Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Wilkie European Ltd., se sídlem v Abacus House, Pennine Business Park, Longbow Close, Huddersfield HD2 1GQ, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo osoby 05512247, zastoupené Mgr. Martou Fišnerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, proti žalované DOPAZ s.r.o., se sídlem v Brně, Černovice, Vinohradská 1285/80, identifikační číslo osoby 60701200, zastoupené JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostravská 501/16, o zaplacení 109 882,03 GBP s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 234 C 5/2021,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2024, č. j. 28 Co 218/2022-278, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 109 882,03 GBP s příslušenstvím jako náhrady škody za ztrátu zásilky v průběhu přepravy uskutečněné na základě přepravní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 20. 11. 2017.
2. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, č. j. 234 C 5/2021-196, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 109 882,03 GBP s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozsudkem změnil výrok I soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 109 882,03 GBP s příslušenstvím zamítl (výrok I napadeného rozsudku), rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky v řízení před soudem prvního stupně (výrok II napadeného rozsudku) a o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok III napadeného rozsudku).
4. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení několika otázek procesního práva, při jejichž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, jakož i otázek, které dosud nebyly v jeho rozhodovací praxi řešeny. Svými námitkami zpochybňovala především odmítnutí návrhu na provedení znaleckého posudku a způsob, jakým odvolací soud posoudil neexistenci podkladů nezbytných pro jeho vypracování.
5. Žalobkyně namítala, že odvolací soud pochybil, když odmítl návrh na provedení znaleckého posudku k prokázání doručení e-mailu ze dne 4. 12. 2017, jenž obsahoval reklamaci ztracené zásilky, jakožto jediného objektivně existujícího přímého důkazu, a to toliko s odkazem na žalovanou tvrzenou likvidaci podkladů nezbytných pro znalecké posouzení. Tímto postupem se měl odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, zejména od usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, a ze dne 3. 8. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1874/2021, která vymezují podmínky, za nichž lze důkazní návrh účastníka řízení zamítnout. Žalobkyně v této souvislosti namítala porušení svého práva na spravedlivý proces, a nadto uvedla, že zamítnutí návrhu na provedení znaleckého posudku odvolací soud neodůvodnil.
6. Žalobkyně v souvislosti s odmítnutím návrhu na provedení znaleckého posudku dále namítala, že odvolací soud se nezabýval otázkou, zda bylo možné legitimně očekávat, že žalovaná uchová podklady nezbytné pro jeho vypracování, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2172/2021. Zároveň mu vytkla, že neposoudil důvody, pro něž žalovaná tyto podklady neuchovala, a tím nerespektoval závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4933/2017. Podle žalobkyně měl odvolací soud při hodnocení důkazů zohlednit v neprospěch žalované, že nesplnila svou ediční povinnost, konkrétně že neuchovala potřebné podklady, čímž se odchýlil od judikatury vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, a ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013. Dále namítala, že soud upustil od uložení povinnosti žalované spolupracovat se znalcem a zároveň z nesplnění této povinnosti nevyvodil žádné procesní následky, což je dle jejího názoru v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2711/2018.
7. Z uvedených důvodů proto žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalovaná v podaném vyjádření uvedla, že dovolání žalobkyně bylo podáno opožděně.
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), byl-li napadený rozsudek doručen dovolatelce dne 10. 6. 2024 a dovolání bylo podáno v pondělí dne 12. 8. 2024, tj. v zákonné dvouměsíční lhůtě (srov. § 57 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
11. Nejvyšší soud dále uzavřel, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu odmítl návrh na provedení znaleckého posudku k prokázání doručení e-mailu ze dne 4. 12. 2017, obsahujícího reklamaci ztracené zásilky, nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť žalobkyně touto námitkou nepředkládá dovolacímu soudu právní otázku, na jejímž vyřešení napadený rozsudek odvolacího soudu závisí, nýbrž tím tvrdí jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v daném případě není.
15. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá, i kdyby se odvolací soud vytýkaného procesního pochybení dopustil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, či ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).
16. Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).
17. Obdobně i výhrada žalobkyně směřující proti tomu, že odvolací soud řádně neodůvodnil neprovedení jí navrženého důkazu, představuje námitku mířící proti konkrétnímu procesnímu postupu odvolacího soudu. Tato námitka neobsahuje žádnou konkrétní otázku procesního práva, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí záviselo, a tedy nesplňuje požadavky stanovené v § 237 o. s. ř. Ani tato námitka proto nezakládá přípustnost dovolání.
18. Žalobkyně v dovolání dále namítala, že odvolací soud nezohlednil, zda bylo možné legitimně očekávat, že žalovaná uchová podklady (přístup k datům na serveru pro příchozí poštu či konkrétní počítač), které byly nezbytné pro vypracování jí (v odvolacím řízení) navrhovaného znaleckého posudku, dále že neposoudil důvody, proč žalovaná tyto podklady neuchovala, a nezohlednil v její neprospěch, že nesplnila svou ediční povinnost.
19. Ačkoliv i touto argumentací žalobkyně pouze napadá konkrétní procesní postup odvolacího soudu při provádění dokazování, a ve skutečnosti tak opět vytýká vady řízení, jež nepředstavují (nemohou představovat) předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., uvádí k nim dovolací soud následující. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že se odvolací soud tvrzením žalované, že předmětné podklady (předmět navrhovaného znaleckého zkoumání) již nemá k dispozici, zabýval. K tomu je nezbytné uvést, že žalovaná ve svém písemném vyjádření ze dne 1. 3. 2024 (č. l. 245 spisu), učiněném na výzvu soudu, uvedla, že není fakticky možné požadované podklady poskytnout, neboť data na serveru pro příchozí poštu jsou pravidelně, nejpozději ve lhůtě pěti let, externí firmou mazána, a že v mezidobí (na počátku roku 2023) došlo i k obměně výpočetní techniky, včetně počítače D. Na základě tohoto vyjádření odvolací soud uzavřel, že požadované podklady nejsou k dispozici, a nelze tak zadat vypracování znaleckého posudku (viz bod 20 odůvodnění napadeného rozsudku).
20. Za této situace nelze přisvědčit výše uvedeným námitkám žalobkyně, že se odvolací soud nevypořádal s klíčovými otázkami možnosti provedení důkazního prostředku. Naopak, odvolací soud si možnost provedení důkazu (dalším) znaleckým posudkem hodnotil a rozhodl, že jej vzhledem k nedostupnosti předmětu znaleckého zkoumání neprovede, a to za situace, kdy žalobce již jiné důkazy nenavrhoval. V daném případě tak nelze mít za to, že by se ze strany odvolacího soudu jednalo o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a založena tak tzv. kvalifikovaná vada mající přesah do ústavně právní roviny.
21. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že mínila-li žalobkyně svými námitkami zpochybnit hodnocení důkazů odvolacím soudem, pak samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1995/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2268/2022).
22. Pro přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. pak není přiléhavý ani odkaz žalobkyně na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2711/2018, neboť v projednávané věci, na rozdíl od žalobkyní odkazovaného rozhodnutí, v němž byla řešena nesoučinnost strany sporu se znalcem, nejde o případ, kdy by účastník řízení znalci odepřel spolupráci či mu bránil v přístupu k podkladům potřebným k vypracování znaleckého posudku, nýbrž o situaci, kdy žalovaná požadované podklady již fakticky neměla k dispozici, což odůvodnila pravidelnou obměnou výpočetní techniky a mazáním dat na poštovním serveru, jež bylo prováděno v souladu s nařízením (EU) č. 2016/679. Od zmíněného rozhodnutí se tak odvolací soud nemohl odchýlit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2835/2020). Nejvyšší soud ve své judikatuře již vysvětlil, že k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí skutečně v rozporu (vedle již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2835/2020, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2190/2020).
23. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
24. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto. Náklady žalované spojené s podáním vyjádření k dovolání žalobkyně, v němž mylně považovala dovolání za opožděné a nevyjadřovala se k přípustnosti podaného dovolání, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování či bránění práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 396/2023, a ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3086/2017).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu