Plný text
23 Cdo 218/2026-320
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce P. L., zastoupeného JUDr. Dagmar Kordas Kolákovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Slovanská 3240/7a, proti žalovanému B. L., zastoupenému JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 843/4, o zaplacení částky 788.000 Kč s příslušenstvím, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 75 C 19/2021, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2025, č. j. 15 Co 3/2025-299, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.411,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce.
Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 16. 9. 2024, č. j. 75 C 19/2021-267, zamítl žalobu žalovaného na obnovu řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 5. 2025, č. j. 15 Co 3/2025-299, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a že uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Navrhuje přitom, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobce se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že je nepovažuje za přípustné. Navrhuje proto, aby dovolací soud podané dovolání odmítl.
5. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání.
6. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
7. Měl-li proto dovolatel za to, že přípustnost dovolání zakládá namítané porušení jeho ústavně garantovaných práv, měl řádně vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o. s. ř., neboť jedině tehdy může být taková námitka předmětem dovolacího přezkumu (srov. body 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). Může-li totiž být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
8. Tomuto požadavku žalovaný ve vztahu k otázce, „zda je nutno v rámci odvolacího řízení proti usnesení o zamítnutí žaloby na obnovu řízení nařídit jednání, aby mohlo být usnesení soudu prvního stupně potvrzeno“, nedostál. Žalovaný toliko uvedl, že v rámci odvolacího řízení mělo být nařízeno jednání, neboť „řešený spor není obsažen v § 214 odst. 2 o. s. ř.“, a že „tím, že jednání nařízeno nebylo, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces“. Tato tvrzení žalovaného však nelze považovat za řádné vylíčení toho, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3508/2021, ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 531/2022, nebo ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 23 Cdo 808/2023).
9. Ve zbývající části dovolání dovolací soud shledal, že obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.
10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
13. Dovolání není přípustné.
14. Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice „zda může účastník řízení podat úspěšnou žalobu na obnovu řízení, pokud se objeví nové důkazy, o kterých účastník v obecné rovině věděl, ale bez své viny je nemohl použít ani označit v původním řízení“. Tato otázka však v poměrech řešené věci přípustnost dovolání nezakládá.
15. Výklad ustanovení § 228 o. s. ř. je v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustálen v tom, že institut žaloby na obnovu řízení představuje výjimečné prolomení právní moci rozhodnutí, a tedy i právní jistoty účastníků a často i třetích osob; proto ustanovení jej upravující nelze vykládat extenzivně. Obnovu řízení lze zpravidla povolit jen tam, kde účastník neměl objektivně žádnou vinu na tom, že nemohl uplatnit relevantní skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2431/2016).
16. Ve vztahu k důvodu obnovy řízení dle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. [z obsahu dovolání je zřejmé, že námitky dovolatele směřují právě vůči tomuto důvodu obnovy řízení] pak obecně platí, že skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy jsou důvodem obnovy řízení jen tehdy, jestliže účastník, který se domáhá obnovy, je nemohl bez své viny použít v původním řízení, to znamená, že jsou pro účastníka ve srovnání s původním řízením „nové“, a současně mohou pro účastníka přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Skutečnosti a důkazy jsou „nové“ tehdy, jestliže je účastník – přestože v době původního řízení objektivně existovaly – nemohl použít, protože o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo povinnost důkazní (srov. například usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 1973, sp. zn. 9 Co 468/73, uveřejněné pod číslem 19/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1303/2005, ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 215/2013, nebo ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3288/2016).
17. Z obsahu podaného dovolání přitom vyplývá, že dovolatel brojí proti posouzení otázky, zda v konkrétním případě mohl (či nemohl) při aktivitě, kterou lze očekávat od účastníka řízení při uplatňování jeho práv, použít předmětný důkaz (zde sešit, do něhož si žalobce zapisoval úhrady splátek žalovaným) „bez své viny“. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je však ustálena v tom, že toto posouzení záleží vždy na úvaze soudu v nalézacím řízení a že tuto úvahu může dovolací soud zpochybnit jen v případě její zjevné nepřiměřenosti. Protože tu však jde o vyvolání mimořádného zásahu do právní moci soudního rozhodnutí, je třeba při posuzování „viny“ dovolatele používat „měřítka spíše přísnějšího než blahovolného“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 470/2009, ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3595/2019, ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1408/2018, nebo ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1946/2019).
18. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že závěr odvolacího soudu o neexistenci důvodu k obnově řízení ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vychází ze skutkového zjištění (které dovolacímu přezkumu nepodléhá) – opírajícího se o žalovaným podané trestní oznámení ze dne 24. 11. 2022 – že žalovaný o existenci důkazu, pro který se obnovy řízení domáhal, nejenže věděl již v průběhu původního řízení (přičemž jej dokázal dostatečně identifikovat), ale také sám (resp. jeho tehdejší zástupce) z procesního hlediska zavinil, že nemohl být použit, neboť „nesplnil výzvu soudu a dostatečně nespecifikoval rozhodné skutečnosti a ani nenavrhnul žádné důkazy, byť tyto existovaly“.
19. Dovolací soud ve věci zde vedené proto shledal, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a že závěr odvolacího soudu o nemožnosti použít předmětný důkaz z důvodu zavinění na straně žalovaného není zjevně nepřiměřený. Nadepsaná dovolací otázka proto přípustnost dovolání nezakládá.
20. Závěr o nepřípustnosti dovolání nemůže změnit ani názor dovolatele, že předmětný důkaz nemohl objektivně uplatnit do doby jeho zajištění v rámci domovní prohlídky provedené u žalobce, kdy v této souvislosti namítá, že pojem „použít“ ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nelze vykládat jako pojem „navrhnout“. Z výše odkazované ustálené rozhodovací praxe (viz odstavec 16), na níž nemá dovolací soud důvod ničeho měnit, totiž vyplývá, že nemožností použít skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy bez své viny v původním řízení je ve smyslu dovolatelem odkazovaného ustanovení míněno právě procesně nezaviněné nesplnění povinnosti tvrzení nebo povinnosti důkazní. Skutečnost, že žalovaný neměl předmětný důkaz ve své dispozici, mu však nikterak nebránila provedení takového důkazu alespoň navrhnout. Nelze přitom přisvědčit námitce dovolatele, že předmětný důkaz nemohl „bez své viny“ k prokázání svých tvrzení označit a navrhnout, neboť tato se zakládá pouze na subjektivních domněnkách, že by jej žalobce v případě, že by mu byla uložena ediční povinnost, nevydal, že by tvrdil, že neexistuje, nebo že by jej s vysokou pravděpodobností zničil.
21. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že měl pouhé obecné povědomí o tom, že si žalobce něco zapisuje, a že toto povědomí nelze považovat za vědomost o konkrétním důkazu. Nejvyšší soud totiž při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Dovolatel přitom svou námitkou ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkového stavu, na němž odvolací soud své právní posouzení založil. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. však nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
22. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
24. Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, již, s přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který se rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2026
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu