Plný text
23 Cdo 2235/2024-431
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobce M. L., zastoupeného Mgr. Adamem Biňovcem, advokátem se sídlem v Bykoši č. p. 41, proti žalované D. A. L., zastoupené JUDr. Jakubem Svobodou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 362/2, o zaplacení 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 36 C 480/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2023, č. j. 23 Co 159/2023-297, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 310 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobce.
Odůvodnění:
1. Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 604 200 Kč s příslušenstvím, přičemž tvrdil, že dne 27. 9. 2006 účastníci uzavřeli se společností Hypoteční banka a.s. smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě jim byl poskytnut úvěr za účelem úhrady kupní ceny nemovitosti, jež účastníci nabyli do společného jmění manželů. Dne 24. 8. 2012 žalobce mimořádnou splátkou ve výši 1 208 400 Kč uhradil zbylou část dluhu ze svých výlučných prostředků, a v rámci regresu se tak na žalované domáhal úhrady poloviny této částky. Účastníci byli manželé v období od 18. 10. 2007 do 19. 3. 2021.
2. Okresní soud Praha-východ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 12. 2022, č. j. 36 C 480/2021-93, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 600 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), ohledně částky 4 200 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III) a o vrácení části soudního poplatku žalobci (výrok IV).
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, v němž namítla, že odvolací soud ve svém posouzení věci nezohlednil, že žalobce jednal v rozporu s § 511 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť žalovanou neinformoval, že má v úmyslu dluh ze smlouvy o úvěru (předčasně) splatit mimořádnou splátkou z jeho výlučných prostředků. Uplatněný nárok je podle žalované nemravný a představuje šikanózní výkon práva žalobcem, jenž „bezprostředním výkonem svého práva připraví žalovanou a její děti o střechu nad hlavou“.
5. Žalovaná dále namítla, že závazek ze smlouvy o úvěru spadá do společného jmění manželů (účastníků), jelikož daný závazek vznikl krátce před uzavřením manželství a směřoval ke koupi věci, jež je součástí společného jmění manželů; část úvěru byla čerpána již za trvání manželství a dluh účastníci spláceli z prostředků, jež měli ve společném jmění manželů. Žalovaná proto odkazujíc na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1480/2013, a ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3596/2006, uvedla, že nárok žalobce měl být řešen v řízení o vypořádání společného jmění manželů.
6. Konečně žalovaná namítla nesprávné posouzení otázky procesního práva, jež mělo spočívat v tom, že ačkoliv žalovaná na jednání dne 28. 11. 2022 uvedla, že měla za to, že žalobce nárok uplatnil jako bezdůvodné obohacení (nikoliv jako regresní nárok), soudy nižších stupňů ji nevyzvaly k doplnění skutkových tvrzení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek (potažmo i rozsudek soudu prvního stupně) zrušil a věc soudu vrátil k dalšímu řízení.
7. Ve vyjádření k dovolání žalobce zpochybnil dovolací argumentaci žalované, označil její dovolání za nedůvodné a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. O návrhu žalované na odklad vykonatelnosti rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 10. 2024, č. j. 23 Cdo 2235/2024-426, tak, že odložil vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2023, č. j. 23 Co 159/2023-297, do právní moci rozhodnutí o podaném dovolání.
10. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
11. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
12. V části, v níž žalovaná namítla nemravnost uplatněného nároku, jakož i to, že ji žalobce v rozporu s § 511 odst. 2 obč. zák. neinformoval o svém úmyslu dluh mimořádnou splátkou uhradit, dovolání trpí nedostatkem obligatorní náležitosti dovolání, neboť žalovaná nedostála požadavku obsaženému v § 241a odst. 2 o. s. ř., jelikož řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
13. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu i v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje za splněnou. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení má být jiné, jakož ani pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, nepředstavují řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018, a ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 944/2023).
14. Dovolání tak v dané části trpí vadou absence obligatorní náležitosti dovolání, kterou již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence této náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
15. Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání v rozsahu zbylých námitek žalované (viz body 5 a 6 odůvodnění shora).
16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Námitka žalované, že závazek ze smlouvy o úvěru spadá do společného jmění manželů, a regresní nárok žalobce proto měl být projednáván v řízení o vypořádání společného jmění manželů, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při řešení této otázky se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.
19. Nejvyšší soud, maje na zřeteli hledisko časové působnosti v úvahu přicházejících právních předpisů, v prvé řadě připomíná, že v projednávané věci posuzovaný závazkový právní vztah spadá pod pojem „jiné právní poměry“ obsažený v § 3028 odst. 3 větě první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Ve vztahu k § 3028 odst. 2 o. z. jde o poměry jiné než týkající se práv „osobních, rodinných a věcných“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, uveřejněný pod číslem 77/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. vychází z principu tzv. úplné neretroaktivity pro dosavadní závazkové vztahy. Jeho základem je pravidlo, že závazek si nese právní řád, který stál u jeho vzniku. Práva a povinnosti ze závazkových právních vztahů založených za účinnosti „starého“ občanského zákoníku se tedy řídí dosavadní úpravou až do jejich úplného ukončení a vypořádání, a to vzhledem k požadavku právní jistoty v obligačních vztazích (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 344/2018). Dosavadními právními předpisy se pak budou řídit i práva a povinnosti z takových obligačních vztahů vzniklé, tedy i ty, jež vzniknou již za účinnosti nové právní úpravy v občanském zákoníku z roku 2012 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 840/2022, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 387/2021, a ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1989/2024).
20. Ve vztahu k solidárním závazkům – v poměrech občanského zákoníku z roku 1964 – judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že solidární závazek založený smlouvou má svůj rozměr jak ve vztahu mezi věřitelem a dlužníky, tak i mezi dlužníky navzájem (tzv. vnitřní vztah). Každý ze solidárních spoludlužníků je ve vztahu k věřiteli zavázán k plnění celého dluhu, což znamená, že věřitel je oprávněn požadovat celé plnění na kterémkoliv ze zavázaných dlužníků nebo může podle své úvahy plnění mezi ně rozvrhnout. Jakmile dluh splnil třeba jen jeden z dlužníků, zaniká povinnost všech ostatních bez ohledu na to, kteří z nich se na plnění podíleli a kteří nikoliv. Dohoda solidárních dlužníků o podílu každého z nich na společném dluhu má význam jen v jejich vzájemném vztahu; pro věřitele není závazná. Splnil-li dlužník více, než odpovídalo vzájemnému poměru mezi dlužníky (jejich dohodě), má následný regres proti ostatním podle ustanovení § 511 odst. 3 obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 856/2012, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3603/2015, a ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 31/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3851/2020). Následný regres nevznikne, pokud solidární dlužník splnil dluh pouze v rozsahu, který odpovídal jeho podílu na celém plnění, anebo jestliže jej vylučuje vnitřní spoludlužnický právní poměr založený dohodou spoludlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2004/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, a ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 867/2023).
21. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi rovněž přijal závěr, že předmětem společného jmění manželů jsou i závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 872/2016, a ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1722/2016). Závazek vzniklý za trvání manželství (i jen jednomu z manželů) tak podle § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. v zásadě patří do společného jmění manželů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1387/2008). V této souvislosti lze rovněž připomenout, že podle § 144 obč. zák. platí, že pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, a ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1506/2013).
22. V projednávané věci soudy nižších stupňů učinily (mimo jiné) skutková zjištění, že smlouva o úvěru byla uzavřena dne 27. 9. 2006, přičemž žalobce dne 24. 8. 2012 mimořádnou splátkou dluh ze smlouvy o úvěru uhradil ze svých výlučných prostředků; k rozšíření společného jmění manželů o tyto prostředky přitom nedošlo (viz bod 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve spojení s body 10, 16 a 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud pak po stránce právní shledal, že jelikož závazek ze smlouvy o úvěru vznikl před uzavřením manželství účastníků (k němuž došlo 18. 10. 2007), není součástí společného jmění manželů ve smyslu § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák.; je patrné, že se tento závěr od shora citované judikatury Nejvyššího soudu nijak neodchyluje. Jestliže následně odvolací soud uzavřel, že žalobci proti žalované svědčí regresní nárok podle § 511 odst. 3 obč. zák., neboť v situaci, kdy podíly obou účastníků (solidárních dlužníků) byly stejné, žalobce uhradil celou zbývající část dluhu, a na solidární závazek účastníků tak plnil více, než činil jeho spoludlužnický podíl (viz body 6 a 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), je i tento závěr odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Tato námitka žalované proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
23. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani žalovanou namítaná absence procesního poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť touto námitkou žalovaná dovolacímu soudu nepředkládá žádnou otázku procesního práva, na níž napadený rozsudek závisí, nýbrž tím tvrdí (toliko) jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatelky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).
24. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že i kdyby žalovaná ke shora uvedené námitce vymezila příslušnou otázku procesního práva, pak v rozporu s § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu přitom řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání není (srov. judikaturu citovanou v bodu 13 odůvodnění shora).
25. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. (zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost).
26. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti (nákladovému) výroku II rozsudku odvolacího soudu dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani (objektivně) přípustné.
27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 18. 3. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu