Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Lesy P. A. D., spol. s r.o., sídlem v Rymicích, č. p. 191, identifikační číslo osoby 29227607, zastoupené Mgr. Miloslavem Jančíkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, B. Němcové 432, proti žalované Asatix s.r.o., sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, identifikační číslo osoby 29144868, zastoupené Mgr. Štěpánem Ciprýnem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, o zaplacení 398 783 s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 2/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2024, č. j. 16 Co 407/2024-138, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni částku 12 523,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 6. 2024, č. j. 31 C 2/2023-108, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 398 783 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit částku 398 783 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacené kupní ceny dodávek dřevní hmoty.
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2024, č. j. 16 Co 407/2024-138, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (první výrok), změnil jej ohledně výše náhrady nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
4. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala uskutečnění dodávek zboží žalované a žalovaná neprokázala úhradu faktur vystavených žalobkyní. Ohledně námitky žalované sporující pravost listiny (originál dodacího listu ze dne 10. 6. 2020, jímž žalobkyně prokazovala uskutečnění dodávky), odvolací soud podrobně zdůvodnil, proč považoval tuto námitku za nepřesvědčivou a odporující ostatním důkazům. Odvolací soud uzavřel, že skutkový závěr soudu prvního stupně o existenci sporné dodávky zboží má v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) oporu v provedeném dokazování a rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná výslovně v rozsahu všech jeho výroků dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022. sp. zn. 24 Cdo 2592/2021, a ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, a to v otázce posouzení pravosti sporované listiny. Žalovaná uvádí, že důkazní břemeno k prokázání pravosti listiny leží v případě pochybnosti o pravosti listiny na straně toho, kdo z uvedeného dovozuje pro sebe příznivé právní důsledky, což byla v projednávané věci žalobkyně. Žalovaná dále tvrdí, že se odvolací soud nijak nevypořádal s její námitkou spočívající v důvodných pochybnostech o pravosti předkládané listiny. Žalovaná rovněž namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
6. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Dovolatelka v dovolání dále navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
8. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
10. Dovolání není přípustné, neboť na dovolatelkou položené otázce procesního práva rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně nezaložil svůj závěr o dodání objednaného množství dřevní hmoty dovolatelce na posouzení otázky rozložení tzv. objektivního důkazního břemene ve vztahu k prokázání pravosti originálu listiny dodacího listu ze dne 10. 6. 2020 (tedy že by v řízení nastal stav non liquet, kdy by odvolací soud rozhodoval na základě neunesení důkazního břemene), nýbrž dospěl na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů k (pozitivnímu) skutkovému zjištění, že žalobkyně objednanou dřevní hmotu dovolatelce skutečně dodala a ta ji převzala.
11. Dovolací soud přitom ve svém rozhodování ustáleně dovozuje, že skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
12. Napadá-li pak žalovaná samotný závěr odvolacího soudu o uskutečnění dodávky dřevní hmoty, rozporuje tím ve skutečnosti správnost jeho skutkového zjištění, jež však dovolacímu přezkumu nepodléhá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud ve svém rozhodování opakovaně dospěl k závěru, podle kterého skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů jako činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. Pro úplnost pak lze uvést, že z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jež je přiměřeně použitelná i ve vztahu k výkladu § 565 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „o. z.“) vyplývá, že u soukromých listin jako důkazního prostředku je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel) a správnost (pravdivost). Je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje pro sebe příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, má se za to, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou, a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny nese ten, kdo pravdivost listiny popírá (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018, ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013, a ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2756/2018, či usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016, a ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 788/2019).
14. Je-li listina vlastnoručně podepsána, má se za to, že je pravá a správná (pravdivá); tvrdí-li účastník, že podpis není pravý, leží na něm ohledně tohoto tvrzení důkazní břemeno. Je-li pravost podpisu úspěšně popřena (tedy dokazováním vyvrácena), domněnka správnosti listiny se neuplatní; důkazní břemeno ohledně skutečností v listině uvedených pak leží na tom účastníkovi, který z nich dovozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018).
15. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci odvolací soud neměl na základě svých skutkových zjištění důvod pochybovat o pravosti podpisu osoby jednající za žalovanou na předmětné listině (originálu dodacího listu ze dne 10. 6. 2020), není názor dovolatelky, že ohledně pravosti a správnosti této listiny tížilo důkazní břemeno žalobkyni, v souladu se shora uvedenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pouze úspěšné zpochybnění pravosti podpisu by totiž mělo za následek uplatnění pravidla o rozložení důkazního břemene stanoveného v první větě § 565 o. z.
16. Námitka dovolatelky týkající se nedostatečného odůvodnění napadeného rozsudku představuje námitku vad řízení. Ta sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá, neboť vadami řízení se dovolací soud zabývá podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod č. 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
17. K dovolatelčině námitce, že soudy neprovedly jí navržené důkazy, dovolací soud uzavírá, že v projednávané věci zjišťování skutkového stavu netrpí ani tzv. opomenutým důkazem, když podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky řízení. O tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16).
18. Odvolací soud přitom ve svém rozhodnutí zdůvodnil, na základě jakých provedených důkazů a jejich hodnocení dospěl ve shodě se soudem prvního stupně ke svému skutkovému závěru o uskutečnění dodávky dřevní hmoty dovolatelce a z jakého důvodu považoval další dokazování za nadbytečné.
19. K dovolatelčině námitce porušení práva na spravedlivý proces je třeba uzavřít, že dovolatelka svými námitkami, jejichž prostřednictvím vytýká soudům způsob zjištění skutkového stavu v projednávané věci, neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srovnej zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím v konkrétnosti nevymezuje žádnou tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
20. Ačkoli dovolatelka výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání vyplývá, že její argumentace směřovala pouze proti meritornímu posouzení věci, nikoli proti závěrům soudu ohledně nákladů řízení. Pro úplnost dovolací soud podotýká, že dovolání v rozsahu směřujícím proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
21. Z výše uvedeného plyne, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř., proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. Dovolatelka současně navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí samostatně nezabýval.
23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 7. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu