Plný text
23 Cdo 311/2025-926
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně KOVO SKŘIPEC s.r.o. "v likvidaci", se sídlem v Zábřehu, Václavov 6, identifikační číslo osoby 28599306, proti žalované P.R.F. Group s.r.o., se sídlem Praze 3, Hollarovo náměstí 2258/1, identifikační číslo osoby 01586351, zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1525/39, za účasti R. S., jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, zastoupeného Mgr. Petrem Vavříkem, advokátem se sídlem v Přerově, Bartošova 1160/16, o zrušení rozhodčího nálezu vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Cm 14/2021, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2024, č. j. 4 Cmo 239/2024-832, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti výroku I usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2024, č. j. 4 Cmo 239/2024-832, se zastavuje.
II. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti výroku II usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2024, č. j. 4 Cmo 239/2024-832.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se v řízení domáhá zrušení rozhodčího nálezu ze dne 29. 10. 2020, č. j. RS JMB 1/2020-2, kterým byla zavázána uhradit žalované 65 000 000 Kč jako smluvní pokutu za porušení povinností plynoucích ze smlouvy o investiční spolupráci ze dne 12. 12. 2017. Na základě podání ze dne 27. 12. 2023 vstoupil R. S. do řízení jako vedlejší účastník na straně žalobkyně. Proti vstupu R. S. jako vedlejšího účastníka do řízení vznesla žalovaná dne 17. 4. 2024 námitky.
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 9. 2024, č. j. 10 Cm 14/2021-810, připustil vedlejší účastenství R. S. na straně žalobkyně.
3. Vrchní soud v Praze k odvolání žalované a k námitce podjatosti soudce soudu prvního stupně podané žalovanou dne 18. 9. 2024 rozhodl v záhlaví uvedeným usnesením, že soudce Městského soudu v Praze JUDr. Filip Liška není vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 10 Cm 14/2021 (výrok I) a potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, č. j. 10 Cm 14/2021-810 (výrok II).
4. Rozhodnutí odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) napadla žalovaná včasným dovoláním, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci, a navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí (jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou právních otázek, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny, „zda je vyloučen z projednání a rozhodování věci soudce soudu první instance, který v řízení jasně porušuje zákon a nerespektuje ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ani rozhodnutí Nejvyššího soudu pro poměry daného případu, přičemž procesní strana, v jejíž neprospěch soudce takto jedná, je vyrozuměna o dobré známosti takového soudce s likvidátorkou procesní protistrany, jejíž zájmy soudce v řízení evidentně podporuje“ (dále jen „první otázka“), a „zda je nepřípustné vedlejší účastenství osoby, která jasně jednala v rozporu se zájmy procesní strany, kterou tvrdí, že v řízení podporuje“ (dále jen „druhá otázka“).
5. K první otázce žalovaná uvedla, že je dán důvod pochybovat o nepodjatosti soudce JUDr. Filipa Lišky s ohledem na jeho bližší známost s likvidátorkou žalobkyně (tu dovozovala z obdržené anonymní písemné zprávy a z jejího působení jako insolvenční správkyně), a též vzhledem k nestandardnímu postupu soudce v řízení (nepředložení dovolání žalované ze dne 2. 8. 2024 Nejvyššímu soudu). K druhé otázce žalovaná namítla, že jsou dány důvody nepřipustit vedlejší účastenství R. S., neboť podle jejího názoru jedná v hrubém rozporu se zájmy žalobkyně. Poukázala na to, že sjednal a nesplnil smlouvu, z níž vznikl žalobkyni dluh přiznaný rozhodčím nálezem, jehož zrušení se nyní žalobkyně domáhá, že již v minulosti úmyslně mluvil nepravdu o rozhodných skutečnostech, a nadto nezákonně v minulosti ustanovil na valné hromadě jednatelkou žalobkyně svou matku, jež také jednala v rozporu se zájmy žalobkyně.
6. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost. Dovolání považovala za „procesní obstrukci bránící jednání a rozhodování soudu o meritu věci“. K námitce podjatosti, zdůraznila, že se s JUDr. Filipem Liškou nikdy vědomě nesetkala. Dodala, že souhlasila se vstupem R. S. do řízení jako vedlejšího účastníka a že je dán jeho evidentní zájem na výsledku řízení o zrušení rozhodčího nálezu, jež se shoduje se zájmem žalobkyně.
7. Vedlejší účastník na straně žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí jako zjevně bezdůvodného. Napadené rozhodnutí měl za správné.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Žalovaná prostřednictvím první otázky brojí zejména proti výroku I napadeného rozhodnutí, kterým Vrchní soud v Praze jako nadřízený soud podle § 16 odst. 1 věty první o. s. ř. rozhodl, že JUDr. Filip Liška není vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 10 Cm 14/2021.
12. Pojem „nadřízený soud“, je-li použit občanským soudním řádem k určení věcné příslušnosti soudu, vychází z organizačních vztahů uvnitř soustavy soudů, nikoli ze vztahů instančních, a s pojmem „odvolací soud" jej zaměňovat nelze (srov. stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. Plsn 1/96, uveřejněné pod číslem 48/1996 Sb. rozh. obč.). Rozhoduje-li tedy vrchní soud jako nadřízený soud podle § 16 odst. 1 o. s. ř. o vyloučení soudce krajského soudu (zde Městského soudu v Praze), není toto jeho rozhodnutí rozhodnutím odvolacího soudu. Skutečnost, že nadřízený soud je shodou okolností (jako v tomto případě) současně i odvolacím soudem vůči soudu, o jehož soudci rozhoduje (a že toto rozhodnutí – výrok I – bylo vydáno v jediném usnesení spolu s rozhodnutím vrchního soudu jako soudu odvolacího o odvolání žalované – výrok II), na tyto závěry nemá žádný vliv. Funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí o vyloučení soudce občanský soudní řád neupravuje. Řízení o takovém „dovolání“ musí být zastaveno, neboť nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 641/2001, ze dne 31. 3. 2025, sp. zn. 27 Cdo 411/2025, ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 9. 11. 2011, sen. zn. 29 NSČR 61/2011).
13. Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ žalované v rozsahu, jímž brojila proti výroku I napadeného rozhodnutí, zastavil (§ 104 odst. 1, § 243b a § 243f odst. 2 o. s. ř.).
14. Prostřednictvím první otázky však žalovaná v dovolání ve vztahu k rozhodnutí vrchního soudu jako soudu odvolacího (tj. ve vztahu k výroku II napadeného usnesení) fakticky současně uplatnila námitku tzv. zmatečnostní vady řízení spočívající v tom, že podle ní v řízení rozhodoval vyloučený soudce [srov. § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.]. Tzv. zmatečnostní vada však není způsobilým dovolacím důvodem a nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5164/2014, nebo ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3413/2017).
15. Přípustnost dovolání nezaloží ani druhá otázka, neboť nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem žalovaná v dovolání zakládá na vlastních skutkových závěrech o jednání R. S. rozporném se zájmy žalobkyně. Odvolací soud však skutková zjištění o takovém jednání R. S. neučinil (srov. odstavec 14 a 16 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Naopak měl za prokázané, že R. S. inicioval toto soudní řízení o zrušení rozhodčího nálezu, jakož i zaplatil soudní poplatek, a uzavřel, že nelze dovodit žádné kroky, které by byly v rozporu se zájmy žalobkyně. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů, z nichž vycházel při svém právním posouzení odvolací soud, resp. Na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
16. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované proti výroku II napadeného usnesení odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
17. Tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, o náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto soudem v konečném rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2026
Mgr. Jiří Němec předseda senátu