Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobců a) L. B. a b) L. B., obou zastoupených Mgr. Jiřím Weiglem, advokátem se sídlem v Mělníku, Bezručova 605, proti žalované euroinvest.cz, s. r. o., se sídlem v Praze 10, Pražská 810/16, identifikační číslo osoby 25036882, zastoupené Mgr. Robertem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 3, Jeseniova 1151/55, o určení neúčinnosti převodu obchodního podílu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 191/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2024, č. j. 20 Co 161/2024-273, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 602 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 2. 2024, č. j. 7 C 191/2021-241, určil, že právní jednání o převodu obchodního podílu ve společnosti EUROLINE BOHEMIA spol. s.r.o., IČO: 25532383, se sídlem Pražská 810/16, Hostivař 102 00, Praha 10, uzavřené mezi žalovanou a dlužníkem žalobců, společností Prestige House CZ, s.r.o., IČO: 24298328, se sídlem Plaská 622/3, 150 00 Praha 5, není vůči žalobcům účinné (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení a vůči státu (výrok II a III).
2. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 6. 2024, č. j. 20 Co 161/2024-273, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení státu (první výrok); dále jej ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky změnil jen co do výše náhrady nákladů (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále také jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení tří právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka konkrétně formulovala tyto právní otázky:
- a) Otázka týkající se rozhodného časového okamžiku, k němuž se posuzuje, zda právní jednání zkracuje uspokojení pohledávky věřitele. Dovolatelka odkázala na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž rozhodný okamžik, ke kterému je třeba vyhodnotit naplnění podmínek § 590 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“), představuje doba, kdy dlužník právní úkon učinil. Namítala, že odvolací soud se od tohoto závěru odchýlil, neboť během podzimu 2019 společnost Prestige House CZ s. r. o. (dále jen „převodce“) prodala několik vozidel ve svém vlastnictví, za což utržila minimálně částku 843 370 Kč. Žalobci pohledávku vyčíslili až 18. 11. 2019 a to na částku 583 318 Kč; převodce tedy v rozhodné době uzavření smlouvy o převodu podílu (13. 11. 2019) měl dostatečný majetek k uspokojení pohledávky žalobců, je proto vyloučeno, že se převod uskutečnil ve zkracujícím úmyslu, když i po převodu podílu zůstal převodci majetek nejméně ve výše uvedené částce 843 370 Kč.
b) Otázka problematiky přezkoumávání znaleckého posudku soudem. Dovolatelka namítala, že se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené judikatury, podle níž nelze závěry znaleckého posudku bez dalšího přebírat, nýbrž je třeba při hodnocení důkazu znaleckým posudkem posoudit, zda jsou jeho závěry náležitě odůvodněny, a zda odůvodnění odpovídá pravidlům logického myšlení a zda v něm bylo přihlédnuto ke všem relevantním skutečnostem. Uvedla, že opakovaně v řízení vznesla námitky týkající se znaleckého posudku, s nimiž se soudy nevypořádaly.
c) Otázka zákazu reformatio in peius v občanském soudním řízení. Dovolatelka namítala, že odvolací soud v rozporu s judikaturou uznanou zásadou zákazu reformatio in peius v civilním řízení změnil výrok o náhradě nákladů řízení tak, že žalované uložil zaplatit žalobcům na nákladech řízení vyšší částku než soud prvního stupně.
5. Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolání není dle jejich názoru přípustné; rozvedli, v čem spatřují nepřípustnost dovolání, a navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl (příp. zamítl) a přiznal žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti.
7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
10. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
11. Dovolání není přípustné.
12. Dovolatelka prostřednictvím otázky výše shrnuté pod bodem c) napadala rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o náhradě nákladů řízení. Dovolací soud připomíná, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. V této části, kterou dovolatelka napadá výrok o nákladech řízení, proto není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
13. Otázka výše shrnutá pod bodem a) vztahující se k tomu, k jakému okamžiku je třeba posuzovat naplnění podmínek § 590 o. z., nezaloží přípustnost dovolání. Dovolatelka totiž svoji argumentaci k této otázce formulovala na základě vlastních (a v řízení neprokázaných) skutkových tvrzení o tom, že v době, kdy došlo k uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu (tj. 13. 11. 2019), měl převodce majetek minimálně v hodnotě 843 370 Kč, tedy dostatečný majetek k uspokojení pohledávky věřitelů. Z odůvodnění napadeného rozsudku ovšem vyplývá, že odvolací soud naopak při svém právním posouzení věci vycházel z toho, že bylo prokázáno, že převodce v době převodu obchodního podílu věděl, že má nevypořádanou pohledávku, a převod byl součástí série právních jednání, kterými společníci a současně jednatelé převodce zbavovali převodce majetku před tím, než převedli své obchodní podíly na fiktivní osobu. Pokud žalovaná má za to, že v době uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu měl převodce dostačující majetek k uspokojení předmětné pohledávky, předestírá dovolacímu soudu vlastní skutkové závěry, které však soudy na základě provedeného dokazování neučinily.
14. Dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů a že mu nenáleží přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. S tím souvisí i závěr ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterého předestírá-li dovolatel vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017, či ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1455/2024).
15. Prostřednictvím otázky výše shrnuté pod bodem b) pak dovolatelka namítala nesprávnost způsobu, jakým bylo provedeno znalecké dokazování v řízení před soudem prvního stupně. Uvedené námitky představují námitky vad řízení, bez ohledu na to, jak byly dovolatelkou formulovány. Námitka vady řízení však sama o sobě nezaloží přípustnost dovolání. K vadám řízení dovolací soud totiž podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
16. Dovolací soud pro úplnost odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi, podle které znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., vyjma odborných závěrů v něm obsažených. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3528/2018, bod 25, a předchozí rozhodnutí v něm citovaná, a dále např. rozsudky ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1154/2021, a ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3594/2013).
17. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010) je ustálena též v závěru, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, to však neznamená, že je musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, popřípadě je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek. Kdyby tím nebyla pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, jeho nejasnost nebo neúplnost odstraněna, soud za účelem přezkoumání znaleckého posudku ustanoví jiného znalce (srov. rozsudek ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, uveřejněný pod č. 109/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. Z odůvodnění napadeného rozsudku i z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soudy obou stupňů se zabývaly tím, zda znalecký posudek splňuje náležitosti, které zákon a výše citovaná judikatura klade na znalecký posudek. Dovolatelce nelze přisvědčit v její argumentaci, že odvolací soud rezignoval na judikatorní požadavky na hodnocení znaleckého posudku. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že odvolací soud dospěl k závěru, že závěry znaleckého posudku jsou náležitě, přesvědčivě a logicky odůvodněny. Nelze odhlédnout ani od toho, že námitky žalované proti znaleckému posudku vznesené v odvolacím řízení, byly pouze zopakováním výhrad, s nimiž se znalec vypořádal v řízení před soudem prvního stupně. Pokud tedy soudy obou stupňů hodnotily náležitosti znaleckého posudku a pokud soud prvního stupně vyslechl znalce za účelem vypořádání námitek žalované proti znaleckému posudku, a dospěl k závěru, že znalec přesvědčivě vysvětlil zvolenou metodu a způsob ocenění, a zadání revizního znaleckého posudku navrhovaného žalovanou shledal nadbytečným, přičemž tento postup odvolací soud aproboval, nelze než uzavřít, že se soudy od výše citovaných judikatorních závěrů nikterak neodchýlily.
19. Ve vztahu k samotným zjištěním soudů ze znaleckého dokazování pak lze uvést, že dovolací soud ve svém rozhodování opakovaně dospěl k závěru, podle kterého skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů jako činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
20. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 6. 2025 JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu