23 Cdo 1585/2025

Plný text

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Sokol, Novák, Trojan, Doleček a partneři, advokátní kancelář s. r. o., se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, identifikační číslo osoby 24196509, zastoupené Mgr. Ivetou Jančovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, proti žalovanému T. K., zastoupenému Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem v Praze 11, Türkova 2319/5b, o zaplacení 107 819 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 252/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, č. j. 70 Co 246/2024-273, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7 103 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se v řízení na žalovaném domáhala zaplacení částky 107 819 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že se žalovaným uzavřela dne 14. 12. 2020 smlouvu o právní službě, v níž se žalobkyně zavázala žalovanému poskytovat tam specifikované právní služby, za které byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni smluvní odměnu (dohodnutou hodinovou sazbou) v součtu v žalobou požadované výši. Sjednanou odměnu za poskytnuté právní služby žalovaný nezaplatil a žalobkyně následně smlouvu vypověděla.

2. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 1. 2024, č. j. 42 C 252/2022-162, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 107 819 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení a žalobkyni nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni (výrok II).

3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný (výslovně v obou jeho výrocích) včasným dovoláním, v němž navrhl jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, „zda je v rozporu s dobrými mravy, jestliže advokát způsobí hrubou nedbalostí či neodborností či opomenutím důležitých, nikoli protizákonných pokynů klienta, které nevykoná, klientovi škodu velkého rozsahu, když prokazatelně nevyužije všech zákonných možností, které mu právní řád nabízí, a přesto vznáší své zjevně nepřiměřené požadavky na svou odměnu“. Žalovaný též namítal vadu řízení podle něj spočívající v tom, že byl odvolací soud „ad hoc obsazen v rozporu s platným rozvrhem práce“, což žalovaný považoval za „zásadní, tzv. kvalifikovanou vadu soudního řízení, a … přímý rozpor s právem na zákonného soudce tak, jak stanoví Ústava ČR a Listina, a esenciální nálezová judikatura k daným garancím ústavního pořádku“. V tomto ohledu odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98 (jenž je veřejnosti dostupný – na https://nalus.usoud.cz).

4. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro zjevnou bezdůvodnost, případně jeho zamítnutí. Napadené rozhodnutí považovala za správné.

5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná – na https://nalus.usoud.cz).

8. Přípustnost dovolání nemůže založit předložená otázka posouzení dobrých mravů, neboť při její formulaci žalovaný vychází z vlastních skutkových závěrů, které odvolací soud neučinil (že žalobkyně způsobila hrubou nedbalostí či neodborností či opomenutím důležitých, nikoli protizákonných pokynů klienta, které nevykonala, žalovanému škodu velkého rozsahu, když prokazatelně nevyužila všech zákonných možností, které jí právní řád nabízel). V posuzované věci totiž odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, že žalobkyně poskytla žalovanému vyúčtované služby v tvrzeném rozsahu a řádně. Na řešení takto formulované otázky vycházející z jiného, než v řízení zjištěného skutkového stavu věci, tedy napadené rozhodnutí nezáviselo (takovou otázku vycházející z jiného v řízení nezjištěného skutkového stavu věci odvolací soud neřešil a její řešení nebylo pro napadené rozhodnutí určující).

9. Nejvyšší soud též ve vztahu k tvrzením žalovaného uplatněným v dovolání o průběhu poskytování právních služeb žalobkyní připomíná závěry své ustálené rozhodovací praxe, podle kterých při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).

10. Námitka žalovaného týkající se obsazení senátu odvolacího soudu v rozporu s platným rozvrhem práce, a tedy s právem na zákonného soudce, je podle svého obsahu námitkou tzv. zmatečností vady řízení (§ 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.), která nemůže být dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 větu druhou o. s. ř.). K případné existenci takové vady řízení by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což však v projednávané věci není naplněno. Přípustnost dovolání uvedená vada založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, a ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. 29 NSČR 112/2013). K prověření takové námitky (k posouzení její důvodnosti) slouží žaloba pro zmatečnost (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sen. zn. 29 NSČR 165/2018, nebo ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2861/2018).

11. Ačkoliv v úvodu dovolání žalovaný avizoval, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „do obou jeho výroků“, dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalovaného s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům v něm není obsažena žádná argumentace, a žalovaný se tak zjevně domáhá i jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

12. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.

13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.