Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Lenky Nerušilové, se sídlem v Olomouci, Nedvězí, Václava Buriana 180/19, identifikační číslo osoby 76572889, zastoupené Mgr. Františkem Stratilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, proti žalované MOE Einkaufsservice & Logistik GmbH, se sídlem v Remscheid, Grund 23, Spolková republika Německo, registrační číslo HRB 12446, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Přívozní 1054/2, o zaplacení 29 820 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 173/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 22. 6. 2023, č. j. 75 Co 65/2023-436, takto:
Věc vedená u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 3640/2023 se postupuje velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.
O d ů v o d n ě n í :
1. Tříčlenný senát č. 23, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu věc projednat a rozhodnout o podaném dovolání, dospěl při posouzení otázky, zda mezi účastníky došlo k uzavření přepravní smlouvy, jež se řídí Úmluvou o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, publikovanou pod č. 11/1975 Sb., dále jen „Úmluva CMR“, či smlouvy zasílatelské, jež se Úmluvou CMR neřídí, k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 488/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 20/2013, dále jen „R 20/2013“, jakož i v na něj navazující judikatuře (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1906/2019). Uvedená otázka má být podle názoru senátu č. 23 posouzena jinak.
2. Z výše již citovaného R 20/2013 se podává, že posouzení otázky, zda mezi stranami došlo k uzavření přepravní smlouvy, jež se řídí Úmluvou CMR, či smlouvy zasílatelské, jež se Úmluvou CMR neřídí, je vyhrazeno národním právním řádům; v tam řešeném případě (vzhledem ke skutkovým okolnostem konkrétní věci) k českému obchodnímu zákoníku. Zatímco smlouvou o přepravě věci se dopravce zavazuje za úplatu přepravit věc (zásilku), smlouva zasílatelská je druhem smlouvy komisionářské a touto smlouvou se zasílatel zavazuje nikoliv přepravit věc, ale obstarat přepravu věci. Jde tedy o typ smlouvy obstaravatelské. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1906/2019.
3. Nejvyšší soud ovšem v rozsudku ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1570/2015, uveřejněném pod číslem 15/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož Úmluva CMR je unifikační úmluvou, jejímž účelem je sjednotit úpravu podmínek přepravní smlouvy v mezinárodní silniční nákladní dopravě (srov. znění preambule Úmluvy CMR). Z povahy věci by proto i výklad Úmluvy CMR měl být postaven na stejném základě ve všech smluvních státech, bez ohledu na to, ve kterém státě je nárok uplatňován. Pojmy Úmluvy CMR je tak třeba interpretovat nezávisle na jejich významu v právu vnitrostátním (neodkazuje-li na ně úmluva přímo). Dosažení obdobného účinku Úmluvy CMR ve všech signatářských státech vyžaduje autonomní výklad, který je činěn též s přihlédnutím k účelu, cílům a systematickému uspořádání Úmluvy CMR.
4. Předestřená autonomní interpretace Úmluvy CMR se ocitá v kolizi s již dříve vyjádřeným závěrem Nejvyššího soudu, zastávaným v R 20/2013 a na něj navazující judikatuře, dle které je posouzení otázky, zda mezi stranami došlo k uzavření přepravní smlouvy, jež se řídí Úmluvou CMR, či smlouvy zasílatelské, jež se Úmluvou CMR neřídí, vyhrazeno národním právním řádům. Není přitom pochyb, že čl. 1 odst. 1 Úmluvy CMR obsahuje výraz „smlouva o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem“, jejž je možné interpretovat autonomně, tedy nezávisle na jeho významu v právu vnitrostátním tak, aby bylo dosaženo obdobného účinku Úmluvy CMR ve všech signatářských státech. Tříčlenný senát č. 23 má za to, že autonomnímu výkladu pojmu smlouva o přepravě, jenž je obsažen v čl. 1 odst. 1 Úmluvy CMR je třeba dát přednost, a shora uvedenou otázku tak posoudit jinak než v R 20/2013.
5. Tříčlenný senát soudního oddělení č. 23 proto rozhodl podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, o postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu