Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Valbek, spol. s r.o., se sídlem v Liberci, Vaňurova 505/17, identifikační číslo osoby 48266230, zastoupené Mgr. Martinem Heiplíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, proti žalované BOOKQUET Holdings s.r.o., se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 323/27, identifikační číslo osoby 06667139, zastoupené Mgr. Petrou Fialovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Vinohradská 1899/112, o zaplacení 822 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 247/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2024, č. j. 53 Co 282/2024-222, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se v řízení po žalované domáhá zaplacení 822 800 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o dílo. Žalovaná podala včasný odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu vydanému Obvodním soudem pro Prahu 1, ve kterém vyjádřila nesouhlas s nárokem žalobkyně, zcela jej neuznala s tím, že je „neopodstatněný, založený na nepravdivých tvrzeních a v rozporu se skutkovým stavem“ a uvedla, že se k návrhu vyjádří ve lhůtě stanovené elektronickým platebním rozkazem. V reakci na následnou výzvu soudu (vydanou po uplynutí lhůty k vyjádření uvedené v elektronickém platebním rozkazu) žalovaná odkázala na své dřívější vyjádření ze dne 4. 10. 2022, které však nebylo nalezeno v informačním systému soudu a žalovaná na dodatečnou výzvu již nebyla schopna doložit jeho odeslání s ohledem na uplynutí lhůty tří měsíců od jeho odeslání do datové schránky soudu.
2. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 20. 8. 2024, č. j. 14 C 247/2022-201, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl návrh žalované ze dne 25. 1. 2023 na vydání rozsudku pro uznání.
3. Soudy obou stupňů svá rozhodnutí (s podrobnými odkazy na judikaturu Ústavního soudu) odůvodnily tím, že nejsou dány podmínky pro aplikaci fikce uznání a vydání rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř., neboť fikce uznání je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného. V posuzované věci však žalovaná byla od počátku aktivní (podala odpor, v němž uvedla, že nárok neuznává, na výzvu soudu reagovala podáním ze dne 14. 12. 2022, v němž odkázala na své podání ze dne 4. 10. 2022, na další výzvu soudu ze dne 23. 2. 2023, že se ve spise takové podání nenachází, obratem zaslala podaní datované 4. 10. 2022 včetně příloh, z nichž se podávalo, že vždy neprodleně reagovala na sdělení a výzvy (i předžalobní) žalobkyně, i v dalším průběhu řízení se aktivně účastnila projednávání žaloby včetně účasti na jednáních, na nichž byla vyslechnuta řada svědků a v mezidobí probíhala smírná jednání účastníků). Vydání rozsudku pro uznání v takové situaci by podle soudů nižších stupňů bylo formalistickým postupem, kterým by došlo k porušení práva žalované na soudní ochranu, jehož součástí je i právo, aby se účastník řízení mohl účastnit jednání před soudem a aby se k věci mohl vyjádřit.
4. Žalobkyně napadla usnesení odvolacího soudu včasným dovoláním. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Konkrétně žalovaná namítala, že odvolací soud odkázal na judikaturu, která není přiléhavá na posuzovanou věc, v níž vyjádření žalované ke kvalifikované výzvě nebylo soudu doručeno, v odporu nebyly uvedeny žádné věcné argumenty na její obranu (pouze obecný nesouhlas s nárokem, který zcela neuznávala), a žalovaná byla od počátku řízení zastoupena advokátem (nešlo o osobu právně neznalou). Podle žalované se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. K tomu odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3207/20, podle kterého je vydání rozsudku pro uznání vyhrazeno jen těm případům, kdy žalovaný na výzvu nereaguje buď vůbec, nebo v reakci neuvede žádný věcný argument na svoji obranu (nepostačí jen prosté tvrzení, že žalovaný uplatněný nárok neuznává), případně soud na základě úvahy, kterou v rozsudku pro uznání přesvědčivě odůvodní, dospěje k závěru, že neúplné vyjádření žalovaného je v konkrétním případě vedeno jen snahou o oddálení rozhodnutí ve věci samé.
6. Žalovaná dále vytýkala odvolacímu soudu, že se v napadeném usnesení nevypořádal s její námitkou, že jsou-li kumulativně naplněny podmínky § 153a odst. 3 o. s. ř., fikce uznání nastává ze zákona, a soud tak měl vydat rozsudek pro uznání. Odvolacímu soudu rovněž vytkla, že svým výkladem fakticky rozšířil hypotézu právní normy obsažené v zákoně, přičemž výklad zákona podle ní nesmí být neomezený a musí mít své ústavní mantinely a nemůže jím být měněn obsah zákonného ustanovení. Rozšířením podmínek pro uplatnění dispozice zákonné normy, jak jej učinil odvolací soud, bylo podle žalované porušeno její právo na spravedlivý proces.
7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí. Poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, kterou citovala, a jež podle ní byla respektována v napadeném usnesení. Podle žalované dovolání trpí též vadami, jež nebyly ve lhůtě odstraněny.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
11. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. V dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit (pro každý jednotlivý dovolací důvod), které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. obsahujícího čtyři vzájemně se vylučující kritéria přípustnosti dovolání, které vedle sebe současně nemohou obstát. Z dovolání tedy musí být zřejmé, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe dovolacího osudu (příp. Ústavního soudu) se v napadeném rozhodnutí odvolací soud odchýlil při řešení konkrétní právní otázky, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva (dosud judikaturně neřešená) má být dovolacím soudem vyřešena, která konkrétní (již opakovaně judikaturně řešená) otázka je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována vzájemně rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má nyní při řešení konkrétní právní otázky odklonit (vyřešit ji nyní jinak). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu (příp. Ústavního soudu), pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, jež je veřejnosti též dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4716/2017, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz).
12. Těmto požadavkům žalovaná nedostála ohledně námitky nevypořádání se s její odvolací námitkou o povinnosti soudu vydat rozsudek pro uznání při splnění zákonných podmínek a námitky o extenzivním výkladu zákona a porušení práva na spravedlivý proces, neboť v dovolání ve vztahu k nim řádně nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Žalobkyně sice v úvodu dovolání ve vztahu k přípustnosti dovolání citovala ustanovení § 237 o. s. ř., avšak z její následné dovolací argumentace není zřejmé, který z důvodů přípustnosti tam uvedených má za naplněný ve vztahu ke každé z výše uvedených námitek, jejichž prostřednictvím vymezovala dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v uvedené části.
13. Pro úplnost dovolací soud připomíná, že i námitka porušení základních práv a svobod garantovaných ústavním pořádkem nezbavuje dovolatele povinnosti řádného vymezení právní otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo, spolu s uvedením předpokladu přípustnosti, který shledává za naplněný (včetně možného odkazu na judikaturu Ústavního soudu), od níž se při řešení právní otázky měl odvolací soud ve smyslu § 237 o. s. ř. odchýlit (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18).
14. Z dalšího obsahu dovolání je však zřejmé, že žalobkyně má za to, že se odvolací soud odchýlil od výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3207/20 při posouzení otázky, kdy lze vydat rozsudek pro uznání. Tato námitka však nezaloží přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu (včetně citovaného nálezu) neodchýlil. Z ustálené judikatury dovolacího soudu i Ústavního soudu se totiž podává (jak ostatně uvedly již soudy nižších stupňů), že fikce uznání je institut, se kterým je nutné zacházet velmi citlivě, neboť představuje významný zásah do procesního postavení účastníka řízení, jehož důsledkem je nezvratné odepření meritorního přezkumu věci. Fikce uznání je tak vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivá. Obecný soud proto musí pečlivě vážit, zda je přes splnění formálních procesních podmínek vydání rozsudku pro uznání namístě a zda ostatní okolnosti nenasvědčují tomu, že se o procesní obstrukce ani celkovou pasivitu žalovaného nejedná. V případech, kdy je z chování žalovaného zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace § 153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelná se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s kautelami spravedlivého procesu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 510/2019, ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1894/202, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2499/2020, či nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17, ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3207/20, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16).
15. V nyní posuzované věci odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná nejednala pasivně či obstrukčně. Ačkoliv žalovaná nebyla schopna doložit, že včas doručila soudu své vyjádření k žalobě na tzv. kvalifikovanou výzvu datované dnem 4. 10. 2022, reagovala neprodleně na následnou žádost soudu prvního stupně zasláním uvedeného podání obsahujícího podrobnou věcnou argumentaci zpochybňující důvodnost nároku, a to včetně příloh, a též v dalším průběhu řízení se aktivně účastnila projednávání žaloby včetně účasti na jednáních a vyjádření k možnosti mediace. Nelze se přitom ztotožnit ani s tvrzením žalobkyně, že žalovaná vyjádření k žalobnímu návrhu vůbec nepodala. Již samotný odpor žalované (podání ze dne 31. 8. 2022) neobsahoval pouhé vyjádření nesouhlasu žalované s žalobou a její tvrzení, že žalobou uplatněný nárok neuznává, ale bylo z něj též patrné, že žalovaná s návrhem žalobkyně nesouhlasila a hodlala se mu bránit z důvodu, že žalobní tvrzení považovala za nepravdivá a rozporná se skutkovým stavem věci, tj. jinak řečeno svou obranu zakládala na rozporování skutkových tvrzení žalobkyně. Pokud za této situace odvolací soud dovodil, že není na místě vydání rozsudku pro uznání, nepostupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
16. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost (zčásti pro vady).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 7. 2025 Mgr. Jiří Němec
předseda senátu