Plný text
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 23 Cdo 1999/2024 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 4. 2025 Spisová značka:23 Cdo 1999/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.1999.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Smluvní pokuta Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 5. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1999/2024-117 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně IR.Construction s.r.o., se sídlem v Ústí nad Labem, Drážďanská 856/74b, identifikační číslo osoby 25041738, zastoupené JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1680/110, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení 2 075 043,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 21/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, č. j. 36 Co 12/2024-97, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 20 473 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 2 075 043,40 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku části ceny díla zhotoveného pro žalovanou podle realizační smlouvy ze dne 25. 3. 2021. Žalovaná v řízení namítala zánik uplatněné pohledávky z důvodu jednostranného započtení své pohledávky na zaplacení smluvní pokuty ve stejné výši vzniklé z důvodu porušení povinnosti žalobkyně (včas – 14 dnů před uplynutím platnosti bankovní záruky – předložit žalované doklad o prodloužení bankovní záruky či o vzniku bankovní záruky nové, aby po celou dobu provádění díla a trvání záruční lhůty byla poskytována bankovní záruka) vyplývající ze smlouvy o dílo uzavřené mezi účastnicemi dne 24. 7. 2012. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 10. 2023, č. j. 39 C 21/2023-63, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 2 075 043,40 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 208 068,36 Kč (výrok pod bodem II) a státu ve výši 101 753 Kč (výrok pod bodem III). 3. Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni ve výši 40 946,40 Kč (výrok II). 4. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu jeho výroků I a II) včasně podaným dovoláním, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (kterou konkrétně citovala) při řešení otázky moderace smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o dílo uzavřené v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“) tím, že vycházel z hodnocení přiměřenosti konkrétního nároku, a nikoliv z hodnocení přiměřenosti samotného ujednání o smluvní pokutě (vzal za rozhodující kritéria pro určení přiměřenosti smluvní pokuty okolnosti vztahující se k povaze konkrétního porušení povinnosti a jeho rozsahu a též zkoumání existence vzniku škody, a nikoliv okolnosti rozhodné pro sjednání smluvní pokuty), a dále tím, že odmítl jinak judikaturou ustáleně akceptovanou výši 0,5 % denně z hodnoty závazku a pominul autonomii vůle smluvních stran (dále jen „první otázka“). V této souvislosti formulovala též otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud též odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zda „je vznik a výše škody významnou okolností při posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty, jež plní ryze sankční funkci“ (dále jen „druhá otázka“) a otázku podle žalované dosud judikaturně neřešenou, zda „má okolnost, že smlouva byla uzavřena v režimu zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, vliv na to, zda soud při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty má přihlížet k základnímu principu soukromého práva, kterým je autonomie smluvní vůle“ (dále jen „třetí otázka“). 6. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla dovolání žalované odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. 7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 8. Dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalované s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti výrokům o náhradě nákladů řízení (proti výroku II a části výroku I) dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k nim žalovaná neuvádí žádnou dovolací argumentaci a jejich zrušení se zjevně domáhá pouze s ohledem na to, že jde o výroky akcesorické. Nadto podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání proti takovým výrokům není přípustné. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). 11. Druhá a třetí otázka ve svém základu fakticky rozvíjí pouze otázku první týkající se postupu soudu při zkoumání nepřiměřenosti smluvní pokuty a její moderaci podle § 301 obch. zák., jež byla pro napadené rozhodnutí určující. Nadto na řešení druhé otázky tak, jak byla žalovanou výslovně formulována, napadené rozhodnutí nezáviselo, neboť při její formulaci žalovaná v dovolání vychází ze skutkového závěru, že smluvní pokuta v posuzované věci plnila „ryze sankční funkci“, avšak takový závěr odvolací soud neučinil, neboť vycházel ze zjištění o preventivní funkci smluvní pokuty spojené s funkcí donucovací a následné funkci uhrazovací (srov. odstavec 25 rozhodnutí soudu prvního stupně a odstavec 18 napadeného rozhodnutí). Žalovaná i v rámci argumentace k druhé otázce fakticky zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu o tom, jaké funkce smluvní pokuta v dané věci měla plnit, a svou dovolací argumentaci staví na vlastním skutkovém závěru. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. však nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.) 12. K první otázce dovolací soud odkazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi k použití moderačního práva podle § 301 obch. zák., podle níž se úvaha soudu o snížení nepřiměřeně sjednané smluvní pokuty skládá ze tří fází. V první fázi soud řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnostech, které je provázely. Není rovněž vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládá. V případě, kdy soud dojde k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, nastupuje druhá fáze, kdy posoudí, zdali použije svého moderačního práva či nikoli; § 301 obch. zák. zakotvuje právo, nikoli povinnost soudu snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Zákon ani v této druhé fázi nevymezuje žádná kritéria pro rozhodnutí. Bude-li výsledkem druhé fáze rozhodování soudu závěr, že svého moderačního práva využije, nastupuje třetí fáze jeho rozhodování, kdy posuzuje, v jakém rozsahu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Teprve v této fázi je soud ze zákona povinen přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž možnost snížit smluvní pokutu není neomezená – věřitel má vždy právo na pokutu alespoň ve výši vzniklé škody (srov. například rozsudek ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněný pod číslem 81/2010 Sb. rozh. obč.). 13. Dále se rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ustálila v názoru, že úvahy o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty podle § 301 obch. zák. se mohou logicky (z povahy věci) upínat toliko k těm okolnostem, které tu byly v době jejího sjednání; ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty, nelze při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty přihlížet, tj. otázku, zda byla smluvní pokuta sjednána v (ne)přiměřené výši, nelze posuzovat z pohledu skutečností, které nastaly až poté, co byla smluvní pokuta v určité výši (přiměřené či nepřiměřené) sjednána (srov. například rozsudky ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4620/2015, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5068/2014, a rozsudek ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, uveřejněný pod číslem 55/2019 Sb. rozh. obč.). Skutečnost, zda v důsledku porušení zajištěné povinnosti nastaly nebo nenastaly škodlivé následky, je sama o sobě pro posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty bez významu. Výše škody, jež vznikla oprávněnému porušením povinnosti zajištěné smluvní pokutou, není kritériem ani pro úvahu o nepřiměřenosti smluvní pokuty, ani pro úvahu o odpovídající míře jejího snížení, nýbrž určuje pouze hranici, pod kterou nelze pokutu snížit (srov. zejména rozsudek ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002, a na něj odkazující rozsudky ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010, ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 330/2012, a ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4859/2009, či usnesení ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 944/2010). 14. Oproti mínění žalované se odvolací soud od těchto judikaturních závěrů neodchýlil. Odvolací soud posuzoval jako rozhodná kritéria pro posouzení, zda byla předmětná smluvní pokuta nepřiměřená, důvody jejího sjednání, jakož i okolnosti konkrétního případu. Neposuzoval přitom přiměřenost konkrétního nároku, jak se mylně domnívá žalovaná v dovolání, nýbrž přiměřenost sjednané smluvní pokuty ve výši 10 % z ceny díla. V rámci první fáze její přiměřenost posuzoval ve vztahu k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž rozlišoval mezi významem a hodnotou dvou povinností fakticky současně zajišťovaných uvedenou smluvní pokutou, jednak povinnosti mít po celou dobu trvání smlouvy o dílo a v záruční době sjednanou bankovní záruku, jejíž výše odpovídala výši sjednané smluvní pokuty, tj. 10 % z ceny díla (tato povinnost porušena nebyla a z jejího porušení nebyla uplatňována smluvní pokuta) a povinnosti v ujednané době žalované předložit doklad o prodloužení bankovní záruky na další období, k jejímuž porušení došlo, a právě z něj byla smluvní pokuta požadována (srov. odstavce 14, 15 a 17 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 15. Vytýkala-li žalovaná odvolacímu soudu odmítnutí judikatury, která podle ní ustáleně akceptuje výši smluvní pokuty 0,5 % denně z hodnoty závazku jako přiměřenou, patrně přehlédla, že v posuzované věci nebyla smluvní pokuta sjednána procentní sazbou za každý den prodlení s porušením smluvní povinnosti, nýbrž byla sjednána jednorázovou částkou odpovídající 10 % z ceny díla. Odvolací soud přitom, jak bylo uvedeno již výše, v první fázi posuzoval nepřiměřenost takto sjednané výše smluvní pokuty, a nikoliv nepřiměřenost nároku na smluvní pokutu, který k započtení uplatnila žalovaná ve výši odpovídající 0,5 % z ceny díla za každý den prodlení žalobkyně. 16. Odvolací soud při posouzení nepřiměřenosti smluvní pokuty též nezkoumal existenci vzniku škody, jak mylně tvrdila žalovaná v dovolání. K (ne)existenci škody vzniklé porušením povinnosti žalobkyně odvolací soud v souladu s uvedenými judikaturními závěry přihlížel (v rámci třetí fáze) při posouzení správnosti závěrů soudu prvního stupně o moderování sjednané smluvní pokuty právě na částku 50 000 Kč, tj. při zjišťování hranice, pod kterou nelze smluvní pokutu snížit. Přisvědčil též závěrům soudu prvního stupně o adekvátnosti uvedené moderované výše smluvní pokuty právě s ohledem na (nižší) hodnotu a význam právě té smluvní pokutou zajištěné povinnosti, k jejímuž porušení v dané věci došlo (srov. odstavce 16 a 20 napadeného rozhodnutí). 17. K námitkám žalované, které směřují do samotné úvahy odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížil, dovolací soud připomíná, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že § 301 obch. zák. patří k normám s relativně neurčitou hypotézou. Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jím vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1466/2016, ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2578/2019, a ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1201/2024, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3120/2021). V poměrech posuzované věci přitom nelze posuzovat za nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu o snížení smluvní pokuty na částku 50 000 Kč vycházející z individuálního posouzení dané věci a ze zákonných kritérií pro použití moderačního práva, tj. při přihlédnutí k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, při níž bylo též zohledněno, že povinnost včasně doložit existenci prodloužené bankovní záruky (její porušení v řádu několika dnů ještě před skončením platnosti původní bankovní záruky) měla pro žalovanou výrazně nižší význam, než samotná povinnost (a její porušení) mít po celou dobu trvání smlouvy a záruční doby sjednanou bankovní záruku ve výši 10 % z ceny díla. 18. Odvolacímu soudu též nelze vytknout, že by ve svých úvahách pominul námitky žalované o autonomii vůle stran jako základního principu soukromého práva vzhledem k tomu, že smlouva, v níž byla smluvní pokuta sjednána, byla uzavřena v režimu zákona o zadávání veřejných zakázek. Odvolací soud zjevně přihlédl k tomu, že bylo na vůli žalobkyně, zda smlouvu za uvedených podmínek uzavře či nikoliv. Za zjevně nepřiměřenou přitom nelze považovat jeho úvahu, že ani v režimu uvedeného zákona nelze zadavatelem nastavovat podmínky tak, aby obsahovaly nepřiměřené povinnosti a smluvní pokuty za jejich porušení, tj. jinak řečeno, že i v případě smlouvy uzavřené podle zákona o zadávaní veřejných zakázek nelze vyloučit moderaci smluvní pokuty v ní sjednané za podmínek § 301 obch. zák. 19. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. 20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 22. 4. 2025 Mgr. Jiří Němec předseda senátu