Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce Petra Vágnera, se sídlem v Krčmani, Ke Království 75, identifikační číslo osoby 74524887, zastoupeného Mgr. Ivem Školou, LL.M., advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, proti žalované VETAMIX s.r.o., se sídlem v Praze 5, Brdlíkova 287/1d, identifikační číslo osoby 27205274, zastoupené Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Pražská 140, o zaplacení 71 850 Kč s příslušenstvím vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 365/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2023, č. j. 72 Co 217/2023-132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky celkem 71 850 Kč s příslušenstvím jako odměny ve výši 54 653 Kč (účtované fakturou č. 0332) za zajištění rozvozu zboží a výrobků pro žalovanou v září 2018 v rozsahu 3 764 km na jednotlivých specifikovaných linkách na základě smlouvy o rozvozu zboží ze dne 30. 7. 2015 a jako dosud neuhrazené části odměny ve výši 17 197 Kč za zajištění služby provoz skladu žalované v Olomouci v období od 1. 8. 2018 do 29. 8. 2018 podle ústní dohody stran (z celkové dohodnuté výše odměny 33 958 Kč a dalších 5 322,31 Kč jako 5 % z provedených tržeb ve výši 87 972 Kč za období od 1. 8. 2018 do 27. 8. 2018 účtované fakturou č. 0323 bylo podle tvrzení uhrazeno pouze 22 083 Kč na základě dohody o započtení). Žalovaná v řízení tvrdila zánik pohledávek žalobce v důsledku jednostranného započtení s jejími pohledávkami vůči žalobci ve výši 228 500 Kč a 83 017 Kč vzniklými z titulu schodku na zboží a na přepravních obalech, které žalobce převzal a se kterými bylo nakládáno v rámci provozu expedičního skladu. Jednostranný zápočet těchto svých pohledávek vůči žalobou uplatněným pohledávkám žalovaná provedla dopisem ze dne 7. 3. 2019 (a později v průběhu řízení též podáním ze dne 22. 4. 2022, poté při jednání dne 16. 3. 2023 provedla zápočet pouze části své pohledávky z titulu škody na přepravních obalech) a vyzvala žalobce k úhradě zbylé části dluhu ve výši 239 667 Kč, jejíž úhrady se po žalobci domáhala u Okresního soudu v Olomouci.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 16. 3. 2023, č. j. 26 C 365/2021-102, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 17 197 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o povinnosti žalované uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 34 310 Kč (výrok pod bodem II).
3. Městský soud v Praze rozsudkem uvedeným v záhlaví k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 14 598 Kč (výrok II).
4. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) napadla žalovaná včasným dovoláním, v němž namítla nesprávné právní posouzení a navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Dovolání měla žalovaná za přípustné, neboť se podle ní odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (od usnesení ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, či od rozsudku ze dne 22. 2. 2001. sp. zn. 25 Cdo 812/99, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) a Ústavního soudu (od nálezu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz) při řešení otázky „vedení dokazování, přihlédnutí k tvrzení účastníků a možnostem uplatnění procesní obrany“ (dále jen „první otázka“). Namítala, že odvolací soud aproboval nesprávný postup soudu prvního stupně, který fakticky neumožnil žalované uplatnění procesní obrany, neboť v situaci kdy dospěl k závěru, že žalovaná žalobou uplatněné nároky uznala, zamítl provedení důkazů navrhovaných žalovanou k prokázání tvrzení, že ze strany žalobce nebylo plněno řádně a nárok na úhradu žalovaných pohledávek mu nevznikl (výslechy svědků, dokumentace skladového hospodářství) a neumožnil tak žalované vyvrátit existenci uznaného dluhu. Žalovaná v tomto postupu soudů zároveň shledávala porušení práva na spravedlivý proces. Namítla též, že žalobce v řízení neunesl důkazní břemeno.
6. Přípustnost dovolání žalovaná spatřovala také v tom, že se odvolací soud (i soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od usnesení ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007, ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 1206/2004, či rozsudků ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 32 Odo 1400/2004, ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 720/2017, a ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 3 Cdo 3752/2019 (správně 23 Cdo 3752/2019 – poznámka Nejvyššího soudu), při posouzení účinků projevu vůle směřujícího k započtení pohledávky ve vztahu k uznání dluhu (dále jen „druhá otázka“), pokud ze skutečnosti, že žalovaná provedla (byť i neplatně) započtení své pohledávky vůči žalobcem uplatňovaným nárokům, dovodil (ve shodě se soudem prvního stupně, s jehož právním posouzením se ztotožnil), že tímto jednáním své dluhy uznala.
7. Žalovaná považovala dovolání za přípustné i pro řešení otázky „možnosti započtení tzv. nejistých pohledávek“ (dále jen „třetí otázka“) v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud neřešené (podle žalované tuto problematiku dostatečným způsobem neřeší rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný pod číslem 37/2021 Sb. rozh. obč. – dále jen R 37/2021). Žalovaná rozporuje, že by měla svědčit o nejistotě pohledávky pouhá skutečnost, že je pohledávka sporná, resp. že je předmětem sporného soudního řízení. Takové závěry podle ní může soud dovodit až z konkrétních skutečností, zjištěných v rámci dokazování, tedy poté, kdy se soud bude alespoň přiměřeně zabývat zjišťováním, o jaké skutečnosti a důkazy se tvrzená započítávaná pohledávka opírá, a až po jejich provedení může dovodit, zda jde o pohledávku, jejíž existenci zřejmě nebude možné z navržených listin a osvědčených skutečností jednoznačně dovodit.
8. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalované s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že ač bylo výslovně podáno proti napadenému rozsudku „do celého jeho rozsahu“, proti výrokům o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim postrádá jakékoli odůvodnění a jejich zrušení se žalovaná zjevně domáhá pouze z důvodu, že jde o výroky akcesorické k výroku o věci samé. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
11. První otázka přípustnost dovolání nezaloží, neboť odvolací soud se neodchýlil od nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, ztotožnil-li se se závěry soudu prvního stupně, který neprovedení důkazů navrhovaných žalovanou (výslechem svědků a doklady týkajícími se pohybu zboží ve skladu) řádně odůvodnil tím, že vznik schodku na svěřených hodnotách ve skladu žalované (právě tuto skutečnost měly předmětné důkazy ozřejmit) nebyl předmětem řízení a namítala-li žalovaná v řízení započtení své vzájemné pohledávky (založené právě na existenci schodku na svěřených hodnotách), musela být již v té chvíli její předmětná vzájemná pohledávka zcela jistá a určitá, což však podle soudů obou stupňů nebyla. Nadto nepřisvědčil procesní taktice žalované, která po celou dobu základ nároku žalobce nesporovala, namítala jen zánik pohledávky započtením a začala jej sporovat co do základu až po opětovném sdělení názoru soudu na platnost započtení. Vyšel též ze zjištění, že návrh dodatku ke smlouvě ze dne 30. 7. 2015 nebyl podepsán a strany tak neprojevily vůli být tímto dodatkem vázány (o obsah tohoto dodatku smlouvy přitom žalovaná opírala své tvrzení o tom, že žalobci nevznikl nárok na odměnu za provozování skladu žalované pro nesplnění podmínek vzniku práva na odměnu v dodatku uvedených). Jinak řečeno, prokazování skutečností, které měly být uvedenými důkazy doloženy, podle soudů nižších stupňů s ohledem na další zjištěné skutečnosti nebylo pro posouzení věci rozhodné a soudy nižších stupňů na základě již provedeného dokazování s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, měly existenci nároků žalobce za prokázanou (soudy nižších stupňů měly za dostatečně prokázané, že žalobce pro žalovanou podle písemné smlouvy a ústní dohody v uvedené době provedl rozvoz výrobků a zboží pro žalovanou v tvrzeném rozsahu a provozoval sklad výrobků žalované za dohodnutou odměnu, tj. že žalobce vykonal činnosti, za které mu podle dohody stran měla náležet sjednaná odměna), a též měly za to, že žalovaná pohledávky žalobce svými výslovnými písemnými vyjádřeními uznala a poté je opětovně uznala tím, že jednostranně proti pohledávkám žalobce opakovaně započítávala své tvrzené pohledávky (srov. odstavec 31 rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil).
12. Ve vztahu k první otázce lze dodat k odkazu žalované na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se týkala (i) posouzení následků neunesení důkazního břemene, že v řízení soudy nižších stupňů vycházely z prokázané existence pohledávek žalobce uplatněných žalobou (nevycházely ze stavu non liquet, při kterém by byla otázka neunesení důkazního břemene rozhodná), a tedy otázku důsledků neunesení důkazního břemene žalobcem, jak jej tvrdila žalovaná v dovolání, neřešili (neměli důvod řešit). Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
13. Tvrdila-li žalovaná v rámci dovolací argumentace k první otázce, že žalobce v řízení neunesl břemeno důkazní, ve skutečnosti tím nezpochybňovala správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů vycházejících z hodnocení důkazů soudy nižších stupňů opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Dovolací přezkum je však ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu. Námitky skutkové povahy nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, nebo ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1194/2017).
14. Přípustnost dovolání nemůže založit druhá otázka, neboť na jejím řešení (výlučně) napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud se předně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který měl existenci pohledávek žalobce za prokázanou a též uvedl, že uplatněné pohledávky žalovaná uznala svým výslovným písemným vyjádřením obsaženým v dohodě o započtení ze dne 31. 10. 2018 ve vztahu k částce 17 197 Kč (v dohodě obě strany výslovně učinily nespornou skutečnost, že žalobce má za žalovanou pohledávku ve výši 39 280 Kč a z ní poté k započtení použily částku 22 083 Kč) a jednak v emailu ze dne 19. 11. 2018 ve vztahu k částce 54 653 Kč (žalovaná v emailu uznala opravenou fakturu žalobce č. 332, kterou jí účtoval odměnu za rozvoz zboží, s tím, že je takto v pořádku a podle vzájemné dohody). Pokud následně učinil soud prvního stupně závěr, že dalšími jednostrannými právními jednáními, kterými se žalovaná snažila započíst své pohledávky vůči žalobcem uplatněným pohledávkám (dopisem ze dne 7. 3. 2019 a podáním ze dne 22. 4. 2022), de facto uznávala základ i výši pohledávek žalobce, ačkoliv započtení bylo ve výsledku neplatné, zdůraznil, že takto mělo jít o uznání „opětovně“. I případný nesprávný závěr soudu, že provedením právního jednání, kterým žalovaná (neplatně) započetla své pohledávky vůči pohledávkám žalobce, své dluhy vůči žalobci uznala, tedy nic neměnil na tom, že soudy nižších stupňů považovaly za uznání dluhu žalovanou již její (dřívější) výslovná písemná vyjádření obsažená v dohodě o započtení ze dne 31. 10. 2018 a v emailu ze dne 19. 11. 2018. Žalovaná přitom v dovolání nebrojila prostřednictvím druhé otázky (a dovolací argumentace k ní) proti závěru o tom, že k uznání dluhu došlo těmito jejími dřívějšími výslovnými písemnými vyjádřeními (byť v jednom případě bylo uvedené písemné vyjádření obsaženo v textu platné dohody o započtení). Ani případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení druhé otázky tedy nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu, což činí dovolání pro řešení druhé otázky nepřípustným (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
15. Dovolání není přípustné ani pro řešení třetí otázky, neboť nejde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud neřešenou, odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolací soud neshledává ani žádné důvody, pro které by měl tuto otázku posuzovat jinak.
16. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že smyslem a účelem § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), je ochrana věřitele pasivní pohledávky před tím, aby dlužník pasivní pohledávky zabránil jejímu uspokojení či toto uspokojení oddálil jednostranným započtením své sporné (nejisté či neurčité) pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky, a dosáhl toho, že místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. Ochranu prostřednictvím § 1987 odst. 2 o. z. není na místě poskytovat věřiteli tehdy, lze-li s ohledem na okolnosti konkrétního případu považovat za spravedlivé, aby dříve, než dojde k uhrazení (resp. přiznání) pasivní pohledávky, bylo posouzeno, zda je její věřitel povinen plnit dluh z aktivní pohledávky, vzniklé ze stejného vztahu. Nejistou nebo neurčitou ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. je zpravidla pohledávka, která je co do základu a (nebo) výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši pohledávky užité k započtení. Za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. S ohledem na smysl a účel § 1987 odst. 2 o. z. je pak zásadně nutné míru nejistoty ohledně aktivní pohledávky posuzovat relativně, ve vztahu k pohledávce pasivní; za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu v případě pasivní pohledávky. Pohledávka bude nejistá a neurčitá zpravidla tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. V úvahu je přitom třeba vzít i stav řízení v okamžiku, kdy byla námitka započtení vznesena. Námitka započtení uplatněná až na konci nalézacího řízení, či dokonce až jako obrana v exekučním řízení, obstojí pouze v případě, bude-li aktivní (započítávaná) pohledávka zcela nepochybná, tj. nebude-li nutné k jejímu zjištění provádět žádné složitější dokazování. Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje § 1987 odst. 2 o. z., jsou přitom rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení (jednostranný projev vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné, tj. zpravidla v okamžiku, kdy projev vůle dlužníka pasivní pohledávky dojde věřiteli (srov. například R 37/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3235/2021).
17. V nyní posuzované věci odvolací soud (i soud prvního stupně) shledaly obranu žalované spočívající v námitce započtení nedůvodnou primárně proto, že samotná jednostranná právní jednání, kterými žalovaná započítávala své pohledávky vůči pohledávkám žalobce (dopis ze dne 7. 3. 2019 a též podání ze dne 22. 4. 2022) byla neurčitá, co do určení, které z více vzájemných pohledávek mají provedeným započtením zaniknout, resp. která ze dvou pohledávek žalované (228 500 Kč z titulu tvrzeného schodku na zboží a 83 017 Kč z titulu schodku na přepravních obalech), jež převyšovaly výši pohledávek žalobce, měla započtením zaniknout, příp. v jakém rozsahu, a že tedy šlo o zdánlivá právní jednání. Tento závěr odvolacího soudu žalovaná v dovolání relevantně nezpochybnila a dovolacímu přezkumu tedy nepodléhá. S ohledem na výše uvedený závěr o zdánlivosti některých právních jednání žalované bylo ve vztahu k posouzení nejistoty a neurčitosti pohledávky uplatněné k započtení ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. určující pro napadené rozhodnutí pouze posouzení započtení učiněného žalovanou v průběhu soudního jednání dne 16. 3. 2023, při kterém vůči žalobou uplatněným pohledávkám ve výši 71 850 Kč žalovaná započetla část své pohledávky týkající se schodku na přepravních obalech.
18. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) při posouzení, zda je pohledávka uplatněná žalovanou k započtení nejistá a neurčitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., vyšel ze zjištění, že žalobce nezpochybnitelně provedl tvrzené služby spočívající v rozvozu výrobků a služeb žalované a též v provozování skladu výrobků žalované, za které byla dohodnuta odměna požadovaná žalobou a že žalovaná tyto pohledávky žalobce uznala. Oproti tomu v rámci ústně sjednané spolupráce týkající se provozu skladu žalované nebylo zjevné, jakým způsobem se žalobce zavázal převzít odpovědnost za škodu, spočívající ve schodku na zboží a přepravních obalech, či zda byl žalobce jediný, kdo mohl žalovanou tvrzený schodek způsobit. Dále žádná ze stran nesporovala, že ohledně otázky vzniku odpovědnosti žalobce a též výše škody (na zboží i přepravních obalech), probíhalo (v době, kdy bylo žalovanou učiněno právní jednání započtení) rozsáhlé dokazování v jiném řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci. Odvolací soud se od výše uvedených judikaturních závěrů neodchýlil, dovodil-li za těchto zjištěných okolností (objektivní) spornost aktivní pohledávky uplatněné žalovanou k započtení co do jejího základu i výše a tedy její nejistotu ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. (a to zjevně též při relativním posouzení ve vztahu k pasivním pohledávkám žalobce), neboť by zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu i výše vyžadovalo rozsáhlejší dokazování (stejně jako bylo činěno v jiném soudním řízení), jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněných (pasivních) pohledávkách. Zjevně přitom v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu posuzoval okolnosti, které tu byly k okamžiku, kdy žalovaná pohledávku k započtení uplatnila a nemohl přihlížet k tomu, co by o důvodnosti či výši pohledávky žalované mohlo být zjištěno (prokázáno) později a v těchto okolnostech nespatřoval ani důvody, pro které by nebylo namístě poskytnout žalobci (věřiteli) ochranu prostřednictvím § 1987 odst. 2 o. z.
19. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 5. 2025
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu