23 Cdo 2230/2024

Plný text

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. H. Š., zastoupené JUDr. Tomášem Dobřichovským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, proti žalované BONTONFILM a.s., se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1047/26, identifikační číslo osoby 26737493, o ochraně autorských práv, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 C 39/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024, č. j. 2 Co 7/2023-138, takto:

Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, č. j. 41 C 39/2021-80, uložil žalované povinnost zdržet se užívání filmové znělky BONTONFILM s motivem běžící zlaté postavy o celkové stopáži 0:24 minut a obsahující vyobrazení graficky zobrazené v rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), uložil žalované povinnost stáhnout z užití filmovou znělku BONTONFILM s motivem běžící zlaté postavy o celkové stopáži 0:24 minut a obsahující vyobrazení uvedené ve výroku I (výrok II), zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 2 722 650 Kč (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala proti žalované ochrany svého autorského práva. Žalobkyně uvedla, že je autorkou filmové znělky BONTONFILM z roku 2000 (dále jen „znělka z roku 2000“ či „dílo“), kterou vytvořila na základě smlouvy o vytvoření díla pro společnost Universal Production Partners s.r.o., u které si její výrobu zadala žalovaná. Žalovaná minimálně od ledna 2018 používá dílo ve své nové znělce (dále jen „znělka z roku 2018“) ve zpracované a upravené podobě bez vědomí a souhlasu žalobkyně a bez odkazu na původní dílo. Žalobkyně proto uplatňovala tzv. zápůrčí a odstraňovací nárok, jakož i zaplacení náhrady za bezdůvodné obohacení.

3. K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2024, č. j. 2 Co 7/2023-138, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výrocích II, III a IV jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Odvolací soud vyšel jednak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jednak z vlastních zjištění po doplnění dokazování. Dospěl k závěru, že znělka z roku 2000 představuje jedinečný a originální výsledek tvůrčí činnosti žalobkyně spočívající především ve způsobu animace pohybu použité figury, v jeho výrazu, v jeho podstatnosti z pohledu obsahu, délky znělky a dojmu, který u diváka zanechává. Jedná se tak o grafické dílo žalobkyně vyjádřené výtvarným obsahem znělky ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), (dále jen „autorský zákon“). Znělka z roku 2018 je pak podle odvolacího soudu sice autorským dílem novým, ale vzniklým pouze následkem pozměnění díla žalobkyně, a to bez jejího souhlasu. Odvolací soud tak uzavřel, že užitím znělky z roku 2018 v rámci projekce žalovanou produkovaných filmů žalovaná neoprávněně zasahuje do majetkových práv žalobkyně, proto potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně. Ve zbylých výrocích odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť ten se podle něj nedostatečně zabýval přiměřeností odstraňovacího nároku v podobě absolutního stažení znělky z užití a nepřesvědčivě odůvodnil závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi neoprávněným zásahem žalované a vznikem bezdůvodného obohacení.

5. Rozsudek odvolacího soudu napadla v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2023/2019, a to konkrétně:

(i) jestliže se odvolací soud zdržel aplikace § 5 odst. 1 autorského zákona, podle něhož je autorem fyzická osoba, která dílo vytvořila. Soud podle dovolatele poskytl autorskoprávní ochranu částem díla, jejichž autorem není žalobkyně;

(ii) odvolací soud nesprávně aplikoval § 2 odst. 1 autorského zákona ohledně pojmových znaků autorského díla, a to ohledně jedinečnosti počítačově zpracovaného díla, jehož základem je grafická šablona a je zpracováno počítačovou technikou;

(iii) odvolací soud rovněž podle dovolatelky nepostupoval podle § 2 odst. 6 autorského zákona, podle něhož není dílem námět díla sám o sobě. Podle dovolatelky byl ve znělce z roku 2018 použit pouze námět znělky z roku 2000.

7. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí v rozsahu, ve kterém byl potvrzen výrok I soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

8. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné, a navrhla, aby bylo odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou oprávněnou, jednající osobou s právnickým vzděláním podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., posoudil, zda je dovolání přípustné.

10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

13. Dovolání není přípustné.

14. Otázka (i) přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Dovolatelka namítá, že žalobkyně není autorkou znělky z roku 2000 minimálně v rozsahu zlaté postavy, neboť zlatá postava je podle jejího tvrzení plagiátem světoznámého Oscara. Dovolatelka odkazuje na závěry judikatury dovolacího soudu, podle nichž se autorskoprávní ochrana nevztahuje jen na dílo jako celek, ale i na jeho jednotlivé části, pokud samy o sobě splňují pojmové znaky díla podle § 2 odst. 1 autorského zákona. A contrario dovolatelka dovozuje, že se autorskoprávní ochrana nevztahuje na ty části díla autora, které sám užil zpracováním k vytvoření svého díla. Podle dovolatelky postava běžce nebyla vytvořena žalobkyní a k různým podobám běžce nemá žalobkyně žádná práva.

15. Dovolací soud se však při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

16. Nejvyšší soud ve svém rozhodování vychází z toho, že předmětem práva autorského podle § 2 odst. 1 autorského zákona je dílo, jako jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora v oblasti literární, jiné umělecké nebo vědecké, vyjádřený ve vnímatelné podobě. Podmínka jedinečnosti autorského díla přitom odpovídá i pojmu neopakovatelnosti díla a tvůrčí činnost nespočívá ve vynalezení, kdy stejného výsledku (řešení) lze dosáhnout různými individuálními postupy, ani nespočívá v objevení toho, co již objektivně existovalo, ale nebylo známo. Proto nelze tvůrčí činnost ve smyslu zákona charakterizovat jako činnost technickou apod. (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007, nebo ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 360/2015).

17. Tvůrčí činnost, všechny její druhy, jako pojem autorskoprávní, lze charakterizovat jako činnost spočívající ve „vytvoření“ něčeho nehmotného s tím, že dosažení tohoto cíleného i necíleného výsledku závisí v osobních vlastnostech tvůrce, bez nichž by tento výtvor (duševní plod tvůrčí povahy literární, jiné umělecké nebo vědecké) nebyl vůbec dosažen (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4924/2007).

18. Jinak řečeno, předmětem autorského práva je jednotlivě určený ideální statek (literární, jiné umělecké či vědecké dílo), který je nehmotný, nicméně musí být vždy hmotně vyjádřen (materializován) v jakékoli lidskými smysly vnímatelné (seznatelné), tj. jinému člověku sdělitelné, podobě (formě). Povahově nemůže jít o pouhé druhové určení díla, protože tento ideální předmět je vždy individualizovaným výsledkem osobní tvůrčí činnosti konkrétní fyzické osoby (autora), směřující různými tvůrčími cestami (literárními a jinými uměleckými styly a vědeckými metodami apod.) k jedinečně osobitému nehmotnému projevu (výtvoru a jeho ztvárnění), v němž se, ontologicky vzato, zračí i sama osobnost původce (autora). Připomíná se, že se jedná o výron či pečeť jeho osobnosti (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007, ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 360/2015, či jeho usnesení ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 733/2016).

19. Autorskoprávní ochrana se nevztahuje jen na dílo jako celek, ale stejně tak podle § 2 odst. 3 autorského zákona i na jeho jednotlivé části a vývojové fáze. Podmínkou jejich právní ochrany však je, aby samy o sobě splňovaly pojmové znaky díla podle § 2 odst. 1 (v případě některých výtvorů podle odst. 2) autorského zákona. Vnější ochrany tudíž požívá taková vývojová fáze nebo část autorského díla, která i sama o sobě, bez vztahu k dílu, vykazuje pojmové znaky autorského díla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2023/2019, uveřejněný pod číslem 5/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

20. K tomu pak lze doplnit, že dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, že vždy záleží na konkrétních okolnostech té které věci, jež budou pro soud individuálním a do jiných věcí těžko přenositelným východiskem pro posouzení, zda se bude v dané věci jednat o dílo, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora ve smyslu § 2 odst. 1 autorského zákona či nikoli (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1260/2022, a tam citovanou judikaturu).

21. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se přitom podává, že se odvolací soud podrobně zabýval individuálními specifickými okolnostmi projednávané věci. Odvolací soud na základě konkrétních skutkových zjištění (jež dovolacímu přezkumu nepodléhají, srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) zohlednil, že výsledná grafická podoba animované znělky z roku 2000 je jedinečný, originální a neopakovatelný výsledek tvůrčí činnosti žalobkyně, že tato jedinečnost pramení zejména ze způsobu animace pohybu použité figury, jeho výrazu, jeho podstatnosti z hlediska obsahu a délky znělky, jakož i z dojmu, který u diváka zanechá, a to vše za současného použití „známé“ postavy filmového Oscara. Uzavřel-li odvolací soud na základě těchto úvah, že grafické ztvárnění obsahu znělky z roku 2000 vytvořené žalobkyní představuje jedinečný výsledek umělecké tvůrčí činnosti žalobkyně, jež splňuje znaky autorského díla podle § 2 odst. 1 autorského zákona, nelze takovému závěru odvolacího soudu založenému na individuálním posouzení zjištěných okolností projednávané věci vytknout jeho nesoulad s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu.

22. Žalovaná v tomto směru argumentuje, že je-li možno přiznat autorskoprávní ochranu jednotlivým částem díla, pokud splňují pojmové znaky díla, je a contrario možno částem, které pojmové znaky díla nesplňují, autorskoprávní ochranu nepřiznat. V projednávané věci se však žalobkyně nedomáhá autorskoprávní ochrany vůči části svého díla, nýbrž vůči grafickému ztvárnění obsahu znělky z roku 2000 jako celku, kterou odvolací soud při zohlednění konkrétních okolností věci rozvedených výše shledal autorským dílem ve smyslu § 2 odst. 1 autorského zákona. Jestliže pak odvolací soud dospěl k závěru, že grafické ztvárnění znělky z roku 2000 požívá autorskoprávní ochrany jako celek a znělka z roku 2018 vznikla zpracováním tohoto ztvárnění (jako celku, nikoliv například pouze použitím figury běžce), nijak se od rozhodovací praxe dovolacího soudu ve tomto směru neodchýlil, a to ani od rozhodnutí citovaného dovolatelkou.

23. Rovněž otázka (ii) přípustnost dovolání nezakládá. Obdobně jako u otázky (i) dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o splnění pojmových znaků autorského díla žalobkyně. Namítá, že základem díla je grafická šablona a dílo je zpracováno počítačovou technikou.

24. Dovolací soud ve svém rozhodování dovodil, že je z autorskoprávního hlediska bezvýznamné, zda autorská tvůrčí činnost byla vykonána bez pomoci technických zařízení, anebo za jejich pomoci či přímo jejich prostřednictvím, např. prostřednictvím počítače (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4924/2007).

25. Proto dospěl-li odvolací soud k závěru, že předmětný výtvor žalobkyně splňuje ze shora uvedených důvodů pojmové znaky díla ve smyslu § 2 odst. 1 autorského zákona, aniž by tento závěr samo o sobě vylučovalo zjištění, že dílo bylo vytvořeno za použití (pomocí) grafických šablon a počítačové techniky, nikterak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

26. Uvádí-li žalovaná, že dílo vzniklo výlučně jako grafická šablona a je zpracováno výhradně počítačovou technikou bez tvůrčího přínosu žalobkyně, vychází z odlišného skutkového stavu, než z jakého při svém právním posouzením vycházel odvolací soud. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).

27. Otázka (iii) přípustnost dovolání nezakládá, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, podle kterého autorskoprávní ochrana se nevztahuje pouze na dílo v jeho původní podobě, nýbrž i na jeho zpracování či překlad. V těchto případech vedle sebe paralelně existuje jak prvotní dílo, které bylo zpracováno nebo přeloženo do jiného jazyka, tak zpracování (překlad) jako nové dílo samostatné, byť vzniklé odvozeně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2023/2019, uveřejněný pod číslem 5/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

28. Proto shledal-li odvolací soud, že součástí autorského práva žalobkyně ke grafickému ztvárnění obsahu znělky z roku 2000 jako autorskému dílu splňujícímu znaky podle § 2 odst. 1 autorského zákona je výlučné právo žalobkyně užít své dílo jak v podobě původní, tak v podobě jinou osobou zpracované či jinak pozměněné (§ 12 odst. 1 autorského zákona), nikterak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

29. Namítá-li žalovaná, že znělka z roku 2018 je původním dílem, neboť ve skutečnosti využilo pouze (autorskoprávně nechráněný) námět díla žalobkyně sám o sobě a nikoli vlastní grafické tvůrčí ztvárnění tohoto námětu žalobkyní ve znělce z roku 2000 jeho zpracováním, vychází žalovaná v této argumentaci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při svém posouzení odvolací soud. Odvolací soud ve svém rozhodnutí zjistil, že dynamický charakter vyjádření figury běžící lidské postavy byl charakteristický a zásadní pro individualitu animace vytvořené žalobkyní ve znělce z roku 2000 a toto vyjádření tvoří rovněž součást znělky z roku 2018, jež nemá v tomto směru dostatečně (odlišující) originální charakter. Odvolací soud tedy oproti tvrzení žalované vyšel ze zjištění, že znělka z roku 2018 využívá individuální vyjádření námětu figury běžící lidské postavy v podobě vytvořené žalobkyní a nikoli tento námět sám o sobě.

30. Jak uvedeno již shora, Nejvyšší soud při úvaze, zda je právní posouzení učiněné odvolacím soudem správné, musí vycházet ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových tvrzení, jež nejdříve na podporu svých závěrů zformuluje dovolatel.

31. Dovolatelka dále namítá nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí, nesprávný procesní postup soudu ve vztahu k provádění důkazu znaleckým posudkem a nesplnění poučovací povinnosti soudu prvního stupně, přičemž toto pochybení nebylo napraveno v odvolacím řízení. Dovolatelka těmito námitkami ve skutečnosti nepřekládá dovolacímu otázky procesního práva, na nichž by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (jež by odvolací soud z hlediska předmětu rozhodování v dovoláním napadeném rozhodnutí řešil), nýbrž překládá dovolacímu soudu námitky vad řízení, tedy vad v činnostech nebo opomenutích odvolacího soudu při provádění jednotlivých úkonů. Uvedené námitky týkající se vad řízení (stejně jako existence jiných vad řízení) však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůžou založit, neboť jimi není uplatněn jediný možný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pak vyplývá, že dovolací soud k vadám řízení přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v projednávané věci není.

32. Pro úplnost lze uvést, že závěry odvolacího soudu o konkrétní podobě výsledku tvůrčí činnosti žalobkyně vyjádřené ve znělce z roku 2000 a o jeho užití ve zpracované podobě ve znělce z roku 2018 v sobě neobsahují žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům, resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

33. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.