Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, proti žalovaným 1) S. B. K. a 2) I. D. B., oběma zastoupeným Mgr. Ivo Sommerem, advokátem se sídlem v Praze 6, Vondroušova 1217/32, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 277/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2025, č. j. 13 Co 4/2025-684, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22 978 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich právního zástupce.
Odůvodnění:
1. Žalobce se v řízení na žalovaných domáhal určení vlastnického práva k (v žalobě specifikovaným) nemovitým věcem v k. ú. XY, které na základě darovací smlouvy ze dne 11. 9. 2013 daroval své dceři, žalované 1). Žalobce byl od roku 1995 do roku 2017 společníkem a jednatelem společnosti DOMESTAV s.r.o., za níž se v roce 2010 zaručil podpisem blankosměnky; v roce 2013 se žalobce s druhým společníkem dohodl na postupném odchodu ze společnosti. Skutečným důvodem bezúplatného převodu nemovitostí žalované 1) tak měla být skutečnost, že žalobce nechtěl ručit za dluhy shora uvedené společnosti. Převod nemovitostí měl být sjednán jako dočasný s tím, že po odpadnutí důvodu „umístění“ nemovitostí u žalované 1) dojde k jejich zpětnému převodu žalobci. Ačkoliv v roce 2018 tento důvod podle žalobce pominul, žalovaná 1) odmítla nemovitosti převést zpět, přičemž následně měla odvolat plné moci, jež žalobci k nakládání s nemovitostmi udělila, podat žalobu o zrušení (žalobcem zapsaných) věcných břemen doživotního užívání nemovitostí, učinit na žalobce několik trestních oznámení, část nemovitostí prodat a převést spoluvlastnický podíl na části nemovitostí na svého manžela, žalovaného 2). Dne 6. 8. 2021 žalobce žalovanou 1) vyzval k vydání nemovitostí zpět s odkazem na žalobcem tvrzenou dohodu stran (viz výše), jakož i s odůvodněním, že žalovaná 1) svým jednáním vůči žalobci hrubě porušila dobré mravy, a žalobce proto veškeré dary odvolává pro její nevděk.
2. Okresní soud Brno-venkov jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 8. 2024, č. j. 8 C 277/2021-630, žalobu o požadovaném určení vlastnického práva zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, a ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2737/2017) při hodnocení, zda darovací smlouva ze dne 11. 9. 2013 představuje jednání tzv. „na oko“.
5. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci žalobce spatřoval (v podstatném) v tom, že odvolací soud řádně nezkoumal, jaká byla skutečná vůle stran darovací smlouvy, potažmo to, zda vůle žalobce skutečně směřovala k trvalému převodu nemovitostí na žalovanou 1). Dále podle dovolatele odvolací soud pochybil při hodnocení výpovědí svědků („z pohledu simulovaného právního jednání“, viz bod 6 dovolání). Odvolací soud ve svém rozhodnutí podle žalobce nezohlednil „objektivní okolnosti, z nichž by bylo zřejmé, že smluvní strany svými projevy vůle nechtěly způsobit právní účinky“, jakož ani to, zda si žalovaná 1) byla vědoma „neshody vůle a projevu na straně žalobce“ (viz bod 11 dovolání). V důsledku „nepochopení podstaty jednání na oko“ měl pak odvolací soud postupovat v rozporu s § 132 o. s. ř., neboť v řízení provedené důkazy podle žalobce „spolehlivým způsobem dokládají, že jednání mezi žalobcem a žalovanou 1) lze pod simulované jednání podřadit“. Konečně byl podle žalobce v řízení provedenými důkazy (výslechy svědků) vyvrácen závěr soudů nižších stupňů, že žalovaná 1) nevěděla o skutečném důvodu převodu nemovitostí, potažmo o tom, že stranami uzavřená darovací smlouva byla simulovaným právním úkonem.
6. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Ve vyjádření k dovolání žalovaní zpochybnili dovolací argumentaci žalobce, uvedli, že v dovolání obsažená tvrzení neodpovídají skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl a přiznal žalovaným právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka žalobce, že odvolací soud řádně nezkoumal, jaká byla skutečná vůle stran darovací smlouvy ze dne 11. 9. 2013, jakož ani to, zda vůle žalobce skutečně směřovala k převodu nemovitostí žalované 1), neboť touto námitkou žalobce zpochybňuje závěr odvolacího soudu o obsahu daného právního úkonu.
13. Nejvyšší soud však ve vztahu k přezkumu závěrů odvolacího soudu, jež jsou výsledkem interpretace právního úkonu, vychází z ustáleného závěru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury dovolacího soudu by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, a ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 82/2025, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 8/2024), což však není případ projednávané věci a ostatně ani žalobce takové pochybení odvolacímu soud nevytýká, nýbrž toliko polemizuje se závěry, k nimž odvolací soud při výkladu dotčeného právního úkonu dospěl, konkrétně, že pravou vůlí žalobce a žalované 1) bylo darovací smlouvu převést na bezúplatně vlastnické právo z žalobce na žalovanou 1) (srov. bod 27 odůvodnění napadeného rozsudku). Uvedená námitka tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
14. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky žalobce, že odvolací soud postupoval v rozporu s § 132 o. s. ř., pochybil při hodnocení výpovědí svědků, nezohlednil „objektivní okolnosti, z nichž by bylo zřejmé, že smluvní strany svými projevy vůle nechtěly způsobit právní účinky“, a nezkoumal, zda si žalovaná 1) byla vědoma „neshody vůle a projevu na straně žalobce“, jakož ani námitka, že provedenými důkazy (výslechy svědků) byl vyvrácen závěr, že žalovaná 1) nevěděla o skutečném důvodu převodu nemovitostí. Uvedenými námitkami totiž žalobce brojí proti způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem, potažmo jimi zpochybňuje samotná skutková zjištění soudů nižších stupňů.
15. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu však vyplývá, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na požadavku odchylného hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, a ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2937/2022). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, nebo ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017), což však není případ projednávané věci. Ani dovolatel přitom takové pochybení odvolacímu soudu nevytýká, neboť pouze polemizuje s výsledky hodnocení důkazů odvolacím soudem.
16. Zpochybňoval-li žalobce svými námitkami rovněž samotná skutková zjištění soudů nižších stupňů (resp. jimi dovolacímu soudu podsouval vlastní verzi skutkového stavu věci), pak Nejvyšší soud podotýká, že správnost samotného skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 767/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 846/2022, a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 173/2025).
17. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, tak Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020, ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1983/2024, ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 282/2025, či ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 23 Cdo 813/2025). Výše uvedené námitky žalobce tudíž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohou.
18. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti části výroku I napadeného rozsudku, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
19. Rozsah dovolání Nejvyšší soud posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. formulaci „ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov“) ani proti výrokům o nákladech řízení (tj. proti části výroku I napadeného rozsudku, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a výroku II napadeného rozsudku) dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani objektivně přípustné
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 větou první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř., přičemž dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu povinnost uhradit úspěšným žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady žalovaných sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), která podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 9a odst. 1 písm. d), § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném od 1. 1. 2025, dále jen „advokátní tarif“, činí celkem 18 540 Kč (za první zastupovanou osobu 10 300 Kč, za druhou zastupovanou osobu 8 240 Kč), z paušální částky náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty dle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.; celkem tedy 22 978 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu