Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně HOLBORN GROUP s.r.o., se sídlem v Praze 10, Štěrboholská 1421/37, identifikační číslo osoby 26429403, zastoupené JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Zábradlí 205/1, proti žalovanému Společenství vlastníků domu sídl. U Cukrovaru 1073, 1074, Kralupy nad Vltavou, se sídlem v Kralupách nad Vltavou, U Cukrovaru 1074, identifikační číslo osoby 01926420, o zaplacení 386 103,82 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 17 C 264/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2023, č. j. 23 Co 245/2023-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se v řízení na žalovaném domáhala zaplacení částky 386 103,82 Kč s příslušenstvím jako doplatku ceny díla ve výši 263 282,58 Kč a smluvní pokuty ve výši 122 821,32 Kč s tvrzením, že uzavřela se žalovaným dne 26. 9. 2018 smlouvu o dílo č. 18024, podle které (jako zhotovitelka) realizovala pro žalovaného (jako objednatele) dílo spočívající mimo jiné v zateplení obvodového pláště budovy ve smlouvě blíže specifikované. Na zateplení vynaložila materiál ve vyšší skutečné výměře (větší ploše), než jaká byla uvažována v projektu a položkovém rozpočtu, přičemž úhrada doplatku pro takový případ byla předpokládána v čl. III odst. 9 smlouvy o dílo. Smluvní pokutu požadovala za prodlení žalovaného s úhradou tohoto doplatku ceny díla.
2. Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 26. 5. 2023, č. j. 17 C 264/2022-138, kterým Okresní soud v Mělníku žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení žalovanému (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu včasně podaným dovoláním výslovně v celém jeho rozsahu. Napadené rozhodnutí navrhla změnit a žalobě v plném rozsahu vyhovět, případně navrhla jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Namítla nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, a dále v tom, že „právní otázka má být dovolacím soudem vyřešená posouzena jinak“.
4. Konkrétně žalobkyně namítla, že se odvolací soud při řešení otázky výkladu smlouvy odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1176/2020 (jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). Odkazovala také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2017, č. j. 4 Ads 82/2017-41, a nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 160/09. Odvolacímu soudu vytýkala, že překročil meze výkladu a dotvořil (měnil) obsah smlouvy o dílo, v níž si podle ní strany sjednaly princip, dle něhož cena zateplení fasády se bude vždy primárně řídit skutečnou výměrou a podle skutečné výměry se buď poníží nebo zvýší, přičemž s nedodržením smluvní povinnosti upozornit a vyčíslit prostřednictvím zápisu ve stavebním deníku rozdíl skutečné výměry oproti rozpočtu ve smlouvě nebyla spojena žádná sankce. Z hlediska jazykového tedy podle žalobkyně smlouva o dílo neobsahovala žádné ustanovení, které by při případném nedodržení procedurálních postupů stanovilo zánik (prekluzi) práva kterékoliv ze stran (tj. práva zhotovitele na doplatek ceny díla i případného práva objednatele na snížení ceny díla), a smluvní strany takový následek podle ní nepochybně neměly v úmyslu. Nesprávnou aplikaci výkladu projevu vůle smluvních stran pak spatřovala též v tom, že závěr odvolacího soudu je v rozporu s teleologickým a logickým výkladem smlouvy.
5. Za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou považovala žalobkyně otázku, „zda hmotněprávní nárok zhotovitele na zaplacení části ceny díla může zaniknout jenom v důsledku toho, že zhotovitel nepostupoval přesným postupem sjednaným ve smlouvě o dílo a neuplatnil svůj nárok před předáním díla objednateli, za situace, kdy smlouva výslovně s porušením procedurálního postupu zánik nároku jakékoliv ze stran neobsahuje a neobsahuje ani lhůtu pro uplatnění nároku či jakékoliv sankce“.
6. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobkyně s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům v dovolání není obsažena žádná argumentace, a žalobkyně se tak zjevně domáhá i jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
10. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Z dovolání, jehož přípustnost má být založena na posledním ze čtyř předpokladů uvedených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, pak musí být zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, a od kterého svého rozhodnutí se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odklonit, neboť tento předpoklad přípustnosti dovolání míří na případ právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud nyní odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč., a ze dne 27. 8 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
11. Těmto požadavkům žalobkyně nedostála, spatřovala-li naplnění předpokladů přípustnosti dovolání rovněž v tom, že „právní otázka má být dovolacím soudem vyřešená posouzena jinak“. V dovolání totiž nijak nepolemizovala se správností řešení konkrétní právní otázky již přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu a ani se nedožadovala, aby se od tohoto svého řešení dovolací soud v této věci odklonil. Pokud snad měla žalobkyně uvedenou formulací na mysli, že by měl dovolací soud věc po právní stránce posoudit jinak než odvolací soud, pak také nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Vytčený nedostatek těchto obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
12. Přípustnost dovolání nezaloží námitka žalobkyně, jíž zpochybňovala řešení otázky výkladu smlouvy o dílo odvolacím soudem prostřednictvím výtky, že odvolací soud nedbal judikatorních závěrů, podle nichž výkladem nelze projev vůle doplňovat. Žalobkyně v dovolání odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se výkladu právních úkonů podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, zatímco odvolací soud zjevně postupoval (též) při výkladu předmětné smlouvy o dílo podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, tj. podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“ (smlouva o dílo byla uzavřena dne 26. 9. 2018). Judikatura týkající se výkladu právních jednání podle § 556 a násl. o. z. je přitom ustálena v závěru, že pro výklad adresovaného právního jednání je určující skutečná vůle jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Skutečnou vůli jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli jednajícího (§ 556 odst. 1 věta první o. z.), postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sb. rozh. obč.).
13. Od uvedených judikaturních závěrů se odvolací soud neodchýlil, vycházel-li při výkladu čl. III odst. 6 až 11 smlouvy o dílo ze závěrů o vůli stran, tj. ze zjištění, že byť si strany ve smlouvě sjednaly závazný rozsah i cenu díla, současně předvídaly, že by se v průběhu provádění díla mohly vyskytnout okolnosti, které by mohly mít vliv na rozsah, a tím i na konečnou cenu, potažmo termín dokončení díla, a že si proto v citovaných ustanoveních sjednaly konkrétní postup, jímž se mohly v průběhu provádění díla odchýlit od sjednaného rozsahu díla, závazné výše ceny za jeho provedení, popř. od sjednaného termínu dokončení díla či jeho etap. Současně nepostupoval v rozporu s uvedenými judikaturními závěry, dovodil-li při zjištění, že obsah smlouvy konstruovala žalobkyně, která do ní promítla své zkušenosti s podobnými realizacemi, a že v uvedených smluvních ustanoveních bylo sjednáno, že případné odchylky ve výměrách oproti projektové dokumentaci, z níž byla kalkulována smluvní cena za dílo, budou zjištěny „v průběhu provádění díla“ a budou zaznamenány „do stavebního deníku“, který je veden pouze po dobu provádění díla (tj. do doby jeho předání a převzetí), a z toho, že nebylo ve smlouvě dále ujednáno například dodatečné přeměření po předání a převzetí hotového díla za účelem zjištění případných odchylek oproti projektové dokumentaci, že strany předpokládaly (tj. že bylo vůlí smluvních stran), že nejzazším termínem, do kterého mohla být otázka odchylek některou ze smluvních stran otevřena, bylo předání a převzetí díla. Tyto uvedené závěry při výkladu smlouvy pak nelze považovat ani za rozporné se zásadami logiky, jak namítala žalobkyně.
14. Odkazovala-li dovolatelka ve vztahu k otázce výkladu právního jednání na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2017, sp. zn. 4 Ads 82/2017, patrně přehlédla, že judikatura Nejvyššího správního soudu nepředstavuje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž by se mohl odvolací soud odchýlit ve smyslu § 237 o. s. ř. Nadto odkaz na žalobkyní citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a též na jí zmíněný nález Ústavního soudu není případný, neboť v nich byl posuzován výklad právních norem, a nikoliv výklad právního jednání.
15. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky dle žalobkyně dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Odvolací soud totiž oproti přesvědčení žalobkyně nedospěl k závěru, že zanikl (prekluzí) hmotněprávní nárok žalobkyně na doplatek ceny díla v důsledku toho, že nepostupovala přesným postupem sjednaným ve smlouvě o dílo, ač takový důsledek ve smlouvě o dílo výslovně nebyl sjednán, nýbrž uzavřel, že ve smlouvě o dílo byla sjednána cena díla závazným způsobem a tato mohla být měněna pouze na základě smlouvou o dílo upraveného postupu při zjištění odchylek ve výměrách oproti projektové dokumentaci v průběhu provádění díla, ovšem k takové změně (k zaznamenání odchylky v průběhu provádění díla) nedošlo. Jestliže odvolací soud shledal, že nenastala skutečnost, s níž smlouva spojovala vznik nároku na zaplacení vyšší než původně závazně sjednané ceny díla (doplatku), nezabýval se (neměl důvod se zabývat) zánikem (prekluzí) takového nároku. Na řešení žalobkyní formulované otázky proto napadené rozhodnutí nezáviselo. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
16. Vytýkala-li žalobkyně odvolacímu soudu též nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro jeho nedostatečné odůvodnění a nepřipuštění jí navrženého důkazu, uvedenou argumentací namítla vady řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalobkyně o procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, a ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1558/2019). Nadto lze pro úplnost dodat, že Nejvyšší soud napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné neshledal, neboť jeho odůvodnění dosahuje takové míry argumentace, která nikterak nekrátila žalobkyni v možnosti uplatnění dovolacích důvodů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.).
17. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost (zčásti též pro vady).
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 6. 2025
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu