Plný text
23 Cdo 3229/2024-117
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobců a) M. T., b) V. T., obou zastoupených Mgr. Zdeňkem Ptáčkem, advokátem se sídlem v Chebu, Májová 608/23, proti žalovanému M. U., zastoupenému Mgr. Janou Libusovou, advokátkou se sídlem v Lounech, Čeňka Zemana 1716, o zaplacení 610 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 242/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2024, č. j. 28 Co 192/2024-99, t a k t o:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2024, č. j. 28 Co 192/2024-99, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 11. 2022, č. j. 16 C 242/2022-25, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem pro uznání ze dne 15. 11. 2022, č. j. 16 C 242/2022-25, uložil žalovanému zaplatit žalobcům 610 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 8. 2024, č. j. 28 Co 192/2024-99, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení, jinak tento výrok potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že žalovaný se včas písemně nevyjádřil ve věci na základě výzvy podle § 114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) a byly tak splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.
4. Odvolací soud uvedl, že jednostránkové podání žalovaného datované dnem 13. 9. 2022, doručené soudu prvního stupně dne 20. 9. 2022, neobsahuje jakékoliv záhlaví, není z něj zřejmé, kterému soudu je adresováno, jakých účastníků a jaké právní věci se týká, z jeho obsahu lze zjistit, že se týká nemovitostí zapsaných na LV č. 1021 v katastrálním území XY. Toto podání žalovaný při elektronickém odeslání označil RE:EPR 212226/2022-10, přípis, 8x příloha. Z popsaného podání není zřejmé, že by jím žalovaný reagoval na výzvu k vyjádření podle § 114b o. s. ř., že by šlo např. o fragment takového vyjádření, které omylem či selháním techniky nebylo soudu doručeno v úplném znění. V této situaci nebyl důvod, aby soud prvního stupně kontaktoval žalovaného a konstruoval záměr, který žalovaný možná mohl, ale nemusel mít.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. V konkrétnosti namítá, že v projednávané věci nebyly naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 114b o. s. ř. Dovolatel odkazuje na závěry vyjádřené ve stanovisku pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1383/2000, a nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že zde vyjádřené závěry nerespektoval, když nepřihlédl k okolnostem, pro které nesplnil povinnost vyjádřit se ve věci ve stanovené lhůtě, když ke svému podání doručenému soudu prvního stupně dne 20. 9. 2022 omylem připojil chybnou přílohu.
6. Žalobci se k dovolání žalovaného nevyjádřili.
III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání nezaloží argumentace žalovaného, že se odvolací soud odchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřených ve stanovisku pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, a v jeho usnesení ze dne 30. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1383/2000, neboť tato argumentace se míjí s právním posouzení věci odvolacím soudem. V citovaném stanovisku dovolací soud vyřešil některé otázky týkající se účinků podání doručovaných v elektronické podobě. V citovaném usnesení se pak dovolací soud zabýval omluvitelností důvodu pro prominutí zmeškání lhůty podle § 58 odst. 1 o. s. ř.
11. Žádnou z uvedených otázek však odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí neřešil a na řešení těchto otázek tudíž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
12. Dovolací soud přitom ve svém rozhodování opakovaně uvedl, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
13. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je v poměrech projednávané věci přípustné podle § 237 o. s. ř. pro otázku procesního práva týkající se podmínek pro vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání nároku žalovaným podle § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 114b odst. 1 a 5 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
14. Dovolání je důvodné.
15. Podle § 114b odst. 1 o s. ř. (ve znění účinném od 1. 7. 2021) vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), nebo je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti.
16. Podle § 114b odst. 2 o s. ř. k podání vyjádření podle odstavce 1 předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu.
17. Podle § 114b odst. 5 o s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.
18. Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 7. 2009) rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6 ).
19. Dovolací soud ve svém rozhodování ustáleně zastává názor, podle kterého v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu vydání rozsudku pro uznání na základě fikce předvídané § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. představuje institut, s nímž je nutné, vzhledem k jeho potenci intenzivně zasáhnout do procesních práv žalovaného, zacházet velmi citlivě. Ačkoli dikce citovaných ustanovení v zásadě neponechává rozhodujícímu soudci prostor pro uvážení při jejich aplikaci, obecná pravidla spravedlivého procesu a ústavní kautely pramenící z čl. 36 Listiny základních práv a svobod musí být i v takovém případě respektovány, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale též přístup k soudu. Jelikož je účelem fikce uznání žalobního nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. zvýšení efektivity a zrychlení soudního řízení v případech, v nichž se žalovaný pokouší o procesní obstrukce nebo je pasivní, obnáší zmíněná zdrženlivost při využívání předmětného institutu především důkladné posouzení otázky, zda okolnosti případu nenasvědčují tomu, že se o zaviněné zdržování postupu soudu či celkovou pasivitu ze strany žalovaného nejedná. Je-li z chování účastníka, jenž jinak není procesně nečinný a nemaří řádné projednání věci soudem, zřejmé, že se žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace § 153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelnou se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s principy spravedlivého procesu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015, ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2632/2018, a ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019, popř. též jeho usnesení ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2813/2020; srov. též nález pléna Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, a dále rovněž nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, a ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15).
20. Konkrétně pak Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, uvedl, že shora uvedeným východiskům stěží odpovídá postup, kdy soud „potrestá“ žalovaného rozsudkem pro uznání v jeho neprospěch jen proto, že se dopustil administrativní chyby při odesílání datové zprávy (byť se jí dopustí advokátka - profesionální poskytovatelka právních služeb), pokud zároveň z jeho chování jinak vyplývá zřejmá snaha procesně se proti žalobě bránit, a pokud nic nenaznačuje, že by nedostatečným podáním sledoval procesně nepoctivé úmysly. Mýliti se je lidské a mýlit se může i advokátka, přestože je pro případy podobných omylů pojištěna.
21. Tamtéž Ústavní soud dovodil, že uvedený závěr vystupuje do popředí zejména tehdy, když žalovaný reaguje na výzvu k vyjádření podle § 114b o. s. ř. způsobem, který soud nepovažuje za dostatečný, nebo je z podaného vyjádření zjevné, že jde o technickou chybu či chybu způsobenou selháním lidského faktoru. V těchto případech je nepřiměřené, aby soud, při vědomí následků spojených s kvalifikovanou výzvou, toliko pasivně vyčkal konce lhůty určené k vyjádření, „počkal“ na fikci uznání nároku a adekvátně nereagoval. Je-li to s ohledem na běh lhůty a dostupné informace objektivně v možnostech soudu, je nutné, aby aktivně konal a učinil přiměřená opatření k ochraně práv žalovaného, resp. aby dal žalovanému procesně korektním způsobem najevo, že nepovažuje vyjádření za řádné a že žádá jeho doplnění; teprve pokud by žalovaný v této situaci nereagoval, mohl by soud jeho pasivitu vyložit jako nevyhovění výzvě s následkem vydání rozsudku pro uznání.
22. Shora uvedené závěry aplikoval Ústavní soud za situace, kdy v tamním řízení před obecnými soudy přijal soud prvního stupně zjevně nekompletní podání žalovaného téměř celý pracovní týden před uplynutím stanovené lhůty k vyjádření a z referátu vyřizující soudkyně je patrné, že se s ním neprodleně seznámila, přesto se soud nijak (ani neformálně) nepokusil zástupce žalovaného kontaktovat.
23. V poměrech projednávané věci nesdílí dovolací soud závěr odvolacího soudu v tom, že by shora uvedené závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu neměly na projednávanou věc dopadat pro její skutkovou odlišnost danou obsahem podání žalovaného doručeného soudu prvního stupně dne 20. 9. 2022. Jak ve shora uvedené věci, ve které byl vydán nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 842/16, tak ve věci nyní projednávané, byla ve lhůtě stanovené podle § 114b o. s. ř. doručena soudu prvního stupně datová zpráva žalovaného, z jejíhož celkového obsahu bylo možno dovodit, že žalovaný prostřednictvím této zprávy (vzhledem k označení jejího předmětu) zamýšlel učinit podání právě v dané (a nikoli jiné) věci, avšak v důsledku zjevné administrativní chyby nebylo k datové zprávě takové podání přiloženo (bylo přiloženo podání k věci jiné). Obsah spisu zároveň nenaznačuje nic o tom, že by se žalovaný tímto svým jednáním pokoušel o procesní obstrukce nebo byl ve věci celkově pasivní či sledoval jiné procesně nepoctivé úmysly.
