Plný text
23 Cdo 1860/2024-473
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně PONTO GROUP, s. r. o., se sídlem v Praze, Pobřežní 249/46, identifikační číslo osoby 02701065, zastoupené JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Jablonského 640/2, proti žalované Alspirata s. r. o., se sídlem v Praze, Choceradská 3046/12, identifikační číslo osoby 02756421, zastoupené Mgr. Danielou Vlčkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Jana Masaryka 252/6, o zaplacení částky 996.822,20 Kč s příslušenstvím a částky 526.180,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 274/2021, 40 C 291/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2024, č. j. 58 Co 368/2023, 58 Co 2/2024-427, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.939,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3. 8. 2023, č. j. 16 C 274/2021-341, 40 C 291/2021, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 8. 2023, č. j. 16 C 274/2021-371, 40 C 291/2021, a opravného usnesení ze dne 6. 12. 2023, č. j. 16 C 274/2021-407, 40 C 291/2021, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 458.411,10 Kč s příslušenstvím a dále částku 263.090,30 Kč s příslušenstvím (výrok I), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žaloba o zaplacení částky 457.140,60 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným a o zaplacení částky 263.090,30 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným se zamítá, jinak jej v tomto výroku potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že odvolací soud dle jejího názoru rozhodl správně a navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky spočívající v kvantitativním posouzení práva advokáta na mimosoudní odměnu za poskytnutí úkonu právní služby spočívajícího v převzetí a přípravě zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v situaci, kdy přebírá od klienta v rámci hromadného vymáhání pohledávek za dlužníky klienta v rozsahu stovek až tisíců pohledávek soubor podkladů o těchto pohledávkách nedostatečně přehledně evidovaný a organizovaný.
Odvolací soud dle dovolatelky dospěl k nesprávnému závěru, dle něhož advokátovi nevzniklo právo na mimosmluvní odměnu za převzetí a přípravu zastoupení žalované v rozsahu všech mu k vymáhání předaných pohledávek jen proto, že tento advokát neměl v daném období povědomí o jednotlivých dlužnících ani o výši vymáhaných pohledávek. Dovolatelka je přesvědčena, že dostatečné (alespoň základní) povědomí o rozsahu souboru pohledávek převzatého k vymáhání a o jednotlivých tarifních hodnotách advokát měl. Dovolatelka namítá, že při převzetí agendy JUDr. Gelbičem sice neexistoval ucelený detailní přehled pohledávek v elektronické nebo listinné podobě, tedy evidence pohledávek byla vedena (stejně jako podklady k nim existovaly) zčásti v elektronické, zčásti v listinné podobě, což bylo pro ucelenou správu a vymáhání nepraktické, ovšem neznamená to, že by JUDr. Gelbičovi nebyly známy, resp. snadno zjistitelné alespoň základní skutečnosti o každé pohledávce, zejména co do určení osoby povinného a tarifní hodnoty jeho dluhu. Odvolací soud též zcela přehlédl, že všechny pohledávky byly pravomocně rozhodnuty a JUDr. Gelbič měl tato rozhodnutí od počátku (předání agendy) k dispozici (ať již v elektronické či listinné podobě) a naprostá většina pohledávek převzatých JUDr. Gelbičem k vymáhání byla již předmětem exekučních řízení, tudíž z těchto pravomocných rozhodnutí a z exekučních titulů (či exekučních příkazů), jež JUDr. Gelbič bezpečně při převzetí podkladů převzal, byla tarifní hodnota sporu pro určení odměny advokáta za úkon právní služby snadno seznatelná.
V nyní projednávané věci však odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že k datu provedení předmětného úkonu (žalobkyně přitom výslovně učinila předmětem žaloby odměnu za úkony učiněné v září a říjnu 2019) nemohla být právnímu zástupci žalované známa tarifní hodnota [pro určení odměny dle § 7, § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu v případě vymáhání každé jednotlivé pohledávky], z níž postupník požaduje nyní zaplacení odměny, pokud neměl povědomí o jednotlivých dlužnících ani o výši vymáhaných pohledávek po jednotlivých dlužnících, a to celkem v 1.120 případech. Odvolací soud uvedl, že JUDr. Gelbič učinil úkon spočívající v přípravě a převzetí zastoupení žalované obecně ve vztahu k vymáhání blíže nespecifikovaných pohledávek žalované za jejími dlužníky, aniž by znal jejich výši a konkrétní osoby dlužníků, aniž by měl povědomí o jednotlivých exekučních titulech, aniž by bylo známo, ve kterých konkrétních případech byly exekuce již ukončeny atd.
Odvolací soud poukázal na to, že žalobkyně teprve k datu 18. 10. 2019 převzala podklady k pohledávkám, aby mohla být provedena administrace zpracování portfolia pohledávek a jejich převedení do elektronické podoby, což vyústilo v uzavření smlouvy o správě pohledávek ze dne 21. 1. 2020, a následně k datu 18. 5. 2020 byl zpracován ucelený přehled o jednotlivých dlužnících a výši jednotlivých pohledávek k vymáhání; v rozhodném období konkrétní informace, tedy ani tarifní hodnota pro stanovení odměny za úkon právní služby (příprava a převzetí zastoupení) právnímu zástupci ani jeho klientovi (žalované) známa nebyla. Odvolací soud dále dodal, že při ústním jednání dne 30. 11. 2021 účastníci učinili nesporným, že žalovaná předala soubor pohledávek JUDr. Gelbičovi k poskytování právních služeb, ovšem nikoliv na základě plné moci ze dne 7. 9. 2019, ale až na základě smlouvy o správě pohledávek.
Dovolatelkou předestřená otázka je tak založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky, k nimž však odvolací soud nedospěl a na kterých právní posouzení věci nezaložil, a na zpochybnění právního posouzení věci, resp. na vlastním právním posouzení, vycházejícím z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, dovolací soud je vázán skutkovým závěrem odvolacího soudu, a přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tedy nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto nemůže založit v dovolání formulovaná otázka vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018, ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2019, či ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1842/2023). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017).
Jestliže se dovolatelka dále dovolává závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3042/2021, podle nichž mimosmluvní odměna advokáta vypočtená podle advokátního tarifu nepodléhá korektivu dobrých mravů, přehlíží, že uvedené rozhodnutí bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. III. ÚS 1190/22. Nadto odvolací soud v nyní projednávané věci zamítavé rozhodnutí nezaložil na závěru o tom, že by přiznání dané částky bylo či nebylo v rozporu s dobrými mravy, nýbrž rozhodné bylo, že, jak výše uvedeno, v době provedení úkonu právní služby spočívajícím v přípravě a převzetí zastoupení nebyla zmocněnci známa tarifní hodnota pro určení odměny dle § 7, § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu.
Dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu všech výroků. Z obsahu dovolání je však patrno, že proti části prvního výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I, ve skutečnosti dovolání nesměruje; ostatně v této části by bylo dovolání subjektivně nepřípustné (k subjektivní přípustnosti dovolání srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3660/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3808/2023). Proti nákladovým výrokům pak dovolání není přípustné dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o samotném dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. také nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu