Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774, zastoupené JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/10, proti žalovaným 1) H. Š., a 2) V. Š., oběma zastoupeným Mgr. Martinem Elgerem, advokátem se sídlem v Praze 6, Evropská 2591/33d, o zrušení smlouvy a určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 290/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2024, č. j. 29 Co 328/2023-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 20 768 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se v řízení domáhala zrušení kupní smlouvy č. 8010672101 ze dne 13. 10. 2021 uzavřené mezi ní jako prodávající a žalovanými jako kupujícími, jíž bylo převedeno vlastnické právo k tam specifikovaným pozemkům ležícím v zahrádkové osadě (včetně spoluvlastnických podílů k dalším pozemkům) na žádost žalovaných podle § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon o SPÚ“). Tvrdila, že kupní cena ve výši 555 138 Kč byla určena na základě znaleckého posudku Ing. Zdeňka Tomíčka ze dne 4. 8. 2021, jehož správnost však byla následně po uzavření smlouvy na základě vnitřních kontrolních mechanismů žalobkyně zpochybněna, neboť podle znaleckého posudku znalecké kanceláře ESTIMMO, s.r.o., ze dne 17. 3. 2022 činila obvyklá cena shora uvedených nemovitých věcí a podílů v předmětné době částku 1 600 000 Kč. Namítala neúměrně zkrácení, resp. neplatnost kupní smlouvy pro rozpor se zákonem, neboť rozdíl mezi sjednanou a obvyklou cenou činil v její neprospěch 1 044 862 Kč.
2. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 27. 6. 2023, č. j. 8 C 290/2022-47, kterým Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl výše specifikovanou žalobu a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 103 842 Kč (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení 41 537 Kč (výrok II).
3. Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) včasně podaným dovoláním, v němž navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR, resp. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak)“, týkající se naplnění podmínek pro realizaci nárokového převodu podle § 10 odst. 3 zákona o SPÚ do vlastnictví žalovaných, tj. otázky neplatnosti smluv o převodu podle § 10 odst. 3 zákona o SPÚ pro rozpor se zákonem, nebyla-li při jejich uzavírání dodržena podmínka uvedená v § 14 téhož zákona, kdy se převod musí realizovat za cenu obvyklou ve smyslu § 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), v tehdy účinném znění.
4. V dovolání argumentovala žalobkyně tím, že podle § 10 odst. 3 zákona o SPÚ měla povinnost uzavřít kupní smlouvu a převést nemovité věci v zahrádkové osadě na žalované jako jejich uživatel, a to za cenu obvyklou (ve smyslu § 2 zákona o oceňování majetku) podle § 14 odst. 1 zákona o SPÚ [odkázala i na § 22 odst. 1 (správně odst. 2 – poznámka Nejvyššího soudu) zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích]. Nebylo tedy na její úvaze, zda a za jakých cenových podmínek bude převod realizovat (k absenci své svobodné vůle poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4444/2009, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). Odkázala též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4685/2009 (a v něm citovaná rozhodnutí), podle kterého jde o neplatnou smlouvu o převodu nemovitých věcí v majetku státu pro rozpor se zákonem (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 – dále jen „obč. zák“), nebyla-li při jejím uzavření dodržena podmínka vymezená zákonem. Nesprávnost (neúplnost) právního posouzení věci spatřovala žalobkyně v tom, že odvolací soud neučinil skutkový závěr o tom, že zákonná cena předmětných pozemků byla vyšší, než cena kupní uvedená v kupní smlouvě (nicméně toto tvrzení ani nevyvrátil).
5. Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť podle nich rozhodnutí odvolacího soudu stojí na předpokladu, že obvyklá cena nemusela být zjišťována, neboť z jiných v řízení zjištěných důvodů nemohlo dojít k neúměrnému zkrácení, a i kdyby při stanovení kupní ceny došlo na straně žalobkyně k chybě, ještě to automatiky neznamená splnění podmínky zjevného rozporu s veřejným pořádkem, předpokládané v § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, jejíž naplnění odvolací soud nedovodil, a žalobkyně tento závěr v dovolání nezpochybnila.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
7. Dovolací soud předně posoudil rozsah dovolání žalobkyně s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že jím je napadán rozsudek odvolacího soudu fakticky pouze ve výroku o věci samé. Proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům se žalobkyně domáhá jejich zrušení (výslovně) pouze z důvodu, že jde o výroky akcesorické. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
10. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné pouze podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v řešené věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a ve kterých rozhodnutích Nejvyššího soudu (minimálně ve dvou) byla tatáž otázka rozhodnuta vzájemně rozdílně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3703/2014, či ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016). Z dovolání, jehož přípustnost má být založena na posledním ze čtyř předpokladů uvedených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, pak musí být zřejmé, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde, a od kterého svého dřívějšího rozhodnutí se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud nyní odklonit, neboť tento předpoklad přípustnosti dovolání míří na případ právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud nyní odklonit, tedy posoudit tuto otázku jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč., a ze dne 27. 8 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
11. Těmto požadavkům žalobkyně v posuzované věci nedostála, uvedla-li v úvodu dovolání bez bližší konkretizace (též), že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je „dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Z dovolací argumentace se nepodává žádná právní otázka, k níž by žalobkyně tvrdila existenci vzájemně rozporné judikatury Nejvyššího soudu, ani právní otázka, u které by žalobkyně v dovolání vyžadovala odklon dovolacího soudu od své dosavadní rozhodovací praxe. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání přitom již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, které brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence těchto náležitostí nelze v uvedené části posoudit přípustnost dovolání.
12. Tvrzení o absenci svobodné vůle žalobkyně při převodu, při níž odkazovala na závěry judikatury Nejvyššího soudu, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť posouzení otázky, zda žalobkyně realizovala při převodu svou svobodnou vůli, nebylo pro napadené rozhodnutí určující. Odvolací soud zjevně nepochyboval o tom, že při převodu podle § 10 odst. 3 zákona o SPÚ žalobkyně realizovala zákonnou povinnost a nebylo na její úvaze, zda a za jakých cenových podmínek bude převod realizovat. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (bylo pro napadené rozhodnutí určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
13. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. ve vztahu k předkládané otázce neplatnosti smlouvy o převodu podle § 10 odst. 3 zákona o SPÚ pro rozpor se zákonem nezaloží ani odkaz žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4685/2009, a na další rozhodnutí v něm citovaná (například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4057/2007, či ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4848/2007). Žalobkyně odkazem na tato rozhodnutí zřejmě měla za to, že se odvolací soud při řešení otázky neplatnosti kupní smlouvy od těchto rozhodnutí odchýlil. Od uvedených rozhodnutí se však odchýlit nemohl, neboť označená rozhodnutí se zabývala neplatností smlouvy podle § 39 obč. zák. V nyní posuzované věci však byla kupní smlouva uzavřena dne 13. 10. 2021, tj. již za účinnosti jiné právní úpravy (§ 580 odst. 1 a § 588 zákona č. 89/2012, občanský zákoník – dále jen „o. z.“) odlišné od obsahu dřívějšího § 39 obč. zák.
14. Odvolací soud se přitom neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se posuzování otázky, kdy lze právní jednání posoudit jako absolutně neplatné pro rozpor se zákonem podle § 580 a 588 o. z. (nejde tedy o judikaturně neřešenou otázku), zabýval-li se pro případ prokázání tvrzení žalobkyně o odlišné výši obvyklé ceny nemovitých věcí, která by měla za následek rozpor ujednání o kupní ceně ve smlouvě uzavřené podle § 10 odst. 3 zákona o SPÚ se zákonem (s § 14 odst. 1 téhož zákona), tím, zda takové právní jednání (případně) odporující zákonu též zjevně narušuje veřejný pořádek (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněný pod číslem 104/2020 Sb. rozh. obč., ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 27 Cdo 935/2022, uveřejněný pod číslem 101/2023 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1302/2023).
15. Žalobkyně spatřovala v dovolání nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení jí předkládané otázky v tom, že odvolací soud neučinil skutkový závěr, že zákonná (obvyklá) cena převáděných nemovitých věcí byla vyšší, než kupní cena uvedená ve smlouvě (což považovala za neúplnost právního posouzení). Taková námitka však nemůže přípustnost dovolání založit, neboť odvolací soud své právní posouzení otázky absolutní (ne)platnosti smlouvy podle § 580 a 588 o. z. založil již na předpokladu existence žalobkyní tvrzeného rozporu sjednané kupní ceny se zákonem, tj. na předpokladu případného zjištění vyšší obvyklé ceny převáděných nemovitých věcí oproti sjednané kupní ceně. Pro napadené rozhodnutí bylo určující posouzení otázky, zda i za takového stavu případného rozporu se zákonem šlo o zjevné narušení veřejného pořádku. Jinak řečeno pro právní posouzení odvolacího soudu nebylo určující, zda fakticky byla či nebyla skutkově zjištěna vyšší obvyklá cena převáděných nemovitých věcí oproti ceně sjednané v kupní smlouvě (právě absenci takového skutkového zjištění jako důvod neúplnosti a nesprávnosti právního posouzení věci přitom žalobkyně v dovolání namítala), neboť v obou případech podle závěru odvolacího soudu nemohlo jít o absolutně neplatnou smlouvu ve smyslu § 588 o. z. (v případě neprokázání vyšší obvyklé ceny by vůbec nešlo o smlouvu rozpornou se zákonem a v případě prokázání rozporu mezi sjednanou cenou a cenou obvyklou, tj. prokázání rozporu se zákonem, nepovažoval odvolací soud takový rozpor za zjevné narušení veřejného pořádku ve smyslu § 588 o. z.).
16. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost a zčásti též pro vady.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. 4. 2025
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu