Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobkyně VacuClean s.r.o., se sídlem v Praze 4, U Zahrádkářské kolonie 463/20, identifikační číslo osoby 27651444, zastoupené JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 365/43, proti žalované Veolia Energie ČR, a.s., se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, 28. října 3337/7, identifikační číslo osoby 45193410, zastoupené Mgr. Jakubem Vyroubalem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, o zaplacení částky 2 590 580 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 59 C 118/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2024, č. j. 15 Co 106/2024-399, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22 990 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se v řízení původně domáhala, aby bylo žalované uloženo vydat jí stacionární sací zařízení pro čištění výrobních prostor zn. DISAB-TELLA, sestávající z filtračního odlučovače BEATLX-23-SPB25, výr. č. 4782, se sběrnou nádobou a vypouštěcím zařízením, včetně podpůrné konstrukce sací podtlakové jednotky PES.2S.55, výr. č. 4781, a z elektrické ovládací skříně (dále jen „zařízení“), a nebude-li vydání možné, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 2 590 580 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Zařízení žalobkyně původně dodala společnosti NOEN, a.s., identifikační číslo osoby 25601598 (dále jen „zhotovitel“), na základě kupní smlouvy uzavřené dne 18. 10. 2018; zhotovitel je následně složil na staveništi žalované za účelem provedení díla, které realizoval podle smlouvy o dílo č. 1302-0013-A3 uzavřené se žalovanou dne 4. 11. 2013. Po odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy z důvodu neuhrazení kupní ceny zůstalo zařízení na pozemku žalované, která jeho vydání odmítla s tvrzením, že je jeho vlastníkem. Podle žalobkyně však žalovaná k zařízení vlastnické právo nenabyla, neboť kupní cena nebyla zhotovitelem nikdy zaplacena a v kupní smlouvě byla sjednána výhrada vlastnického práva.
2. V části, v níž se žalobkyně domáhala vydání zařízení, byla žaloba pravomocně zamítnuta. Předmětem sporu tak zůstal žalobkyní tvrzený nárok na náhradu škody ve výši 2 590 580 Kč s příslušenstvím.
3. Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 59 C 118/2019-352, zamítl žalobu o zaplacení částky 2 590 580 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).
4. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
5. Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu dovolání. Jeho přípustnost odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení hmotněprávní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a která se týká výkladu § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, konkrétně posouzení dobré víry nabyvatele při převodu vlastnického práva od nevlastníka. V této souvislosti žalobkyně předestřela otázku, zda mohly některé z následujících okolností – jednotlivě či ve vzájemné souvislosti – vzbudit v žalované „sebemenší pochybnosti“ o oprávnění zhotovitele převést vlastnické právo k zařízení:
- a) zhotovitel byl v prodlení s provedením díla delším než tři měsíce, což vedlo ke sjednání náhradního harmonogramu a výzvě k plnění pod hrozbou odstoupení od smlouvy o dílo;
b) ve stavebním deníku zcela chyběl záznam o dodání zařízení, přestože povinnost řádně vést stavební deník vyplývá ze zákona a žalovaná takový záznam mohla oprávněně očekávat;
c) zařízení bylo předáno bez jakýchkoliv dokladů nezbytných k jeho řádné identifikaci, přičemž tyto doklady zhotovitel žalované ani nepředal, ani je nepřipevnil k zařízení.
7. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů a uvedla, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť v něm nespecifikovala otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by záviselo napadené rozhodnutí. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně je jako nedůvodné zamítl.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolací soud se nejdříve zabýval otázkou, zda některá z žalobkyní vyjmenovaných okolností (viz bod 5 odůvodnění výše) mohla u žalované samostatně nebo ve vzájemné souvislosti vzbudit „sebemenší pochybnosti“ o oprávnění zhotovitele převést na ni vlastnické právo k zařízení.
13. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, má-li být přípustnost dovolání založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, musí dovolatel s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018).
14. Nejvyšší soud též ustáleně judikuje, že otázky, pro jejichž řešení může být dovolání přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., musí mít zobecňovací potenciál, tj. musí mít přesah do obecné rozhodovací praxe soudů (jejich formulace musí umožňovat judikaturní řešení). Jinými slovy řečeno právní otázka, ať již otázka hmotného, či procesního práva, nemůže podle dikce § 237 o. s. ř. obstát, půjde-li o kazuistickou otázku, jejíž řešení závisí výhradně na okolnostech konkrétního případu a nelze je zobecnit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016).
15. Shora uvedeným požadavkům žalobkyně nedostála, neboť neformulovala žádnou obecnou (či zobecnitelnou) právní otázku, jež by mohla mít přesah do obecné rozhodovací praxe soudů. Otázka, zda lze za relevantní pro posouzení dobré víry žalované považovat prodlení zhotovitele delší než tři měsíce, absenci záznamu o dodání zařízení ve stavebním deníku, či předání zařízení bez identifikačních dokladů, které nebyly ani přiloženy, ani dodatečně předány, takovou otázkou není, jelikož její zodpovězení se váže výlučně na konkrétní skutkové okolnosti případu. Podle ustálené judikatury totiž při hodnocení dobré víry nabyvatele nelze vycházet izolovaně z jednotlivých skutečností, které by mohly samy o sobě vzbudit určité pochybnosti, ale je třeba vždy zohlednit všechny relevantní okolnosti konkrétního případu v jejich vzájemných souvislostech (srov. předcházející rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3114/2021). Okolnosti, na něž žalobkyně poukazuje, tak nelze bez dalšího považovat za právně významné pro posouzení existence dobré víry, neboť jejich význam může být zřejmý pouze při jejich posouzení v kontextu dalších zjištěných skutečností.
16. Mínila-li žalobkyně zpochybnit závěr odvolacího soudu, že prodlení zhotovitele s plněním smlouvy o dílo nemohlo vzbudit v žalované pochybnosti o jeho oprávnění převést vlastnické právo k zařízení, pak její námitka ve skutečnosti směřuje proti v řízení učiněným skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je však ustálena v závěru, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem a ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, tedy námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Skutkové závěry soudů nižších stupňů nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, jež je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem, jímž je podle platné procesní úpravy pouze nesprávné právní posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, může dovolací soud přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008), což ale není případ projednávané věci.
17. Zamýšlela-li žalobkyně zpochybnit postup odvolacího soudu tvrzením, že nepřikládal význam absenci záznamu o dodání zařízení ve stavebním deníku, ani v takovém případě by nešlo o námitku způsobilou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Žalobkyně totiž ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k této skutečnosti jako k rozhodné pro posouzení existence dobré víry žalované, a fakticky se domáhá, aby skutkový stav byl posouzen jinak, než jak vyplynul z hodnocení důkazů provedeného odvolacím soudem. Z napadeného rozhodnutí však vyplývá, že odvolací soud se s tímto argumentem vypořádal, když uvedl, že stavební deník podle jeho zjištění žádné záznamy o dodávkách zařízení v rozhodné době vůbec neobsahoval. Současně vzal za prokázané, že deník v období od 18. 10. 2018 do 12. 11. 2018 zachycoval pouze údaje o počtu pracovníků jednotlivých subdodavatelů, použitých technologiích, mechanizacích a druhu prováděných prací, zatímco údaje o dodávkách materiálu či zařízení neobsahoval vůbec, a to přesto, že k nim podle zjištění odvolacího soudu v uvedené době nepochybně docházelo. Za této situace tak nemohla samotná absence konkrétního záznamu o dané dodávce objektivně vzbudit pochybnosti žalované (srov. bod 15 odůvodnění napadeného rozsudku). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu však uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. judikaturu citovanou v bodě 15 odůvodnění shora).
18. Obdobně dovolací soud posoudil i námitku týkající se absence identifikačních dokladů k zařízení. Ani zde totiž žalobkyně ve skutečnosti nezpochybňuje právní závěr, nýbrž brojí proti skutkovému závěru odvolacího soudu, který z provedeného dokazování dovodil, že dokumentace měla být, a podle smlouvy o dílo také byla, předávána až v pozdější fázi realizace díla, konkrétně až před komplexním vyzkoušením zařízení. Odvolací soud navíc uzavřel, že i kdyby dokumentace nebyla předána současně se zařízením, nešlo o okolnost, která by objektivně mohla vzbudit pochybnosti žalované o oprávnění zhotovitele s věcí nakládat, neboť smlouva o dílo výslovně počítala s postupným dodáním komponent a dokumentace a s postupným přechodem vlastnického práva (srov. body 22 až 24 odůvodnění napadeného rozsudku). Ani tato skutková zjištění pak nejsou přezkoumatelná v dovolacím řízení, neboť jak již bylo uvedeno výše, pouhá polemika s tím, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
19. Vytýkala-li dále žalobkyně dovolacímu soudu, že nepřihlédl k svědecké výpovědi pana Svobody, pak ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Žalobkyně nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo, nýbrž poukazuje na možnou vadu odvolacího řízení. K vadám řízení však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterou však není námitka žalobkyně proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).
20. Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanou vadou řízení bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).
21. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu