Plný text
23 Cdo 1821/2025-141
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce M. B., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Tenkrátem, advokátem se sídlem v Berouně, Havlíčkova 132, proti žalovanému P. Š., zastoupenému Mgr. Milanem Vraspírem, advokátem se sídlem ve Vestci, Máchova 831/0, o zaplacení 230 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 35/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2025, č. j. 30 Co 5/2025-102, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 701 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
1. Žalobce se v řízení proti žalovanému domáhal zaplacení částky 230 000 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení. Tvrdil, že dne 13. 6. 2023 uzavřel se žalovaným kupní smlouvu, jejímž předmětem byla koupě v žalobě specifikovaného osobního motorového vozidla (BMW X5), a to za sjednanou kupní cenu, kterou žalobce uhradil převodem na bankovní účet žalovaného. Po uzavření kupní smlouvy a převzetí vozidla žalobce zjistil, že na předmětu koupě již před jeho prodejem vázla exekuce vedená proti předchozímu vlastníkovi vozidla. Tato právní vada se následně projevila zabavením vozidla soudním exekutorem. V důsledku uvedené právní vady žalobce od kupní smlouvy odstoupil, čímž došlo ke zrušení smluvního závazku od počátku, a tedy k odpadnutí právního důvodu poskytnutého plnění. Žalobce z uvedených skutečností dovozoval, že se žalovaný na jeho úkor bezdůvodně obohatil o zaplacenou kupní cenu.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 9. 2024, č. j. 18 C 35/2024-59, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 230 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku), ve výroku II jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení, jinak jej rovněž potvrdil (výrok II napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný ve výroku I dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež podle jeho názoru nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu dosud řešena, a to zda předmět koupě, který byl pojat do soupisu soudním exekutorem v exekuci vedené na majetek třetí osoby, může představovat podstatnou právní vadu zakládající právo kupujícího na odstoupení od kupní smlouvy ve smyslu § 2002 o. z., jedná-li se toliko o domnělou právní vadu vyplývající z neoprávněného procesního postupu soudního exekutora. Dovolatel uvedl, že v judikatuře dovolacího soudu nebyla dosud řešena otázka, zda by v takovém případě bylo odstoupení od kupní smlouvy platné, případně platné pouze do doby, než by prodávající doložil nedůvodnost zahrnutí věci do soupisu, anebo zda by s ohledem na domnělou povahu této vady nebylo platné vůbec.
5. Žalovaný dále namítl, že se odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 456/2021, a ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 556/2009, když uzavřel, že předmět koupě trpěl podstatnou a neodstranitelnou právní vadou, ačkoli podle dovolatele šlo toliko o domnělou a odstranitelnou právní vadu vyplývající z procesního postupu soudního exekutora. Dovolatel v této souvislosti tvrdil, že odstranil pochybnosti o existenci možné právní vady tím, že žalobci doložil kupní smlouvu s osobou povinnou z předmětné exekuce, a dovozoval, že taková vada tak nemohla založit podstatné porušení kupní smlouvy ve smyslu § 2002 o. z., a nemohla být ani důvodem k odstoupení od kupní smlouvy.
6. Žalovaný dále namítl, že se odvolací soud při posouzení včasnosti odstoupení od kupní smlouvy odchýlil od závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 163/2022, když odstoupení posoudil jako učiněné bez zbytečného odkladu ve smyslu § 2002 o. z. Podle dovolatele měl být běh této lhůty počítán již od okamžiku, kdy žalobce zjistil existenci tvrzené právní vady, což dovolatel dovozuje nejpozději z toho, že dne 29. 9. 2023 žalovaný žalobci vyhotovil potvrzení o uzavření kupní smlouvy a dne 19. 10. 2023 žalobce požádal soudního exekutora o vyškrtnutí předmětného vozidla ze soupisu.
7. Žalovaný rovněž namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku následné nemožnosti vzájemného plnění, ačkoli podle dovolatele nebyly splněny podmínky § 2006 o. z. Dovolatel má za to, že nešlo o nemožnost plnění, nýbrž o situaci, v níž měl být vztah účastníků vypořádán podle § 2999 o. z., avšak podle tvrzení žalovaného mu nebyl žalobce připraven vozidlo vydat. Z tohoto důvodu se dovolatel domáhal odlišného právního posouzení vypořádání účastníků po odstoupení od kupní smlouvy.
8. Konečně žalovaný namítl, že odvolací soud nesprávně aplikoval § 205a o. s. ř., jestliže za nepřípustné novoty označil tvrzení a důkazy týkající se opožděného uplatnění práva na odstoupení od kupní smlouvy, ačkoli dovolatel již v odporu zpochybnil důvodnost odstoupení a v odvolacím řízení pouze reagoval na nevěrohodná skutková tvrzení žalobce o okolnostech rozhodných pro běh lhůty k odstoupení.
9. Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I spolu se závislými výroky II a III zrušil.
10. Ve vyjádření k dovolání žalobce zpochybnil dovolací argumentaci žalovaného, zdůraznil, že žalovaný ve věci doplňoval nová tvrzení a nové důkazy v rozporu se zákonnou koncentrací řízení podle § 205a o. s. ř. a po uplynutí odvolací lhůty, ačkoli mu nic nebránilo je uvést dříve, uvedl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů považuje po skutkové i právní stránce za správná, a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání žalovaného bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
13. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně které (dovolacím soudem dříve přijaté) řešení má dovolací soud nyní posoudit jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Požadavek na vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.), jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro niž má dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Toliko z vylíčení dovolacího důvodu nelze usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit výše popsaný požadavek, aby se vyjádřil k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu (srov. bod 39 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 992/2024).
14. Těmto požadavkům žalovaný ve vztahu k námitkám, jimiž brojil proti právnímu posouzení důsledků odstoupení od kupní smlouvy z hlediska nepřiznání vzájemného plnění (srov. bod 7 odůvodnění shora), nedostál. Ve vztahu k této námitce dovolatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a omezil se toliko na polemiku s právním posouzením věci, popřípadě s procesním postupem odvolacího soudu. V rozsahu uvedených námitek tak dovolání trpí vadou spočívající v absenci obligatorní náležitosti dovolání, kterou již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, již uplynula (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence této náležitosti nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
15. Nejvyšší soud proto v části dotčených námitek dovolání žalovaného odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady, a dále zkoumal přípustnost dovolání ve zbývající části.
16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Námitka žalovaného, podle níž v projednávané věci vyvstává dosud neřešená otázka, zda soupis předmětu koupě soudním exekutorem v exekuci vedené na majetek třetí osoby představuje toliko domnělou a odstranitelnou právní vadu, a zda proto odstoupení od kupní smlouvy mohlo být platné jen do doby, než by prodávající doložil nedůvodnost zahrnutí věci do soupisu, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
19. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že předmět koupě byl již v době uzavření kupní smlouvy pojat do soupisu movitých věcí v exekučním řízení vedeném na majetek třetí osoby a že tento právní stav přetrvával i ke dni odstoupení od kupní smlouvy, přičemž návrh žalobce na vyškrtnutí věci ze soupisu byl soudním exekutorem zamítnut. Na tomto skutkovém základě odvolací soud uzavřel, že předmět koupě byl zatížen právní vadou, kterou posoudil jako podstatnou (srov. bod 15 odůvodnění napadeného rozsudku ve spojení s body 6 a 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Dovolatel naproti tomu zakládá svou argumentaci na tvrzení, že soupis byl neoprávněný, že šlo toliko o domnělou právní vadu vyplývající z procesního postupu soudního exekutora a že tato vada měla být odstranitelná doložením nabývacího titulu žalovaného. Žalovaný tak tuto dovolací námitku zakládá na své vlastní verzi skutkového stavu věci, jež je odlišná od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020, a ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1230/2023, ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3561/2024, a ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1800/2024).
20. Uvedené závěry se uplatní rovněž ve vztahu k námitce žalovaného, jíž brojí proti právnímu hodnocení odvolacího soudu o tom, že předmět koupě byl zatížen podstatnou a neodstranitelnou právní vadou (odvolávaje se na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 456/2021, a ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 556/2009). Prostřednictvím této argumentace dovolatel prosazuje závěr, že soupis předmětu koupě soudním exekutorem byl neoprávněný, že šlo toliko o domnělou a odstranitelnou právní vadu vyplývající z nesprávného procesního postupu soudního exekutora a že tato vada měla být odstraněna doložením nabývacího titulu žalovaného. Tím však i v této části staví kritiku právního posouzení věci na vlastním hodnocení skutkových okolností, odlišném od skutkových zjištění, z nichž při svém rozhodnutí vyšel odvolací soud, zejména pokud jde o existenci a trvání účinků exekuce ke dni uzavření kupní smlouvy i ke dni odstoupení od ní (srov. bod 19 odůvodnění shora). Rovněž ani závěry obsažené v dovolatelem citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu nejsou na projednávanou věc přiléhavé, neboť vycházejí ze skutkově odlišných okolností. Ani tato námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
21. Namítá-li konečně žalovaný v souvislosti s posouzením včasnosti odstoupení od kupní smlouvy, že odvolací soud nesprávně určil počátek běhu lhůty „bez zbytečného odkladu“, v jehož důsledku mělo být odstoupení od kupní smlouvy posuzováno jako opožděné, pak dovolacímu soudu nezbývá než konstatovat, že i tuto námitku dovolatel staví na vlastních skutkových předpokladech, jež nemají oporu ve skutkových zjištěních, z nichž při svém rozhodnutí vyšel odvolací soud. Odvolací soud totiž počátek běhu uvedené lhůty určil dnem doručení usnesení soudního exekutora ze dne 2. 11. 2023 o zamítnutí návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu, tedy od okamžiku, kdy žalobce zjistil, že koupená věc (vozidlo BMW X5) není „bezvadná“ (srov. bod 16 odůvodnění napadeného rozsudku). K doručení usnesení soudního exekutora podle odvolacího soudu nemohlo dojít dříve než dnem jeho vydání, tj. dnem 2. 11. 2023. Dovolatel naproti tomu v dovolání prosazuje odlišný skutkový závěr o rozhodném okamžiku, od něhož měla být lhůta „bez zbytečného odkladu“ k odstoupení posuzována, a na tomto základě dovozuje nesprávnost právního posouzení věci. Tato námitka proto rovněž nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
22. K žalovaným vytýkanému nesprávnému právnímu posouzení otázky dodržení lhůty „bez zbytečného odkladu“ je vhodné doplnit, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 163/2022 (a v judikatuře na něj navazující), uvedl, že význam lhůty bez zbytečného odkladu v případě odstoupení od smlouvy podle § 2002 odst. 1 o. z. nepochybně spočívá v ochraně právní jistoty (resp. legitimního očekávání) strany, vůči níž je od smlouvy odstupováno. Odstupující si tudíž musí počínat tak, aby své právo vykonal ihned, jakmile to bude možné. Posouzení otázky, zda v konkrétním případě již marně uplynula lhůta bez zbytečného odkladu, proto není odvislé toliko od samotné skutečnosti, zda strana smlouvy od smlouvy neodstoupila ihned (bezodkladně), nýbrž od toho, zda byl případný odklad odkladem zbytečným (zda šlo o její nedůvodnou nečinnost). Obecně platí, že vznikne-li někomu právo učinit ve lhůtě bez zbytečného odkladu právní jednání, měl by svého práva využít neprodleně. Pokud tak bez jakéhokoli důvodu neučiní a své jednání odkládá, lze takový odklad zásadně považovat za zbytečný. O zbytečný odklad se však nejedná, pokud mu v příslušném (bezodkladném) právním jednání (dočasně) brání určité legitimní důvody. Legitimním důvodem pro odklad tak může být typicky potřeba zjištění nezbytných informací pro zvážení příslušného právního jednání (a jeho dopadů do sféry jednající osoby), či nutnost určitého časového úseku pro samotné vyhodnocení těchto informací a provedení rozhodovacího procesu (např. u právnických osob, kde může být rozhodnutí o provedení právního jednání navázáno na interní rozhodnutí příslušných orgánů; takovou potřebu však s přihlédnutím k individuálním okolnostem nelze vyloučit ani u osoby fyzické). I v takových případech je však třeba důsledně posuzovat, zda proces zjišťování nezbytných informací či rozhodovací proces nenesou znaky bezdůvodného odkládání.
23. V projednávané věci vyšel odvolací soud z toho, že žalobce zjistil, že na předmětu koupě vázne vada, nejdříve dnem 2. 11. 2023 (den vydání usnesení soudního exekutora), „spíše“ však – vzhledem k nutnosti usnesení doručit – později (srov. bod 17 odůvodnění napadeného rozsudku). Jestliže bylo v řízení dále zjištěno, že žalobce po vyhodnocení situace dne 29. 11. 2023 udělil plnu moc právnímu zástupci, který dne 8. 12. 2023 jménem žalobce od kupní smlouvy odstoupil, lze pak závěr odvolacího soudu, že jednání žalobce není s ohledem na zjištěné okolnosti zatíženo bezdůvodnou nečinností, a k odstoupení od smlouvy tak došlo v zákonné lhůtě, považovat za souladný s označenou judikaturou dovolacího soudu.
24. Namítá-li konečně žalovaný, že odvolací soud postupoval v rozporu s § 205a o. s. ř., nepřihlédl-li k tvrzením a důkazům dovolatele týkajícím se opožděného uplatnění práva na odstoupení od kupní smlouvy (srov. bod 8 odůvodnění shora), vytýká tím ve skutečnosti vadu řízení. Takové výtky však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit, neboť jimi není uplatněn jediný možný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pak vyplývá, že dovolací soud k vadám řízení přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzované věci není. Navíc z podaného odporu žalovaného (č. l. 17 spisu) se nepodávají žádná skutková tvrzení ani důkazy k údajné opožděnosti odstoupení žalobce od smlouvy, jak žalovaný tvrdí v dovolání.
25. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto usnesení, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 18. 2. 2026
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu