Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně HELIODROMUS, SE, se sídlem v Plzni, Husova 1250/71, identifikační číslo osoby 29039649, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, proti žalované Zuzaně Fillové, se sídlem v Děčíně IV, Tržní 1873/2, jako insolvenční správkyni dlužníka EK OIL s.r.o. v konkursu, se sídlem v České Lípě, Českokamenická 517, identifikační číslo osoby 27268136, zastoupené Mgr. Světlou Kleinovou, advokátkou se sídlem v Děčíně, Pohraničí 1385/14, o zaplacení 7 441 375 Kč, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 100/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 10. 2024, č. j. 17 Co 24/2024, 17 Co 25/2024-304, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 38 550 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její právní zástupkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 7 441 375 Kč. Tvrdila, že s žalovanou insolvenční správkyní uzavřela dne 23. 9. 2011 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej nemovitostí a movitých věcí v areálu dlužníka, jež byly řádně specifikovány, a to za celkovou cenu ve výši 5 350 000 Kč. Na pozemcích, jež byly předmětem prodeje, se nacházely sudy obsahující ropné látky, resp. chemické látky neznámého původu; stejně tak se neznámé látky vyskytovaly v ocelových nádržích, které byly na základě smlouvy rovněž převáděny. Přítomnost sudů s chemikáliemi a látek ocelových nádržích přitom představovala vady předmětu koupě, a proto se žalobkyně domáhala slevy z kupní ceny určené s přihlédnutím k nákladům na odstranění vad (odvezení sudů a odčerpání chemických látek z ocelových nádrží) částkou 2 144 551 Kč. Žalobkyně dále požadovala částku 5 296 824 Kč jako náhradu škody (představovanou náklady na likvidaci uvedených látek) způsobené tím, že žalovaná porušila své smluvní povinnosti (plnit bez vad, respektive odstranit vady předmětu koupě).
2. Okresní soud v Děčíně jako soud prvního stupně mezitímním rozsudkem ze dne 7. 12. 2016, č. j. 15 C 100/2014-99, rozhodl, že základ žalobního nároku je opodstatněn.
3. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem jako odvolací soud rozsudkem ze dne 9. 1. 2018, č. j. 17 Co 131/2017-125, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 7 441 375 Kč, zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobkyni, aby žalované nahradila náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 30. 9. 2020, č. j. 23 Cdo 3913/2018-151, zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Soud prvního stupně následně (svým v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 15. 11. 2021, č. j. 15 C 100/2014-220, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 2. 2. 2024, č. j. 15 C 100/2014-260, uložil žalované zaplatit žalobkyni 7 441 375 Kč (výrok I druhého rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II druhého rozsudku soudu prvního stupně).
6. K odvolání žalované odvolací soud napadeným rozsudkem změnil druhý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba o zaplacení 7 441 375 Kč se zamítá (výrok I napadeného rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II napadeného rozsudku).
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (výslovně v rozsahu „všech výroků“) dovoláním, v němž nejprve brojila proti závěru odvolacího soudu, podle kterého žalobkyně neposkytla žalované dostatečnou lhůtu k odstranění vytčených vad, a namítla, že přijetím tohoto závěru se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4167/2014, a ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3945/2016. Podle žalobkyně totiž žalovaná z nepochopitelných důvodů zastavila práce směřující k odstranění vad (odvezení sudů a odčerpání chemických látek z nádrží) a navzdory opakovaným urgencím ze strany žalobkyně tyto práce nedokončila, přičemž dávala najevo, že tak ani nehodlá učinit. Žalobkyně měla rovněž za to, že žalované poskytla dostatečně dlouhou dodatečnou lhůtu pro odstranění vad (do 27. 3. 2012, nikoli jen do 22. 2. 2012, jak uváděl odvolací soud). Uvedené závěry se přitom podle žalobkyně vztahují také k uplatněnému nároku na náhradu škody, neboť příčinou vzniku škody nebyla skutečnost, že žalobkyně neposkytnula žalované dostatečnou náhradní lhůtu pro odstranění sudů a odčerpání chemických látek, ale to, že žalovaná odmítla odvoz látek z nádrží (a sudů) realizovat.
8. Žalobkyně dále namítala, že odvolací soud pochybil taktéž při formulaci závěru o tom, že výše poskytnuté slevy z kupní ceny nemůže přesáhnout kupní cenu samotnou, jakož i při posuzování přiměřenosti výše slevy z kupní ceny. V dané souvislosti žalobkyně podotkla, že nemovitosti i movité věci kupovala jako celek, a odkázala na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci (sp. zn. 23 Cdo 3913/2018), z něhož bylo zřejmé, že přítomnost chemických látek v nádržích znemožňovala žalobkyni řádné využití celého předmětu koupě (včetně pozemků). Nadto žalobkyně upozornila, že odvolací soud při posouzení přiměřené výše slevy z kupní ceny vyšel toliko z ustanovení § 439 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obch. zák.“, a opomněl zohlednit judikaturu Nejvyššího soudu (představovanou například usnesením ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1878/2010, a v něm citovanou judikaturou, a rozsudkem ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 69/2013).
9. V neposlední řadě žalobkyně namítla, že napadené rozhodnutí bylo překvapivé, neboť odvolací soud (v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20) porušil princip kontradiktornosti a věc v napadeném rozsudku posoudil způsobem, který byl pro žalobkyni z pohledu dosavadního průběhu řízení zcela nepředvídatelný.
10. Jelikož odvolací soud posoudil uvedené otázky nesprávně, žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V dovolání žalobkyně dále navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, neboť její současná finanční situace neumožňuje nahradit žalované náklady řízení ve výši přiznané odvolacím soudem a případný výkon napadeného rozsudku by žalobkyni mohl způsobit závažnou újmu.
11. Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, popřela přípustnost i důvodnost dovolání i návrhu na odklad vykonatelnosti a navrhla dovolacímu soudu, aby dovolání odmítl, případně aby je zamítl a nevyhověl návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
12. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
13. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolatelka předně brojí proti závěru odvolacího soudu o tom, že žalované neposkytla přiměřenou dodatečnou lhůtu k odstranění vad (odčerpání látek z ocelových nádrží) ve smyslu poslední věty ustanovení § 436 odst. 2 obch. zák., a namítá, že žalované poskytla lhůtu minimálně do dne 27. 3. 2012 (a nikoli jen do dne 22. 2. 2012, jak uváděl odvolací soud). K vlastnímu zajištění odčerpání látek a změně volby nároku z vadného plnění se žalobkyně uchýlila až poté, co žalovaná (navzdory výzvám žalobkyně) nesplnila svou povinnost a dala najevo, že tak ani učinit nehodlá.
17. Odvolací soud však v projednávané věci vycházel ze skutkových zjištění, podle kterých žalobkyně žalované znemožnila vstup do areálu dne 22. 2. 2012 a následně i dne 23. 3. 2012, přičemž žalovaná po celou dobu usilovala o splnění své povinnosti vady odstranit a dávala najevo, že má její splnění v úmyslu; k dočasnému přerušení odvozu i látek došlo z důvodu povětrnostních podmínek a pokračováno v něm nebylo jen proto, že žalobkyně odmítla vpustit žalovanou do areálu (srov. bod 83 odůvodnění napadeného rozsudku).
18. Žalobkyně tak ve skutečnosti svou námitkou zakládá kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci (že žalované nebránila v odstranění vad a že tato dávala najevo svůj záměr danou povinnost nesplnit), odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, nebo ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020). Námitka zpochybňující závěr o nesprávném posouzení přiměřenosti dodatečné lhůty k odstranění vad proto nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit.
19. Žalobkyně rovněž v dané souvislosti zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že příčinou vzniku škody nebylo porušení povinnosti žalované, nýbrž znemožnění odvozu sudů a látek z ocelových nádrží ze strany žalobkyně.
20. Nejvyšší soud však ustáleně judikuje, že jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005 a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1583/2010).
21. Argumentací proti závěru o neexistenci příčinné souvislosti tak žalobkyně ve skutečnosti opět zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu tudíž žalobkyně nemá k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 767/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 846/2022, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 899/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, a ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3426/2022).
22. Dovolání pak není přípustné podle § 237 o. s. ř. ani pro řešení otázky, jaká výše slevy z kupní ceny je v projednávané věci přiměřená. Uvedenou otázkou totiž žalobkyně odvolacímu soudu vytkla mimo jiné to, že při posouzení adekvátní výše slevy z kupní ceny nezohlednil skutečnost, že přítomnost sudů a chemických látek v ocelových nádržích zásadně ovlivnila její možnost užívat předmět koupě, a vyšel toliko z toho, že sleva z kupní ceny ocelových nádrží nemůže přesáhnout jejich sjednanou cenu (tedy částku 16 650 Kč – srov. bod 80 odůvodnění napadeného rozsudku). Na řešení uvedené otázky ale napadený rozsudek (výlučně) nestojí. Ve vztahu k chemickým látkám v ocelových nádržích totiž odvolací soud vyšel především z toho, že žalobkyně žalované neposkytla přiměřenou dodatečnou lhůtu k odstranění vad, a proto nemohla změnit svou volbu nároku z vadného plnění podle § 436 odst. 2 obch. zák. (srov. body 84-86 odůvodnění napadeného rozsudku), tedy z toho, že žalobkyně vůbec neměla právo na slevu z kupní ceny (v žádné výši). Tento závěr se přitom žalobkyni nepodařilo dovoláním úspěšně zpochybnit (viz shora uvedenou argumentaci). Nárok na slevu z kupní ceny vztahující se k sudům s chemickými látkami pak odvolací soud označil (s ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci) za rozporný se zásadou poctivého obchodního styku (srov. bod 88 odůvodnění napadeného rozsudku). Uvedenou právní úvahu odvolacího soudu však žalobkyně v dovolání nijak nezpochybnila.
23. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom plyne, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá obstojí samostatně (vede k zamítnutí, či naopak k vyhovění žalobě, resp. k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně), není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech žalobkyně, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2706/2018, nebo ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021).
24. Tvrdí-li konečně žalobkyně, že napadený rozsudek je překvapivý, neboť odvolací soud posoudil věc po právní stránce zcela originálním způsobem, namítá tím ve skutečnosti jinou vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).
25. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020, nebo ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 676/2022).
26. Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).
27. Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že nelze přisvědčit názoru žalobkyně, podle něhož odvolací soud rozhodl (z pohledu dosavadního průběhu řízení) originálně, a odňal tak žalobkyni možnost vyjádřit se k právnímu posouzení věci. Z obsahu spisu je totiž zřejmé, že žalovaná v průběhu řízení opakovaně tvrdila, že jí žalobkyně znemožnila odstranění vad v přiměřené dodatečné lhůtě (srov. například bod 19 odůvodnění napadeného rozsudku, vyjádření žalované na č. l. 290 či vyjádření právního zástupce žalované učiněné při jednání před odvolacím soudem ze dne 31. 10. 2024), a proto žalobkyně měla příležitost se k uvedenému právnímu posouzení vyjádřit.
28. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti výroku I napadeného rozsudku podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
29. Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
30. Žalobkyně spolu s dovoláním podala rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. K tomu dovolací soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, podle něhož jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalobkyně nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, nebo ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021).
31. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu