Plný text
23 Cdo 2929/2025-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Z. M., zastoupené Mgr. Lucií Ježkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Na Strži 2102/61a, proti žalovanému I. S., zastoupenému JUDr. Jiřím Brožem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 2828/151, o zaplacení částky 156.800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 116/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2025, č. j. 25 Co 12/2025-194, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.329,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 11. 2024, č. j. 7 C 116/2024-71, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 153.006,50 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I), žalobu zamítl co do částky 3.793,50 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozhodnutím označeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I změnil tak, že žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 153.006,50 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným, se zamítá (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu „i. závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zároveň ii. závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“.
4. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
5. Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že není přípustné ani důvodné, a navrhl, aby je dovolací soud odmítl, popřípadě zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání splňuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.
7. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
8. Dle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti uvedená v tomto ustanovení. Dovolání je přípustné tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti uvedená v § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
11. Dovolání není přípustné.
12. Dovolatelka namítá odchýlení odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce možného přihlédnutí k později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům ve smyslu ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř., které de facto neslouží ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů, nýbrž slouží především ke zjištění jiného skutkového stavu věci, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Dále dle dovolatelky dovolacím soudem dosud nebyly řešeny otázky: „a) Jak podrobně musí soud ve svém rozhodnutí vysvětlit, proč při formulaci skutkových závěrů vycházel i z důkazů, které provedl, ač se nejednalo o řádně a včas označené důkazy ve smyslu ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř.? Postačí v odůvodnění rozhodnutí soudu uvést, že pozdě navržený svědek se (byť nepřímo) k věrohodnosti výpovědi jiného svědka vyjadřoval, aniž by z rozhodnutí soudu či ze samotného výslechu pozdě navrženého svědka byla patrná jakákoliv souvislost s výpovědí jiného svědka, natož souvislost s jeho věrohodností? b) Kdy je již dán zjevný nepoměr v délce a náročnosti dokazování, které provedl odvolací soud vůči délce a náročnosti dokazování, které provedl soud prvního stupně? Jaké konkrétní faktory jsou v tomto ohledu rozhodující? Může to být např. počet konaných ústních jednání, doba trvání výslechu svědka?“ Dle dovolatelky napadený rozsudek není přezkoumatelný a odvolací soud porušil zásadu koncentrace řízení a zásadu dvojinstančnosti.
13. Uvedené námitky jsou námitkami směřujícími do vad řízení, avšak nezahrnujícími otázku procesního práva, kterou by řešil odvolací soud. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. například závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017). Ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání nemohou založit jen samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu.
14. Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení byla porušena ústavně garantovaná práva dovolatelky, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), která jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018, nebo ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3119/2022, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. III. ÚS 3531/22). Z uvedeného důvodu tak přípustnost dovolání nemohou založit ani odkazy dovolatelky na judikaturu Ústavního soudu.
15. Dovolání dále obsahuje pokračující polemiku s odvolacím soudem o správnosti skutkových závěrů. Přípustnost dovolání však nemohou založit námitky založené na zpochybňování skutkových zjištění a na kritice hodnocení důkazů. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017).
16. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle § 243c odst. 1 o. s. ř.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 2. 2026
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu