Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Telly s.r.o., se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, identifikační číslo osoby 04668529, zastoupené Mgr. Davidem Ilczyszynem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, proti žalovanému INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z.s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, identifikační číslo osoby 00537772, zastoupenému JUDr. Mgr. Rudolfem Leškou, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, o určení odměny, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 C 6/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2024, č. j. 2 Co 27/2024-169, t a k t o :
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Žalobkyně se v řízení domáhá určení sazby odměny za užití předmětů ochrany podle § 98f zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon).
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 3. 2024, č. j. 9 C 6/2022-153, řízení zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I tak, že zpětvzetí žaloby učiněné podáním žalobkyně ze dne 18. 3. 2024 je neúčinné, a ve výroku II tak, že se o náhradě nákladů řízení nerozhoduje.
4. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobu podle § 98f odst. 4 poslední věty autorského zákona (ve znění účinném do 4. 1. 2023) byla oprávněna podat nejen žalobkyně jako „nesouhlasící osoba“, nýbrž i žalovaný jako kolektivní správce. Proto sama skutečnost, že žalovaný má zájem na pokračování v řízení, představuje vážný důvod jeho nesouhlasu se zpětvzetím žaloby podle § 96 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), který činí zpětvzetí žaloby neúčinné, a řízení proto nelze zastavit.
5. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle žalobkyně závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně otázky posouzení existence a vážnosti důvodů nesouhlasu žalovaného se zastavením řízení z důvodu zpětvzetí žaloby, které žalovaný v řízení vůbec netvrdil ani neprokazoval, a otázky posouzení vážnosti důvodů, které žalovaný označil jako důvody svého nesouhlasu se zastavením řízení z důvodu zpětvzetí žaloby.
6. Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení soud prvního stupně potvrzuje, a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
7. Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila v tom smyslu, že považuje dovolání za nepřípustné, a navrhla, aby je dovolací soud odmítl.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání žalobkyně není přípustné.
11. Nejvyšší soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého zákon blíže neurčuje hlediska, z nichž by měl soud vycházet při posuzování vážnosti (závažnosti) důvodů vedoucích druhého účastníka řízení k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Rozhodující budou vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatňovaného nároku; s přihlédnutím k nim je proto třeba vždy zvážit, zda nesouhlas se zpětvzetím žaloby je založen na právním či jiném oprávněném zájmu žalované strany, odůvodňujícím požadavek, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce (osoby oprávněné jinak disponovat s návrhem na zahájení řízení) pokračovat ve sporu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003, a ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1253/2011).
12. Dovolací soud ve svém rozhodování dále vyložil, že ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř., které do jisté míry omezuje oprávnění žalobce při dispozici se žalobou během již zahájeného soudního řízení a které upravuje institut právně relevantního nesouhlasu žalovaného (resp. jiných účastníků řízení) se zpětvzetím žaloby, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení vážnosti důvodů vedoucích žalovaného k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Tyto vážné důvody jsou dány především tehdy, jestliže řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu nebo mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany soukromoprávního vztahu (a jehož výsledkem je rozhodnutí mající povahu tzv. iudicium duplex) anebo má-li žalovaný právní nebo jiný (např. morální, procesně ekonomický) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99, ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5099/2016, ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3051/2022, nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 210/02).
13. Proto dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o tom, co jsou „vážné důvody“ pro nesouhlas se zpětvzetím návrhu na zahájení řízení, zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 646/2005, ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4028/2008, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014, ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5099/2016, či ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3189/2018, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 44/17).
14. Dospěl-li odvolací soud v projednávané věci k závěru, že žalovaný má vážný důvod pro svůj nesouhlas se zpětvzetím žaloby, když řízení mohlo být zahájeno i na návrh žalovaného, neboť žalobu podle § 98f odst. 4 poslední věty autorského zákona (ve znění účinném do 4. 1. 2023) je oprávněn podat i žalovaný jako kolektivní správce, nejedná se ze strany odvolacího soudu o úvahu, jež by byla zjevně nepřiměřená a jež by tak byla v rozporu se shora uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
15. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu