Plný text
23 Cdo 1250/2025-404
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně RENOKOV STEEL s. r. o., se sídlem ve Střelicích, č. p. 95, identifikační číslo osoby 28306031, zastoupené Mgr. Davidem Střížem, advokátem se sídlem v Olomouci, 17. listopadu 1230/8, proti žalované OLTEC a. s., se sídlem v Brně, Václavská 237/6, identifikační číslo osoby 02424304, zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 413/2, o zaplacení částky 543.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 242 C 25/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2024, č. j. 74 Co 104/2023-370, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.249,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 1. 2023, č. j. 242 C 25/2020-295, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 3. 6. 2024, č. j. 242 C 25/2020-344, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 543.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
2. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem označeným v záhlaví potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek závisí na „vyřešení otázky hmotného práva, která doposud v praxi dovolacího soudu nebyla řešena“.
4. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
5. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že napadené rozhodnutí pokládá za správné, a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
6. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
7. Dle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria uvedená v tomto ustanovení. Dovolání je přípustné tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn přípustnost posuzovat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti stanovená v § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
10. Dovolání není přípustné.
11. Podstata dovolací argumentace směřuje do námitek, zda jsou požadavky veřejnoprávních předpisů určující pro posouzení, co je ujednaným předmětem díla. Dovolatelka namítá, že odvolací soud „nesprávně právně věc posoudil, pokud uzavřel, že mezi stranami nebylo ujednáno, že součástí provedení demolice objektu Mendlovo náměstí 8, Brno, bylo i předání dokumentace podle přílohy č. 15 vyhl. č. 499/2006 Sb., vyhláška o dokumentaci staveb, ve znění pozdějších předpisů“. Současně se dle dovolatelky žalobkyně „ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 [zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)] přihlásila k tzv. zvláštní způsobilosti“. Dovolatelka dále namítá, že z § 160 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, vyplývá, že zákon vylučuje, aby dané stavební dílo prováděl laik, ale musí je provádět stavební podnikatel. Již z tohoto je, dle dovolatelky, zcela zřejmé, že nemůže platit právní posouzení věci učiněné ze strany odvolacího soudu, že mezi stranami nebylo ujednáno i předání dokumentace podle přílohy č. 15 vyhl. č. 499/2006 Sb., vyhláška o dokumentaci staveb, ve znění pozdějších předpisů.“ Dle dovolatelky nebylo nezbytné, aby „v pozici laika přesně do textu smlouvy (objednávky) zanesla každou jednotlivou povinnost z veřejného práva, která se vztahuje na provádění demolice stavby“.
12. Podstata dovolacích námitek tak směřuje do zpochybnění obsahu ujednání stran s poukazem na veřejnoprávní regulaci. V podmínkách projednávané věci však tyto námitky přípustnost dovolání nezakládají.
13. Podle judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2608/2016, nebo ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2954/2020) je možnost smluvních stran upravit obsah jejich závazkového vztahu odchylně od zákona omezena jen tehdy, jde-li o jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud smysl a účel zákona vyžaduje jeho neplatnost (§ 580 odst. 1 o. z.). Podle § 1725 druhé věty o. z. je v mezích právního řádu stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Podle § 1746 odst. 1 o. z. se zákonná ustanovení upravující jednotlivé typy smluv použijí na smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné náležitosti smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv.
14. Podle § 1 odst. 1 o. z. vytvářejí ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. 22 Cdo 985/2025 (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2025, sp. zn. 22 Cdo 2370/2025, nebo ze dne 25. 8. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1589/2025), vyložil, že soukromé právo v objektivním smyslu (objektivní soukromé právo) se uplatňuje nezávisle na objektivním právu veřejném. Určitý skutkový stav – ve smyslu komplexu skutečností, které jsou spolu vnitřně spjaty a vytvářejí jednotný celek – může mít význam buď jenom z hlediska soukromého práva, nebo naopak jenom pro právo veřejné. Stejně tak nebude stejný ani právní následek, který v jedné a ve druhé oblasti právní norma se skutkovou podstatou spojuje, včetně toho, že to, co může být soukromým právem aprobováno, může být ve veřejném právu sankcionováno, a naopak. To je dáno odlišným účelem obou oblastí právní regulace. Uvedené příklady rovněž názorně demonstrují, že při posuzování skutkových stavů, které jsou významné jak z pohledu práva soukromého, tak i z hlediska práva veřejného, je nutno vždy samostatně zvážit, jaké znaky skutkové podstaty stanoví norma práva soukromého a jaké norma práva veřejného, a dále separátně posoudit, zda těmto zákonem stanoveným znakům odpovídají konkrétní individuální skutkové okolnosti. Podle toho pak mohou nastat právní následky v obou oblastech, pouze v jedné, nebo dokonce v žádné z nich. Nastoupení následků v jedné z těchto oblastí není podmínkou či předpokladem pro to, aby nastaly právní následky v oblasti druhé, a stejně tak z toho, že je kupříkladu naplněna skutková podstata veřejnoprávní normy, nelze dovozovat bez dalšího závěry v oblasti práva soukromého a naopak (k tomu srovnej LAVICKÝ, Petr. § 1 [Soukromé a veřejné právo; dispozitivnost; zakázaná ujednání]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 4, marg. č. 2).
15. Dále v již citovaném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 985/2025 Nejvyšší soud vyložil, že typickou oblastí, v níž se projevuje nezávislost uplatňování veřejného a soukromého práva v popsaném smyslu, představuje posuzování otázky, jaké právní následky má mít ve sféře soukromého práva porušení veřejnoprávních povinností. Spočívá-li porušení veřejnoprávní povinnosti v tom, že jedna strana nemá potřebné veřejnoprávní oprávnění k nějaké činnosti nebo je-li jí taková činnost zakázána, je přesto podle § 5 odst. 2 o. z. právní jednání platné (není-li zde jiného důvodu neplatnosti, například z důvodu omylu podle § 583 o. z.). Pro poměry (tam řešené) věci tak platí, že norma veřejného práva nemá proto bezprostřední dopad do oblasti soukromoprávních (nájemních) vztahů upravených ustanoveními o obecném nájmu, takže s jejím porušením nelze spojovat soukromoprávní sankce, nýbrž jen sankce veřejnoprávní, o něž však v daném případě nejde [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2978/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, a ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 26 Cdo 156/2014 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 1713/14), ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5043/2015, a ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 769/2018; k obsahově shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud dále např. v rozsudku ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 308/2017, uveřejněném pod číslem 100/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Judikatura tak formuluje obecná pravidla, z nichž plyne i řešení dovolatelkou předkládaných otázek. Strany si tedy mohou předmět díla ujednat například tak, že zhotovitel má objednateli dodat dokumentaci dle veřejnoprávních předpisů. Zda si však strany tímto způsobem předmět díla vymezily, je otázkou výkladu smlouvy.
16. Odvolací soud se v tomto ohledu od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, když vyložil, že „mezi účastníky nedošlo k dohodě o tom, že by součástí díla bylo vyhotovení a předání dokumentace bouracích prací v rozsahu vyplývajícím z přílohy č. 15 vyhl. č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb… bylo na objednateli, jemuž stavební zákon ukládá řadu povinností v souvislosti s povolením a prováděním demoličních prací, aby si smluvně zajistil (podmínil), že mu konkrétní listiny zhotovitel opatří a předá poté, kdy provede předmět díla, a tímto smluvně podmíní jeho převzetí. K takové dohodě nedošlo… jestliže měl vlastník pozemku v souvislosti s demoličními pracemi veřejnoprávní povinnosti spočívající v prokázání a doložení určitých listin stavebního úřadu, nelze bez dalšího uvést, že součástí ujednání mezi stranami bylo jejich předložení žalobcem po ukončení bouracích prací. Strany si toto výslovně nesmluvily.“.
17. Dovolatelka v této souvislosti kromě výše uvedeného argumentuje také v tom smyslu, že povinnost žalobkyně dodat dokumentaci bouracích prací plyne přímo z dohody stran, neboť se žalobkyně přihlásila k odbornosti ve smyslu § 5 odst. 1 o. z., přičemž „si musela být vědoma, že listiny podle přílohy č. 15 a č. 16 vyhl. č. 499/2006 Sb. může z povahy věci pořídit pouze a jenom ona, neboť pořizování těchto listin v průběhu demolice plyne přímo ze stavebních předpisů, a to přímo stavebnímu podnikateli“. Odvolací soud si tedy dle dovolatelky „mylně vyložil, že stěžejním plněním bylo zbourání stavby“. Dovolací soud nicméně připomíná, že judikatura Nejvyššího soudu vychází z ustáleného závěru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury dovolacího soudu by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, a ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1800/2024, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 8/2024), což však není případ projednávané věci. Výklad právního jednání přitom vychází ze zjištěného skutkového stavu. Skutková zjištění soudů nižších stupňů však v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzením věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu tudíž dovolatelka nemá k dispozici způsobilý dovolací důvod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 767/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, a ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 846/2022).
18. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že „odvolací soud nesprávně uzavřel, že již samotným zbouráním stavby je dílo dokončeno, ač z právního hlediska je zbourání stavby dokončeno až předáním listin podle přílohy č. 15 a č. 16 […]“. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 13. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3512/2018, ve vztahu k dokončení díla vyložil, že skutečnost, že dílo trpí vadami, sama o sobě nemusí znamenat, že dílo nemůže být dokončeno předvedením jeho způsobilosti sloužit svému účelu. Musí však jít právě o vady takové povahy, které vzhledem ke konkrétnímu dílu nebrání dílu sloužit svému účelu. Posouzení, zdali dané vady brání dílu sloužit svému účelu, bude vždy záležet na konkrétním případu. V nynějším případě odvolací soud vyložil, že předmět díla spočíval v odstranění stavby, která byla součástí pozemku, a že součástí díla nebylo vyhotovení a předání dokumentace bouracích prací. Odvolací soud se od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud za takové situace vyhotovení uvedené dokumentace nepovažoval za předpoklad dokončení díla.
19. Namítá-li dále dovolatelka, že žalobkyně postupovala v rozporu s odbornou péčí, když nevyhotovila dokumentaci bouracích prací, je namístě uvést, že na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud svoje rozhodnutí založil na tom, že žalobkyně splnila svůj závazek, sjednané dílo dokončila a předala. Nejvyšší soud již v minulosti vyložil, že zákonodárce rozlišuje mezi provedením díla, jeho dokončením, předáním a převzetím. Provedení díla je nejširší pojem. Obsahuje v sobě jak dokončení, tak předání díla. Dokončení díla nastává tehdy, je-li zhotovitelem předvedena způsobilost díla sloužit svému účelu, příp. provedením zkoušek. Předání a převzetí díla jsou právní jednání ze strany zhotovitele a objednatele. Předání ze strany zhotovitele je činěno s úmyslem dluh splnit (§ 1908 odst. 2 o. z.), obecně umožněním nakládání s věcí v místě plnění (příp. například odesláním díla). Na předání se použije právní úprava kupní smlouvy (§ 2608 o. z.). Zákonodárce nestanoví zvláštní právní formu pro takové právní jednání. Smyslem a současně i účelem právní úpravy předání díla podle o. z. (§ 2604) je (spolu s podmínkou dokončení díla předvedením jeho způsobilosti sloužit svému účelu) naplnění předpokladů provedení díla zhotovitelem vedoucího k některým dalším právním následkům. Zhotovitel především, není-li ujednáno jinak, tímto splní svůj dluh, zhotoviteli podle § 2610 o. z. vzniká právo na zaplacení ceny díla, objednatel může s dílem nakládat atd. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021). Posouzení otázky, zda žalobkyně postupovala s odbornou péčí, by tedy na výsledek řízení nemělo vliv. Dle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. například usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nezávisí). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (či hypotetické) otázky (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2368/2021, dále usnesení ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020).
20. Kromě výše uvedeného dovolatelka dále tvrdí, že se odvolací soud dopustil formalismu, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 1052/10, dle něhož může dojít k zásahu do základního práva takovou nesprávnou interpretací ustanovení obchodního zákoníku o splnění díla, kdy obecné soudy nerespektují, že závazkový vztah mezi zhotovitelem a objednatelem zanikne, je-li objednateli dílo splněno včas a řádně. Pokud zhotovitel neprovede dílo v celém sjednaném rozsahu a objednatel na tuto skutečnost poukáže, pak je evidentní, že zhotovitel o příčinách nedodělku „musel vědět“, a nesvědčí mu beneficium lhůt pro uplatnění práv z odpovědnosti za vady. Dovolací soud k této námitce uvádí, že, jak plyne ze skutkových zjištění soudů, v nynějším případě se nejedná o situaci, kdy by dílo nebylo provedeno „v celém sjednaném rozsahu“.
21. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3168/16, ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy zaručují základní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno. Porušení tohoto práva se orgán státní moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem podústavního práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat. Nejvyšší soud v nyní posuzovaném případě takové pochybení soudů nižších stupňů neshledal.
22. Dovolatelka konečně v souvislosti s výše citovaným nálezem Ústavního soudu předkládá otázky, zda žalobkyně musela vědět, „že musí tvořit listiny podle přílohy č. 15 a č. 16 vyhl. č. 499/2006 Sb.“, „že dílo neprovedla v celém rozsahu, jak plyne ze stavebních předpisů“ a „výsledkem činnosti stavebního podnikatele při bourání stavby je potřebná odborná dokumentace, kterou jakožto stavebník je schopna vytvořit výlučně ona“. Dovolatelka přitom své otázky staví na vlastních skutkových závěrech, z nichž však odvolací soud nevyšel. Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na tom, že součástí smluvního závazku bylo vyhotovení uvedených listin nebo že dílo nebylo provedeno v celém rozsahu (srov. výše). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2019). Z toho důvodu na výsledek nynějšího řízení nemůže mít vliv posouzení otázky, co vyplývá z veřejnoprávních norem a zda si těchto skutečností musela být žalobkyně vědoma. Jak bylo vysvětleno výše, takové hypotetické otázky, které pro napadené rozhodnutí nebyly určující, přípustnost dovolání nezakládají.
23. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle § 243c odst. 1 o. s. ř.
24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2026
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu