Plný text
23 Cdo 2733/2025-441
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobce Ivana Matejíka, se sídlem ve Frýdku-Místku, Jiřího Hakena 1696, identifikační číslo osoby 67695728, zastoupeného Ing. Mgr. Miroslavem Šperkou, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Jurečkova 643/20, proti žalované RV Styl s. r. o., se sídlem v Ostravě, Martinov, Martinovská 3168/48, identifikační číslo osoby 26821486, zastoupené Mgr. Jaromírem Jarošem, advokátem se sídlem v Ostravě, V Zátiší 810/1, o zaplacení 292 470 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 119 C 58/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2025, č. j. 8 Co 57/2025-418, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částek 158 210 Kč a 134 260 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o nedoplatky faktur vystavených žalované v rámci jejich smluvní spolupráce. Ta byla původně upravena rámcovou smlouvou označenou jako smlouva o dílo ze dne 9. 12. 2015, kterou účastníci uzavřeli na dobu určitou, do 31. 12. 2016. Jejich spolupráce však pokračovala i po uvedeném datu na základě ústně uzavíraných smluv za totožných podmínek jako předchozí smluvní vztah. Žalovaná uplatněný nárok neuznala, neboť měla za to, že pracovníci žalobce neodvedli fakturami účtované (a žalovanou dosud nezaplacené) práce.
2. Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 2. 2021, č. j. 119 C 58/2018-176, uložil žalované zaplatit žalobci částku 292 470 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II)
3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalované usnesením ze dne 18. 8. 2021, č. j. 8 Co 206/2021-206, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Soud prvního stupně následně (svým v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 25. 6. 2024, č. j. 119 C 58/2018-374, žalované opět uložil povinnost zaplatit žalobci částku 292 470 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II rozsudku soudu prvního stupně) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok III rozsudku soudu prvního stupně).
5. Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
6. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (výslovně v rozsahu obou výroků) dovoláním, v němž namítla, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 898/2009, ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4863/2009, a ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2515/2019) při posuzování otázky, jaký byl předmět závazku žalobce plynoucího z posuzované smlouvy, popřela, že by se jednalo o inominátní smlouvu o poskytování agenturních zaměstnanců, a uvedla, že ve skutečnosti šlo o smlouvu o dílo.
7. Podle žalované navíc žalobce v řízení neuplatnil dostatečně konkrétní skutková tvrzení, odvolací soud dospěl ke skutkovým zjištěním ohledně skutečností, které nebyly žalobcem tvrzeny, a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.
8. Žalovaná dále namítla, že odvolací soud přihlížel ke skutkovým tvrzením a důkazním návrhům, které žalobce uplatnil až po koncentraci řízení (v návaznosti na rozhodnutí soudu o změně žaloby), čímž se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3205/2011, a ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 629/2011, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). Jelikož žalovaná považovala rozhodnutí soudů obou stupňů za nesprávná, navrhla, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se zabýval jeho přípustností.
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Žalovaná předně napadá závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky byla uzavřena (inominátní) smlouva, jejímž předmětem bylo poskytování pracovníků žalobce žalované za tím účelem, aby pro žalovanou prováděli stavební, zednické a jiné práce podle pokynů zaměstnance žalované za sjednanou cenu 160 Kč za pracovníka na hodinu. Podle žalované však ve skutečnosti nebylo předmětem závazku ze smlouvy poskytování zaměstnanců, nýbrž vždy šlo o provedení konkrétního díla.
15. Z uvedeného vyplývá, že žalovaná svou argumentací napadá závěr o obsahu právního jednání (o předmětu uzavřené smlouvy), ke kterému soudy nižších stupňů dospěly na základě provedeného dokazování a po uplatnění zákonných pravidel týkajících se výkladu právního jednání. Nejvyšší soud však ve své ustálené rozhodovací praxi (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a z navazující judikatury například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1814/2023) vysvětlil, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), nepředstavuje řešení otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. O takový případ se v projednávané věci nejedná a ani z dovolání nevyplývá, že by žalovaná takové pochybení odvolacímu soudu vytýkala.
16. Jestliže pak žalovaná v dané souvislosti uvádí, že odvolací soud založil napadený rozsudek na nedostatečných a nesprávných skutkových zjištěních (vyplývajících z toho, že žalobce dostatečně určitě netvrdil, kteří konkrétní pracovníci, kdy a v jakém rozsahu byli žalované poskytnuti), patrně přehlíží, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení v žádném ohledu přezkoumávat. Dovolací přezkum je § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž žalovaná k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
17. Argumentuje-li žalovaná v dovolání tím, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, netvrdil -li dostatečně určitě skutečnosti, které zakládají jím uplatněný nárok, míjí se její námitka s právním posouzením věci odvolacím soudem, který se, pokud jde o počet odpracovaných hodin jednotlivými pracovníky žalobce na konkrétních pracovištích, spokojil s odkazem žalobce na připojené „výkazy“, v nichž byly tyto údaje uvedeny, což je podle odvolacího soudu „přípustné“ (srov. bod 14 odůvodnění napadeného rozsudku). Tento závěr odvolacího soudu však žalovaná v dovolání řádným způsobem nenapadla.
18. Namítá-li dále žalovaná, že soudy nižších stupňů přihlížely ke skutkovým tvrzením a důkazním návrhům uplatněným až po uplynutí koncentrační lhůty a nesprávně žalovanou vyzvaly k tomu, aby tvrdila, které práce nebyly pracovníky žalobce provedeny, vytýká tím ve skutečnosti vady řízení. Takové výtky však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit, neboť jimi není uplatněn jediný možný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pak vyplývá, že dovolací soud k vadám řízení přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzované věci není.
19. Pro úplnost Nejvyšší soud ve vztahu k první ze shora uvedených vad řízení namítaných žalovanou podotýká, že jestliže poté, kdy účastníkům na základě řádně poskytnutého poučení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. uplynula koncentrační lhůta, byl některý z nich soudem vyzván podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. k doplnění rozhodných tvrzení o věci samé a označení důkazů k jejich prokázání (§ 118b odst. 1 poslední věta o. s. ř.), pak v rozsahu takto poskytnutého poučení mohou účastníci doplňovat tvrzení a označovat důkazy i po uplynutí lhůty soudem k tomu ve výzvě určené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2026, sp. zn. 30 Cdo 3314/2024, uveřejněný pod číslem 8/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzované věci přitom žalobce učinil předmětná skutková tvrzení a důkazní návrhy právě v reakci na výzvu a v rozsahu poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
20. Konečně hodnotí-li žalovaná napadený rozsudek odvolacího soudu jako nepřezkoumatelný, odkazuje Nejvyšší soud na svou konstantní judikaturu, jež vychází z toho, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což je i případ dovolání žalované.
21. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti napadenému rozsudku odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
22. Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 2. 2026
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu