Plný text
23 Cdo 2651/2025-461
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Nocarová Partners Advokáti s. r. o., se sídlem v Praze, V Jirchářích 148/4, identifikační číslo osoby 04797469, proti žalované J. B., zastoupené Mgr. Václavem Zelenkou, advokátem se sídlem v Praze, Velehradská 88/1, o zaplacení částky 464.337,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 224 C 59/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2025, č. j. 23 Co 195/2024-432, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í : (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2024, č. j. 224 C 59/2022-354, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 464.337,48 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení žalované (výrok II).
2. K odvolání obou účastnic Krajský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 4. 2025, č. j. 23 Co 195/2024-432, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a změnil ve výroku II co do výše přiznané náhrady nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
4. V konkrétnosti dovolatelka předkládá otázky, (a) zda je zachována reciprocita poskytování služeb, nejsou-li takové služby poskytovány vzájemně, ale jedna ze stran poskytuje služby třetí osobě, a (b) zda je možné poskytovat právní služby ve smyslu § 1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, recipročně za jiné služby namísto úplaty ve smyslu § 22 odst. 1 zákona o advokacii.
5. Dovolatelka odvolacímu soudu též vytýká zásah do práva na spravedlivý proces, neboť odvolací soud rozhodl bez její účasti, a tím byla připravena o možnost osobní obrany na jednání v odvolacím řízení a byl jí odepřen přístup k soudu.
6. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalovaná se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.
8. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
12. Dovolání není přípustné.
13. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že ze strany žalované byla prokázána dohoda o bezúplatné činnosti obou účastnic. Dovolací námitky, které vychází z konstrukce, že za poskytování právních služeb náležela žalobkyni odměna spočívající v poskytnutí služeb, proto nemohou zakládat přípustnost dovolání, neboť na jejich posouzení napadené rozhodnutí nespočívá. Namítá-li tak dovolatelka, že odvolací soud nesprávně hodnotil skutečnost, že služby měly být poskytovány jinému subjektu [dovolací námitka shora označená písm. a)], respektive že vymezení těchto služeb je neurčité a jejich hodnota je v jasném nepoměru na obecně přijímanou hodnotu právních služeb [dovolací námitka shora označená písm. b)], pak závěr odvolacího soudu o bezúplatné činnosti obou účastnic zjevně přehlíží. Vzhledem k tomu, že dovolatelka formulovala otázku, která není pro napadené rozhodnutí relevantní, nemohla ani tato otázka založit přípustnost dovolání. (K nutnosti vymezení relevantní právní otázky v dovolání viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013).
14. Právní posouzení věci soudy nižších stupňů se tak neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle které si advokát s klientem může sjednat odměnu v minimální výši, popř. se může odměny zříct (tedy může být dohodnuto, že advokát poskytne klientovi právní službu bezúplatně). V advokacii není výjimečné, že advokát ojediněle poskytne právní službu beúplatně či za sníženou odměnu tzv. pro bono osobě potřebné, nemajetné, v tíživé sociální, zdravotní či jiné těžké osobní situaci, ale rovněž například svému rodinnému příslušníku či v zájmu šíření svého „dobrého jména“ za účelem získání další klientely apod. Podstatné je, že vzájemný vztah mezi advokátem a jeho klientem je ovládán zásadou smluvní volnosti, která umožňuje dohodu, že v konkrétním případě budou právní služby poskytovány bezúplatně (srov. například závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4495/2014, či ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4009/2014, uveřejněného pod č. 56/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. Namítá-li dále dovolatelka, že odvolací soud posoudil otázku přítomnosti její jednatelky na jednání v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, pokud projednal a rozhodl věc v její nepřítomnosti, pak ve skutečnosti uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., jež není způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 větu druhou o. s. ř. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2019, sen. zn. 29 NSCR 181/2018); k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost a pro její posouzení proto není podle § 237 o. s. ř. dovolání přípustné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSCR 84/2013, nebo ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. 29 NSCR 112/2013). K této vadě jakož i k jiným vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, může dovolací soud přihlédnout toliko v případě, že je dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka vedle této námitky vůči postupu odvolacího soudu žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviset (dovolací důvod), ovšem nevymezuje (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
16. Pro úplnost lze k samotnému výkladu § 101 odst. 3 o. s. ř. poukázat na to, že dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, nelze posuzovat bez přihlédnutí ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení uvádí – obecně vzato – důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1226/2012, ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2778/08).
17. Vytýká-li v této souvislosti dovolatelka odvolacímu soudu, že pochybil, když nepřistoupil k odročení jednání pro důležitý objektivní důvod, pak nepostihuje pravou podstatu důvodů, pro které odvolací soud rozhodl dle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalobkyně, když neshledal žádný závažný zákonný důvod, aby jednání odročil. Z obsahu spisu, stejně jako z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud rozhodoval v její nepřítomnosti nikoliv proto, že nebral v úvahu sdělení o zdravotní indispozici jednatelky žalobkyně, ale z toho důvodu, že procesní postup zástupkyně žalobkyně vykazoval znaky obstrukce ve snaze, aby ve stanoveném termínu nebylo konečné meritorní rozhodnutí vydáno. Odvolací soud v tomto svém procesním postupu správně odkázal na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, a podrobně zdůvodnil, jaké konkrétní kroky žalobkyně ho k této úvaze vedou. Za této situace nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout, jestliže žádost o odročení neakceptoval a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti dovolatelky (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).
18. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu