Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby 00006947, proti žalované IES RECYCLING, a.s., se sídlem v Olomouci, Dolní náměstí 200/2, identifikační číslo osoby 25378031, zastoupené JUDr. Tomášem Klimkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Olomouci, Novosadský dvůr 765/6, o zaplacení 482 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 20 C 288/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě –pobočky v Olomouci ze dne 3. 4. 2025, č. j. 75 Co 15/2025-239, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 3. 4. 2025, č. j. 75 Co 15/2025-239, se ruší v části výroku I, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2024, č. j. 20 C 288/2023-196, tak, že žaloba byla co do částky 482 500 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a ve výrocích II a III a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení na žalované podanou žalobou (původně) domáhala zaplacení částky 965 000 Kč s příslušenstvím představující smluvní pokutu podle smlouvy o dílo ze dne 24. 5. 2010, jejímž předmětem byla supervize akce „Úprava řeky Stonávky v km 0,00-2,90 etapa A“. Smluvní pokuta měla utvrzovat povinnost žalované protokolárně předat žalobkyni závěrečnou zprávu o výsledcích supervize do dne 9. 1. 2020, což však žalovaná ke dni podání žaloby (27. 9. 2023) neučinila.
2. Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně (svým v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 20. 3. 2024, č. j. 20 C 288/2023-92, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 965 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a o povinnosti žalované k zaplacení soudního poplatku (výrok III).
3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci následně k odvolání žalované jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 6. 2024, č. j. 75 Co 133/2024-144, zrušil (první) rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Soud prvního stupně poté (svým v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 22. 10. 2024, č. j. 20 C 288/2023-196, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 725 400 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku soudu prvního stupně), řízení zastavil co do částky 239 600 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku soudu prvního stupně), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III rozsudku soudu prvního stupně) a o povinnosti k zaplacení soudního poplatku (výrok IV rozsudku soudu prvního stupně).
5. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že strany dne 24. 5. 2010 uzavřely smlouvu o dílo, podle níž byla žalovaná povinna provést supervizi akce „Úprava řeky Stonávky v km 0,00-2,90 etapa A“, a to včetně vypracování a odevzdání závěrečné zprávy, nejpozději do 10. 12. 2019. Uvedený závazek žalované byl v čl. 7.1 smlouvy utvrzen ujednáním, podle kterého se v případě prodlení zhotovitele s předáním výsledků supervizní činnosti snižuje cena díla o 10 % za každý započatý týden prodlení. Podle čl. 7.2 smlouvy je snížení ceny díla dle čl. 7.1 smlouvy limitováno maximálně do 50 % dohodnuté ceny díla. Žalovaná žalobkyni dne 10. 12. 2019 předala dokument označený jako „stanovisko k dílčí závěrečné zprávě“, který ovšem neodpovídal požadavkům smlouvy. Žalovaná závěrečnou zprávu supervize vypracovala až v dubnu roku 2024 a žalobkyni ji zaslala dne 25. 4. 2024; neproběhlo však její protokolární předání a převzetí.
6. Po právní stránce soud prvního stupně konstatoval, že žaloba je důvodná, neboť žalobkyně porušila svou smluvní povinnost dodat a protokolárně předat žalobkyni vypracovanou závěrečnou zprávu o výsledcích supervize ve sjednaném termínu. Odevzdané stanovisko nebylo možno považovat za závěrečnou zprávu o supervizi, neboť nesplňovalo smluvní požadavky; navíc ani nedošlo k jeho protokolárnímu převzetí a předání. Soud prvního stupně dále uzavřel, že předmětné ujednání o snížení ceny je podle jeho obsahu nutno posoudit jako ujednání o smluvní pokutě, které nebylo neurčité ani nepřiměřené ve smyslu § 301 zákona č. 513/1991, obchodní zákoník, dále jen „obch. zák.“. Z uvedených důvodů proto soud prvního stupně žalobě vyhověl v plném rozsahu.
7. Odvolací soud k odvolání žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v té části výroku I, jíž soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 242 900 Kč s příslušenstvím, a ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 482 500 Kč s příslušenstvím, výrok I rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I napadeného rozsudku), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II napadeného rozsudku) a o uložení povinnosti k zaplacení soudního poplatku (výrok III napadeného rozsudku).
8. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, po stránce právní však dospěl ke zčásti odlišnému závěru. Odvolací soud zdůraznil, že sjednaná smluvní pokuta představovala 50 % sjednané ceny díla (dohodnuté ve výši 1 930 000 Kč bez DPH), přičemž nebyla sjednána jako sankce za neprovedení celého díla (samotné supervize), nýbrž pouze za prodlení s odevzdáním závěrečné zprávy o jeho provedení. Podle odvolacího soudu nebylo v řízení sporováno, že by žalovaná vyjma nedodání závěrečné zprávy své závazky ze smlouvy nesplnila. Pouhé nepředání závěrečné zprávy pak podle odvolacího soudu nemůže být sankcionováno smluvní pokutou ve výši 50 % z celkové ceny díla, neboť takto sjednaná pokuta není přiměřená hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Dle odvolacího soudu nelze odhlédnout ani od toho, že žalobkyně v řízení netvrdila, že by jí nepředáním zprávy vznikla škoda, případně jakékoliv jiné komplikace. Odvolací soud proto uzavřel, že výše žalobkyní požadované smluvní pokuty je nepřiměřená. Jako přiměřenou shledal smluvní pokutu ve výši 25 % ceny díla, jíž odpovídala částka 482 500 Kč, která byla již zčásti (tj. co do výše 239 600 Kč) žalovanou uhrazena.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v měnící části výroku I a ve výroku II) napadla žalobkyně dovoláním, ve kterém namítla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010, ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011, či ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2556/2017), podle níž nelze hodnotit přiměřenost smluvní pokuty podle výše, jíž dosáhla v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka. Žalobkyně v dané souvislosti rovněž uvedla, že podle dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu (například usnesení ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, či rozsudku ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004) je z pohledu dobrých mravů akceptovatelná a přiměřená i smluvní pokuta ve výši 0,5 % z dlužné částky denně, přičemž – s ohledem na délku prodlení – požadovaná smluvní pokuta odpovídá sazbě 0,0313 % z ceny díla denně.
10. S ohledem na výše uvedené nesprávné právní posouzení věci ze strany odvolacího soudu žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
13. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za kterou jedná osoba s právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm. b) a § 241 odst. 4 o. s. ř.]. Nejvyšší soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Napadá-li žalobkyně dovoláním výslovně též výrok II rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není v tomto rozsahu dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
17. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky moderace smluvní pokuty sjednané sazbou za určité časové období prodlení podle § 301 obch. zák., neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá při řešení shora vymezené otázky na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
19. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
20. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
21. Dovolací soud rovněž předesílá, že podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Nejvyšší soud proto neposuzoval (nemohl posuzovat) otázku, zda ujednání stran bylo možno interpretovat jako smluvní pokutu.
Rozhodná právní úprava
22. Jelikož žalobkyně a žalovaná předmětnou smlouvu o dílo uzavřely dne 24. 5. 2010 jako stát a podnikatel při své podnikatelské činnosti týkající se zabezpečování veřejných potřeb, Nejvyšší soud nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty posoudil podle ustanovení obchodního zákoníku (srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a § 261 odst. 2 obch. zák.).
23. Podle § 301 obch. zák. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl.
Řešení otázky moderace smluvní pokuty v judikatuře k obch. zák.
24. Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře týkající se obchodních závazkových vztahů (k platné právní úpravě srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněný pod číslem 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 76/2023“) vychází z toho, že ustanovení § 301 věty první obch. zák. neobsahuje žádná kritéria pro posouzení smluvní pokuty jako nepřiměřeně vysoké a že je na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu této právní normy na základě posouzení individuálních okolností konkrétního případu, které shledá právně významnými – se zřetelem na funkce smluvní pokuty a na účel moderačního oprávnění soudu. Při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty se bere zřetel zejména na důvody, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnosti, které je provázely, přičemž není vyloučeno, aby soud přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti (jak již bylo uvedeno výše). Z pohledu přiměřenosti je namístě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu by bylo možno (při současném zohlednění všech okolností konkrétního případu) považovat za nepřiměřenou s ohledem na poměr mezi hodnotu zajištěné pohledávky a výši smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit třeba i jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze použít, dosáhne-li smluvní pokuta zajištěné pohledávky určité výše v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka. V takovém případě výše smluvní pokuty plně odvisí od doby, po kterou dlužník neplní své povinnosti zajištěné smluvní pokutou – čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006, ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011, ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010, či ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2835/2020).
25. Rozhodovací praxe Nevyššího soudu týkající se výkladu § 301 obch. zák. je jednotná též v závěru, že úvahy o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty se mohou upínat toliko k těm okolnostem, které tu byly v době jejího sjednání. Otázku, zda byla smluvní pokuta sjednána v (ne)přiměřené výši, nelze posuzovat z pohledu skutečností, které nastaly až poté, kdy byla smluvní pokuta v určité výši (přiměřené či nepřiměřené) sjednána. Ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty (např. k důvodům, pro které došlo k prodlení s plněním zajištěného závazku, k okolnostem, za nichž se tak stalo, ke skutečnostem, které ovlivnily dobu trvání prodlení apod.), nelze při hodnocení její (ne)přiměřenosti podle § 301 obch. zák. přihlížet (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009, ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1002/2008, a ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2757/2019, dále například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, uveřejněný pod číslem 55/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1778/2020).
26. Judikatura Nejvyššího soudu k otázkám moderace smluvní pokuty podle § 301 obch. zák. rovněž uzavírá, že skutečnost, zda v důsledku porušení zajištěné povinnosti nastaly nebo nenastaly škodlivé následky, je sama o sobě pro posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty bez významu. Výše škody, jež vznikla oprávněnému porušením povinnosti zajištěné smluvní pokutou, není kritériem ani pro úvahu o nepřiměřenosti smluvní pokuty, ani pro úvahu o odpovídající míře jejího snížení, nýbrž určuje pouze hranici, pod kterou nelze pokutu snížit (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002, a na něj odkazující rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010, ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 330/2012, a ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4859/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 944/2010).
Posouzení v poměrech projednávané věci
27. V projednávané věci odvolací soud na základě úvah, že žalovaná neporušila žádné jiné povinnosti ze smlouvy o dílo, vyjma povinnosti k dodání a protokolárnímu předání závěrečné zprávy žalobkyni, že smluvní pokuta ve výši 50 % z ceny díla neodpovídá hodnotě a významu utvrzené povinnosti a že žalobkyni v důsledku prodlení žalované nevznikla žádná škoda či „jiné komplikace“, uzavřel, že sjednaná smluvní pokuta je smyslu § 301 obch. zák. zjevně nepřiměřená, a proto ji snížil na částku odpovídající 25 % z ceny díla. Uvedenými úvahami se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu k moderaci smluvní pokuty podle § 301 obch. zák., a jeho úvahy lze tak považovat za zjevně nesprávné.
28. Předně je nezbytné zdůraznit, že ze způsobu, jakým byla smluvní pokuta v posuzované věci sjednána, je zřejmé, že její celková výše byla závislá na době, po kterou žalovaná nedostála své povinnosti dodat a protokolárně předat závěrečnou zprávu o výsledcích supervize žalobkyni. Nešlo tak o smluvní pokutu sjednanou pevnou částkou, u níž by její konečná výše byla zjevná již při jejím sjednání, nýbrž o smluvní pokutu, jejíž výše byla závislá na délce prodlení žalované se splněním její smluvní pokutou zajištěné povinnosti. Odvolací soud nepostupoval v souladu s výše citovanými právními závěry formulovanými v konstantní judikatuře dovolacího soudu k ustanovení § 301 obch. zák., posoudil-li sjednanou smluvní pokutu jako nepřiměřenou na základě úvahy, že její celková výše (965 000 Kč) představuje 50 % ze sjednané ceny díla, a neodpovídá proto hodnotě a významu utvrzené povinnosti. Ze shora citovaných závěrů judikatury k § 301 obch. zák. totiž plyne, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou sazbu (v projednávaném případě „týdenní“) smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit. V projednávané věci nelze navíc přehlédnout, že jisté zvýhodnění poskytovalo dlužníkovi už samo ujednání smlouvy o dílo v čl. 7.2, které limitovalo maximální výši smluvní pokuty právě výší 50 % z ceny díla.
29. Judikatuře Nejvyššího soudu neodpovídá ani úvaha odvolacího soudu, který snížení smluvní pokuty v předmětné věci opřel rovněž o skutečnost, že žalovaná neporušila žádné jiné povinnosti ze smlouvy o dílo, vyjma povinnosti k dodání a protokolárnímu předání závěrečné zprávy žalobkyni. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že základním východiskem moderace smluvní pokuty podle § 301 obch. zák. je otázka nepřiměřenosti ujednání o smluvní pokutě, nikoliv nepřiměřenost konkrétního nároku, jenž z ujednání rezultuje. V tom lze spatřovat zásadní rozdíl oproti úpravě moderace smluvní pokuty podle § 2051 o. z. (k tomu srov. R 76/2023). S tímto východiskem pak zcela souzní argument, že úvahy o přiměřenosti ujednání o smluvní pokutě se mohou týkat toliko okolností, které zde byly v době sjednání smluvní pokuty. Přihlédl-li ovšem odvolací soud v projednávané věci rovněž k tomu, zda žalovaná po uzavření smlouvy (ne)porušila žádné jiné smluvní povinnosti, vycházel při posouzení smluvní pokuty jako nepřiměřené z okolností, které se nutně týkaly doby po jejím sjednání. I touto úvahou se proto odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího.
30. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu není ani úvaha odvolacího soudu zakládající nepřiměřenost smluvní pokuty na tom, že žalobkyni v důsledku prodlení žalované nevznikla žádná škoda či „jiné komplikace“. Jak již bylo uvedeno výše, podle judikatury Nejvyššího soudu skutečnost, zda v důsledku porušení zajištěné povinnosti nastaly nebo nenastaly škodlivé následky, je sama o sobě pro posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty bez významu. Případná v řízení zjištěná výše škody, jež porušením smluvní pokutou zajištěné povinnosti vznikla, je v poměrech § 301 obch. zák. významná pouze z hlediska určení hranice, pod kterou nelze smluvní pokutu snížit. Zohlednil-li odvolací soud při úvaze o nepřiměřenosti ujednání o smluvní pokutě hledisko (ne)existence škodních následků, k nimž mělo dojít v důsledku porušení smluvní pokutou zajištěné povinnosti, odchýlil se tím od shora citované judikatury dovolacího soudu. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak i v tomto ohledu nesprávné.
31. S ohledem na přípustnost dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovými vadami zatíženo nebylo.
32. Nejvyšší soud vzhledem ke shora uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změněn, jakož i ve výrocích II a III podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a § 243e odst. 2 věty třetí o. s. ř. zrušil a věc mu v souladu s § 243e odst. 2 větou první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
33. V dalším řízení odvolací soud opětovně posoudí – podle pravidel formulovaných ve shora citované judikatuře k ustanovení § 301 obch. zák. – otázku přiměřenosti samotného ujednání o smluvní pokutě bez ohledu na to, jaké výše dosáhl nárok na smluvní pokutu vzniklý v důsledku dlouhodobého prodlení žalované a jaké okolnosti nastaly po sjednání smluvní pokuty; případný vznik škody na straně žalobkyně může mít význam pouze z hlediska stanovení hranice, pod kterou soud není oprávněn smluvní pokutu moderovat. Pouze dospěje-li odvolací soud k závěru, že samotné ujednání o smluvní pokutě (ve výši 10 % z ceny díla za každý započatý týden prodlení) bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu, zejména na důvody, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnosti, které je provázely, nepřiměřené, může přikročit k jeho moderaci.
34. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu