23 Cdo 1636/2025

Plný text

23 Cdo 1636/2025-536

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobce SNVD družstvo, se sídlem v Praze 8, Karlín, Sokolovská 371/1, identifikační číslo osoby 05517362, zastoupeného Mgr. Michalem Korandou, advokátem se sídlem v Praze 3, Jeseniova 1169/51, proti žalované UNISTAV CONSTRUCTION a.s., se sídlem v Brně, Zábrdovice, Příkop 838/6, identifikační číslo osoby 03902447, zastoupené Mgr. Petrem Vodehnalem, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí I. P. Pavlova 1789/5, o zaplacení 67 671 574 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 139/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2025, č. j. 29 Co 388/2024-503, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 3. 2025, č. j. 29 Co 388/2024-508, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 71 830 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.

Odůvodnění:

1. Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 67 671 574 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout porušením povinností žalované vyplývajících ze smlouvy o dílo ze dne 28. 3. 2017, jíž se žalovaná zavázala pro žalobce provést dílo „Konverze areálu Mechanika Praha na bydlení a služby“. Porušení smluvní povinnosti žalobce spatřoval v tom, že žalovaná bezdůvodně a účelově ukončila práce na díle a stavbu opustila, aby si vynutila uzavření nové smlouvy o dílo za příznivějších smluvních a cenových podmínek, přičemž za tímto účelem žalovaná „zkonstruovala fikci ukončení smlouvy o dílo údajnou ústní dohodou stran dne 18. 10. 2017“. Pro případ, že by soud shledal, že smlouva o dílo byla skutečně dne 18. 10. 2017 ukončena, žalobce tvrdil, že žalovaná zasáhla do jeho vlastnického práva tím, že po opuštění stavby úmyslně nevyklidila stavbu odvozem jejího stavebního materiálu, čímž znemožnila žalobci dílo dokončit. Žalovaná tak měla žalobci způsobit škodu ve výši 67 671 574 Kč, jež představuje rozdíl mezi cenou díla podle smlouvy o dílo a cenou (žalovanou neprovedených) částí díla, jež pro žalobce provedli jiní zhotovitelé.

2. Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 4. 2024, č. j. 7 C 139/2022-446, žalobu o zaplacení 67 671 574 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I napadeného rozsudku), ve výroku II jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení (výrok II napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III napadeného rozsudku).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadený rozsudek závisí na řešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.

5. Žalobce v dovolání konkrétně namítl, že:

a) soudy nižších stupňů nesprávně (a v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3501/2019) posoudily otázku (ne)platnosti dohody o ukončení smlouvy o dílo uzavřené v jiné než ujednané formě;

b) soudy nižších stupňů pochybily, jestliže měly za to, že ukončení smlouvy není změnou obsahu právního jednání, na níž se vztahuje požadavek písemné formy;

c) je nesprávný závěr soudů nižších stupňů, že podstatnou náležitostí dohody o ukončení smlouvy není ujednání o podmínkách ukončení smlouvy;

d) soudy dovozený závěr, že žalobce nemůže namítat neplatnost (ústní) dohody o ukončení smlouvy o dílo, neboť neplatnost dohody sám způsobil, je nesprávný, neboť „při absenci vůle vůbec dohodu (…) v ústní formě uzavírat, nemohl dovolatel svým jednáním způsobit ani její neplatnost“;

e) odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že účinným způsobem uplatnění námitky relativní neplatnosti právního jednání je pouze podání žaloby u soudu;

f) soudy nižších stupňů se nezabývaly tím, zda ponechání stavebního materiálu na staveništi představuje zásah do vlastnického práva žalobce ve smyslu § 1042 o. z.;

g) soudy nižších stupňů „nesprávně interpretovaly povinnosti zhotovitele po ukončení smlouvy o dílo“;

h) soudy nižších stupňů nezohlednily, že žalobce nemohl nakládat s materiálem, jež žalovaná ponechala na stavbě s vědomím, že tím „znemožňuje řádné pokračování stavby“;

i) je nesprávný závěr soudů nižších stupňů o absenci příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalovanou (ponechání stavebního materiálu na stavbě) a vznikem škody (v důsledku nárůstu cen stavebních prací);

j) soud prvního stupně zatížil řízení vadou opomenutých důkazů;

k) závěr soudů nižších stupňů, že na rozdíl cen stavebních prací a materiálů během několika let od roku 2017 měly vliv další faktory, je nepřezkoumatelný;

l) odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení žalobcem uplatněného nároku.

6. Vzhledem k výše uvedenému žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Ve vyjádření k dovolání žalovaná zpochybnila dovolací argumentaci žalobce, uvedla, že žalobce uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod, neboť svými námitkami brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.

10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka žalobce, že soudy nižších stupňů pochybily při řešení otázky (ne)platnosti dohody o ukončení smlouvy o dílo uzavřené v jiné než ujednané formě [viz bod 5 písm. a) odůvodnění shora], neboť uvedenou otázku odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

13. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že výhradu formy, ať již nezbytné pro uzavření původní smlouvy nebo nezbytné pro její změnu, je možno později opustit. Strany se totiž nemohou do budoucna omezit v tom smyslu, že by si úplně znemožnily dohodnout se jinak. Jejich aktuálně projevená vůle má vždy přednost před vůlí projevenou dříve a platí to i ohledně požadavku formy. Dohodou o opuštění dříve vyhrazené formy je tedy možno se z výhrady vyvázat, a to i v jiné formě. Vyžaduje se však, aby strany učinily nejen neformální právní jednání samotné, nýbrž aby současně opustily (ať již v jakékoliv formě) i dříve ujednanou výhradu formy, což musí být prokázáno a doloženo; v tomto smyslu tudíž jde o vyvratitelnou právní domněnku. Může nepochybně jít o součást stejného aktu ve skutkovém smyslu, právně však jde o dvě skutečnosti – dohodu o opuštění sjednané formy, pro niž je právně významné i následné chování stran, a samotné neformální právní jednání. Samotné neformální právní jednání pro opuštění sjednané formy nepostačuje (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3501/2019, a ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2565/2024, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 23 Cdo 243/2024).

14. V projednávané věci odvolací soud (i soud prvního stupně) vycházel ze skutkových zjištění, podle kterých na kontrolním dni konaném 18. 10. 2017 zástupce žalobce RNDr. Milan Hagan po předchozím neúspěšném jednání smluvních stran navrhl zástupci žalované O. B. ukončení smlouvy o dílo, přičemž zástupce žalované po určitém uvážení uvedený návrh přijal; ústní formu ukončení smluvního vztahu přitom zvolil žalobce, který jasně a srozumitelně navrhl žalovanému ukončení smluvního vztahu, žalovaný tento návrh přijal a následně v souladu s tímto jednáním obě strany postupovaly; sjednanou (písemnou) formu právního jednání nadto strany dle skutkových zjištění soudu prvního stupně nerespektovaly ani v minulosti, neboť již před kontrolním dnem 18. 10. 2017 se dohodly na bourání částí fasády, jež přitom měly podle projektové dokumentace a smlouvy o dílo ze dne 28. 3. 2017 zůstat zachovány (viz body 22, 23, 35 a 38 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 9 a 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Uzavřel-li odvolací soud na tomto skutkovém základě, že strany výhradu písemné formy opustily a dohodly se na ukončení smluvního vztahu ze smlouvy o dílo v ústní formě, tak se od shora citované judikatury dovolacího soudu neodchýlil.

15. Ani námitka žalobce, že soudy nižších stupňů pochybily, jestliže měly za to, že ukončení smlouvy není změnou obsahu právního jednání [viz bod 5 písm. b) odůvodnění shora], přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na řešení dané otázky odvolací soud napadený rozsudek nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud totiž své rozhodnutí (potažmo závěr o platnosti dohody o ukončení smlouvy o dílo) nezaložil na tom, že se ustanovení smlouvy o dílo obsahující smluvní výhradu formy vztahuje toliko na změny obsahu právního jednání, a nikoliv na jeho ukončení, nýbrž na tom, že strany dne 18. 10. 2017 svým jednáním sjednanou výhradu písemné formy opustily a následně se (ústně) dohodly na ukončení smlouvy o dílo (viz bod 10 odůvodnění napadeného rozsudku). Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, ze dne 3. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2212/2017, ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3176/2022, a ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 882/2025). Námitka žalobce proto přípustnost dovolání založit nemůže.

16. Námitka žalobce, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku náležitostí dohody o ukončení smlouvy [viz bod 5 písm. c) odůvodnění shora], přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá. Žalobce totiž tuto dovolací námitku staví na tom, že již na jednání dne 18. 10. 2017 dal žalované najevo, že předpokladem uzavření dohody o ukončení smlouvy o dílo je shoda na určitých náležitostech, jež považoval za podstatné. Závěry o tom, že žalobce vázal ukončení smlouvy o dílo na jisté podmínky, však ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývají, a žalobce tak ve skutečnosti zakládá kritiku právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, však Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020, ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1983/2024, či ze dne 21. 10. 2025, sp. zn. 23 Cdo 748/2025).

17. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani další námitka, podle níž žalobce nemohl způsobit neplatnost dohody o ukončení smlouvy o dílo, jelikož „nikdy neměl vůli žádnou dohodu (…) uzavřít v ústní formě a bez splnění jím vymíněných náležitostí“, a může proto namítat neplatnost této dohody [viz bod 5 písm. d) odůvodnění shora].

18. Z judikatury Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že závěr o tom, jaká byla skutečná vůle smluvních stran při uzavírání smlouvy, je závěrem skutkovým, a o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav věci (tedy o právní posouzení věci) jde teprve tehdy, dovozuje-li soud z právního jednání konkrétní práva a povinnosti stran právního jednání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod číslem 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1860/2016). Jestliže tak dovolatel svou polemiku s právním posouzením věci odvolacím soudem (soudy nižších stupňů) zakládá na argumentu, že jeho skutečná vůle byla jiná (potažmo že zcela chyběla), pak nezpochybňuje samotné právní posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci, z něhož právní hodnocení odvolacího soudu vychází (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2857/2022, ze dne 27. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1186/2023, a ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1001/2024). Žalobce tak ve skutečnosti uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod, neboť podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat jen z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tato námitka tak nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit.

19. Námitka, jíž žalobce brojí proti závěru odvolacího soudu, že účinným způsobem uplatnění námitky relativní neplatnosti právního jednání je pouze podání žaloby u soudu [viz bod 5 písm. e) odůvodnění shora], přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na řešení této otázky napadený rozsudek (výlučně) nezávisí.

20. Spočívá-li totiž rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby (či naopak k vyhovění žalobě pro nedůvodnost obrany žalovaného), není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se totiž při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1938/2023, ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2873/2024, ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1983/2024, a ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1266/2025). O takovou situaci jde i v nyní projednávané věci, neboť při absenci relevantního zpochybnění závěru, že žalobce (ani) nemá právo neplatnost dohody o ukončení smlouvy o dílo namítnout (viz body 17 a 18 odůvodnění shora a bod 38 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), by totiž ani případné nesprávné posouzení uvedené otázky odvolacím soudem nemohlo opodstatnit zrušení či změnu napadeného rozsudku.

21. Namítal-li dále žalobce, že soudy nižších stupňů opominuly posoudit, zda ponechání stavebního materiálu na staveništi představuje zásah do vlastnického práva žalobce ve smyslu § 1042 o. z. [viz bod 5 písm. f) odůvodnění shora], nemůže tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť na řešení této otázky napadený rozsudek nezávisí. Odvolací soud se uvedenou otázkou v projednávané věci zabývat ani nemusel, neboť žalobce se v řízení nedomáhal ochrany před neoprávněným zásahem do jeho vlastnického práva pomocí negatorní (zápůrčí) žaloby ve smyslu § 1042 o. z., nýbrž uplatnil nárok na náhradu škody, o němž pak odvolací soud – jako o předmětu řízení – také rozhodoval. Z judikatury Nejvyššího soudu však vyplývá, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že otázku vymezenou v dovolání odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (srov. bod 15 odůvodnění shora).

22. Námitka žalobce, že soudy nesprávně interpretovaly povinnosti zhotovitele po ukončení smlouvy o dílo [viz bod 5 písm. g) odůvodnění shora], přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť jí žalobce zpochybňuje závěr odvolacího soudu o obsahu daného právního jednání. Judikatura Nejvyššího soudu však vychází z ustáleného závěru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury dovolacího soudu by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, a ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1800/2024, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 8/2024), což však není případ projednávané věci.

23. Namítá-li dále žalobce, že soudy nižších stupňů nezohlednily, že žalobce nemohl nakládat s materiálem, jež žalovaná ponechala na stavbě s vědomím, že tím „znemožňuje řádné pokračování stavby“ [viz bod 5 písm. h) odůvodnění shora], pak touto námitkou ve skutečnosti toliko polemizuje se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů přitom vyplývá, že ponechání stavebního materiálu na staveništi překážku pro pokračování ve stavebních pracích nepředstavovalo (viz bod 40 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Skutková zjištění soudů nižších stupňů přitom v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzením věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu tudíž dovolatel nemá k dispozici způsobilý dovolací důvod. Skutkové námitky pak ani nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, a ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 846/2022).

24. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka žalobce směřující proti závěru soudů nižších stupňů o absenci příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalovanou a vznikem škody [viz bod 5 písm. i) odůvodnění shora], neboť i touto námitkou žalobce ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž v řízení učiněná skutková zjištění. Judikatura Nejvyššího soudu je totiž ustálena v závěru, že jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3426/2022, a ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 669/2023). Jestliže tak žalobce namítal, že dle jeho mínění je v projednávané věci dána příčinná souvislosti mezi jím tvrzeným protiprávním jednáním žalované a vznikem škody, brojí tím proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Skutkové námitky však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohou (k tomu viz bod 23 odůvodnění shora).

25. Namítl-li v souvislosti s výše uvedeným žalobce rovněž to, že v řízení bylo prokázáno, že žalovanou ponechaný materiál bránil v pokračování stavby, k čemuž poukazoval na obsah výpovědi svědka J., brojí tím proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jimi učiněným skutkovým zjištěním. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na požadavku odchylného hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, a ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017), což ale není případ projednávané věci. Samotná skutková zjištění pak v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze (viz bod 23 odůvodnění shora).

26. Žalobcem namítaná nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, jakož ani námitka opomenutých důkazů [viz bod 5 písm. j) a k) odůvodnění shora], přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť těmito námitkami žalobce tvrdí toliko jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což však v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3381/2024).

27. Nejvyšší soud k uvedenému dodává, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). V projednávané věci odůvodnění napadeného rozsudku představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalobce měl možnost v dovolání proti němu formulovat své námitky, jak ostatně také učinil.

28. Dále Nejvyšší soud připomíná, že o tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2733/2023, ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). V projednávané věci přitom soud prvního stupně ve svém rozhodnutí srozumitelně vyložil, z jakých důvodů některé z žalobcem navrhovaných důkazů neprovedl (viz bod 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). O opomenuté důkazy se tak nejedná.

29. Konečně přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení žalobcem uplatněného nároku [viz bod 5 písm. l) odůvodnění shora]. Úvahy odvolacího soudu týkající se uvedené otázky mají v projednávané věci povahu pouhého obiter dicta, jak plyne z jeho posouzení, že se námitkou promlčení „nemusel zabývat, neboť neshledal ani základ nároku po právu“ (srov. bod 17 odůvodnění napadeného rozsudku), a nepředstavují tak otázku, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2474/2018, ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4812/2017, a ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3517/2022). Dovolání přitom není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. bod 15 odůvodnění shora).

30. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

31. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti (nákladovým) výrokům II a III napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani (objektivně) přípustné

32. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).

V Brně dne 18. 2. 2026

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu