Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D, ve věci žalobců a) E. T., zastoupené Mgr. Denisem Karbusem, advokátem se sídlem v Praze 13, Kovářova 1081/3, b) V. J. a c) J. J., obou zastoupených Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, proti žalované M. M., zastoupené JUDr. Ing. Helenou Horovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 4, V Luhu 754/18, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 319/2021, o dovolání žalobců b) a c) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2024, č. j. 21 Co 47/2023-290, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobci se žalobou domáhali, aby bylo určeno, že jsou vlastníky spoluvlastnických podílů k blíže v žalobě určené bytové jednotce č. XY, vč. specifikovaných podílů na společných částech domu a pozemcích, vše v k. ú. XY, obec XY (dále jen „byt“), s tvrzením, že kupní smlouvou ze dne 6. 2. 2018 byt prodali žalované, že žalovaná řádně a včas nezaplatila kupní cenu ve výši 2 490 000 Kč, a žalobci proto od kupní smlouvy odstoupili (odstoupení bylo žalované doručeno dne 25. 8. 2021), a stali se opět spoluvlastníky bytu.
2. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 21. 12. 2022, č. j. 5 C 319/2021-194, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně a) je výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideálních 5/8 (výrok pod bodem I), že žalobce b) je výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 1/8 (výrok pod bodem II), a že žalobce c) je výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 2/8 ve vztahu k bytu (výrok pod bodem III), a uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně nahradit žalované náklady řízení ve výši 30 492 Kč (výrok pod bodem IV).
3. Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem (poté, co jeho předchozí rozsudek byl zrušen rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 31 Cdo 3823/2023) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body I, II a III ve vztahu k žalobcům b) a c), změnil jej ve výroku pod bodem IV pouze ve výši nákladů řízení, která činí částku 37 026 Kč (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobců b) a c) zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení ve výši 12 342 Kč s tím, že plněním jednoho ze žalobců zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost druhého plnit (výrok II).
4. Žalobci b) a c) (dále též jen „žalobci“) napadli rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) včasným dovoláním, v němž navrhli jeho zrušení, stejně jako zrušení rozsudku soudu prvního stupně, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K přípustnosti dovolání uvedli, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného či procesního práva, které byly vyřešeny v rozporu s dosavadní judikaturou (Nejvyššího či Ústavního soudu) nebo nebyly v rozhodování dovolacího soudu doposud řešeny. Tvrdili též, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces.
5. Žalobci měli dovolání za přípustné pro řešení těchto otázek:
1) „Zda je vadou řízení (a odůvodnění rozsudku), pokud vznikl extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, resp. provedenými důkazy.“
Při jejím řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3638/2021, a též například od nálezů Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ignoroval-li převzetím skutkových zjištění soudu prvního stupně extrémní rozpor s provedeným dokazováním (výslechem Z. a dalšími důkazy), podle kterého bylo zřejmé, že součet dílčích částek, které žalovaná uhradila, dohromady nečinil kupní cenu (ani ve výši dle žalobci nepodepsaného dodatku smlouvy), a že žalované nebyla poskytnuta sleva v jí tvrzené výši. Zohlednil-li by odvolací soud uvedený extrémní rozpor, nemohl-by podle žalobců posoudit odstoupení žalobců jako nedůvodné pro úhradu kupní ceny. Podle žalobců bylo hodnocení důkazů založeno na libovůli.
2) „Zda je důvodem pro zrušení rozhodnutí nedostatek odůvodnění nebo existence rozporů v odůvodnění, zejména o podstatných otázkách.“
Při jejím řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4115/2010, resp. též od nálezů Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 169/09, tím, že odůvodnění jeho rozsudku je vnitřně rozporné, uvedl-li, že byl dán zákonný i smluvní důvod pro odstoupení od smlouvy, avšak dále v odůvodnění uváděl skutková zjištění o zaplacení kupní ceny, z nichž měl vyplývat pravý opak (ohledně kterých je výše namítán extrémní rozpor).
3) „Zda je v rozporu s právem na spravedlivý proces, pokud při zachování stavu provedeného dokazování a za situace, kdy nedochází ke změně ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v příslušné otázce, změní obecný soud svůj právní názor vyjádřený ve svém předchozím rozhodnutí v téže věci, pokud se zároveň jedná o otázku, o níž nebylo nadřízeným soudem rozhodnuto, že byla posouzena chybně.“
Tato otázka procesního práva podle žalobců v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla řešena. Žalobci vytýkají odvolacímu soudu, že při vědomí toho, že s ohledem na předchozí zrušující rozsudek dovolacího soudu argument opožděného odstoupení od kupní smlouvy již neuspěje, přehodnotil svůj dřívější právní názor, že odstoupení bylo důvodné, ačkoliv si musel být taktéž vědom, že opačný závěr nemá oporu v provedeném dokazování, jinak by v odůvodnění neuváděl, že byl dán smluvní i zákonný důvod pro odstoupení.
4) „Zda je šikanózním jednáním, které nepožívá právní ochrany, případ, kdy prodávající nabude odstoupením od kupní smlouvy zpět nemovitou věc, jejíž hodnota se v mezidobí zvýšila, nebo případ, kdy si prodávající počíná při správě svých záležitostí nedbale.“
Při jejím řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2377/2018, podle kterého je šikanou jen takový výkon práva, jehož jediným cílem je poškodit či znevýhodnit jiného.
6. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
10. Na řešení otázek 1), 2) a 3) napadené rozhodnutí nezáviselo a takové procesní otázky odvolací soud neřešil (jejich řešení nebylo pro napadené rozhodnutí určující). Jejich prostřednictvím žalobci vytýkají odvolacímu soudu existenci vad řízení, které měly v rozporu s jimi citovanou judikaturou zasáhnout do práva žalobců na spravedlivý proces. Žalobci zakládají svou dovolací argumentaci na údajném pochybení odvolacího soudu, který měl podle nich posoudit odstoupení od smlouvy jako nedůvodné na základě skutkového závěru, že byla žalovanou uhrazena řádně a včas kupní cena, přičemž takový závěr byl podle nich v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, byl logicky rozporný s dalším závěrem vysloveným odvolacím soudem a současně byl nepřípustnou změnou předchozího právního názoru odvolacího soudu. K takovému pochybení ovšem v posuzované věci nedošlo. Z obsahu napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by odvolací soud závěr o nedůvodnosti odstoupení žalobců od kupní smlouvy založil na předpokladu, že žalovaná řádně a včas zaplatila kupní cenu. Odvolací soud totiž zjevně měl za to, že žalobcům svědčil zákonný i smluvní důvod pro odstoupení od smlouvy, neobdrželi-li podle ujednání ve smlouvě do pěti dnů od kolaudace poslední splátku kupní ceny (srov. odstavec 15 odůvodnění napadeného rozsudku). Ve vztahu k úhradě kupní ceny žalovanou přitom odkázal pouze na skutková zjištění soudu prvního stupně uvedená v bodě 10 odstavci 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. odstavec 20 napadeného rozhodnutí), který obsahoval výčet jednotlivých plateb, jejichž součet činil 2 403 028 Kč, jak tvrdili žalobci v odvolání (i nyní v dovolání). Odvolací soud tedy zjevně měl za to, že kupní cena nebyla uhrazena zcela v souladu s tím, jak bylo sjednáno v kupní smlouvě. Při posouzení důvodnosti odstoupení žalobců od kupní smlouvy však přihlížel i k dalším okolnostem doprovázejícím průběh vztahu účastníků, jak je podrobně popsal v odstavcích 18 až 20 napadeného rozhodnutí, a nedůvodnost odstoupení žalobců od kupní smlouvy při takto zjištěných okolnostech spatřoval výlučně v posouzení jednání žalobců při odstoupení od smlouvy jako zjevného zneužití práva nepožívajícího právní ochrany, resp. v porušení principu poctivosti (označil jej jako „šikanózní“) ve smyslu § 6 a 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, na které výslovně odkázal (srov. odstavec 21 napadeného rozhodnutí). Výtky žalobců obsažené v otázkách 1), 2) a 3) se tedy míjí s právním posouzením věci, na kterém je napadené rozhodnutí založeno.
11. Jde-li o námitku extrémního rozporu provedeného dokazování se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že J. Z., která jednala po celou dobu (od roku 2017) za žalobce, nabídla žalované slevu ve výši 100 000 Kč z důvodu pozdního předání bytu, o kterou zaplatila žalovaná méně na kupní ceně, pak dovolací soud neshledal, že by takový závěr odvolacího soudu spočíval v extrémním rozporu s provedenými důkazy (s obsahem výpovědi J. Z., která si výši nabídnuté slevy nepamatovala, a obsahem výpovědi žalované), resp. že by hodnocení důkazů bylo založeno na libovůli. Závažné procesní pochybení spočívající v libovůli soudů a extrémním rozporu jejich skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze dovodit pouze z toho, že odvolací soud při hodnocení důkazů dospěl ke skutkovým závěrům, s nimiž žalobci nesouhlasí. Odlišná verze skutku prosazovaná žalobci na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů sama o sobě takový extrémní rozpor představovat nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, či ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018). V posuzované věci tedy nejde o výjimečný případ, v němž by skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
12. Dovolání není přípustné pro řešení otázky 4), neboť ani na řešení takto formulované otázky napadené rozhodnutí výlučně nezáviselo. Odvolací soud sice učinil závěr, v němž jednání žalobců označil za šikanózní, avšak současně uzavřel, že právě jednání žalobců (popsané podrobněji v odstavcích 18 až 20 napadeného rozhodnutí), při kterém zcela rezignovali na kontrolu plnění kupní ceny a financování stavby, mělo za následek, že nemohou bezdůvodně těžit k vině žalované z vlastní neschopnosti [srov. ust. § 3 odst. 2 písm. c) věta za středníkem o. z.]. Podle odvolacího soudu proto jednání žalobců (při odstoupení od smlouvy) nemůže požívat právní ochrany ve smyslu § 8 o. z., a označil je také za rozporné s § 6 odst. 1 a 2 o. z. Pro napadené rozhodnutí tedy byl určující závěr, zda jednání žalobců spočívající v odstoupení od smlouvy i vzhledem k dalším popsaným okolnostem a předchozímu jednání žalobců naplňovalo znaky zjevného zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., kterému nelze poskytnout právní ochranu, resp. nepoctivého jednání ve smyslu § 6 o. z., a nikoliv samotné označení takového jednání jako „šikanózního“. Jinak řečeno, i kdyby neobstálo označení jednání žalobců jako šikanózního, na závěry odvolacího soudu by to nemělo žádný vliv, naplňovalo-li takové jednání znaky nepoctivého jednání a zneužití práva ve smyslu § 6 a 8 o. z. Ostatně na to, aby se neopomněl právě takovým posouzením (k již dříve vznesené námitce žalované) zabývat, byl odvolací soud upozorněn ve zrušujícím rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 31 Cdo 3823/2023.
13. Odvolací soud se přitom neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepřiznal-li při zohlednění konkrétních zjištěných okolností chování účastníků a uplatnění práva žalobců jimi učiněnému odstoupení od smlouvy právní ochranu ve smyslu § 8 o. z. Odvolací soud vyšel ze zjištěných okolností, podle kterých za žalobce po celou dobu jednala J. Z., sami žalobci nevěnovali listinám, které pro ně připravovala, dostatečnou pozornost. J. Z. nabídla žalované slevu z důvodu pozdního předání bytu ve výši 100 000 Kč, a právě vzhledem k takové nabídce žalovaná o tuto částku zaplatila na kupní cenu méně. Splátky kupní ceny přitom hradila stavební společnosti, která prováděla pro žalobce výstavbu bytu. Proti úhradě splátek kupní ceny na účet stavební společnosti nikdo ze žalobců neměl žádné výhrady a žalobci svým laxním přístupem a bezmeznou důvěrou v osobu J. Z. ztratili přehled o způsobu financování rekonstrukce domu, v němž vznikl předmětný byt. Nedošlo přitom ani k uzavření smlouvy o úschově části kupní ceny, která byla předpokládána kupní smlouvou. Žalovaná tak částečně plnila kupní cenu výše uvedeným způsobem, odpovídajícím dodatku č. 1 kupní smlouvy (žalobci nepodepsaném), žalobci tento její postup respektovali a v tomto směru byla smlouva konkludentně změněna. Žalobci i žalovaná tak byli srozuměni s tím, že si stavební firma převezme od kupujících kupní cenu a všem účastníkům bylo zcela zřejmé, že stavební práce jsou financovány právě z jednotlivých kupních cen, a tento postup akceptovali. Podle skutkových zjištění, z nichž odvolací soud též vycházel, poslední splátka kupní ceny měla být uhrazena po kolaudaci bytu do 3. 12. 2018, žalobci poté podepsali dne 22. 1. 2019 předávací protokol, kterým žalovaná převzala byt. K odstoupení od kupní smlouvy pro prodlení přistoupili dne 9. 8. 2021. Za takto zjištěných okolností se neprotiví závěrům rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020, uveřejněný pod číslem 98/2022 Sb. rozh. obč.) závěr odvolacího soudu o tom, že nelze přiznat právní ochranu odstoupení od smlouvy při jednání žalobců, kteří po předchozí dobu smluvního vztahu zcela rezignovali na kontrolu plnění kupní ceny podle kupní smlouvy (tj. kteří uvedenou akceptací způsobu úhrady kupní ceny jiným než sjednaným způsobem, tím, že nevěnovali pozornost jednání J. Z., která za žalobce nabídla žalované slevu z kupní ceny, právě o jejíž výši uhradila žalovaná na kupní ceně méně, i tím, že po uplynutí termínu poslední splátky kupní ceny podepsali předávací protokol o předání bytu žalované, zjevně museli vyvolat v žalované přesvědčení, že jí provedená úhrada kupní ceny po odečtení nabídnuté slevy je řádná).
5) Ačkoliv v úvodu dovolání žalobci avizovali, že dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu, tj. výroky I. a II. napadeného rozsudku“, Nejvyšší soud posoudil rozsah dovolání žalobců s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům v něm není obsažena žádná argumentace, a žalobci se tak zjevně domáhali jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
6) S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobců b) a c) odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
7) Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 3. 2026
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu