. K přípustnosti dovolání uvedla, že „dovolání je přípustné z důvodu, že odvolacím soudem byla řešena otázka, která doposud nebyla dovolacím soudem řešena“. Zároveň ve svém dovolání uvedla, že „odvolací soud založil své rozhodnutí na základě nesprávného právní posouzení, čímž se odchýlil od ustálené judikatury“. Žalobkyně uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalovaní se k žalobě vyjádřili tak, že dovolání žalobkyně nesplňuje náležitosti vyžadované zákonem a žalobkyně pouze opakuje svoji nesprávnou argumentaci z dosavadního průběhu řízení. Navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.
6. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
9. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
10. Spatřuje-li tedy dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že jde o otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z dovolání zřejmé, o kterou dosud dovolacím soudem nevyřešenou otázku hmotného práva jde (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2753/2014). Pouhá polemika se závěry odvolacího soudu, aniž by z obsahu dovolání bylo jasné, jakou konkrétní právní otázku z celé škály těch, které se nabízejí, má dovolací soud v daném případě řešit, nemůže přípustnost dovolání založit (srov. např. již zmíněné usnesení Nejvyššího sodu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Není-li z dovolání zřejmé, která konkrétní právní otázka má být řešena, trpí dovolání vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
11. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi rovněž dovozuje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1011/2022).
12. Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byly řádně vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
13. Nejvyšší soud dospěl v projednávané věci k závěru, že v souvislosti s nesouhlasem dovolatelky s právním závěrem odvolacího soudu o nedůvodnosti jejího nároku na zaplacení doplatku kupní ceny trpí dovolání vadami, neboť nesplňuje náležitosti, které zákon a citovaná judikatura klade na způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Kromě toho, že dovolatelka v dovolání uvedla vzájemně si odporující předpoklady přípustnosti dovolání, tedy že odvolacím soudem byla řešena otázka, která doposud nebyla dovolacím soudem řešena, a že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (aniž by se jednalo o eventuální vymezení těchto předpokladů přípustnosti pro případ odlišné úvahy dovolacího soudu), především však dovolatelka neformulovala v dovolání žádnou konkrétní otázku hmotného ani procesního práva, u níž by naplnění (ať už kteréhokoli) z výše uvedených kritérií přípustnosti spatřovala. Její dovolání tak představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu, jež přípustnost dovolání založit nemůže, neboť, jak uvedeno shora, dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud.
14. K tomu pak lze doplnit, že argumentace dovolatelky o nesprávném výkladu rámcové smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalovaných a o právech a povinnostech stran vyplývajících z příkazní smlouvy o obstarání vrácení spotřební daně, resp. o absenci řádného započtení vůči žalobou uplatněné pohledávce, se navíc míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně založil své rozhodnutí (především) na závěru, že požadavek žalobkyně na zaplacení doplatku kupní ceny lze hodnotit jako nepoctivý a v rozporu s dobrými mravy, jemuž nelze přiznat ochranu podle § 6 a § 8 o. z., a nikoli, na závěru, že by právo žalobkyně na doplatek kupní ceny nebylo mezi stranami sjednáno.
15. Dovolací soud v tomto směru připomíná, že podle jeho rozhodovací praxe není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
16. Pro úplnost lze doplnit, že dovolací soud ve svém rozhodování dovodil závěr, podle kterého ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014). V dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019).
17. Pokud odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, že požadavek žalobkyně na doplatek kupní ceny je vzhledem ke zjištěným okolnostem právního poměru mezi účastníky nepoctivý a zneužívající (resp. v rozporu s korektivem dobrých mravů), neboť žalobkyně sama neučinila potřebná opatření k proklamovanému zajištění vrácení spotřební daně ve prospěch žalovaných (resp. jejich právního předchůdce), pak nelze takovou úvahu soudů považovat ve smyslu shora uvedených judikatorních závěrů za zjevně nepřiměřenou.
18. Ani námitka dovolatelky týkající se nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí nezaloží přípustnost dovolání, neboť se jedná o námitku vad řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016, nebo jeho usnesení ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Takovou námitkou se dovolací soud zabývá až za předpokladu, že je dovolání přípustné, což v projednávané věci není.
19. Nad rámec výše uvedeného lze doplnit, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé, pak se nijak požadavkům kladeným na odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu § 157 odst. 2 o. s. ř. neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, nebo ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2978/2017).
20. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelka ve svém dovolání jednak nedostála výše uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, neboť neformulovala konkrétní právní otázku, která by splňovala kritéria přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a dovolání je tak v tomto směru stiženo vadami, jednak se její argumentace míjí s právním posouzení věci odvolacím soudem a ve zbytku její dovolání obsahuje námitku vady řízení.
21. Dovolací soud proto dovolání žalobkyně odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu