Plný text
23 Cdo 3259/2025-936
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně PPL Memphis s.r.o., se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 342/1, identifikační číslo osoby 24159832, zastoupené JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Zábradlí 205/1, proti žalované QUICKLY CZ s.r.o., se sídlem v Praze 5, Trnkovo náměstí 1112/2, identifikační číslo osoby 18629393, zastoupené JUDr. Zdeňkou Vostrovskou, advokátkou se sídlem ve Škvorci, Lipová 287, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 106/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2025, č. j. 20 Co 222/2025-914, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 008 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně (jako postupník pohledávky Z. Ch. – dále jen „předchůdce žalobkyně“) se po žalované v řízení domáhala zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím jako provize ze smlouvy, jejímž předmětem mělo být zprostředkování prodeje konkrétně specifikovaných pozemků žalované. Tvrdila, že činností předchůdce žalobkyně došlo k uzavření kupní smlouvy mezi žalovanou a obstaraným zájemcem za cenu 23 947 560 Kč.
2. V řízení byla dřívější rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1544/2020. Následně bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 5. 2023, č.j. 21 C 106/2017-534, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2023, č. j. 20 Co 297/2023-562 (dovolání proti němu podané bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1343/2024, a rovněž byla odmítnuta ústavní stížnost žalované ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. I. ÚS 2717/24), a bylo tak pravomocně rozhodnuto o existenci nároku žalobkyně vůči žalované na vydání bezdůvodného obohacení za vykonání souboru činností předchůdcem žalobkyně, jejichž výsledkem bylo přivedení kupce (při neplatné smlouvě o zprostředkování).
3. Obvodní soud pro Prahu 5 poté rozsudkem ze dne 10. 4. 2025, č. j. 21 C 106/2017-889, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 20. 5. 2025, č. j. 21 C 106/2017-896, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 500 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 504 783 Kč a státu ve výši 19 351,80 Kč (určené samostatným usnesením).
4. Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 26 015 Kč (výrok II). 1.
2. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, v němž navrhla jeho změnu, případně jeho zrušení, včetně zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala s odkazem na § 237 občanského soudního řádu v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva a přípustnost dovolání není jiným procesním ustanovením vyloučena“. Uvedla též, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, kterou odvolací soud neřešil, když nepřihlédl ke všem prokázaným skutečnostem, čímž neúplně zjistil skutkový stav věci a na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci, resp. řízení je stiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.“
3. Konkrétně měla žalovaná za to, že odvolací soud (i soud prvního stupně) nezvážil všechny skutkové okolnosti případu a řádně nezdůvodnil konkrétní výši přiznané náhrady za bezdůvodné obohacení. Argumentovala tím, že odvolací soud určil výši náhrady v rozporu se závěry znalců částkou 500 000 Kč odpovídající výši zprostředkovatelské provize, které se podle (neplatné) smlouvy domáhala žalobkyně, aniž by tuto výši odůvodnil a nepřihlédl ani k dalším skutečnostem rozhodným pro stanovení výše náhrady (např. že předchůdce žalobkyně nevyvíjel žádnou zprostředkovatelskou činnost v období jednání žalované s kupujícím, že žalovaná pouze využila kontakt získaný v předchozím období od předchůdce žalobkyně, že prodej byl realizován s jiným předmětem a za jinou cenu, než bylo původně zamýšleno). Rozsudek považovala za „nespravedlivý, v rozporu s dobrými mravy a nepřezkoumatelný“.
4. Žalovaná současně v dovolání navrhla odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí s poukazem na hrozbu závažné újmy při neprodleném výkonu rozhodnutí či exekuce.
5. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí. Měla za to, že odvolací soud postupoval při stanovení výše bezdůvodného obohacení v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle žalobkyně žalovaná neformulovala žádné zákonné důvody přípustnosti dovolání.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
7. Dovolací soud předně posoudil rozsah dovolání žalované s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že žalovaná dovoláním fakticky napadá rozsudek odvolacího soudu pouze v rozsahu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Proti výrokům, jimiž bylo rozhodováno o nákladech řízení dovolání žalované nesměřuje, neboť ve vztahu k nim v dovolání není obsažena žádná argumentace a žalovaná se tak zjevně domáhá zrušení i těchto výroků pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti takovým výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
8. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.1.
2. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
3. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. V dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit (pro každý jednotlivý dovolací důvod), které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. obsahujícího čtyři vzájemně se vylučující kritéria přípustnosti dovolání, které vedle sebe současně nemohou obstát. Z dovolání tedy musí být zřejmé, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se v napadeném rozhodnutí odvolací soud odchýlil při řešení konkrétně vymezené právní otázky, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva (dosud judikaturně neřešená) má být dovolacím soudem vyřešena, která konkrétní (již opakovaně judikaturně řešená) otázka je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována vzájemně rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má nyní při řešení konkrétní právní otázky odklonit (vyřešit ji nyní jinak). Pouhé vymezení dovolacího důvodu nepostačuje. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je totiž odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4716/2017, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). Dovolatel tedy musí v dovolání (pro každý jím uváděný dovolací důvod) vyjádřit i svůj názor na vztah řešení určité právní otázky přijatého odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí k judikatuře dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, a ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014).
4. Těmto požadavkům žalovaná v posuzované věci nedostála. Její dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaná řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V dovolání pouze vyjadřuje nesouhlas s výší náhrady za bezdůvodné obohacení, jak byla určena soudem, aniž by v tomto ohledu formulovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání. Žalovaná v dovolání pouze parafrázovala část obsahu § 237 o. s. ř. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí posuzovaného dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
5. Další obsah dovolání je pak tvořen převážně polemikou se skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudy v řízení. Žalovaná nesprávnost posouzení výše bezdůvodného obohacení odvolacím soudem v dovolání namítá převážně s ohledem na vlastním hodnocení rozsahu činnosti předchůdce žalobkyně, než jaký byl zjištěn v řízení, a na vlastním hodnocení provedených důkazů včetně závěrů znaleckých posudků. Dovolací přezkum je však § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například R 4/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).1.
2. Žalovaná též namítá vady řízení a odvolacímu soudu vytýká nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí pro nedostatečné odůvodnění. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalované o procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Nad rámec výše uvedeného lze uvést, že Nejvyšší soud napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné neshledal, neboť jeho odůvodnění dosahuje takové míry argumentace, která nikterak nekrátila žalovanou v možnosti uplatnění dovolacích důvodů (k tomu srov. například rozsudek 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh obč.). Odvolací soud dostatečně ozřejmil na základě jakých skutkových zjištění a úvah dospěl k závěru o náhradě za bezdůvodné obohacení právě ve výši 500 000 Kč.
3. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady (zčásti též pro nepřípustnost).
4. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
5. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, (jenž je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz), Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který se rozhodnutím o odmítnutí dovolání stal bezpředmětným.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 2. 2026
Mgr. Jiří Němec předseda senátu