Plný text
23 Cdo 2354/2025-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně ŠkoFIN s. r. o., se sídlem v Praze, Pekařská 635/6, identifikační číslo osoby 45805369, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze, Na Florenci 2116/15, proti žalované BOHEMIA ENERGY entity s. r. o., se sídlem v Praze, 28. října 767/12, identifikační číslo osoby 27386732, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze, Jugoslávská 620/29, o zaplacení 401.556,66 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 139/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2025, č. j. 15 Co 85/2025-118, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.571,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2024, č. j. 16 C 139/2024-88, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 401.556,66 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozhodnutím označeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž je rovněž dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a dovolacím soudem tak má být posouzena jinak vyřešená právní otázka“.
4. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
5. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné, a proto navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, popřípadě zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání splňuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.
7. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
8. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tomuto požadavku však dovolatelka v rámci své polemiky o tom, zda unesla důkazní břemeno a břemeno tvrzení, nedostála. Není přitom úkolem dovolacího soudu, aby tyto předpoklady na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Rovněž Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, popř. též jeho usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
9. Ve zbývající části dovolání dovolací soud shledal, že obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.
10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
13. Dovolání není přípustné.
14. Dovolatelka namítá, že se odvolací soud „odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, přičemž měla být odvolacím soudem jinak posouzena právní otázka, zda žalobci vzniklo právo na náhradu škody“. Dle dovolatelky odvolací soud rozhodl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 871/2018, dle něhož se porušením právní povinnosti „rozumí objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (příp. opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. […] Smluvní povinností ve smyslu § 2913 [zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)] je přitom i povinnost upustit od jednání, které by svým účelem mařilo nebo mohlo ohrozit účel smlouvy či poškodit práva vyplývající ze smlouvy […].“ Dále se dle dovolatelky odvolací soud odchýlil od závěru citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, že „o vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. […] Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. […] Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non) […].“ K tomu dále dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2144/2023, ve kterém je uvedeno: „Podstatu teorie adekvátnosti kauzálního nexu pak ozřejmil Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, v němž uzavřel, že vztah právně relevantní příčiny a následku je nezbytné posuzovat též prostřednictvím teorie adekvátnosti kauzálního nexu, která vychází z toho, že musí být v lidských silách možné předvídat, že předmětné jednání bude mít za následek danou škodu. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je tedy předvídatelnost škodního následku. Pro odpovědnost za škodu však není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro výše uvedeného optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný. Tyto závěry se pak uplatní i v režimu náhrady škody podle § 2913 o. z.“
15. Dovolatelka přehlíží, že na otázkách, kterými se dovolací soud v dovolatelkou citovaných pasážích svých dřívějších rozhodnutí zabýval, však napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud zamítnutí žaloby nezaložil na otázce, co se rozumí porušením právní povinnosti, ani na závěru, že by žalobkyní tvrzené porušení povinnosti porušením nebylo. Stejně tak napadené rozhodnutí není založeno na posouzení otázky, co je vztahem příčinné souvislosti a zda je tento vztah dán v nynějším případě. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „žalobkyně ohledně nároku na náhradu škody ve věci neunesla břemeno tvrzení a důkazní, že tvrzená škoda vznikla žalobkyni v důsledku protiprávního jednání žalované, kdy současně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ohledně škody samotné“. Dále odvolací soud vyložil, že dovolatelka „dostatečně nedotvrdila, jakým způsobem žalovaná porušila svou smluvní či zákonnou povinnost co do neoprávněného zásahu na vozidle (v jakém jednání žalované, v rozporu se smluvním ujednáním, měl neoprávněný zásah spočívat), jednak příčinnou souvislost mezi takovým porušením smluvní povinnosti žalované a vznikem škody ve výši, jak byla přefakturována autoservisem žalobkyni, která ji následně přefakturovala žalované“. „[Ž]alobkyně neuvedla, jakým konkrétním povinnostem dle smlouvy žalovaná nedostála, v čem spočívalo její jednání, v jehož důsledku vznikla žalobkyni tvrzená škoda. Žalobkyně jednak nenabídla k těmto skutečnostem konkrétní tvrzení a důkazy [§ 101 odst. 1 písm. a), b) ve spojení s § 120 odst. 1 o. s. ř.], a uvedené skutečnosti nebyly zjištěny z důkazů, které soud prvního stupně v souladu s § 122 odst. 1 o. s. ř. provedl při jednání. Uvedené nedostatky, pro které nebyla žalobkyně ve věci úspěšná, se nepodařilo odstranit ani postupem dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Z předložených důkazů nelze bez dalšího uzavřít, že jsou fakturovány položky, které bylo potřeba na vozidle opravit v důsledku neoprávněného zásahu žalovanou, který žalobkyně blíže nespecifikovala.“
16. Dle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. například usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud vyložil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Těmto požadavkům dovolání v nynějším případě vzhledem k výše uvedenému nevyhovuje.
17. Převážná část argumentace dovolatelky je navíc pokračující polemikou s odvolacím soudem o tom, jaké skutečnosti lze mít za prokázané. Přípustnost dovolání však nemohou založit námitky založené na zpochybňování skutkových zjištění a na kritice hodnocení důkazů. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017).
18. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle § 243c odst. 1 o. s. ř.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 2. 2026
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu