Plný text
23 Cdo 2351/2024-323
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně DOGS & CATS SERVICES s.r.o., se sídlem v Havlíčkově Brodě, Nerudova 2258, identifikační číslo osoby 28811534, zastoupené JUDr. Barborou Martinkovou, advokátkou se sídlem v Chocni, Dolní 275, proti žalované EVENT LC s.r.o., se sídlem v Praze 1, Bílkova 855/19, Staré Město, identifikační číslo osoby 24205222, zastoupené Mgr. et Mgr. Tomášem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 27/2, o zaplacení 220 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 8/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2024, č. j. 16 Co 29/2024-288, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 6. 2023, č. j. 16 C 8/2020-227, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 220 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), řízení zastavil do částky 6 869 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky III až V).
2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala vrácení kupní ceny zaplacené podle kupní smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne 31. 10. 2019 o prodeji automobilu MAZDA CX-7, od níž žalobkyně odstoupila dopisem ze dne 5. 2. 2020 pro vady předmětu koupě.
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 3. 2024, č. j. 16 Co 29/2024-288, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, IV a V (první výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně výše náhrady nákladů řízení ve výroku III, jinak tento výrok potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla výslovně v celém jeho rozsahu žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí „na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem [§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.], posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.
8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
11. Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
12. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen R 4/2014, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
13. Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byly řádně vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací soud rovněž není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016).
14. Zároveň je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019).
15. Tomuto zákonnému požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání však dovolatelka i přes obsáhlost svého dovolání nedostála, když prostřednictvím svých námitek žádnou konkrétní právní otázku nezformulovala a taková otázka nevyplývá ani z obsahu jejího dovolání. Dovolatelka ve svém dovolání pouze pokračuje v polemice se závěry soudů, přičemž pouhá polemika s tím, že tyto závěry mají být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. například R 4/2014).
16. K tomu lze navíc doplnit, že dovolatelka svými námitkami zpochybňuje především skutkové závěry odvolacího soudu o skutečné příčině poruchy předmětného vozidla, když má za to, že tato příčina byla jiná.
17. Skutkové závěry odvolacího soudu však nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, neboť dovolací soud je vázán skutkovými závěry odvolacího soudu (srov. například R 4/2014).
18. Proto ani pouhý odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání rozhodujících skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů způsobilým dovolacím důvodem, a nelze tímto způsobem v dovolání úspěšně zpochybnit ani z nich vycházející právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017).
19. V části dovolání, v níž dovolatelka svojí argumentací zpochybňuje řádný průběh znaleckého dokazování (zejm. jde-li o předpoklady pro provedení důkazu znaleckým posudkem vypracovaným soudem ustanoveným znalcem), dovolatelka ve skutečnosti namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což není případ projednávané věci. Přípustnost dovolání nemohou založit samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1304/2017, nebo ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2398/2021).
20. K tomu lze pro úplnost uvést, že v řízení nenastala situace, kdy by soudy při zjišťování příčiny poruchy na předmětném automobile měly k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce (ve smyslu závěrů vyjádřených například v dovolatelkou citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014). Odvolací soud ve vztahu ke znaleckému posudku znalce Petra Koláře (předloženého žalobkyní) uvedl, že z tohoto posudku nelze vycházet vzhledem k neodpovídající znalecké specializaci tohoto znalce, a vycházet nelze ani z posudku Ing. Vratislava Perny (předloženého žalovanou), který se primárně vyjadřoval k posudku Petra Koláře, a proto nelze ani z tohoto posudku vycházet. Znalec Ing. Pavel Winkler znalecký posudek nezpracoval. K odborné otázce zjištění příčiny poruchy na předmětném automobile tak měly soudy v řízení k dispozici pouze znalecký posudek soudem ustanoveného znalce Ing. Jana Vodstrčila, jehož posudek po výslechu znalce shledaly soudy přesvědčivým.
21. Skutkové závěry soudů o příčině poruchy předmětného automobilu tak v sobě neobsahují ani žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům, resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
22. V tomto směru lze k podmínkám hodnocení důkazu znaleckým posudkem soudem v občanském soudním řízení uvést, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů vyjádřených ve znaleckém posudku, hodnotí jej však jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 9. 1968, sp. zn. 1 Cz 39/68, uveřejněný pod číslem 4/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001 a ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010).
23. Odvolací soud přitom v napadeném rozhodnutí vyložil, jak provedené znalecké posudky hodnotil a z jakého důvodu vzal za přesvědčivá předložená odborná zjištění a znalecký posudek znalce Ing. Jana Vodstrčila.
24. Dovolatelka proto svojí námitkou, jejímž prostřednictvím vytýká soudům způsob zjištění skutkového stavu v projednávané věci, neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
25. Obdobný závěr platí i ve vztahu k námitce dovolatelky o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu pro nedostatek důvodů (jež spatřuje konkrétně v tom, že se odvolací soud nevypořádal s hmotněprávními a procesněprávními námitkami dovolatelky). I tato argumentace představuje ve skutečnosti námitku vady řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
26. Pro úplnost pak lze konečně uvést, že polemika dovolatelky o rozporu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se závěry vyjádřenými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3235/2020, a ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 767/2022, není způsobilá přípustnost dovolání založit i proto, že dovolatelka ve své argumentaci zjevně vychází z odlišného skutkového závěru o příčině poruchy na předmětném automobilu, než ze kterého vycházel odvolací soud.
27. Dovolací soud ve svém rozhodování přitom opakovaně uvádí, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, dovolací soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020).
28. Pro úplnost lze rovněž uvést, že byť dovolatelka ve svém dovolání ohlašuje, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, dovolací soud přihlédl k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně proti těmto výrokům by dovolání nebylo podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
29. Z výše uvedeného plyne, že dovolatelka ve svém dovolání nedostála výše uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a dovolání je tak stiženo vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
30. Nelze-li pro nedostatek vymezení předpokladů přípustnosti dovolání v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud dovolání žalované odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
31. Dovolatelka současně navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí zvlášť nezabýval.
32. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu