Plný text
23 Cdo 3182/2024-246
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobců a) P. M. a b) I. M., oba zastoupeni JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, proti žalované FCC TRADE s.r.o., se sídlem v Dolních Bojanovicích, Hodonínská 1070, identifikační číslo osoby 29357926, zastoupené JUDr. Tomášem Pavlíčkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Příkrá 6898, o určení obsahu smlouvy, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 20 C 79/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2024, č. j. 17 Co 104/2023-204, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 957 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 2. 2023, č. j. 20 C 79/2022-141, rozhodl o tom, že žalobci a žalovaná mezi sebou uzavírají kupní smlouvu ve znění tam uvedeném (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil jen tak, že v bodě 2. Specifikace bytu se vypouští označení sklepního prostoru jako „č. 6“ a v bodě 5 odst. 2 Prohlášení prodávajícího se vypouští slova „sprcha, umyvadlo, klozetová mísa, vodovodní baterie, sifon“; ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (první výrok). Dále odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka citovala konkrétní rozhodnutí (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3216/2010), podle nichž je účelem smlouvy o smlouvě budoucí uzavření budoucí realizační smlouvy za dříve dohodnutých podmínek, které nelze jednostranně měnit, a důsledkem je tak nemožnost znovu otevírat kontraktační proces, který původně vyústil v dohodu o podstatných náležitostech budoucí smlouvy. Namítala, že odvolací soud se od této judikatury odchýlil, neboť nahradil souhlas žalované s uzavřením kupní smlouvy v jiném znění, než které bylo obsaženo ve smlouvě o smlouvě budoucí.
4. Konkrétně namítala, že odvolací soud tím, že ponížil sjednanou kupní cenu za bytovou jednotku o částku odpovídající nedokončené koupelně, zasáhl do kontraktace stran tím, že snížil plnění, které měli žalobci poskytnout žalované, a zasáhl do sjednaného obsahu smlouvy způsobem, který neodráží vůli stran. Podle dovolatelky nelze skutečnost, že bytová jednotka nemá vlastnosti, jaké byly předpokládány smlouvou o smlouvě budoucí, nelze sanovat stanovením nižší kupní ceny soudem, ale je třeba to řešit v rámci odpovědnosti dovolatelky za vady. Rovněž namítala, že odvolací soud nepřípustně zasáhl do ujednání stran ohledně záruky za jakost, když z ujednání vypustil zařízení koupelny, která dosud nebyla dokončena. Odvolací soud dle názoru dovolatelky neodůvodnil, proč z poskytované záruky vypustil zařizovací předměty, avšak záruku za ostatní dosud nedokončené stavební části předmětu převodu závazku ponechal.
5. Rovněž namítala, že soudy obou stupňů nevyložily, proč právě částka 69 329 Kč, o kterou ponížily kupní cenu za bytovou jednotku, odpovídá míře narušení ekvivalence plnění stran. Poslední námitka dovolatelky směřovala k tomu, že soudy nevěnovaly náležitou pozornost výkladu smlouvy o smlouvě budoucí ve vztahu ke lhůtám tam sjednaným. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolání není přípustné, neboť dovolatelka v něm neuvedla, v jaké konkrétní otázce hmotného práva se odvolací soud měl od judikatury dovolacího soudu odchýlit. Navrhli proto, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, příp. zamítl jako nedůvodné.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
11. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
12. Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací soud rovněž není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
13. Zároveň je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019).
14. Dovolání v části, v níž dovolatelka vytýká soudům, že nevyložily, proč právě částka, o kterou ponížily kupní cenu, odpovídá míře narušení ekvivalence plnění stran, a v části, v níž namítala, že soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost výkladu smlouvy o smlouvě budoucí, nesplňuje náležitosti, které zákon a výše citovaná judikatura klade na způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelka v této části uvedla prosté námitky proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by formulovala konkrétní právní otázky, u nichž by vymezila, v čem spatřuje splnění některého z kritérií přípustnosti dovolání upravených v § 237 o. s. ř.; takovou otázku pak u uvedených námitek nebylo možné dovodit ani z obsahu dovolání.
15. Z výše uvedeného vyplývá, že ohledně těchto námitek dovolání nesplňuje náležitosti požadované zákonem a trpí tak vadami, které nebyly ve lhůtě k podání dovolání odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
16. Ve zbývajícím rozsahu není dovolání přípustné.
17. Nejvyšší soud se k otázce určování obsahu smlouvy soudem podle § 1787 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále také jen „o. z.“) vyjádřil v řadě svých rozhodnutí, v nichž dospěl k závěru, že na rozdíl od právní úpravy platné do 31. 12. 2013, podle níž soud svým výrokem, tj. k již dříve budoucími smluvními stranami dohodnutému obsahu smlouvy (k jejich obsahově jednoznačně projevené shodné vůli), nahrazoval chybějící akceptaci povinné strany, je podle § 1787 o. z. povolán k tomu, aby podle zákonných kritérií přímo stanovil obsah smlouvy. V současnosti účinný občanský zákoník otázku smluvního přímusu v případě smlouvy o smlouvě budoucí upravuje podstatně odlišně než zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“). Nesplní-li totiž zavázaná strana povinnost uzavřít smlouvu, může podle § 1787 o. z. oprávněná strana požadovat, aby obsah budoucí smlouvy určil soud (nebo třetí osoba určená ve smlouvě). Obsah budoucí smlouvy má být určen podle účelu, který má uzavření budoucí smlouvy zřejmě sledovat (v podrobnostech viz druhý odstavec tohoto ustanovení). K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1109/2018, dále rozsudek ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2291/2021, či rozsudek ze dne 27. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 72/2021.
18. Ve posledně citovaném rozsudku ze dne 27. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 72/2021, Nejvyšší soud rovněž odkázal na závěry literatury: „Rozhodnutí soudu se tedy neomezuje na nahrazení projevu vůle zavázané strany, jako tomu bylo podle předcházející úpravy, ale má určit obsah smlouvy (na to výstižně poukazují Lazíková, Števček in Lavický a kol. Občanský zákoník I. Obecná část. Komentář, s. 2232 a 3). Vyhovující rozsudek proto nemá povahu deklaratorního rozsudku na plnění, ale právotvorného rozsudku, jímž soud hmotněprávní vztah mezi stranami vytváří (…) Rozlišení žalob a rozsudků ukládajících prohlášení vůle na straně jedné, a žalob a rozsudků právotvorných na straně druhé, má praktické dopady, jež se projevují mj. v otázce vázanosti soudu žalobou. Má-li rozsudek pouze nahradit projev vůle žalovaného, a nejde-li o výjimečný případ, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), je žalobou vázán, a nemůže nijak dotvářet obsah toho, s čím měl žalovaný projevit souhlas; rozsudkem pouze nahradí akceptaci návrhu. Podstatně jiná je ale zjevně role soudu tam, kde jej hmotné právo výslovně povolává k tomu, aby podle kritérií uvedených v zákoně sám obsah smlouvy stanovil.“ [LAVICKÝ, P., Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 791].
19. Dovolatelčina argumentace v dovolání (včetně jejího odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3216/2010) ve své podstatě naopak vychází z dnes již neúčinné právní úpravy občanského zákoníku z roku 1964, neboť dovolatelka odvolacímu soudu vytýkala, že určil obsah smlouvy odlišně od stranami původně dohodnutého znění, a argumentovala s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, jejíž závěry byly vysloveny ve vztahu k dnes již neúčinné právní úpravě smlouvy o smlouvě budoucí (ve vztahu k § 50a obč. zák.). V poměrech nyní projednávané věci ovšem dovolatelčině argumentaci nelze přisvědčit, a to právě s ohledem na odlišnost aplikované normy, neboť na nyní projednávaný případ je třeba s ohledem na dobu uzavření smlouvy o smlouvě budoucí (22. 3. 2018) aplikovat relevantní ustanovení v současnosti účinné právní úpravy, konkrétně § 1787 o. z., které naopak soudu ukládá určit obsah kupní smlouvy podle kritérií tam uvedených (viz výše shora citovanou judikaturu a literaturu).
20. Pokud tedy odvolací soud vycházel z toho, že žalobkyně a) uzavřela dne 22. 3. 2018 se žalovanou smlouvu o smlouvě budoucí kupní o převodu vlastnictví k bytové jednotce č. 51, ve znění dodatku ke smlouvě ze dne 10. 6. 2020, podle něhož bytovou jednotku budou nabývat do společného jmění manželů oba žalobci, a že oba žalobci splnili své závazky vůči žalované (uhradili kupní cenu za bytovou jednotku kromě částky odpovídající nákladům na nedokončenou koupelnu) a žalovaná odmítá se žalobci uzavřít příslušnou kupní smlouvu, a určil obsah smlouvy (konkrétně výši kupní ceny a rozsah záruky žalované jakožto prodávající) s ohledem na to, že žalovaná koupelnu v bytové jednotce nedokončila, nikterak se svým závěrem neodchýlil od shora citované judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k určení obsahu smlouvy podle § 1787 odst. 2 o. z., podle které má soud určit obsah budoucí smlouvy podle účelu, který má uzavření budoucí smlouvy sledovat při současném zohlednění dalších kritérií uvedených v § 1787 odst. 2 o. z. (tj. zohlednění okolností, při nichž byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena, zohlednění návrhů stran a v neposlední řadě přihlédnutí k tomu, aby práva a povinnosti stran byly poctivě uspořádány).
21. K argumentaci dovolatelky, že se odvolací soud odchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1762/2022, je třeba uvést, že odkaz na toto rozhodnutí je nepřípadný, neboť z usnesení, kterým dovolací soud odmítne dovolání pro jeho přípustnost vyplývá pouze závěr o nemožnosti dovolacího soudu se danou věcí zabývat meritorně, a tudíž takové usnesení v sobě neosahuje žádné řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí záviselo, a v tomto směru tedy ani netvoří součást ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž by se mohl odvolací soud svým rozhodnutím ve smyslu § 237 o. s. ř. odchýlit (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 31 Cdo 2389/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3972/2019, uveřejněné pod číslem 48/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3113/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 29 Cdo 106/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 29 Cdo 899/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2025, sp. zn. 25 Cdo 3595/2023, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 1852/19).
22. Odvolací soud se svým rozhodnutím neodchýlil ani od závěru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2889/2023, podle kterého pro určení obsahu realizační smlouvy jsou podle § 1787 odst. 2 o. z. v první řadě rozhodující okolnosti, které panovaly v době, kdy smlouva o smlouvě budoucí byla uzavřena. Na základě tohoto východiska v citované věci uzavřel, že žalovaná nesplnila závazek přijmout včas návrh na uzavření smlouvy vycházející z toho, na čem se dohodla se žalobkyní ve smlouvě o smlouvě budoucí. Jestliže následně umožnila jiným osobám předmět budoucí smlouvy při jejím užívání opravovat a upravovat (a tím zhodnotit), je vyloučeno, aby z tohoto nepoctivého jednání vůči žalobkyni těžila.
23. V projednávané věci odvolací soud, jenž se v tomto směru ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, nepostupoval tak, že by při určení obsahu realizační smlouvy podle § 1787 odst. 2 o. z. nezohlednil v první řadě rozhodující okolnosti, které panovaly v době, kdy byla smlouva o smlouvě budoucí mezi účastníky uzavřena. Soudy naopak zdůraznily, že určily obsah realizační smlouvy v souladu s § 1787 odst. 2 o. z. vzhledem k účelu, který mělo uzavření této smlouvy podle ujednání účastníků ve smlouvě o smlouvě budoucí sledovat, přihlédly k okolnostem, za kterých byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena, jakož i k tomu, aby práva a povinnosti účastníků byly poctivě uspořádány. Zjištěnému účelu smlouvy o smlouvě budoucí a poctivému uspořádání vztahů účastníků vzhledem ke zjištěným poměrům v projednávané věci pak dle odvolacího soudu odpovídá, aby předmět realizační smlouvy a jeho kupní cena odpovídaly skutečnému stavu věcí. Odvolací soud navíc zdůraznil, že to byla žalovaná, kdo záměrně předmětnou bytovou jednotku nedostavěla, nezkolaudovala a žalobcům do jejich vlastnictví nepřevedla, a nesmí tak podle § 6 odst. 2 o. z. těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, resp. protiprávního stavu který vyvolala nebo nad kterým měla kontrolu. Byla to tak žalovaná, kdo zapříčinila, že se žalobci museli obrátit na soud se svou žalobou o určení obsahu smlouvy, jenž soud prvního stupně vzhledem k okolnostem projednávané věci správně určil postupem podle § 1787 odst. 2 o. z. s přihlédnutím k účelu účastníky uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí a tomu odpovídajícímu spravedlivému uspořádání jejich práv a povinností.
24. Ostatně dovolací soud i ve shora citovaném rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2889/2023 zohlednil s odkazem na § 6 odst. 2 o. z., že okolnosti, jichž se žalovaná v citované věci dovolávala, byly vyvolány jejím nepoctivým jednáním. Zhodnocení předmětu realizační smlouvy tak v dané věci nemohlo jít k tíži žalobkyně a z tohoto důvodu k němu nebylo možno přihlížet ani při určení obsahu realizační smlouvy.
25. Proto určil-li v projednávané věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně obsah realizační smlouvy mezi účastníky tak, aby odrážel zjištěný účel, který mělo uzavření této smlouvy podle jejich ujednání ve smlouvě o smlouvě budoucí sledovat, a aby tak bylo dosaženo tomu odpovídajícího poctivého uspořádání jejich práv a povinností, přičemž zároveň zohlednil, že žalovaná nemůže při tomto uspořádání těžit ze svého nepoctivého jednání, nikterak se v tomto směru od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
26. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání v části nesplňuje náležitosti požadované zákonem a trpí tak vadami, které nebyly ve lhůtě k podání dovolání odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), ve zbývající části pak není přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od shora citované rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.
27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 6. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu