23 Cdo 3590/2024

Plný text

23 Cdo 3590/2024-722

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně I. J., zastoupené Mgr. Ing. Vítězslavem Paděrou, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sv. Anežky České 32, proti žalovaným 1) L. O. a 2) J. O., oběma zastoupeným JUDr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dušní 907/10, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 15 C 216/2022, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 9. 2024, č. j. 27 Co 105/2024-656, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 9. 2024, č. j. 27 Co 105/2024-656, v celém rozsahu, jakož i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 11. 2023, č. j. 15 C 216/2022-561, ve výrocích pod body II a III, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.

Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se v řízení žalobou domáhala, aby soud určil, že kupní smlouva, kterou jako kupující uzavřela dne 28. 3. 2017 se žalovanými jako prodávajícími, je platná a účinná; následně se eventuálním petitem domáhala též určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba XY, č.p. XY, rod. dům a pozemku parc. č. XY, orná půda, to vše zapsané na LV č. XY, v obci XY, kat. území XY, u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětné nemovitosti“). Tvrdila, že v kupní smlouvě ze dne 28. 3. 2017 týkající se předmětných nemovitostí se zavázala uhradit kupní cenu ve splátkách tam uvedených (poslední do 28. 2. 2022) na účet prodávajících vedený u Sberbank CZ, a.s. Podle žalobkyně plnění poslední splátky na specifikovaný účet žalovaných nebylo k 28. 2. 2022 možné, a proto žalobkyně přistoupila k její úhradě prostřednictvím poštovní poukázky, kterou dne 29. 3. 2022 odeslala žalovaným (později ji složila do soudní úschovy). Žalovaní poslední splátku nepřevzali a dopisem ze dne 29. 3. 2022 z důvodu jejího neuhrazení odstoupili od kupní smlouvy (podle žalobkyně neplatně pro rozpor s dobrými mravy).

2. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 28. 11. 2023, č. j. 15 C 216/2022-561, zamítl žalobu na určení, že ke dni vyhlášení rozsudku je platná a účinná kupní smlouva datovaná 28. 3. 2017 mezi žalovanými jako prodávajícími a žalobkyní jako kupující (výrok pod bodem I), určil, že žalobkyně je vlastnicí tam specifikovaných předmětných nemovitostí (výrok pod bodem II) a rozhodl, že žalobkyni se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok pod bodem III).

3. Soud prvního stupně vyšel zejména z těchto skutkových zjištění:

- Žalovaní získali předmětné nemovitosti od obce XY na základě kupní smlouvy ze dne 31. 1. 2007. Smlouvou o smlouvě budoucí ze dne 18. 6. 2008 žalovaní jako budoucí prodávající sjednali s žalobkyní a jejím manželem jako budoucími kupujícími uzavření kupní smlouvy týkající se předmětných nemovitostí nejpozději do 1. 12. 2022 za kupní cenu ve výši 4 000 000 Kč, která měla být uhrazena ve splátkách.

- Kupní smlouvou ze dne 28. 3. 2017 se žalovaní zavázali převést předmětné nemovitosti žalobkyni za kupní cenu ve výši 4 473 000 Kč, která měla být uhrazena ve splátkách tak, že 3 100 000 Kč bylo zaplaceno ještě před uzavřením kupní smlouvy, 600 000 Kč mělo být zaplaceno nejpozději do 30. 3. 2017 a částku 773 000 Kč navýšenou o úrok ve výši průměrné roční míry inflace zjištěné Českým statistickým úřadem za období předcházejícího kalendářního roku se zavázala žalobkyně splatit v pěti splátkách po 154 600 Kč (plus inflační navýšení) splatných do 31. 12. 2018, 31. 12. 2019, 31. 12. 2020, 31. 12. 2021 a 28. 2. 2022 na konkrétně specifikovaný účet prodávajících vedený u Sberbank CZ, a.s. Zjištění nárůstu kupní ceny měla žalobkyně zaslat žalovaným vždy nejpozději do 1. 12. v letech 2018, 2019, 2020 a 2021 a do 31. 1. 2022 u poslední splátky, u které však bylo v kupní smlouvě v závorce za správným údajem „31. 1. 2022“ chybně uvedeno i „1. 12. 2022“. V kupní smlouvě si strany sjednaly též právo prodávajících odstoupit od smlouvy v případě prodlení kupující se zaplacením jakékoliv splátky kupní ceny. V případě prodlení kupující se zaplacením vzniklo prodávajícím i právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 200 000 Kč. V kupní smlouvě strany deklarovaly, že kupující již předmětné nemovitosti užívá se svou rodinou a pro případ řádného hrazení splátek kupní ceny a hrazení nákladů spojených s bydlením bylo dohodnuto, že kupující není povinna hradit prodávajícím nájemné.

- Podle smlouvy o advokátní úschově ze dne 28. 3. 2017, jejímž předmětem bylo jedno vyhotovení originálu kupní smlouvy a návrhu na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy ze dne 28. 3. 2017, měla schovatelka Mgr. Radka Vodičková vydat listiny z advokátní úschovy po zaplacení zbývající části kupní ceny ve výši 1 373 000 Kč (včetně jejího navýšení o inflační index), nejdříve však 1. 3. 2022. V případě, že by některá ze smluvních stran od kupní smlouvy odstoupila, byla schovatelka povinna vydat originál kupní smlouvy a návrh na vklad do katastru nemovitostí do 10 dnů odstoupivší straně po doložení, že odstoupení bylo doručeno druhé smluvní straně.

- Jednotlivé splátky navýšené o inflační index, vyjma splátky poslední, byly uhrazeny žalobkyní včas. Žalovaný 1) zaslal žalobkyni dne 23. 3. 2022 e-mail s upomínkou za nezaplacené vodné a dotazoval se, proč žalobkyně nezaplatila poslední splátku kupní ceny včetně inflačního navýšení. Žalobkyně reagovala e-mailem ze dne 28. 3. 2022, kterým se omluvila za zpoždění s odpovědí a uvedla, že úhradu za vodu již zaplatila. Měla za to, že poslední splátka kupní ceny za dům se měla hradit stejně jako předchozí splátky až v prosinci, smlouvu měla u právníka. Požádala proto o posečkání do následujícího dne, kdy se e-mailem v dopoledních hodinách dotazovala na číslo účtu, na který má zaslat poslední splátku kupní ceny se sdělením, že na účet u Sberbank CZ, a.s., jí platbu nešlo poslat (uvedená banka byla od 28. 2. 2022 z důvodu geopolitické situace omezena ve své činnosti). Žalobkyně následně dne 29. 3. 2022, odeslala žalované 2) poštovní poukázkou částku 160 500 Kč (odpovídající částce poslední splátky včetně dohodnutého inflačního navýšení), kterou si žalovaná 2) nepřevzala, proto ji žalobkyně složila do soudní úschovy Obvodního soudu pro Prahu 5 (usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 7. 2022, č.j. 59 Sd 23/2022-24).

- Žalovaní odstoupili od kupní smlouvy z důvodu, že žalobkyně do 28. 2. 2022 neuhradila poslední splátku kupní ceny, dopisem ze dne 29. 3. 2022, který žalobkyni odeslali dne 30. 3. 2022. Žalobkyně převzala dopis s odstoupením od smlouvy jí adresovaný dne 9. 4. 2022.

4. Po právní stránce soud prvního stupně dovodil existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí (eventuální petit), s odkazem na skutečnost, že se žalobkyně v jiném soudním řízení brání žalobě o vyklizení předmětných nemovitostí opřené o tvrzení žalovaných o odstoupení od kupní smlouvy, o jejich vlastnictví k předmětným nemovitostem a o užívání předmětných nemovitostí žalobkyní bez právního důvodu. Naopak podle soudu prvního stupně nebyl dán naléhavý právní zájem na určení, že kupní smlouva je platná a účinná (primární petit), neboť tato otázka má ve vztahu k existenci práva nebo právního poměru povahu předběžné otázky. Nepochyboval o tom, že žalobkyně měla poslední splátku kupní ceny včetně inflačního navýšení zaplatit do 28. 2. 2022 a že minimálně do 29. 3. 2022 byla se zaplacením v prodlení. Současně však konstatoval, že žalobkyně zaslala poslední splátku kupní ceny žalovaným dne 29. 3. 2022 poštovní poukázkou v situaci, kdy na účet žalovaných uvedený ve smlouvě již nebylo možné plnit. Nepřevzali-li za takového stavu žalovaní plnění zaslané poštovní poukázkou, šlo podle soudu prvního stupně o zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany [§ 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)]. Žalobkyně měla vůli plnit, ale k řádnému plnění nedošlo v důsledku nesoučinnosti žalovaných. Ačkoliv žalovaní odstoupili od smlouvy v souladu s obsahem kupní smlouvy, v níž tato možnost byla pro případ prodlení se zaplacením jakékoliv splátky kupní ceny sjednána, výkon tohoto práva byl podle soudu prvního stupně v rozporu s dobrými mravy, protože odstoupení od smlouvy bylo v hrubém nepoměru mezi zájmy stran. Sjednanou kupní cenu ve výši 4 473 000 Kč s navýšením o inflaci u sjednaných splátek žalobkyně vyjma poslední splátky zaplatila a v prodlení byla jen s nepatrnou částí celkového plnění po nedlouhou dobu. Žalovaní mohli své právo vykonat šetrnějším způsobem a požadovat úrok z prodlení nebo sjednanou smluvní pokutu ve výši 200 000 Kč. Soud prvního stupně rovněž nepřisvědčil námitce žalovaných, že žalobkyně byla již v minulosti (v době před uzavřením kupní smlouvy) v prodlení s platbami, neboť poukázal na to, že bylo na žalovaných, aby špatnou platební morálku žalobkyně zhodnotili a podle toho se v souladu se zásadou autonomie vůle rozhodli, zda s ní kupní smlouvu uzavřou či nikoliv. Soud prvního stupně proto uzavřel, že na kupní smlouvu je třeba hledět jako na platnou, nedotčenou odstoupením od smlouvy. Žalobkyně zaplatila sjednanou kupní cenu a za normálního běhu věcí by se stala „obligačním vlastníkem“ předmětných nemovitostí, zatímco v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci stále zapsáni žalovaní, proto určil vlastnictví žalobkyně k předmětným nemovitostem.

5. K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II a III (výrok I), a uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10 164 Kč (výrok II).

6. Podle odvolacího soudu provedl soud prvního stupně veškeré nezbytné důkazy, z nichž učinil správná a odpovídající skutková zjištění, která promítl do správného závěru o skutkovém stavu, z nějž odvolací soud vycházel. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o naléhavém právním zájmu žalobkyně na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, jsou-li žalovaní zapsání jako vlastníci v katastru nemovitostí. Odkázal na § 985 o. z., podle kterého se může osoba, jejíž věcné právo bylo dotčeno nesouladem mezi zapsaným a skutečným právním stavem, domáhat odstranění tohoto nesouladu a uvedl, že tak je tomu i v situaci, kdy žalobkyně nikdy nebyla jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí zapsána, protože soudní rozhodnutí o určení vlastnického práva k nemovité věci je podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4881/2015, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). Podle odvolacího soudu došlo v projednávané věci odstoupením žalovaných od kupní smlouvy pro zpoždění žalobkyně se zaplacením poslední splátky kupní ceny k nepřiměřené tvrdosti. Poukázal na to, že ačkoliv žalobkyně zapomněla poslední splátku včas do 28. 2. 2022 uhradit, ještě předtím, než žalovaní odeslali dne 30. 3. 2022 odstoupení od kupní smlouvy, se jich žalobkyně doptávala, kam má s ohledem na problémy banky Sberbank CZ, a.s., poslední splátku zaslat, na což však žalovaní nereagovali, a proto žalobkyně ještě dne 29. 3. 2022, tj. před odstoupením žalovaných od kupní smlouvy, odeslala poslední splátku kupní ceny navýšenou o inflační koeficient poštovní složenkou. V této situaci, kdy došlo k nepatrnému zpoždění se zaplacením poslední dílčí splátky kupní ceny, byl krajský soud ve shodě se soudem prvního stupně přesvědčen, že odstoupení od kupní smlouvy, byť pro takový případ bylo v kupní smlouvě sjednáno, je v rozporu s dobrými mravy, a tudíž neplatné. K námitce prodlení žalobkyně se splátkami na základě předchozí smlouvy o smlouvě budoucí odvolací soud uvedl, že právě tato skutečnost vyústila v navýšení kupní ceny v kupní smlouvě na částku 4 473 000 Kč s dalším inflačním navýšením oproti ceně 4 000 000 Kč předpokládané ve smlouvě o smlouvě budoucí. I skutečnost, že žalobkyně s rodinou dlouhodobě předmětné nemovitosti užívá, aniž žalovaným (podle dohody) platí nájemné, svědčilo spíše pro zachování statusu quo, tj. bydlení žalobkyně a její rodiny v domě, kde dlouhodobě žijí a o který by měli přijít v důsledku odstoupení žalovaných od kupní smlouvy pro krátkodobé prodlení s poslední dílčí splátkou kupní ceny. Odvolací soud souhlasil i s tím, že žalobkyně by se po doplacení poslední splátky kupní ceny, která je složena v soudní úschově, stala za normálního běhu věcí vlastníkem předmětných nemovitostí, když návrh na vklad práva do katastru nemovitostí a všemi účastníky podepsaná kupní smlouva by jí na základě smlouvy o advokátní úschově byly vydány, což v současné době již není možné, neboť tyto listiny byly vydány žalovaným.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Žalovaní napadli rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I (podle obsahu dovolání jen v té jeho části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé) včasným dovoláním a navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně (ve výrocích pod body II a III) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dovolání rovněž navrhli odklad právní moci napadeného rozsudku (o tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2025, č. j. 23 Cdo 3590/2024-703).

8. Žalovaní v dovolání namítají nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí z části na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a z části na řešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně tvrdí odklon závěrů odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (v dovolání konkrétně specifikované) při řešení těchto otázek (námitek):

1) Určení vlastnictví k předmětným nemovitostem (fakticky) konstitutivním rozhodnutím soudu bez opory v hmotném právu, byť rozsudek o určení, že existuje určitý právní vztah nebo právo, je pouze rozhodnutím deklaratorním. Vyjadřují přesvědčení, že ani z § 985 o. z. nelze dovodit oprávnění soudu k určení vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem, které ji nesvědčilo, nebyl-li nikdy na základě kupní smlouvy povolen vklad jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí.

2) Účinků samotné kupní smlouvy o převodu nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí. Argumentují tím, že kupní smlouva o převodu nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí má jen účinky obligační (nikoliv věcně právní), neboť pouze zavazuje zcizitele, aby vlastnictví k nemovité věci převedl na nabyvatele dalším úkonem, tj. zápisem do katastru nemovitostí, který je podle § 1105 o. z. právně uznávaným způsobem převodu vlastnictví.

3) Povinnosti žalobce v žalobě na určení práva alespoň obecně tvrdit a označit důkazy k prokázání svého tvrzení, že mu právo, o jehož určení v návrhu jde, svědčí a že existuje. Mají za to, že žalobkyni nesvědčil naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva, neboť ji nesvědčil žádný hmotněprávní důvod nabytí vlastnického práva.

4) Nemožnosti připustit změnu (resp. rozšíření) žaloby o návrh in eventum k návrhu, který je předběžnou otázkou k návrhu na určení vlastnictví. Domnívají se, že se žalobkyně rozšířením žaloby o eventuální petit jen pokoušela zhojit nevhodně zvolený žalobní nárok a zajistit si procesní úspěch ve věci, což s ohledem na individuální okolnosti věci považují za zneužití práva.

5) Posouzení neplatnosti smluvně sjednaného práva odstoupit od smlouvy pro případný rozpor jeho výkonu s dobrými mravy až jako možnost ultima ratio a nezbytnosti zohlednit veškeré individuální okolnosti případu při tomto posouzení. Pochybení soudů obou stupňů při tomto posouzení spatřují též v tom, že soudy svůj postup řádně nezdůvodnily. V rámci uvedené argumentace pak žalovaní specifikují několik dílčích otázek (týkajících se jednotlivých aspektů jednání účastníků), z nichž část považují za dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu:

- Zda snaha dlužníka uhradit dluh může být právně relevantním důvodem ve vztahu k posouzení jednání věřitele v rozporu s dobrými mravy, tj. odstoupení věřitele od smluvního závazku pro prodlení dlužníka s plněním jeho dluhu, pokud dlužník tuto snahu vyvine až po více jak měsíci po splatnosti dluhu.

- Zda lze posuzovat rozpor jednání žalovaných (odstoupení od smlouvy) s dobrými mravy ve vztahu ke krokům žalobkyně (uhrazení dluhu poštovní poukázkou), mohlo-li se plnění žalobkyně dostat do sféry žalovaných až po učinění odstoupení od smlouvy.

- Zda lze považovat za nepatrnou délku prodlení s úhradou roční splátky přesahující jeden měsíc, resp. zda takto dlouhá mlčky poskytnutá lhůta k dodatečnému plnění dluhu je přiměřená pro právo věřitele od smlouvy odstoupit.

- Zda lze považovat za zneužití práva odstoupení od kupní smlouvy, jejímž obsahem bylo ujednání stran o právu odstoupit od smlouvy pro nezaplacení jakékoliv splátky, při nezaplacení jedné splátky kupní ceny.

- Zda nerovnoměrné rozložení splátek kupní ceny, kdy větší část kupní ceny je uhrazena na začátku splátkového kalendáře, může být právně relevantním důvodem ve vztahu k posouzení jednání v rozporu s dobrými mravy, a to odstoupení věřitele od smluvního závazku pro prodlení dlužníka s plněním poslední splátky jeho dluhu v jakékoliv výši oproti původnímu plnění, byť bylo právo odstoupit od smlouvy výslovně účastníky sjednáno.

- Zda rozdílnost nižší nákupní a vyšší prodejní ceny za nemovitosti za situace, kdy dlužník od počátku nemovitosti bezplatně užívá a věřitel do nemovitostí investoval další značné prostředky, může být právně relevantním důvodem ve vztahu k posouzení jednání v rozporu s dobrými mravy, a to odstoupení věřitele od smluvního závazku pro prodlení dlužníka s plněním jeho dluhu.

- Zda bezplatné užívání kupovaných nemovitostí dlužníkem může být právně relevantním důvodem ve vztahu k posouzení jednání v rozporu s dobrými mravy, a to odstoupení věřitele od smluvního závazku pro prodlení dlužníka s plněním poslední splátky jeho dluhu.

- Zda možnost volby práva na odstoupení od smluvního závazku vyplývajícího ze smluvního ujednání z více možných sankčních prostředků postavených na roveň může být právně relevantním důvodem ve vztahu k posouzení jednání v rozporu s dobrými mravy, a to odstoupení věřitele od smluvního závazku pro prodlení dlužníka s plněním jeho poslední splátky dluhu.

- Zda lze při posouzení otázky dobrých mravů nevzít v potaz předchozí porušení povinností ze strany dlužníka, a posuzovat porušení dobrých mravů fakticky izolovaně z pohledu dlužníka a opomíjet právně významné okolnosti ve vztahu k věřitelům.

6) Odmítnutí provést relevantní důkazy předložené žalovanými. Tvrdí, že soud prvního stupně neprovedl jimi navrhované důkazy týkající se předchozí negativní zkušenosti s platební morálkou žalobkyně a obav o solventnost její rodiny, v čemž i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu spatřují pochybení spočívající v tzv. opomenutých důkazech.

7) Rozdílnosti skutkových zjištění odvolacího soudu oproti zjištění, z nichž vycházel soud prvního stupně, aniž by odvolací soud zopakoval relevantní důkazy. Odvolací soud podle nich oproti soudu prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaní neposkytli součinnost žalobkyni ještě před odstoupením od smlouvy.

8) Neodůvodnění rozhodnutí ohledně nabytí vlastnického práva žalobkyní náležitým způsobem.

9. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost, případně jeho zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaní podle ní nepředložili dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání. V otázce naléhavého právního zájmu se podle žalobkyně odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K otázce posouzení dobrých mravů žalobkyně odkázala na skutková zjištění soudu a na to, že nemohla být v prodlení při prodlení žalovaných s poskytnutím součinnosti. Nadto podle ní žalovanými předložené otázky nejsou otázkami právními, ale pouze zpochybňováním skutkových zjištění soudů nižších stupňů.

III. Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]. – dále jen „o. s. ř.“.

11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Přípustnost dovolání nezaloží třetí otázka týkající se posouzení naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení vlastnického práva, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2439/2002, a ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2187/2013), shledal-li naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení v tom, že v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci předmětných nemovitostí zapsáni žalovaní a žalobkyně v průběhu řízení ve vztahu k eventuálnímu petitu tvrdila (oproti původním žalobním tvrzením ve vztahu k primárnímu petitu, v nichž uváděla, že nemůže žalovat na určení vlastnického práva, neboť nedošlo k realizaci vkladu jejího vlastnického práva do katastru – srov. č. l. 5 verte spisu), že je „skutečným vlastníkem“ již na základě uzavřené kupní smlouvy a že bez určení vlastnictví, by její vlastnické právo nemohlo být zapsáno v katastru nemovitostí (srov. č. l. 154 verte, č. l. 584 verte a č. l. 591 spisu). Namítají-li žalovaní v dovolání absenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení vlastnického práva s tvrzením, že žalobkyni nesvědčil žádný hmotněprávní důvod nabytí vlastnického práva, přehlíží, že otázka, zda žalobkyni skutečně svědčilo vlastnické právo, již byla otázkou důvodnosti žaloby, kterou je nutné odlišovat od otázky existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3050/2020, a rozhodnutí v něm citovaná).

13. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení první a druhé otázky, jež spolu úzce souvisí, tj. otázky posouzení účinků kupní smlouvy týkající se nemovité věci zapisované do katastru nemovitostí (kdy vzniká vlastnické právo kupujícího, jehož existence může být určena soudním rozhodnutím) a otázky, zda lze na základě žaloby o určení vlastnického práva vydat konstitutivní rozhodnutí, neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

14. Dovolání je důvodné.

15. Podle § 2079 odst. 1 o. z. kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu.

16. Podle § 1105 o. z. převede-li se vlastnické právo k nemovité věci zapsané ve veřejném seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu.

17. Podle § 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (dále jen „katastrální zákon“) katastr nemovitostí je veřejný seznam, který obsahuje soubor údajů o nemovitých věcech vymezených tímto zákonem zahrnující jejich soupis, popis, jejich geometrické a polohové určení a zápis práv k těmto nemovitostem.

18. Podle § 6 katastrálního zákona zápisy týkající se práv se do katastru provádějí vkladem, záznamem nebo poznámkou. Vklad je zápis do katastru, kterým se zapisují věcná práva, práva ujednaná jako věcná práva, nájem a pacht.

19. Podle § 10 katastrálního zákona právní účinky zápisu nastávají k okamžiku, kdy návrh na zápis došel příslušnému katastrálnímu úřadu.

20. Podle § 12 katastrálního zákona vklad lze provést na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení.

21. Judikatura Nejvyššího soudu vychází ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 ze závěru, že smluvní převod vlastnictví je ve smyslu § 133 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) dvoufázový; rozlišuje se právní důvod (titulus adquirendi) a právní způsob nabytí vlastnického práva (modus adquirendi). Kupní smlouva směřující k převodu vlastnického práva je právním důvodem jeho převodu, aniž by sama o sobě převod způsobila. Převádí-li se smlouvou vlastnické právo k nemovitosti, je právním způsobem nabytí vlastnictví předmětu převodu vklad (intabulace) vlastnického práva do katastru nemovitostí (§ 133 odst. 2 obč. zák.). Vlastnické právo přechází na základě pravomocného rozhodnutí o povolení vkladu vydaného příslušným orgánem v řízení o povolení vkladu, který se zahajuje na návrh účastníků (srov. § 2 odst. 3, § 3, § 4 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Kupní smlouva má tedy pouze účinek obligační, neboť zavazuje zcizitele k tomu, aby vlastnictví věci na nabyvatele dalším úkonem, který je právně uznávaným způsobem převodu vlastnictví, převedl (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 848/97, uveřejněný pod číslem 17/2000 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 33 Odo 538/2001, nebo ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5679/2015). V rozsudku ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1876/2001, pak Nejvyšší soud (při posouzení otázky existence naléhavého právního zájmu na určení, „že kupní smlouva o převodu vlastnického práva k nemovitostem … je platná a mezi stranami vznikl závazkový vztah“) uvedl, že v situaci, kdy ještě nedošlo k převodu vlastnictví na základě kupní smlouvy protože katastrální úřad nerozhodl o povolení vkladu, se žalobce dovolávající se platnosti sporné smlouvy a mající zájem na tom, aby byl zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí, nemohl úspěšně domáhat určení, že je jejich vlastníkem, protože mu v tom bránilo ustanovení § 133 odst. 2 obč. zák.

22. Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4097/2019, vyložil, že výše uvedené závěry lze vztáhnout i na právní vztahy vzniklé za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů.

23. Podle procesní nauky se deklaratorní rozhodnutí o sporném hmotněprávním vztahu toliko závazně vyslovuje, aniž ho mění. Deklaratorní rozhodnutí tedy zůstávají svou povahou nutně skutečností pouze procesní, vytvářející vztahy procesní, založené závazným výrokem soudu o hmotných subjektivních právech, které trvaly již před vydáním rozhodnutí. Deklaratorní rozsudek proto nemá vliv na existenci (vznik či zánik) hmotněprávních vztahů mezi účastníky řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1121/96, a ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1840/2021, uveřejněný pod č. 78/2023 Sb. rozh. obč.). Naproti tomu konstitutivní rozhodnutí je přímo důvodem vzniku, změny nebo zániku hmotněprávních vztahů. Konstitutivní rozhodnutí tedy nedeklaruje již existující práva a povinnosti, ale zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků tak, že zakládá, mění nebo ruší subjektivní práva a povinnosti. K takovému zásahu je však třeba výslovného ustanovení zákona; analogická aplikace zákonných ustanovení zde není možná, ostatně v případě vlastnického práva by takový postup byl v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. V jiných případech, než které jsou upraveny zákonem, tedy není vydání konstitutivního rozhodnutí možné, a to ani za předpokladu, že by se z okolností případu vydání konstitutivního rozhodnutí jevilo nutným východiskem k jeho řešení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 992/2011, ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5237/2017, a ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2430/2019; z odborné literatury viz např. Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. 5. vydání. Praha: Linde, 2008, s. 229, 230).

24. Rozsudek o určení (ve smyslu § 80 o. s. ř.), že zde existuje určitý právní vztah nebo právo (tedy i právo vlastnické) lze s přihlédnutím k výše uvedenému pokládat za rozhodnutí deklaratorní. Hmotné subjektivní právo, jehož existence by byla takovým rozsudkem deklarována, tu proto musí existovat již v době vydání rozsudku (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. 26 Cdo 2241/2024, a ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3589/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4779/2009). Nejvyšší soud též již vysvětlil, že nedošlo-li dosud na základě smlouvy o převodu nemovitosti ke vkladu vlastnického práva nabyvatele do katastru nemovitostí, nemůže se nabyvatel vůči převodci úspěšně domáhat, aby bylo určeno, že vlastníkem převáděné nemovitosti je nabyvatel (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1876/2001, nebo ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008).

25. V nyní projednávané věci odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo vyhověno petitu na určení vlastnictví žalobkyně k předmětným nemovitostem, ačkoliv odvolací soud sám vycházel z toho, že „žalobkyně nikdy nebyla jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí zapsána“ (srov. odstavci 22 in fine odůvodnění napadeného rozhodnutí) a že „žalobkyně by se po doplacení poslední splátky kupní ceny, která je složena v soudní úschově Obvodního soudu pro Prahu 5, stala za normálního běhu věcí vlastníkem předmětných nemovitostí, když návrh na vklad práva do katastru nemovitostí a všemi účastníky podepsaná kupní smlouva by jí na základě smlouvy o advokátní úschově byly vydány, což v současné době není možné, neboť tyto listiny již byly vydány žalovaným“ (srov. odstavec 26 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Nebyla-li tedy podle zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, žalobkyně na základě uzavřené kupní smlouvy nikdy zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí, nemohlo na ni v souladu se shora citovanou judikaturou z tohoto titulu (existence jiného titulu v řízení nebyla zjišťována) dosud přejít vlastnické právo, tj. nebyl naplněn právní způsob nabytí vlastnického práva (modus adquirendi) při jeho převodu podle § 1105 o. z. Jinak řečeno pouhá skutečnost, že byla uzavřena kupní smlouva a že od této smlouvy nebylo žalovanými platně odstoupeno, sama o sobě nevede k závěru o věcně právních účincích této smlouvy a o existenci vlastnického práva žalobkyně. Uzavřená kupní smlouva, na jejímž podkladě dosud nebyl proveden vklad na katastr nemovitostí, má dosud pouze účinky obligační.

26. Odvolací soud se nesprávně spokojil s úvahou, že žalobkyně by se „za normálního běhu věcí“ stala vlastníkem, aniž proběhlo katastrální řízení o povolení vkladu. Takový postup není možný, neboť soud nemůže v této situaci nahradit konstitutivní účinky vkladu do katastru nemovitostí. Konstitutivně založit subjektivní práva účastníků může soud jen v zákonem taxativně vyjmenovaných případech (např. při vypořádání společného jmění manželů, spoluvlastnictví apod.), nikoli však v situaci, kdy zákon výslovně stanoví, že při převodu vzniká vlastnické právo k nemovitosti až zápisem do katastru (§ 1105 o. z.). Určil-li tedy odvolací soud (pouze na základě argumentace, že při zaplacení poslední splátky by se žalobkyně za normálního běhu věcí stala vlastníkem předmětných nemovitostí), že žalobkyně je vlastníkem předmětných nemovitostí podle uzavřené kupní smlouvy, aniž by však toto její věcné právo dosud existovalo, postupoval v rozporu s výše citovanými judikaturními závěry, neboť fakticky konstitutivně rozhodl o existenci vlastnického práva žalobkyně, což však zákon v daném případě nepřipouští. Právní posouzení odvolacího soudu tedy není správné.

27. K argumentaci odvolacího soudu odkazující na § 985 o. z. lze uvést, že odvolací soud patrně přehlédl, že i dikce tohoto ustanovení předpokládá existenci věcného (zde vlastnického) práva dotčené osoby, které je v nesouladu se stavem zapsaným ve veřejném seznamu [k aplikaci § 985 o. z. srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017, uveřejněný pod číslem 1/2019 Sb. rozh. obč., ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 21 Cdo 575/2023; z komentářové literatury srov. Vrzalová, L. § 985 (Odstranění nesouladu). In: Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 62, marg. č. 26.]. Odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4881/2015, nebyl případný, neboť v tam posuzované věci šlo o originární způsob nabytí vlastnického práva výstavbou nemovitosti (nikoliv o převod vlastnického práva jako v nyní projednávané věci). Na situaci, která nastala v nyní projednávané věci, v níž žalobkyni dosud nikdy nesvědčilo vlastnické právo k předmětným nemovitostem, ustanovení § 985 o. z. nedopadá.

28. S ohledem na výše uvedené se dovolací soud pro nadbytečnost již nezabýval pátou otázkou (včetně jednotlivých dílčích otázek) týkající se posouzení neplatnosti odstoupení od kupní smlouvy žalovanými pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 o. z. Ani v případě, kdyby dovolání bylo pro tuto otázku shledáno přípustným a důvodným, na výsledek dovolacího řízení a závěr o nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem by to nemělo žádný vliv.

29. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však existenci takových vad řízení nezjistil.

30. Prostřednictvím čtvrté otázky žalovaní fakticky v dovolání uplatnili námitku vady řízení spočívající podle nich v nesprávném připuštění změny žaloby (rozšíření o eventuální petit na určení vlastnického práva). Takovou vadou řízení však řízení netrpí, neboť prostřednictvím navrhované změny žaloby, resp. rozšíření žaloby o eventuální žalobní petit, se žalovaná nedomáhala určujícího výroku, k němuž by nemohla být využita dosavadní skutková zjištění či již provedené důkazy. Účelem navrhované změny žaloby nebylo zmaření dosavadních výsledků řízení a o případ žalovanými tvrzeného zneužití práva proto nešlo.

31. V řízení nedošlo ani k vadě spočívající v existenci tzv. opomenutých důkazů, kterou žalovaní namítali v rámci šesté otázky. Podle judikatury Ústavního soudu, na kterou žalovaní v dovolání odkazovali (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2736/19, a ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 1318/23) rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, musí však o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl, resp. proč je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. V nyní projednávané věci přitom soud prvního stupně žalovanými navrhované (v dovolání označené) důkazy nejenže provedl, ale rovněž ve svém rozhodnutí v souladu s citovanými nálezy Ústavního soudu vyložil, z jakých důvodů navržené důkazy nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění (skutkový stav potřebný pro rozhodnutí byl podle něj dostatečně zjištěn jinými důkazy a tyto důkazy nebyly pro dané rozhodnutí relevantní). Soud prvního stupně tedy postupoval v souladu s citovanou judikaturou Ústavního soudu, a namítanou vadou řízení nezatížil ani odvolací soud, aproboval-li tento postup soudu prvního stupně.

32. Nelze přisvědčit ani námitce žalovaných (uplatněné v rámci sedmé otázky), že odvolací soud dospěl k rozdílným skutkovým závěrům o neposkytnutí součinnosti žalovanými než soud prvního stupně, aniž zopakoval dokazování. V prvé řadě žalovaní zakládají svou námitku na vlastním skutkovém závěru, že e-mail žalobkyně ze dne 29. 3. 2022 četli až dne 31. 3. 2022, a tudíž se nemohli seznámit s její výzvou o součinnost ke sdělení čísla účtu dříve, než odeslali odstoupení od smlouvy. Takový skutkový závěr odvolací soud, ani soud prvního stupně, neučinil. Odvolací soud vyšel pouze ze skutkového zjištění (které nebylo odlišné od skutkových zjištění soudu prvního stupně), že žalovaní na e-mail žalobkyně nijak nereagovali. Nadto žalovaní přehlíží, že závěr o neposkytnutí součinnosti potřebné ke splnění dluhu, je závěrem právním, nikoliv skutkovým.

33. Nejvyšší soud neshledal důvodnou ani námitku vady řízení (uplatněnou v rámci páté a osmé otázky), jež měla podle žalovaných spočívat v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, tj. v nedostatečném zdůvodnění závěrů o rozporu právního jednání žalovaných (odstoupení od kupní smlouvy) s dobrými mravy a o nabytí vlastnického práva žalobkyní. Napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné, neboť jeho odůvodnění dosahuje takové míry argumentace, která nikterak nekrátila žalované v možnosti uplatnění dovolacích důvodů (ve vztahu k posouzení jednání žalovaných jako rozporného s dobrými mravy i ve vztahu k existenci vlastnického práva žalobkyně), jak je zřejmé i z obsahu dovolání (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.). Odvolací soud se zabýval i námitkami žalovaných a v dostatečném rozsahu se s nimi v rámci své argumentace vypořádal. Ostatně právě jeho právní argumentace týkající se vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem a možnosti jeho určení, kterou žalovaní v dovolání relevantně zpochybňovali, byla na základě dovolacího přezkumu shledána nesprávnou.

34. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), vyhověl dovolacímu návrhu žalovaných a rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají také na rozsudek soudu prvního stupně, konkrétně jeho výrok pod bodem II, který byl předmětem odvolacího přezkumu, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také toto rozhodnutí ve výroku pod bodem II a v závislém výroku pod bodem III o náhradě nákladů řízení a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

35. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 1. 2026

Mgr. Jiří Němec předseda senátu