24. Přitom skutečnost, že z celkového podání žalovaného bylo soudu prvního stupně patrné, že ho žalovaný směřoval k projednávané věci (a nikoli jiné) vyplývá již ze samotného postupu soudu prvního stupně, který toto podání žalovaného přiřadil právě k projednávané věci (založil je do příslušného soudního spisu) a nevyřizoval je jinak (např. zařazením k jiné věci či zapsáním do rejstříku nejasných podání).
25. Bez významu je zde okolnost, že ve shora uvedené věci projednávané Ústavním soudem bylo k datové zprávě přiloženo nekompletní podání sepsané podle jeho záhlaví k dané věci, zatímco v nyní projednávané věci bylo přiloženo podání sepsané k věci zcela zjevně odlišné. Rozhodující naopak je, že v obou případech datová zpráva žalovaného byla objektivně podána k projednávané věci, pouze tato zpráva v důsledku zjevné administrativní chyby (selhání lidského faktoru) neobsahovala takové podání, jež by splňovalo předpoklady řádného vyjádření ve věci ve smyslu § 114b o. s. ř. V projednávané věci se navíc jednalo o chybu samotného účastníka řízení a nikoli jeho advokáta jako profesionálního poskytovatele právních služeb.
26. Za této situace bylo namístě dle shora uvedených závěrů rozhodovací praxe Ústavního soudu posoudit, zda v konkrétních poměrech projednávané věci s ohledem na běh lhůty a dostupné informace bylo objektivně v možnostech soudu prvního stupně, aby aktivně konal a dal žalovanému procesně korektním způsobem najevo, že nepovažuje jeho vyjádření za řádné a že žádá o jeho opravu. Teprve pokud by žalovaný v této situaci nereagoval, mohl by soud jeho pasivitu vyložit jako nevyhovění výzvě s následkem vydání rozsudku pro uznání.
27. Z obsahu spisu se přitom podává, že žalovaný své podání doručené soudu dne 20. 9. 2022 učinil 13 dnů (z toho 9 pracovních dnů) před uplynutím lhůty stanovené podle § 114b odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013) v délce 30 dnů od uplynutí lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu (jenž byl žalovanému doručen dne 18. 8. 2022 a lhůta k podání odporu tak uplynula dne 2. 9. 2022), jejíž konec tak připadl na 3. 10. 2022.
28. Odvolací soud však neposoudil, zda v poměrech projednávané věci bylo objektivně v možnostech soudu prvního stupně, aby na zjevné administrativní pochybení žalovaného v souvislosti s jeho podáním reagoval a žalovaného (s nímž navíc lze komunikovat elektronicky, neboť má zřízenu datovou schránku) vyzval k odstranění vady jeho podání. Z obsahu spisu se navíc bez dalšího nepodává, že by takový postup v objektivních možnostech soudu prvního stupně nebyl, a to již vzhledem k (nezanedbatelné) délce zbytku lhůty stanovené žalovanému podle § 114b o. s. ř. Z obsahu spisu není ani patrné, jak přesně bylo s předmětným podáním žalovaného soudem prvního stupně naloženo, resp. kdy se příslušný předseda senátu (resp. jiná soudní osoba pověřená k provádění úkonů v projednávané věci) s podáním žalovaného seznámil či objektivně seznámit mohl a zda tedy byl soud prvního stupně objektivně schopen žalovaného k odstranění vady jeho podání vyzvat.
29. Bez takového posouzení pak nelze učinit závěr o citlivém zacházení s institutem fikce uznání nároku, jež by nepředstavovalo pro žalovaného neodpovídající „trest“ za jeho administrativní pochybení a potažmo i nepřípustné porušení ústavně zaručeného práva žalovaného na spravedlivý proces.
30. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy v tomto směru neúplné, a tudíž i nesprávné.
31. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud takové vady řízení v projednávané věci nezjistil.
V. Závěr
32. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně) a není možné vzhledem k dosavadním výsledkům řízení o věci v dovolacím řízení rozhodnout [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
33. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.)
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 12. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu