Plný text
23 Cdo 3243/2025-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně NESYDGAS, s.r.o., se sídlem v Kladně – Dubí, Dubská 221, identifikační číslo osoby 28528221, zastoupené Mgr. Janem Stínkou, advokátem se sídlem v Kladně, Strouhalova 2646, proti žalované PLAST spol. s r.o., se sídlem v České Lípě, Okřešice 35, identifikační číslo osoby 25010620, zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, o zaplacení 2 031 262,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 35 C 173/2020, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 9. 2025, č. j. 35 Co 445/2024-298, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 7. 2024, č. j. 35 C 173/2020-227, zamítl žalobu o zaplacení částky 2 031 262,88 Kč (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 223 438,60 Kč (výrok II).
2. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně odvoláním. Během odvolacího řízení žalobkyně navrhla, aby do řízení na její místo vstoupila společnost Služby účetního s.r.o., se sídlem v Praze 1, Růžová 972/1, Nové Město, identifikační číslo osoby 05864780, neboť žalobkyně (jako postupitel) na tuto společnost (jako postupníka) postoupila pohledávku uplatněnou v řízení, a to smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 30. 7. 2025. Žalobkyně k návrhu připojila smlouvu o postoupení pohledávky (dle které šlo o úplatné postoupení pohledávky za cenu sjednanou samostatnou dohodou) a souhlas postupníka se vstupem do řízení na místo žalobkyně.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným usnesením zamítl návrh žalobkyně, aby na místo žalobkyně do řízení vstoupila společnost Služby účetního s.r.o., se sídlem v Praze 1, Růžová 972/1, Nové Město, identifikační číslo osoby 05864780.
4. Odvolací soud při posuzování, zda připustí vstup do řízení výše uvedené společnosti na místo žalobkyně podle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vycházel z judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle které soudy při aplikaci § 107a o. s. ř. nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví toliko formalisticky, ale musí zkoumat, zda nejde o účelové zneužití procesní úpravy (s ohledem na § 2 o. s. ř.), tedy zda nedošlo k postoupení pohledávky za účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou.
5. Odvolací soud zohlednil časovou posloupnost procesního vývoje řízení a následného postoupení pohledávky. K postoupení pohledávky došlo poté, kdy žalobu soud prvního stupně v celém rozsahu zamítl a žalobkyni uložil povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 223 438,60 Kč, a navíc poté, kdy odvolací soud před zahájením jednání zpřístupnil stranám své předběžné závěry o možném právním posouzení věci, po kterém zástupce žalobkyně požádal, aby jednání nebylo konáno s tím, že po konzultaci s klientkou zvolí další procesní postup (včetně zvážení zpětvzetí odvolání či žaloby).
6. Odvolací soud rovněž vycházel z toho, že postupník – společnost Služby účetního s.r.o. – má základní kapitál 10 000 Kč, že bezprostředně před uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky došlo dne 28. 7. 2025 ke změně jednatele a i ke změně v osobě jediného společníka, přičemž jednatelem i jediným společníkem postupníka se stala Petra Vršecká, která je dle webových stránek žalobkyně asistentkou ve společnosti žalobkyně, tj. jde o osobu spjatou zaměstnaneckým poměrem s žalobkyní. Z účetních závěrek postupníka za léta 2021 až 2024 odvolací soud zjistil, že společnost vždy shodně dokládá aktiva i pasiva ve výši 10 000 Kč, výsledek hospodaření 0, přičemž z účetní závěrky z roku 2017 je navíc zřejmé, že společnost neeviduje žádný dlouhodobý či nehmotný majetek. Odvolací soud z uvedeného dovodil, že společnost v uvedených letech nevykonávala žádnou činnost. Poukázal na to, že stávající žalobkyně provozuje činnost, disponuje majetkem, má relativně vysoký obrat i kladný výsledek hospodaření, zatímco navrhovaný procesní nástupce nevykazuje obrat, majetek ani žádnou činnost. Odvolací soud rovněž poukázal na to, že nemohlo být ani zjištěno, zda smlouva o postoupení pohledávky má pro její účastníky reálný hospodářský význam, jestliže byla úplata sjednána samostatnou smlouvou a její výše nebyla soudu ani na základě výzvy sdělena.
7. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že společnost Služby účetního s.r.o. vyzval, aby doložila, jakou podnikatelskou činnost vykonávala v posledních třech letech, aby doložila svůj majetek a za jakou cenu jí byla pohledávka postoupena. Společnost zůstala nečinná a svoji majetkovou situaci neobjasnila. Odvolací soud dospěl na základě výše uvedených skutečností k závěru, že v projednávané věci nejde o prostou obavu, že by mohl být institut procesního nástupnictví podle § 107a o. s. ř. zneužit, nýbrž jde o ucelený řetězec konkrétních okolností, které dostatečně svědčí o závěru, že návrh podle § 107a o. s. ř. představuje ze strany žalobkyně zneužití procesní úpravy za účelem, aby se pohledávka žalované na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšné žalobkyni obtížně vymahatelnou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozovala na základě ustanovení § 238a o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a o. s. ř.).
9. Dovolatelka namítala, že se odvolací soud při svém právním posouzení aplikace § 107a ve spojení s § 2 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, která se shoduje na výjimečnosti takového postupu, avšak odvolací soud jej použil způsobem, který neodpovídá judikatorním limitům. Dovolatelka odkázala na řadu rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu, z nichž dovodila, že standardním výsledkem postupu podle § 107a o. s. ř. má být vyhovění návrhu, pokud jsou splněny zákonné podmínky. Závěr o zneužití procesní úpravy by měly soudy přijmout v mimořádných situacích, přičemž v nyní projednávané věci byl závěr odvolacího soudu o zneužití procesní úpravy předčasný a neúplný, k němuž soud neměl dostatek spolehlivých podkladů a nezohlednil všechny relevantní okolnosti, neboť se žalobkyně ani nedotázal na konkrétní okolnosti postoupení pohledávky.
10. Dovolatelka rovněž namítala, že odvolací soud nerespektoval zásadu rovnosti účastníků řízení a právo každého účastníka být slyšen (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), neboť rozhodl o zamítnutí návrhu žalobkyně podle § 107a o. s. ř., aniž by jí dal možnost se vyjádřit k relevantním skutečnostem a případně předložit důkazy, čímž žalobkyni zkrátil na jejích procesních právech. Tím dle dovolatelky zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konkrétně dovolatelka namítala, že odvolací soud vyzval pouze postupníka k předložení ekonomických údajů a k vyjádření ohledně majetkové situace, avšak žalobkyně neobdržela žádnou výzvu, aby se k otázce o podezření ze zneužití práva vyjádřila. Odvolací soud ignoroval její žádost, kterou požádala o prodloužení lhůty k vyjádření, kterou podala poté, co jí (byť nepřímo) vyplynulo, že soud hodlá posuzovat ekonomické poměry postupníka a eventuální zneužití práva. Soud na žádost žalobkyně nereagoval a v krátké době vydal napadané usnesení, čímž žalobkyni fakticky odepřel možnost předložit případné důkazy či argumenty vyvracející podezření ze zneužití institutu procesního nástupnictví. Například jí nebylo umožněno doložit, že postoupení pohledávky mělo i legitimní důvody či vysvětlit časové souvislosti postoupení nebo nabídnout záruky k zajištění případné povinnosti k náhradě nákladů řízení. V tomto směru považovala napadené rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé a tudíž rozporné s judikaturou Ústavního soudu, na kterou odkázala.
11. Závěrem dovolatelka uvedla, že za nejzávažnější pochybení považuje to, že právní posouzení odvolacího soudu se opírá o skutkové závěry učiněné v procesně defektním řízení, v němž žalobkyně nemohla skutkový stav spoluutvářet svými tvrzeními a důkazy. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. Žalovaná ve vyjádření k dovolání odkázala na závěry judikatury týkající se posuzování, zda návrh podle § 107a o. s. ř. není zneužitím procesní úpravy, a uvedla, že odvolací soud věc správně posoudil a své rozhodnutí odůvodnil relevantními okolnostmi tak, jak to vyžaduje judikatura. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, příp. zamítl.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
14. Podle § 238a o. s. ř. dovolání je dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníků (§ 92 odst. 2).
15. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
16. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 238a o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o návrhu na vstup do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a o. s. ř.).
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Dovolání není důvodné.
K posuzování návrhu podle § 107a o. s. ř.
18. Podle § 107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení § 107 odst. 4 platí obdobně (odstavec 3).
19. Podle § 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno.
20. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) na aplikaci ustanovení § 2 o. s. ř. Takový postup je namístě tehdy, jestliže podle toho, co v řízení vyšlo najevo, lze s jistotou prohlásit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod č. 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 46/2012“), dále usnesení ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012, ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2560/2012, ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3399/2015, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 933/2013].
21. Na právní závěry vyslovené v R 46/2012 navázal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1041/2016, v němž dovodil, že k možnosti soudu uzavřít, že návrh žalobce na singulární sukcesi podle § 107a odst. 1 o. s. ř. je zneužitím práva, které má vést k tomu, aby pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení se stala reálně nevymahatelnou, je třeba naplnění dvou předpokladů; jednak musí být zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná, a proto lze očekávat, že jí bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, jednak musí být zřejmé, že nový žalobce (postupník) nebude schopen splnit svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného. Naplnění obou těchto předpokladů nemusí být postaveno zcela najisto; rozhodný je v tomto směru stav v době rozhodování soudu. Jistota o nich nemůže ani být naprostá, protože nelze zcela vyloučit, že během řízení vyjdou najevo skutkové okolnosti, pro které žalobce bude ve sporu úspěšný, případně že osoba, která má do řízení vstoupit na základě návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř., se v budoucnu stane schopnou nést případnou povinnost k náhradě nákladů řízení, bude-li jí uložena. Postačuje proto, je-li v době, kdy soud rozhoduje o návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř., důvodné podezření, že k postoupení (k jinému převodu) pohledávky nebo jiného práva došlo právě proto, aby případný procesní neúspěch strany žalující nevedl k úspěšnému vymožení přisouzené náhrady nákladů řízení. Míru pravděpodobnosti, že podání návrhu na postup podle § 107a odst. 1 o. s. ř., případně postoupení pohledávky na jiný subjekt, který posléze podá žalobu o její splnění, je zneužitím práva výše popsaným způsobem, soud poměřuje s možnou újmou žalovaného na právu na náhradu nákladů řízení.
22. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je též ustálena v názoru, že závěr o možném zneužití návrhu za účelem, aby se strana žalující vyhnula případně uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení, nemůže být jen hypotetický, ale musí být odůvodněn konkrétními okolnostmi, jež vyplývají z obsahu spisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2851/2019). Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje. Rovněž ani nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2163/2018, či ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3126/2013). Výše popsaný postup soudu (odchylující se od běžného postupu výslovně zakotveného v § 107a odst. 2 o. s. ř.) přichází v úvahu pouze v případech zcela zjevného zneužití institutu procesního nástupnictví a jako výjimka z pravidla musí být uplatňován restriktivně. Aby mohl takto postupovat, musí soud rozhodující o procesním nástupnictví návrh na vydání rozhodnutí dle § 107a o. s. ř. bez rozumných pochybností považovat za prostředek ke zneužití procesní úpravy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3887/2013).
23. V projednávané věci se odvolací soud podrobně zabýval jednotlivými kritérii pro posouzení, zda návrh žalobkyně, aby na její místo do řízení vstoupila společnosti Služby účetního s.r.o., nepředstavuje účelové zneužití procesního institutu singulární sukcese. Konkrétně vzal v úvahu, že žalobkyně návrh podala poté, co bylo zřejmé, že žalobkyně bude v řízení neúspěšná (po zamítavém rozhodnutí soudu prvního stupně a po předběžném sdělení právního názoru odvolacího soudu) a poté, co již byla (byť nepravomocně) zavázána k náhradě nákladů řízení ve výši 223 438,60 Kč. Odvolací soud dále vycházel z časové souslednosti změny vlastnické struktury postupníka, jejímž jediným společníkem a současně jednatelem se stala osoba se zaměstnaneckým poměrem u žalobkyně, a to v přímé časové souvislosti s uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky (v řádu několika dnů). Odvolací soud dále v souladu s výše uvedenými judikatorními kritérii zjišťoval, zda lze mít za to, že postupník nebude schopen plnit svoji povinnost k náhradě nákladů řízení, a na základě skutečností známých z veřejně dostupných zdrojů (účetní závěrky a další listiny zveřejňované v obchodním rejstříku) uzavřel, že společnost mající vstoupit na místo žalobkyně nevykazuje žádnou činnost, její aktiva i pasiva jsou 10 000 Kč a výsledek hospodaření je 0. Rovněž poukázal na to, že z žalobkyní předložené smlouvy o postoupení pohledávky není zřejmé, zda měla pro účastníky skutečný hospodářský význam, neboť úplata za postoupení pohledávky byla sjednána samostatnou smlouvou, která soudu nebyla předložena.
24. Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud komplexním způsobem posuzoval všechny okolnosti, které v řízení vyšly najevo a které jsou relevantní pro závěr o tom, zda účelem návrhu podle § 107a o. s. ř. bylo zneužití procesní úpravy, a na základě posouzení výsledného řetězce jednotlivých okolností dospěl k závěru, že návrh žalobkyně podle § 107a o. s. ř. sledoval zneužití procesní úpravy za účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšné žalobkyni nedobytnou, a návrh žalobkyně proto s odkazem na § 2 o. s. ř. zamítl. Jeho závěr je proto v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
K námitce vady řízení
25. Vzhledem k tomu, že dovolání v projednávané věci je podle § 238a o. s. ř. přípustné, přihlížel dovolací soud rovněž k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně dovolatelka namítala, že odvolací soud zatížil řízení vadou, neboť ji před rozhodnutím o jejím návrhu podle § 107a o. s. ř. neseznámil se svojí úvahou o možném zneužití procesního práva a nevyzval ji, aby se vyjádřila či doplnila tvrzení a důkazy.
26. Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že z hlediska ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takovou vadu – vzhledem k níže uvedenému – však v posuzovaném případě jít nemůže.
27. Předně je třeba zdůraznit, že posouzením, zda návrh podle § 107a o. s. ř. není zneužitím procesní úpravy ve smyslu § 2 o. s. ř., se soud zabývá z úřední povinnosti (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 653/2020, či usnesení ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3064/2018), nikoli k námitce či k návrhu protistrany. Účastníci řízení nicméně mají mít možnost se k tomuto návrhu vyjádřit a dle ustálené rozhodovací praxe je vadou řízení, pokud soud rozhodne o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř., aniž protistraně umožnil se k tomuto návrhu vyjádřit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, či ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5030/2016, či ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2668/2017). Ovšem ani ve vztahu k povinnosti soudu vyrozumět protistranu o návrhu podle § 107a o. s. ř. nedovozuje dosavadní judikatura, že by absence vyrozumění představovala kvalifikovanou vadu (tj. vadu mající za následek nesprávné rozhodnutí ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.) bez dalšího ve všech případech, nýbrž pouze tehdy, pokud vadný postup soudu představoval zkrácení procesních práv protistrany (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3604/2022, dále usnesení ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2224/2015, ze dne 7. l1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3050/2017, či ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 26 Cdo 708/2020).
28. Tím spíše pak nelze uzavřít, že by kvalifikovanou vadu mohla představovat skutečnost, že soud nevyzval žalobkyni jakožto předkladatelku návrhu podle § 107a o. s. ř. k vyjádření či k doplnění tvrzení ohledně toho, zda její návrh nepředstavuje zneužití procesní úpravy. Obzvlášť v poměrech nyní projednávané věci, kdy se z obsahu spisu podává, že dovolatelka byla seznámena s tím, že odvolací soud zvažuje, zda návrh nepředstavuje zneužití procesních práv, neboť přípis soudu na č. l. 282 byl doručován zástupcům žalobkyně i žalované na vědomí, že soud zjišťuje majetkové poměry společnosti, která měla vstoupit do řízení na místo žalobkyně. Dovolatelce tak nelze ani přisvědčit v její námitce, že soud komunikoval pouze s postupníkem, zatímco ji opomněl. Žalobkyně následně žádala soud podáním ze dne 7. 8. 2025 (č. l. 284) o prodloužení lhůty k vyjádření. Ačkoli soud na její žádost nereagoval, měla žalobkyně dostatečný časový prostor se vyjádřit, neboť od data její žádosti do vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno dne 4. 9. 2025, uplynul bezmála jeden měsíc. Dovolatelce tak nelze přisvědčit ani v její námitce, že soud vydal v příliš krátké době od její žádosti překvapivé rozhodnutí, neboť z uvedených okolností plyne, že rozhodnutí pro žalobkyni nemohlo být překvapivé a že bylo vydáno s téměř měsíčním odstupem od její žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření.
29. Z výše uvedeného vyplývá, že postup soudu nemohl představovat zkrácení žalobkyně na jejích procesních právech, neboť žalobkyně jako předkladatelka návrhu podle § 107a o. s. ř. věděla, že se soud bude zabývat i tím, zda nejde o zneužití procesní úpravy, a dodatečně nepředložila soudu žádná tvrzení či dokumenty svědčící o tom, že účelem jejího návrhu podle § 107a o. s. ř. není zneužití procesní úpravy.
30. Z výše uvedeného vyplývá, že řízení u odvolacího soudu nebylo zatíženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
V. Závěr
31. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání v souladu s § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
32. Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení v konečném rozhodnutí ve věci (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2026
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu