Plný text
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 23 Cdo 3207/2024 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 12. 2025 Spisová značka:23 Cdo 3207/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.3207.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Nepřípustnost dovolání subjektivní [ Nepřípustnost dovolání ] Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 3 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 218 písm. b) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:12. 1. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 749/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3207/2024-675 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně SYSTHERM s.r.o., se sídlem v Plzni, K Papírně 172/26, identifikační číslo osoby 64830454, zastoupené JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská 982/136, proti žalované VAPES CE s.r.o., se sídlem v Horní Suché, Stonavská 51/6, identifikační číslo osoby 25888595, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, o zaplacení 1 123 724,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově, pod sp. zn. 110 C 130/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2024, č. j. 8 Co 130/2022-625, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15 875 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se (po změně žaloby) na žalované domáhala zaplacení částky 1 123 724,60 Kč s příslušenstvím jako neuhrazené části ceny díla účtované žalované fakturami č. 6151775 (částka 591 324,60 Kč), č. 6161351 (částka 240 790 Kč) a č. 6151431 (částka 291 610 Kč). Tvrdila, že jí nárok na zaplacení této části ceny díla vznikl na základě smlouvy o dílo, kterou uzavřela dne 3. 8. 2015 jako zhotovitelka s žalovanou jako objednatelkou a jejímž předmětem bylo zhotovení technologie KPS, řídících systémů pro technologie KPS, technologie vyvedení tepla štěpkových kotlů; dodání akumulační nádrže s tepelnou izolací do kotelny, dispečerského pracoviště pro celou tepelnou soustavu technologií s vizualizačním programem včetně oživění a dodání a instalace optické datové sítě bez výkopových a stavebních prací (dále jen „předmětná smlouva o dílo“). Předmětná smlouva o dílo (jako subdodavatelská smlouva) byla uzavřena poté, co žalovaná zvítězila ve výběrovém řízení na veřejnou zakázku „Příbram – snížení energetické náročnosti a využití OZE pro vytápění věznice Příbram“. 2. Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 24. 2. 2022, č. j. 110 C 130/2016-459, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 23. 10. 2023, č. j. 110 C 130/2016-553, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 123 724,60 Kč se zákonnými úroky z prodlení vždy ve výši 8,05 % ročně z částky 1 922 503,70 Kč za dobu od 18. 12. 2015 do 27. 6. 2016, z částky 1 675 850 Kč za dobu od 18. 12. 2015 do 27. 6. 2016, z částky 533 610 Kč za dobu od 27. 2. 2019 do zaplacení, a z částky 591 324,60 Kč za dobu od 27. 2. 2019 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení zákonných úroků z prodlení vždy ve výši 8,05 % ročně z částky 533 610 Kč za dobu od 18. 12. 2015 do 26. 2. 2019, z částky 591 324,60 Kč za dobu od 2. 2. 2016 do 26. 2. 2019 a z částky 240 790 Kč za dobu od 30. 10. 2016 do 26. 2. 2019 (výrok pod bodem II) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 369 996 Kč (výrok pod bodem III). 3. Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem (vydaným poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 337/2023, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I zrušil ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 210 Kč za dobu od 27. 2. 2019 do zaplacení a v tomto rozsahu řízení zastavil, jinak jej potvrdil (výrok I), ve výroku pod bodem II rozsudek okresního soudu potvrdil ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 242 000 Kč za dobu od 28. 6. 2016 do 26. 2. 2019 a změnil jej ohledně zákonných úroků z prodlení vždy ve výši 8,05 % ročně z částky 533.610 Kč za dobu od 18. 12. 2015 do 27. 6. 2016, z částky 291 610 Kč za dobu od 28. 6. 2016 do 26. 2. 2019, z částky 591 324,16 Kč za dobu od 2. 2. 2016 do 26. 2. 2019 a z částky 240 790 Kč za dobu od 30. 10. 2016 do 26. 2. 2019 tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni takto specifikované úroky z prodlení (výrok II); uložil žalované povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení žalobkyni částku 523 357,43 Kč (výrok III) a České republice částku 6 959 Kč (výrok IV) a dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 198 493 Kč (výrok V). 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí (jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně) a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Konkrétně žalovaná předložila dovolacímu soudu k řešení následující otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. dílem je považovala za neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu: 1) Zda obstojí výklad předmětné smlouvy o dílo provedený odvolacím soudem, že podpis dodacích listů a předávacích protokolů nebyl stranami sjednanou hmotně právní podmínkou provedení díla a vzniku nároku na zaplacení ceny díla, ale jen důkazem o předání zhotoveného díla, a zda odvolací soud postupoval při výkladu předmětné smlouvy o dílo v souladu s § 555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) a tato ustanovení správně aplikoval v poměrech projednávané věci (dále jen „první otázka“). Výklad provedený odvolacím soudem měla žalovaná za chybný, neodpovídající zákonu a nemající oporu v provedeném dokazování. Zdůrazňovala gramatické znění smlouvy, části výpovědí jednatelů účastníků a vyjádření účastníků v průběhu řízení. Měla za to, že podle následného chování žalované (proplácení některých vystavených faktur žalobkyni i bez podpisu předávacích protokolů jednatelem žalované) mohl nastat maximálně stav připouštějící různý výklad užitého výrazu v předmětné smlouvě o dílo a byla namístě aplikace § 557 o. z. a vyložení tohoto výrazu v neprospěch žalobkyně, která jej užila jako první. Podpis jednatele žalované na předávacích protokolech o předání díla měl odvolací soud podle žalované při řádně provedeném výkladu posoudit jako hmotněprávní podmínku předání díla, a jelikož tak neučinil, nerespektoval ani závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2664/2010, o přednosti odlišně sjednané doby vzniku práva na zaplacení ceny díla před zákonem stanovenými podmínkami vzniku tohoto práva. 2) Zda došlo k porušení zásady „dvojinstančnosti řízení“, neumožnil-li odvolací soud provést výklad smlouvy o dílo v souladu s pokyny kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 337/2023 (dále jen „druhá otázka“). Žalovaná se domnívala, že odvolací soud postupoval v rozporu s předchozím kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci, v němž bylo vytknuto neprovedení řádného výkladu smlouvy též soudu prvního stupně, pokud výklad smlouvy provedl sám a nezrušil rozsudek soudu prvního stupně 3) Jaká je povaha ujednání smlouvy o dílo v článku III. odst. 3, že dílo je provedeno tak, že je prosto vad a nedodělků, a koho tíží důkazní břemeno stran toho, že dílo je prosto vad a nedodělků (dále jen třetí otázka“). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5243/2014, žalovaná odvolacímu soudu vytýkala absenci přezkoumatelné právní úvahy k této otázce a v tom spatřovala procesní vadu a současně nesprávné právní posouzení věci. Tvrdila, že absence vad a nedodělků díla byla hmotněprávní podmínkou provedení díla, a tedy vzniku nároku na zaplacení ceny díla, že ohledně existence vad a nedodělků díla tížilo důkazní břemeno žalobkyni, která jej neunesla. Dodala též, že pokud odvolací soud považoval její tvrzení a doložení vad díla za nedostatečné, měl ji poskytnout přiměřenou lhůtu k doplnění. 4) Zda hodnocení znaleckého posudku Ing. Jiřího Ryndy odvolací soud provedl v souladu s pravidly důkazního hodnocení znaleckého posudku ve světle rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, a ze dne 28. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 325/2001 (dále jen „čtvrtá otázka“). Podle žalované znalecký posudek Ing. Jiřího Ryndy nelze považovat za řádný, odborný, logický a přesvědčivý, neboť vady při jeho vypracování (místní šetření bez uvědomění stran sporu a fotodokumentace, absence odborného šetření a odbornosti znalce ve vztahu k posouzení optické datové sítě) jej jako důkaz „zcela deklasovaly“ a neobstojí hodnocení tohoto posudku soudem, z nějž vyplývá, že dílo bylo ke dni místního šetření zhotoveno bez vad a nedodělků. 5) Zda v poměrech projednávané věci obstojí závěr odvolacího soudu, že dílo (jeho jednotlivé fakturované části) bylo zhotoveno bez vad a nedodělků, a to k datům 30. 10. 2015, 9. 11. 2015 a 29. 1. 2016, a zda žalobkyni vznikl nárok na zaplacení ceny díla a na úrok z prodlení v podobě a výši, v jaké byl odvolacím soudem přiznán (dále jen „pátá otázka“). Namítala, že úvaha odvolacího soudu, který provedení díla (jeho částí) v uvedených termínech dovodil za zápisů z kontrolních dnů, dodacích listů, předávacích protokolů a z výpovědi v rozsudku jmenovaného svědka a podpůrně ze znaleckého posudku Ing. Jiřího Ryndy, je v rozporu s pravidly pro hodnocení důkazů a je zatížena opomenutými důkazy, což podle ní představuje porušení práva na spravedlivý proces a nesprávné právní posouzení věci. Zdůrazňovala zejména neprovedení výslechu některých svědků a zpracovatelů odborného vyjádření k existenci vad průběžně vytýkaných v průběhu soudního řízení, nevyžádání zadávací projektové dokumentace určující obsah povinností žalobkyně. Tvrdila, že dílo nebylo provedeno v souladu se zadávací projektovou dokumentací a nebylo zhotoveno bez vad a nedodělků, pročež nevznikl nárok žalobkyně na zaplacení ceny díla. 6) Zda mezi účastníky a společností Foremans, s. r. o., byla uzavřena trojstranná dohoda o tom, že žalovaná uhradí kulové kohouty společnosti Foremans, s. r. o., a zda tedy žalobkyni vznikl nárok na jejich zaplacení (dále jen „šestá otázka“). Podle žalované odvolací soud konstatoval existenci takové dohody, avšak pochybil při následné úvaze, že od smlouvy bylo odstoupeno, resp. došlo k jejímu zrušení tím, že žalovaná neuhradila další fakturované částky, které jsou předmětem sporu (což měla být součást uvedené dohody). Odvolacímu soudu vytýkala, že se obsahem této dohody blíže nezabýval a neprovedl její výklad podle pravidel § 555 a násl. o. z. V té souvislosti namítla odchýlení od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (kasačního rozsudku ze dne 4. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 337/2023, a dále např. rozsudku ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013). Současně také tvrdila, že kulové kohouty uvedená společnost dodala a žalované je uhradila, což mělo vyplývat z předloženého pokladního dokladu ze dne 27. 10. 2016, který odvolací soud odmítl provést k důkazu a ani nevyslechl navrhované svědky. 5. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí. Dovolání považovala za nedůvodné. 6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 9. Nejvyšší soud předně uvádí, že z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, či ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015). Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně „ve výroku I a II rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, kromě té části výroku I odvolacího soudu, kterou byl ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 210 Kč za dobu od 27. 2. 2019 do zaplacení rozsudek zrušen a v tomto rozsahu řízení zastaveno“. Napadla dovoláním tedy i tu část výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 242 000 Kč za dobu od 18. 12. 2015 do 27. 6. 2016. Napadené rozhodnutí však v této části nezpůsobuje v poměrech žalované žádnou újmu odstranitelnou tím, že dovolací soud toto rozhodnutí změní či zruší, proto je dovolání v tomto rozsahu podáno neoprávněnou osobou, tj. je subjektivně nepřípustné. 10. Přípustnost dovolání nezaloží první otázka, jíž žalovaná zpochybňovala postup odvolacího soudu při výkladu sporného ujednání předmětné smlouvy o dílo, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, vyložil-li toto ujednání v souladu s jím zjištěným úmyslem (záměrem) smluvních stran, posuzovaným s přihlédnutím k praxi mezi nimi zavedené, k tomu, co uzavření smlouvy předcházelo, a následnému chování stran a nevycházel-li jen z jazykového znění sporného smluvního ujednání, na které v dovolání poukazovala žalovaná (srov. například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný pod č. 37/2021 Sb. rozh. obč., nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2070/2018, uveřejněný pod č. 5/2021 Sb. rozh. obč.). Měl-li přitom odvolací soud po provedeném výkladu učiněném podle pravidel obsažených v § 556 o. z. za objasněné, že podepsání předávacích protokolů jednatelem žalované, jež bylo uvedeno v textu smlouvy, nebylo stranami vnímáno jako hmotněprávní podmínka předání díla, nýbrž jako důkaz o předání a převzetí díla, již neměl důvod pro aplikaci ustanovení § 557 o. z., jež se použije tehdy, připouští-li výraz použitý v právním jednání různý výklad, který se nepodařilo vyjasnit postupem podle § 556 o. z. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 71/2022). 11. Námitky žalované k výsledku hodnocení jednotlivých důkazů, z nichž odvolací soud dovodil skutkový závěr o úmyslu stran, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohou, neboť dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy neobsahující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“, nebo ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015). 12. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nepochybil při výkladu předmětné smlouvy o dílo, nemůže založit přípustnost dovolání též námitka žalované o nerespektování závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2664/2010, která vychází z předpokladu, že výsledkem výkladu smlouvy o dílo měl být závěr o sjednání podpisu předávacích protokolů jako hmotněprávní podmínky vzniku práva na zaplacení ceny díla (resp. ceny jednotlivých částí díla). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, totiž Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). 13. Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani druhá otázka, neboť zásada dvojinstančnosti řízení, jak byla formulována starší judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, který je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz) a poté i Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod č. 30/2000 Sb. rozh. obč.), již byla vývojem legislativy (srov. novelu občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 59/2005 Sb.) i judikatury překonána. Nejvyšší soud výslovně vyjádřil již v rozsudku ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a ani ústavně zaručeným právem (srov. též například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20). 14. Nadto nelze přisvědčit námitce žalované, že se odvolací soud odchýlil od závěrů předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného v této věci tím, že na základě doplněného dokazování sám provedl výklad předmětné smlouvy o dílo. V předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci v otázce aplikace výkladových pravidel, což bylo důvodem pro zrušení tehdy napadeného rozhodnutí, nijak se však nevyjádřil k tomu, zda má být v dalším řízení řádný výklad smlouvy proveden soudem prvního stupně, nebo soudem odvolacím. 15. Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud shledal nárok žalobkyně důvodným i pro případ, kdyby výkladem smlouvy bylo možné dojít k závěru, že podpis předávacího protokolu byl hmotněprávní podmínkou nároku na zaplacení ceny díla. Odmítnutí podpisu předávacího protokolu jednatelem žalované za daných zjištěných okolností totiž měl za obstrukční jednání, tj. zjevně takové jednání žalované považoval za zneužívající, které nepožívá právní ochrany. Tento další závěr odvolacího soudu žalovaná v dovolání relevantně (prostřednictvím vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.) nezpochybnila a jeho správnost tak nebyla otevřena dovolacímu přezkumu. Za uvedené situace by se tak nemohlo v poměrech žalované nijak příznivě projevit ani případné odlišné vyřešení otázky správnosti postupu odvolacího soudu při výkladu právního jednání, což též činí její dovolání v tomto rozsahu nepřípustným (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). 16. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). 17. Dovolání není přípustné ani pro řešení třetí otázky, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí (nebylo pro napadené rozhodnutí určující). V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že dílo bylo dokončeno řádně, tedy že v době dokončení bylo funkční a nevykazovalo žádné vady (srov. odstavce 24, 25, 26 a 29 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Za tohoto stavu nebylo určující pro napadené rozhodnutí posouzení, zda ujednání čl. III odst. 3 (resp. 4) smlouvy o dílo, podle kterého je dílo provedeno, je-li prosto vad a nedodělků, mělo povahu hmotněprávní podmínky pro vznik práva na zaplacení ceny díla či nikoliv, ani to, koho tížilo důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že dílo bylo prosto vad a nedodělků. Vzhledem k tomu, že byl rozsudek odvolacího soudu založen na zjištěném skutkovém stavu o funkčnosti a bezvadnosti provedeného díla (resp. jeho částí) v době dokončení a fakturace (dílčích částí) ceny díla žalobkyní (správnost takového skutkového zjištění nepodléhá dovolacímu přezkumu), byla zjevně podle odvolacího soudu i taková případná hmotněprávní podmínka splněna. Nešlo též o stav označovaný jako „non liquet“, tj. o situaci, v níž by byla pro napadené rozhodnutí určující otázka, kterou ze stran sporu tížilo důkazní břemeno k prokázání rozhodné skutečnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1901/2024). 18. Prostřednictvím námitky, že jí nebyla poskytnuta dodatečná lhůta k doplnění tvrzení a označení důkazů k prokázání existence vad díla, žalovaná uplatňuje tvrzení o existenci vady řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalované o tomto údajném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). 19. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezaloží ani čtvrtá otázka. Odvolací soud se při hodnocení znaleckého posudku Ing. Jiřího Ryndy (při něm odkázal i na zjištění soudu prvního stupně – viz odstavec 28 odůvodnění napadeného rozhodnutí) neodchýlil od žalovanou citované judikatury, vycházel-li z toho, že znalec zodpověděl dotaz, zda dílo bylo dokončeno řádně a bez vad (úplnost posudku ve vztahu k zadání), neměl-li pochybnosti o úplnosti použitých podkladů a přesvědčivosti posudku, tedy o logickém odůvodnění jeho závěrů (soud prvního stupně, na jehož hodnocení odvolací soud odkázal, o přesvědčivosti nepochyboval – viz odstavec 23 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně) a posuzoval-li též soulad s ostatními provedenými důkazy (závěry znaleckého posudku hodnotil též v kontextu z obsahem výpovědi slyšených svědků a provedených listinných důkazů). Nadto lze dodat, že závěr o neexistenci vad díla (jeho částí) a jeho funkčnosti v době dokončení a fakturace žalobkyní (od níž odvolací soud odvíjel též důvodnost nároku na požadované úroky z prodlení) měl odvolací soud za zjištěný zejména z jiných provedených důkazů s tím, že znaleckým posudkem byla prokázána pouze (pozdější) funkčnost díla ke dni 26. 2. 2019 (srov. odstavec 26 odůvodnění napadeného rozsudku). 20. Prostřednictvím argumentace k páté otázce žalovaná v dovolání zpochybňovala zjištěný skutkový stav a hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem ohledně bezvadnosti a funkčnosti díla (jeho částí) v době jeho dokončení, na jehož základě odvolací soud založil svůj právní závěr v otázce vzniku práva žalobkyně na zaplacení ceny díla. Jinak řečeno žalovaná prostřednictvím uvedené otázky ve skutečnosti nezpochybňovala správnost uvedeného právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Takovým způsobem však nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu či na zpochybňování samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. (srov. například již výše citované R 4/2014). 21. Pro úplnost lze dodat, že v posuzované věci dovolací soud neshledal ani extrémní rozpor mezi závěrem odvolacího soudu o skutkovém stavu a provedenými důkazy, či nepřípustnou libovůli při hodnocení provedených důkazů, tj. nešlo o výjimečný případ, kdyby skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod byla způsobilá založit přípustnost dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016). 22. Ani žalovanou předložená námitka, podle které soudy v řízení nesprávně odmítly provést některé jí navrhované důkazy, aniž by takový postup blíže odůvodnily, čímž tyto důkazy opomněly, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky řízení. O tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). V nyní posuzované věci přitom odvolací soud ve svém rozhodnutí (i s odkazem na závěry obsažené v rozhodnutí soudu prvního stupně) zdůvodnil, na základě jakých provedených důkazů a jejich hodnocení dospěl ke svému skutkovému závěru o neexistenci vad díla a jeho funkčnosti v době dokončení a fakturace ceny díla a srozumitelně vyložil (i z vzhledem k závěrům soudu prvního stupně), z jakého důvodu považoval provedení dalších navržených důkazů (včetně žalovanou akcentované zadávací projektové dokumentace, či výslechu svědků) za nadbytečné, příp. nepřípustné (pro rozpor se zásadou koncentrace řízení). 23. K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces lze též dodat, že žalovaná svými námitkami, jejichž prostřednictvím vytýká odvolacímu soudu způsob zjištění skutkového stavu v projednávané věci, neformulovala žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu (příp. Nejvyššího soudu) a neodkázala ani na žádná rozhodnutí Ústavního soudu (příp. Nejvyššího soudu) řešící takovou otázku vztahující se k ochraně základních práv a svobod (k nezbytnosti uplatnění námitky porušení práva na spravedlivý proces spolu s vymezením konkrétní právní otázky a předpokladů její přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). 24. Dovolání není přípustné ani pro řešení šesté otázky, neboť její řešení (tak, jak byla žalovanou formulována v dovolání), nebylo pro napadené rozhodnutí určující. Jak uvedla sama žalovaná v dovolání, odvolací soud v řízení neměl pochybnosti o tom, že byla uzavřena ústní dohoda, podle níž cenu za provedení části díla (konkrétně za dodání kulových kohoutů), které žalobkyně uskutečnila prostřednictvím společnosti Foremans, s. r. o., měla uhradit žalovaná přímo této společnosti. Existence takové dohody byla zjištěna již soudem prvního stupně, z jehož zjištění odvolací soud vycházel (srov. odstavec 18 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně). Pro rozhodnutí odvolacího soudu naopak bylo určující až zjištění, že tato dohoda byla následně zrušena pro nesplnění povinnosti žalované k úhradě dalších vystavených faktur, která byla také její součástí. 25. Namítala-li žalovaná v rámci dovolací argumentace k šesté otázce absenci řádného výkladu této dohody, pak ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud nepostupoval v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (již výše citovanou), vycházel-li ze závěrů soudu prvního stupně o obsahu dohody učiněných na základě výpovědi jednatelů účastníků i na základě skutkových zjištění o tom, co takové dohodě předcházelo, a z následného chování stran (dobropisování a následné opětovné fakturování uvedené položky poté, co žalovaná řádně nehradila faktury). Nadto žalovaná v rámci uvedené námitky vychází z tvrzení, že cenu kulových ventilů společnosti Foremans, s. r. o., v roce 2016 uhradila, avšak takové zjištění odvolací soud neučinil a nevycházel z něj při právním posouzení věci (tvrzení o tom, že žalovaná zaplatila uvedené společnosti cenu za dodávku kulových ventilů, bylo v řízení žalovanou poprvé uplatněno až po koncentraci řízení, v předchozím průběhu řízení jednatel žalované uvedl, že tuto částku nezaplatil, neboť od žalované dílo nepřevzal jeho objednatel). 26. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl zčásti jako podané neoprávněnou osobou [§ 218 písm. b) o. s. ř. ve spojení s 243c odst. 3 věta první o. s. ř.] a zčásti jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 17. 12. 2025 Mgr. Jiří Němec předseda senátu