Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně České dráhy, a. s., se sídlem v Praze, Nábřeží L. Svobody 1222, identifikační číslo osoby 70994226, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, advokátem se sídlem v Praze, Křižovnické nám. 1/193, proti žalované Stadler Deutschland GmbH, se sídlem v Spolkové republice Německo, Berlín, Lessingstrasse 102, reg. č. 74295, zastoupené JUDr. Františkem Honsou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Klimentská 1207/10, o zaplacení částky 71.874.695 Kč s příslušenstvím a příslušenství z částky 196.544 EUR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 70/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2024, č. j. 12 Co 44, 67/2024-1117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 88.765,60 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 11. 2023, č. j. 42 C 70/2015-1016, ve spojení s usnesením ze dne 26. 1. 2024, č. j. 42 C 70/2015-1086, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 71.874.695 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala na žalované úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 196.544 EUR od 3. 2. 2015 do zaplacení (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III, IV a V).
2. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 5. 2024, č. j. 12 Co 44, 67/2024-1117, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III, IV a V (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).
4. V konkrétnosti dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně posoudil otázky:
- a) Zda při posouzení příčin zvýšeného opotřebení a poškozování komponent motorových vozů a existence nároku na slevu z ceny (a její výše) z vad motorových vozů je nutné zohlednit (jsou relevantní) rovněž vnější vlivy, které mohou způsobit poškozování a opotřebení součástek motorových vozů.
b) Zda je dodavatel železničních vozů povinen zjišťovat poměry na trati nad rámec informací sdělených kupujícím (zadavatelem veřejné zakázky) v zadávací dokumentaci a v kupní smlouvě, pokud je dodavateli známo, na jaké trati zamýšlí kupující železniční vozy provozovat.
c) Zda v případě, kdy znalec nedodržel své znalecké zadání (neodpověděl na otázky dle zadání soudu), je soud povinen znalce vyzvat k doplnění jeho posudku, případně nechat posudek přezkoumat jiným znalcem.
d) Zda účastník řízení může předložit důkaz znaleckým posudkem i po koncentraci řízení, pokud prokazovanou skutečnost již dříve tvrdil a její znalecké posouzení navrhoval a/nebo pokud předloženým znaleckým posudkem reaguje na skutečnosti vyplývající z jiného důkazu, který předtím neměl k dispozici, a/nebo předloženým znaleckým posudkem osvědčuje své námitky vůči správnosti jiného znaleckého posudku.
e) Zda se soud dostatečně vypořádá s navrženým a provedeným důkazem konstatováním, že z důkazu vycházel znalec, navíc za situace, kdy ve znaleckém posudku znalce není o provedeném důkazu nic uvedeno a znalec vypověděl, že se důkazem podrobněji nezabýval.
f) Zda může účastník řízení i po koncentraci řízení započíst pohledávku proti nároku uplatněnému jiným účastníkem v soudním řízení specifikováním pohledávky odpovídající nároku, kterého se účastník v řízení domáhá.
6. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
11. Dovolání není přípustné.
12. Dovolací soud předně předesílá, že ve své ustálené rozhodovací praxi k vymezení dovolací námitky zaujal stanovisko, dle kterého uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. Přípustnost dovolání proto nezakládá otázka nesprávné aplikace § 431 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“) [dovolací námitka shora označená písm. a)]. Dovolatelka zde totiž zjevně vychází z teze, že vznik žalobkyní uplatňovaných vad byl (třeba i jen částečně) způsoben vnějšími vlivy, a to v důsledku nevyhovujícího stavu trati či nevhodného provozu motorových vozů.
14. Soudy však rozhodovaly za stavu, kdy soud prvního stupně měl za prokázané, že typové vady uplatněné žalobkyní u žalované jsou vadami konstrukčními a vliv trati nemůže ničeho změnit na skutečnosti, že bylo dodáno vadné zboží, a že vady by se tak dříve či později objevily na všech vozech, a to zcela bez ohledu na stav trati. Polemizuje-li dovolatelka se závěrem odvolacího soudu o tom, že vnější vlivy nejsou pro odpovědnost žalované či výši slevy „právně relevantní“, pak přehlíží, že odvolací soud tento závěr spojil se zjištěním, že tato skutečnost nevyplývá z provedených důkazů a ani ze žádného ze znaleckých posudků předložených soudu a jedná se ze strany žalované pouze o opakovaně uváděnou spekulaci.
15. Dovolatelka svou dovolací argumentací, při níž polemizuje s výsledkem hodnocení důkazů, ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, ale správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Zjištěný skutkový stav však nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky proti skutkovým zjištěním nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
16. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka shora označená písm. b), neboť i v ní dovolatelka vychází z teze o nezpůsobilosti trati k provozu, jež však neodpovídá skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Jestliže dovolatelka uzavírá, že po žalované nelze požadovat, aby si zjišťovala nad rámec informací v zadávací dokumentaci a kupní smlouvě informace o poměrech na trati a těmto následně přizpůsobovala konstrukční řešení motorových vozů, pak tímto závěrem nepředkládá k posouzení otázku, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
17. Obdobně, relevantní právní otázku dovolatelka neformuluje ani odkazem na ustálenou rozhodovací praxi ohledně důkazů předložených po koncentraci řízení [dovolací námitka shora označená písm. d)]. Za situace, kdy soudy měly za prokázané, že vady jsou vadami konstrukčního rázu, totiž soud prvního stupně (stejně jako soud odvolací) hodnotil dovolatelkou předkládané znaleckého posudky, jimiž měl být prokázán stav trati, jako nadbytečné.
18. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací otázka, zda může účastník řízení i po koncentraci řízení započíst pohledávku proti nároku uplatněnému jiným účastníkem v soudním řízení [dovolací námitka shora označená písm. f)]. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se totiž podává, že odvolací soud dovodil, že započtení je neplatné pro neurčitost. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009. Právní závěr odvolacího soudu, že pohledávka žalobkyně nezanikla započtením, neboť žalovaná vůči žalobkyni neučinila úkon započtení, který by byl natolik určitý, aby z něho bylo jednoznačné, jakou pohledávku mínila započítat, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. například rozsudek ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3330/2011, uveřejněný pod číslem 56/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2300/2012).
19. Nadto odvolací soud přejímá též závěr soudu prvního stupně o promlčení, který však dovolatelkou v dovolání zpochybněn není. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi ke způsobilému vymezení dovolacího důvodu uvádí závěr, dle kterého spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
20. Námitky žalované, že odvolací soud měl znalce vyzvat k doplnění znaleckého posudku, případně nechat posudek přezkoumat jiným znalcem, neboť znalec nedodržel soudem uložené znalecké zadání [dovolací námitka shora označená písm. c)], resp. že se soud nedostatečně vypořádal s navrženým a provedeným důkazem [dovolací námitka shora označená písm. e)], nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Dovolatelka těmito námitkami nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo, nýbrž poukazuje na možné vady řízení, k nimž však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterou však není námitka žalované proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).
21. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu