Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce M. J., zastoupeného JUDr. Pavlínou Uhlířovou, Ph. D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/41, proti žalovanému M. J., zastoupenému JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 18/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, č. j. 20 Co 236/2024-298, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, č. j. 20 Co 236/2024-298, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhal určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 7/24 na pozemku parc. č. XY o výměře 249 m2, jehož součástí je stavba č. p. XY, a na pozemku parc. č. XY o výměře 281 m2, vše ležící v k. ú. XY, obec XY, nacházejících se na adrese XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) s odůvodněním, že za spoluvlastnický podíl zaplatil při jeho koupi celou kupní cenu a žalovaného (syna žalobce) pouze požádal, aby jej koupil na své jméno, a to z důvodů zdravotního stavu žalobce a jeho dlouhodobé nepřítomnosti v České republice. Žalobce v průběhu řízení tvrdil, že takto na základě smlouvy mezi účastníky pořídil žalovaný spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech pro žalobce svým jménem jako komisionář na účet žalobce (za žalobcem žalovanému poskytnuté finanční prostředky) a že žalovaný ani po výzvě předmětný podíl nepřevedl na žalobce.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 26. 3. 2024, č. j. 10 C 18/2020-269 (již druhým v pořadí), žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok pod bodem II).
3. Soud prvního stupně vyšel zejména z těchto zjištění:
- na základě kupní smlouvy uzavřené dne 19. 3. 2004 mezi žalovaným a V. V. nabyl žalovaný za finanční prostředky poskytnuté žalobcem vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti 7/24 na předmětných nemovitostech a je jako jeho vlastník zapsán do katastru nemovitostí,
- mezi žalobcem a žalovaným nebyla ohledně předmětného podílu uzavřena darovací smlouva, a to ani ve vztahu k finančním prostředkům poskytnutým žalobcem žalovanému k jeho pořízení,
- byt v předmětné nemovitosti (právo na jeho užívání je spojeno s vlastnictvím spoluvlastnického podílu) užíval postupně žalobce, jeho další syn a žalovaný; náklady na rekonstrukci a na užívání bytu hradil žalobce a obchodní společnost, jejímž vlastníkem je žalobce a jednatelem žalovaný, náklady na užívání později hradil též žalovaný.
4. Soud prvního stupně při vázanosti právním názorem vysloveným odvolacím soudem v předchozím zrušujícím usnesení posuzoval, zda došlo k uzavření smlouvy tvrzené žalobcem. Odvolací soud totiž v předchozím zrušujícím usnesení vyslovil s odkazem na § 583 odst. 1 větu druhou zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném v době uzavření kupní smlouvy, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“) názor, že podstatou komisionářské smlouvy je to, že vlastnické právo k věcem, které komisionář zakoupil od třetích osob pro komitenta, nabývá přímo komitent, že ačkoliv zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření kupní smlouvy, zrušený ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), přímo neupravoval komisionářskou smlouvu, nebylo vyloučeno, aby občané takovou smlouvu mimo rámec obchodních vztahů uzavřeli za použití § 51 obč. zák., že zásadně shodný s komisionářskou smlouvou byl i charakter smlouvy o obstarání věci podle § 733 obč. zák., jejíž podstatou rovněž bylo jednání obstaravatele s třetí osobou vlastním jménem ve prospěch objednatele, tedy tzv. nepřímé zastoupení.
5. Podle soudu prvního stupně žalobce neprokázal i přes opakované poučení soudem (a přes rozsáhlé dokazování, zejména žalobcem navrženými svědky) úmysl účastníků řízení dostat vlastnické právo k předmětnému spoluvlastnickému podílu do dispozice žalobce koupí podílu žalovaným od V. V., úmysl žalobce poskytnout žalovanému finanční prostředky na koupi podílu s cílem nabýt vlastnické právo k němu žalobcem, ani uzavření konkludentní či písemné smlouvy, na jejímž základě by se žalobce stal vlastníkem předmětného spoluvlastnického podílu okamžikem jeho koupě žalovaným od V. V. Samotná skutečnost, že žalobce poskytl na koupi podílu finanční prostředky, hradil rekonstrukci předmětného bytu a po určitou dobu hradil též náklady spojené s užíváním předmětného bytu, byl v rodině dominantní a rozhodoval o veškerém majetku, neprokazovala tvrzení žalobce, že uzavřením kupní smlouvy žalovaného s V. V. nabyl žalobce k předmětu převodu vlastnické právo.
6. K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 7/24 na předmětných nemovitostech (výrok I), a rozhodl, že žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
7. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, který však nesprávně právně posoudil. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce dal podnět k uzavření kupní smlouvy, zaplatil kupní cenu i rozsáhlou rekonstrukci nemovitosti (odvolací soud spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech označoval jako „byt“ či „nemovitost“ – poznámka Nejvyššího soudu), která byla pořízena za účelem využití široku rodinou žalobce, jenž rozhodoval o tom, kdo ji bude užívat. Nemovitost byla nejméně od roku 2018 vnímána i samotným žalovaným jako majetek žalobce, který vystupoval jako její vlastník (odvolací soud odkazoval na mailovou komunikaci a výslechy svědků) a veškerý majetek rodiny byl považován za vlastnictví žalobce, který o všem rozhodoval v rámci patriarchálního uspořádání své rodiny a žalovaný měl být jeho nástupcem. Naopak nebyl zjištěn úmysl žalobce koupit oběma synům byty v rámci majetkového vypořádání jeho rodičů, ani darování prostředků na koupi nemovitosti či darování samotné nemovitosti. Podle odvolacího soudu popsaná skutková situace svědčila ve prospěch tvrzení žalobce, že nemovitost (byt) měla být žalovaným zakoupena v jeho prospěch, tedy že spolu konkludentně uzavřeli v tomto směru komisionářskou či obdobnou smlouvu o obstarání záležitosti žalovaným spočívající v uzavření kupní smlouvy stran této nemovitosti ve prospěch žalobce, obhospodařujícího majetek rodiny. Žalobce takto nabyl vlastnické právo k nemovitosti, jejíž pořízení zcela hradil, aniž by byl rozhodný zápis tohoto práva ve prospěch žalovaného v katastru nemovitostí. Odvolací soud též dodal s odkazem na výše uvedené závěry (obsažené v jeho předchozím zrušujícím rozhodnutí), že podstatou komisionářské smlouvy je to, že vlastnické právo k věcem, které komisionář zakoupil od třetích osob pro komitenta, nabývá přímo komitent. K tomu odkázal i na § 2456 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu všech jeho výroků) včasně podaným dovoláním. Namítá nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá.
9. Přípustnost dovolání spatřuje žalovaný předně pro řešení otázek podle něj dosud Nejvyšším soudem neřešených (souhrnně označených žalovaným jako otázka nabývání vlastnického práva k nemovitosti v případě uzavřené komisionářské smlouvy):
1) „zda smlouva komisionářská musí mít písemnou formu za situace, kdy jejím předmětem je obstarávání nemovitosti,“ a
2) „zda komitentovi v případě, kdy předmětem komisionářské smlouvy je obstarání nemovité věci, vzniká vlastnické právo k nemovitosti či zda vlastnické právo vzniká komisionáři, a komisionáři vzniká pouze závazek převést toto vlastnické právo komitentovi.“
10. Žalobce nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že podstatou komisionářské smlouvy je to, že vlastnické právo k věcem, které komisionář zakoupil od třetích osob pro komitenta, nabývá přímo komitent, a že by se takový závěr měl aplikovat i na nabytí nemovité věci. K odkazu odvolacího soudu na § 2456 o. z. má žalovaný za to, že není zřejmé, z jakého důvodu byl uveden, když na věc má být aplikován zákon č. 40/1964 Sb., resp. zákon č. 513/1991 Sb., platný a účinný v roce 2004, kdy měla být uzavřena žalobcem tvrzená smlouva. Nadto zdůrazňuje, že ustanovení § 2456 o. z. obsahuje pravidlo právě opačné od názoru odvolacího soudu, tj. že z jednání komisionáře vůči třetí osobě vznikají práva a povinnosti pouze komisionáři a komitent může tato práva nabýt až poté, co je na něj komisionář postoupí. Poukazuje na pojmové znaky komisionářské smlouvy podle obchodního zákoníku (cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3464/2008), jejichž naplněním se měl odvolací soud zabývat, chtěl-li uzavřít, že byla uzavřena komisionářská smlouva a tvrdí, že mělo-li být předmětem závazku komisionáře nabytí nemovitosti, nemohl se uplatnit § 583 odst. 1 obch. zák. upravující nabývání vlastnického práva jen k věcem movitým. Odvolacímu soudu vytýká, že nebyl schopen určit, jaká smlouva měla být uzavřena, a že se vůbec nezabýval tím, zda byla uzavřena platně a jaké jsou důsledky takové smlouvy. Připomíná, že by taková komisionářská smlouva, příp. i inominátní smlouva, jejímž předmětem by byl převod nemovitosti, musela mít v souladu s § 46 obč. zák. (příp. § 31 odst. 4 obč. zák., je-li komisionářská smlouva formou zastoupení) písemnou formu.
11. Podle žalovaného se odvolací soud též odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 803/2005, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz, rozsudku Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, nálezů Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3317/15, ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 3725/10, a ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 312/15) při aplikaci § 157 odst. 2 a § 213 občanského soudního řádu. Odvolacímu soudu vytýká nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí pro nedostatečnost odůvodnění a též překvapivost, neboť odvolací soud hodnotil rozdílným způsobem důkazy provedené soudem prvního stupně (a to i výslechy svědků) a vyvodil z nich zcela odlišné závěry než soud prvního stupně, aniž je opakovaně provedl.
12. Žalovaný navrhl též odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku. O návrhu bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2024, č. j. 23 Cdo 3069/2024-317.
13. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl zamítnutí dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a zákonné, netrpící vadami vytýkanými žalovaným, neboť odvolací soud zhodnotil, že skutkový stav věci zjistil soud prvního stupně správně a v potřebném rozsahu.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Ačkoliv v úvodu dovolání žalovaný avizoval, že dovolání podává „proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalovaného s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim v dovolání není obsažena žádná argumentace a žalovaný se tak zjevně domáhá jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
17. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení žalobcem předložené otázky hmotného práva týkající se nabývání vlastnického práva k nemovitosti v případě uzavřené komisionářské (či obsahově obdobné nepojmenované) smlouvy, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné.
19. Ačkoliv odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zmínil § 2456 o. z., je z jeho odkazu na závěry jím vyslovené dříve v předchozím zrušujícím usnesení (týkající se § 583 odst. 1 obch. zák., příp. § 51 a § 733 obč. zák.) zřejmé, že věc posuzoval podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013 vzhledem k tomu, že k uzavření žalobcem tvrzené smlouvy mělo dojít v roce 2004 (srov. § 3028 odst. 2 větu za středníkem a odst. 3 o. z.). Odkaz na § 2456 o. z. tak odvolací soud zřejmě učinil pouze jako podpůrný argument pro svůj závěr o povaze komisionářské smlouvy.
20. Podle § 577 obch. zák. smlouvou komisionářskou se zavazuje komisionář, že zařídí vlastním jménem pro komitenta na jeho účet určitou obchodní záležitost, a komitent se zavazuje zaplatit mu úplatu.
21. Podle § 581 obch. zák. z jednání komisionáře nevznikají komitentu ve vztahu k třetím osobám ani práva ani povinnosti. Komitent však může přímo na třetí osobě požadovat vydání věci nebo splnění závazku, které pro něho opatřil komisionář, jestliže tak nemůže učinit komisionář pro okolnosti, které se týkají jeho osoby.
22. Podle § 583 odst. 1 obch. zák. k movitým věcem svěřeným komisionáři k prodeji má komitent vlastnické právo, dokud je nenabude třetí osoba. Vlastnické právo k movitým věcem získaným pro komitenta nabývá komitent jejich předáním komisionáři.
23. Podle § 585 obch. zák. komisionář je povinen bez zbytečného odkladu převést na komitenta práva získaná při zařizování záležitosti a vydat mu vše, co přitom získal, a komitent je povinen je převzít.
24. Podle § 733 obč. zák. smlouvou o obstarání věci se obstaratel zavazuje objednateli obstarat určitou věc. Obstaratel má právo věc obstarat i prostřednictvím jiné osoby. Objednatel je povinen obstarateli za obstarání věci poskytnout odměnu.
25. Podle § 51 obč. zák. účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.
26. Podle § 46 obč. zák. písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků (odstavec 1). Pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině (odstavec 2).
27. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že definice komisionářské smlouvy je obsažena v § 577 obch. zák., podle něhož se touto smlouvou komisionář zavazuje, že zařídí vlastním jménem pro komitenta na jeho účet určitou obchodní záležitost, a komitent se zavazuje zaplatit mu úplatu. Pojmové znaky tohoto smluvního typu tvoří zařízení určité obchodní záležitosti, komisionářovo jednání vlastním jménem na účet komitenta, úplatnost a skutečnost, že oba subjekty smlouvy jsou podnikateli. Těmito znaky se komisionářská smlouva jako smluvní typ liší zejména od tzv. dealerské smlouvy a od smlouvy zprostředkovatelské, popř. od smlouvy o obchodním zastoupení. Pojem „obchodní záležitosti“ zákon nevymezuje. Právní literatura spatřuje zařízení obchodní záležitosti obvykle v závazku prodat či koupit movité věci s tím, že předmětem činnosti komisionáře bude proto vždy právní úkon, nejčastěji uzavření smlouvy (resp. smluv), a to smlouvy kupní, příp. smlouvy o dílo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3464/2008). Z ustanovení § 581 obch. zák. pak vyplývá, že z jednání komisionáře nevznikají komitentu ve vztahu k třetím osobám ani práva ani povinnosti. Při uzavření komisionářské smlouvy jde o nepřímé zastoupení. Základní rozdíl komisionářské smlouvy od smlouvy mandátní je v tom, že komisionář při zařizování záležitosti jedná vlastním jménem (suo nomine), tzn. že například ze smlouvy, kterou jako komisionář uzavřel, je zavázán sám, avšak její uskutečnění se děje na účet komitenta (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 36/2001, a ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1078/2005).
28. Nejvyšší soud ve své judikatuře též uzavřel s odkazem na komentářovou literaturu (srov. ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1226–1226, POKORNÁ, J., KOVAŘÍK, Z., ČÁP, Z. aj. Obchodní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2009), že z porovnání právní úpravy § 583 odst. 1 a § 585 obch. zák. je zřejmé, že v případě movitých věcí je jejich vlastníkem buď komitent nebo třetí osoba (nikdy se jím nestane komisionář), avšak v případě jiných práv k nim nabývá komitent vlastnictví až na základě následné převodní smlouvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2966/2020).
29. I ve vztahu k úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., pak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že účelem občanskoprávního institutu zastoupení je, aby za osobu, která buď není způsobilá k právním úkonům anebo která sice způsobilá k právním úkonům je, avšak z nějakého důvodu je nechce či nemůže sama učinit (např. pro nepřítomnost, pro nemoc atd.), činil právní úkony ustanovený zástupce. V teorii i soudní praxi se rozlišuje mezi zastoupením přímým a nepřímým. Oběma případům je společné, že v nich zástupce činí vlastní projev vůle (právní úkon). Zatímco však přímý zástupce činí projev vůle jménem zastoupeného a na jeho účet, takže práva a povinnosti, jedná-li zástupce v mezích oprávnění, vznikají přímo zastoupenému, nepřímý zástupce činí úkon vlastním jménem, i když on rovněž na cizí účet, tj. na účet zastoupeného; v důsledku toho nabývá nepřímý zástupce práva a povinnosti sám, je však povinen následně převést takto nabytá práva a povinnosti podle smlouvy na zastoupeného. Občanský zákoník upravuje výslovně pouze zastoupení přímé (§ 22 odst. 1 obč. zák.); nepřímé zastoupení ovšem nevylučuje – § 733 obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5273/2009, ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 806/2006, a ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 994/2020, uveřejněný pod číslem 42/2021 Sb. rozh. obč.).
30. V posuzované věci odvolací soud shledal důvodným požadavek žalobce na určení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na předmětných nemovitostech z důvodu, že podle zjištěného skutkového stavu měl být uvedený podíl zakoupen od prodávající žalovaným ve prospěch žalobce, tedy že účastníci spolu uzavřeli v tomto směru komisionářskou či obdobnou smlouvu o obstarání záležitosti žalovaným spočívající v uzavření kupní smlouvy ve prospěch žalobce. Blíže přitom nekonkretizoval, zda tedy takto byla uzavřena smlouva komisionářská ve smyslu příslušných ustanovení obchodního zákoníku či jiná smlouva obdobná o obstarání specifikované záležitosti, ani její přesný obsah (s ohledem na dřívější právní posouzení odvolacího soudu však zřejmě mohlo jít o nepojmenovanou smlouvu podle § 51 obč. zák. obsahově shodnou se smlouvou komisionářskou, či o smlouvu o obstarání věci podle § 733 obč. zák.).
31. Závěr odvolacího soudu o (případném) uzavření komisionářské smlouvy je nesprávný již v tom, že se odvolací soud nezabýval tím, zda byly naplněny podstatné náležitosti komisionářské smlouvy podle § 577 obch. zák., jak byly popsány ve výše citované judikatuře Nejvyššího soudu. Zejména se z obsahu zjištění učiněných soudy obou stupňů dosud nepodává, že šlo o smlouvu uzavřenou mezi podnikateli, jejímž předmětem mělo být zařízení koupě spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem jako obchodní záležitosti.
32. Neúplné (tudíž nesprávné) jsou právní závěry odvolacího soudu i v případě, mělo-li jít o smlouvu nepojmenovanou, příp. smlouvu o obstarání věci, ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., jejíž obsah by byl obdobný se smlouvou komisionářskou. Odvolací soud totiž vycházel z mylného předpokladu, že podstatou každé komisionářské smlouvy (příp. též smlouvy o obstarání věci) je, že vlastnické právo k věcem, které komisionář zakoupil od třetích osob pro komitenta, nabývá vždy přímo komitent. Jak vyplývá z výše uvedených judikaturních závěrů takový závěr platil podle 583 odst. 1 věty druhé obch. zák. pouze ve vztahu k vlastnickému právu k věcem movitým získaným pro komitenta, tj. v případě uzavřené komisionářské smlouvy mezi podnikateli, jejímž předmětem bylo zařízení obchodní záležitosti spočívající v koupi věci movité pro komitenta. V případě obstarání věcí nemovitých či jiných práv se však uplatnila základní zásada nepřímého zastoupení obsažená v § 581 větě první obch. zák. (nepřímé zastoupení přitom připouštěl i § 733 obč. zák.), že z jednání komisionáře nevznikají komitentu ve vztahu k třetím osobám ani práva ani povinnosti, tj. že komisionář (příp. obstaratel) jako nepřímý zástupce nabývá z realizační smlouvy práva a povinnosti sám, je však povinen následně převést takto nabytá práva a povinnosti podle smlouvy na zastoupeného (komitenta) podle § 585 obch. zák. Z ustanovení § 46 obč. zák. pak vyplývá, že následný převod komisionářem nabytého vlastnického práva k nemovitosti na komitenta, při kterém by komisionář dostál své povinnosti obsažené v § 585 obch. zák., jež by zakládal existenci vlastnického práva komitenta k takové nemovité věci (které by tak bylo možno určit soudním rozhodnutím), musel mít písemnou formu. Existence takové následně uzavřené písemné převodní smlouvy mezi žalobcem a žalovaným však v řízení dosud nebyla tvrzena ani zjištěna.
33. I v případě, měl-li (snad) odvolací soud za to, že mezi účastníky byla uzavřena nepojmenovaná smlouva, jejímž obsahem bylo obstarání spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech žalovaným ve prospěch žalobce s tím, že k nabytí vlastnického práva žalobcem dojde již současně s uzavřením realizační smlouvy mezi žalovaným a prodávající, resp. současně s nabytím vlastnického práva žalovaným od prodávající (tj. že obsahem takové smlouvy bylo ujednání obdobné pravidlu obsaženému v § 583 odst. 1 věty druhé obch. zák pro případ koupě věci movité pro komitenta), pak se dosud nezabýval otázkou, zda i taková smlouva musela být uzavřena v písemné formě vzhledem k § 46 obč. zák., jako smlouva, jejímž obsahem by byl převod nemovitosti. V tomto ohledu je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
34. Pro úplnost lze uvést k odkazu odvolacího soudu na § 2456 o. z. (jeho výklad není předmětem tohoto dovolacího řízení, neboť, jak bylo uvedeno výše, k uzavření žalobcem tvrzené smlouvy mělo dojít již v roce 2004), že z dikce tohoto ustanovení, podle které z právního jednání učiněného komisionářem vůči třetí osobě nevznikají práva ani povinnosti komitentovi, nýbrž komisionáři samotnému, se nepodávají závěry, které učinil odvolací soud, tj. že vlastnické právo k věcem, které komisionář zakoupil od třetích osob pro komitenta, nabývá přímo komitent.
35. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
36. Námitku vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud důvodnou neshledal, neboť ačkoliv napadené rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění (pro kusé právní posouzení a absenci jasného odkazu na konkrétní aplikovanou normu), tyto nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu dovolání na újmu uplatnění práv žalovaného – dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.). Namítaná absence vypořádání se s otázkou nezbytnosti písemné formy smlouvy uzavřené mezi účastníky byla výše shledána dovolacím soudem jako nesprávné (neúplné) právní posouzení věci.
37. Odvolací soud však řízení zatížil vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vycházel-li v napadeném rozhodnutí, i přes deklarovaný souhlas se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, ve skutečnosti z vlastního (od soudu prvního stupně odlišného) hodnocení provedených důkazů, aniž tyto důkazy zopakoval, tj. vyšel-li z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle § 213 odst. 2 o.s.ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, případně dokazování doplnil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5309/2008). Soud prvního stupně totiž založil své rozhodnutí na skutkové závěru, že žalobce i přes poučení neprokázal, že by úmyslem účastníků bylo dostat vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu na předmětných nemovitostech do dispozice žalobce koupí od prodávající V. V., či úmysl žalobce poskytnout žalovanému finanční prostředky na koupi podílu s cílem nabýt vlastnické právo k němu, natož uzavření smlouvy, jejímž obsahem by bylo, že se žalobce stane vlastníkem předmětného spoluvlastnického podílu okamžikem jeho koupě žalovaným od V. V. Odvolací soud však z důkazů provedených soudem prvního stupně (včetně výslechu tam jmenovaných svědků) dovodil skutkové závěry odlišné týkající se úmyslu stran, které podle něj „svědčí ve prospěch tvrzení žalobce, že nemovitost (byt) měla být žalovaným zakoupena v jeho prospěch, tedy že spolu konkludentně uzavřeli v tomto směru … smlouvu o obstarání záležitosti žalovaným, spočívající v uzavření kupní smlouvy stran předmětné nemovitosti ve prospěch žalobce, obhospodařujícího majetek rodiny“.
38. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení).
39. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
40. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 11. 2025 Mgr. Jiří Němec
předseda senátu