Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce N. N., zastoupeného Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek XY, se sídlem XY, zastoupenému Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Křížkem 428/4, o zaplacení 796 371 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 202/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 1. 2025, č. j. 35 Co 284/2024-142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se na žalovaném žalobou domáhal zaplacení v záhlaví specifikované částky s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, které měl žalovaný získat na jeho úkor bez spravedlivého důvodu (bez právního důvodu, příp. z právního důvodu, který odpadl). Tvrdil, že byla vůči němu exekučně vymožena uvedená částka podle elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 31. 5. 2016, č. j. EPR 15176/2016-13 (dále jen „EPR“), kterým mu bylo uloženo zaplatit žalovanému částku 431 475 Kč s příslušenstvím a který nabyl právní moci, neboť odpor proti němu žalobcem podaný byl odmítnut pro opožděnost. Podle žalobce však pohledávky žalovaného uplatněné návrhem na vydání EPR zanikly ještě před vymožením uvedené částky v exekučním řízení, neboť část dluhu žalobce uhradil žalovanému přímými platbami již před podáním návrhu na vydání EPR, další část platbami po vydání EPR a část zanikla jednostranným započtením pohledávek žalobce vůči žalovanému učiněným po vydání EPR.
2. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 28. 3. 2024, č. j. 24 C 202/2021-105, žalobu zamítl (výrok pod bodem I), uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení žalovanému (výrok pod bodem II) a České republice (výrok pod bodem III).
3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v záhlaví uvedeném rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a III (výrok I), ve výroku pod bodem II jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 64 620,75 Kč (výrok II), a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 31 581,50 Kč (výrok po bodem III).
4. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) včasným dovoláním, v němž navrhl jeho zrušení, též zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K přípustnosti dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Žalobce vytýkal soudům nižších stupňů, že jejich rozhodnutí jsou „ryze, resp. až přepjatě formalistická“. S ohledem na veškeré okolnosti a skutkový stav projednávané věci měl za to, že nebylo opodstatněné tuto věc posuzovat optikou věci pravomocně rozsouzené, a podle jeho názoru soudy nižších stupňů v důsledku svého postupu neprovedly žalobcem navržené důkazy, přičemž při komplexním posouzení daného případu by s velkou mírou pravděpodobnosti dospěly k závěru, že skutečně došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného na úrok žalobce. K zákazu přehnaně formalistického postupu soudu za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3377/12 (jenž je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz).
6. Žalobce dále nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu o zdánlivosti jeho kompenzačního právního jednání. Domníval se, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4358/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 565/2019 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na https://www.nsoud.cz), na která odkazoval odvolací soud, nedopadají na jeho případ, neboť žalobce nepovažoval své jednostranné započtení za neurčité. Podle něj ze započtení bylo zcela jasně patrné, které z pohledávek žalované za žalobcem mají v důsledku započtení zcela či zčásti zaniknout.
7. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
11. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. V dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit (pro každý jednotlivý dovolací důvod), které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. obsahujícího čtyři vzájemně se vylučující kritéria přípustnosti dovolání, které vedle sebe současně nemohou obstát ve vztahu k téže otázce. Z dovolání tedy musí být zřejmé, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe dovolacího osudu (příp. Ústavního soudu) se v napadeném rozhodnutí odvolací soud odchýlil při řešení konkrétní právní otázky, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva (dosud judikaturně neřešená) má být dovolacím soudem vyřešena, která konkrétní (již opakovaně judikaturně řešená) otázka je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována vzájemně rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má nyní při řešení konkrétní právní otázky odklonit, tj. vyřešit ji nyní jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, a ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014).
12. Těmto požadavkům žalobce v dovolání nedostál, pokud v úvodu dovolání vymezil předpoklad přípustnosti dovolání pouze prostřednictvím citace § 237 o. s. ř. Ani z dalšího obsahu dovolání přitom není zřejmé, jakou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva žalobce považuje za dosud judikaturně neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu. V dalším obsahu dovolání absentuje též specifikace jakékoliv vzájemně rozdílné rozhodovací praxe dovolacího soudu ve vztahu k řešení konkrétní právní otázky či jakákoliv polemika žalobce se správností řešení konkrétní právní otázky již přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu a jeho požadavek, aby se od tohoto svého dosavadního řešení dovolací soud v nyní projednávané věci odklonil. V tomto ohledu je proto dovolání vadné.
13. Z dalšího obsahu dovolání je však zřejmé, že žalobce spatřoval jeho přípustnost v tom, že se měl odvolací soud odchýlit od jím citovaného nálezu Ústavního soudu přepjatě formalistickým posouzením věci, vycházel-li ze závěru, že při existenci pravomocného EPR, podle kterého žalobce dlužil žalovanému v době jeho vydání tam uvedenou částku s příslušenstvím, nelze jinak posoudit tvrzení žalobce o zániku (části) takového jeho dluhu úhradami provedenými ještě před podáním návrhu na vydání EPR. Tato námitka však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezaloží, neboť posouzení odvolacího soudu je zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle které ten, kdo byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí ukládající mu platební povinnost, je tímto výrokem vázán (§ 159 odst. 2 o. s. ř.), a nemůže proto v jiném řízení úspěšně uplatňovat nárok na vrácení částky zaplacené podle tohoto rozhodnutí s tvrzením, že ve skutečnosti žádnou platební povinnost neměl. Ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod číslem 48/2001 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005). Takové posouzení zcela korespondující s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu přitom nelze považovat za „přepjatě formalistické za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti“, neboť vychází ze základních zásad procesního práva. Odkaz žalobce na závěry vyslovené v jím citovaném nálezu Ústavního soudu je nepřípadný pro zjevnou skutkovou odlišnost tam posuzované věci (v ní šlo o nárok na náhradu škody za nesprávný úřední postup exekutora, který vedl exekuci s osobou, vůči které nesměřoval žádný exekuční titul, a soudy přesto shledaly postup exekutora zákonným).
14. Z obsahu dovolání je dále zřejmé, že žalobce spatřoval jeho přípustnost i v posouzení otázky neurčitosti jeho jednostranného zápočtu pohledávek odvolacím soudem v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu zmíněnými v dovolání. Ani tato námitka však přípustnost dovolání nemůže založit, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, měl-li za neurčitý, a tedy zdánlivý jednostranný zápočet žalobce, v němž žalobce použil k započtení své rozdílné pohledávky (jejich část), jejichž součet (265 121 Kč) převyšoval součet pohledávek žalovaného (252 085 Kč), aniž bylo při započtení určitě a srozumitelně určeno, které konkrétní části z uvedených čtyř aktivně započítávaných pohledávek žalobce uplatnil k započtení a měly započtením zaniknout a které z uvedených pohledávek žalobce (resp. jejich části či část jaké z nich) v celkovém součtu ve výši 13 036 Kč měly zůstat započtením nedotčeny (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2901/2021, a ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 565/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4358/2016, a ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1303/2018). Odvolací soud, který se v tomto ohledu zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a vyšel též z jeho skutkových zjištění odpovídajících i tvrzení žalobce, podle nichž součet pohledávek žalobce převyšoval součet pohledávek žalovaného (a nikoliv naopak), přitom pouze zjevnou chybou v psaní v odůvodnění napadeného rozsudku zaměnil pohledávky „žalobce“ a „žalovaného“.
15. Ačkoliv v úvodu dovolání žalobce avizoval, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobce s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům v něm není obsažena žádná argumentace a žalobce se tak zjevně domáhá jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
16. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost (zčásti též pro vady).
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 7. 2025
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu