Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce M. P., zastoupeného JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlické nábřeží 376/17, proti žalovaným 1) P. F., zastoupenému JUDr. Evou Ambrož Benešovou, Ph.D., LL.M., advokátkou se sídlem v Praze, Dřevná 382/2, a 2) J. P., zastoupenému Mgr. Miroslavem Švendou, advokátem se sídlem v Praze, Jánský vršek 323/13, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 107/2021, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2024, č. j. 16 Co 241/2024-243, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.344,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.
O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 5. 3. 2024, č. j. 27 C 107/2021-220, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 12. 2024, určil, že I. P., zemřelá dne XY, byla ke dni úmrtí vlastníkem ve výroku blíže specifikovaných nemovitostí (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a III).
2. K odvolání prvního žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
4. K dovolání se žalobce vyjádřil tak, že je považuje za nepřípustné a zjevně bezdůvodné a navrhuje, aby bylo odmítnuto, příp. zamítnuto.
5. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání prvního žalovaného rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
6. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v prvním i ve druhém výroku, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výrokem o náhradě nákladů řízení se dovolací soud proto nezabýval.
7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
11. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
12. Dovolání není přípustné.
13. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení „otázky hmotného a procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešena, či na posouzení otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“.
14. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž ke splnění uvedené náležitosti dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedenému požadavku však dovolatel nedostál, když právní otázku, která podle jeho mínění nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, neformuluje.
15. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být nyní posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Argument, podle něhož má být právní otázka posouzena dovolacím soudem jinak, významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena (opětovně, ale) jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).
16. Dovolatel v dovolání poukazuje toliko na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1980/2020, s tím, že dle jeho názoru závěry tohoto rozhodnutí nelze aplikovat na projednávanou věc a odvolací soud, jenž na uvedené rozhodnutí odkázal, nevzal při svém rozhodování v potaz konkrétní okolnosti daného případu.
17. Odkaz na rozhodnutí ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1980/2020, jak ostatně uvádí sám dovolatel, není případný a přípustnost dovolání založit nemůže. V nyní projednávané věci byla rozhodnou otázka ne/platnosti smlouvy o zastoupení, přičemž odvolací soud dospěl k závěru, že tato smlouva byla kvůli duševní poruše zůstavitelky neplatná dle § 581 o. z. a druhý žalovaný jednal dne 8. 8. 2018 za zůstavitelku bez zmocenění a vlastnické právo zůstavitelky tak na kupujícího nepřešlo. Oproti tomu v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1980/2020 se dovolací soud vyjádřil k otázkám odlišným, a to otázkám týkajícím se ustanovení § 984 odst. 1 o. z., dle nehož není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje v době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis. Nejvyšší soud přitom v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1980/2020 vyložil, že ochrana nabyvatele práva v režimu § 984 odst. 1 o. z. se vztahuje jen na případy, kdy – v případě převodu vlastnického práva – schází vlastnické právo převodce, tj. jde o stav, kdy osobě zapsané ve veřejném seznamu převáděné právo nesvědčí, protože není jeho skutečným subjektem. Zákonem požadovaná dobrá víra nabyvatele pak pokrývá toliko nedostatek vlastnického práva převodce, nevztahuje se však na jiné vady právního jednání, způsobující jeho neplatnost.
18. K výtkám dovolatele, že odvolací soud na uvedené rozhodnutí nesprávně odkázal, dovolací soud uvádí, že odvolací soud k námitkám odvolatele toliko poukázal na to, že otázku dobré víry výslovně upravuje např. ustanovení § 440 odst. 2 o. z. a dále pak ustanovení § 984 o. z., přičemž zmínil rozhodnutí dovolacího soudu zabývající se posledně zmíněným ustanovením. Odvolací soud se samotnou otázkou dobré víry nabyvatele v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem nikterak nezabýval, tato otázka nebyla pro danou věc rozhodná.
19. K namítaným nedostatkům odůvodnění pak dovolací soud uvádí, že jde o námitku vady řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); o takovou situaci v dané věci nejde.
20. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání prvního žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 5. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu