Plný text
23 Cdo 5/2026-508
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Sanatorium doktora Aloise Kutíka s.r.o., se sídlem v Novém Městě nad Metují, Družební 918, identifikační číslo osoby 05444349, zastoupené JUDr. Martinem Soukupem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31, proti žalovaným 1) A. M. a 2) M. M., oba zastoupeni Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 830/2, o zaplacení 4 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 492/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2025, č. j. 69 Co 278/2025-490, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 4. 2025, č. j. 28 C 492/2022-445, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaných původně zaplacení částky 7 100 000 Kč s příslušenstvím, v průběhu řízení před soudem prvního stupně však vzala žalobu částečně zpět ohledně částky 3 100 000 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně v této části řízení zastavil usnesením ze dne 24. 10. 2023, č. j. 28 C 492/2022-198.
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení několika otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud dle názoru dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, či některé z nich nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu řešeny. Konkrétně dovolatelka formulovala tyto otázky:
(a) Otázka dispozitivnosti § 1786 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), která dle názoru dovolatelky nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Namítala, že soudy obou stupňů nesprávně uzavřely, že smluvní strany ve smlouvě o smlouvě budoucí ujednáním o povinnosti zavázané strany uzavřít smlouvu do určitého data modifikovaly normu § 1786 o. z. tak, že povinnost budoucího kupujícího uzavřít kupní smlouvu vznikla automaticky uplynutím lhůty sjednané ve smlouvě, aniž by byla nutná jakákoliv výzva ze strany budoucích prodávajících. Dovolatelka namítala, že žalovaní nikdy neučinili kvalifikovanou výzvu k uzavření kupní smlouvy, povinnost právního předchůdce dovolatelky smlouvu uzavřít tak nikdy nedospěla a nemohlo dojít k jejímu porušení ani ke vzniku práva na zaplacení smluvní pokuty. Závěr odvolacího soudu neodpovídá logice kontraktačního procesu. Dovolatelka odkázala na judikaturu k dnes již neúčinnému zákonu č. 40/1964 Sb., z níž plyne, že sjednání odchylné úpravy by muselo být přesné a řešit celý postup, jinak by mohlo ohrozit záměr smluvních stran.
(b) Otázka aplikace moderačního práva podle § 2051 o. z. při nulové prokázané škodě. Dovolatelka namítala, že odvolací soud sice vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, ovšem jeho metodiku aplikoval nesprávně. Namítala, že ze závěru soudů, že škoda nebyla objasněna, vyplývá, že škoda nevznikla. Poukázala na to, že žalovaní uváděli, že jim měla vzniknout škoda ve výši 7 100 000 Kč z následného prodeje nemovitosti za nižší cenu, ovšem toto tvrzení bylo dle názoru dovolatelky vyloučeno svědeckou výpovědí konečného kupce nemovitosti, z níž vyplynulo, že se prodej realizoval za cenu nabídnutou žalovanými. Namítala, že odvolací soud rezignoval na posouzení přiměřenosti smluvní pokuty s ohledem na všechny okolnosti, zejména s ohledem na skutečně vzniklou škodu. Dle dovolatelky měly soudy učinit z provedeného dokazování závěr, že žalovaní neprokázali vznik škody a že naopak žalobkyně její existenci relevantně zpochybnila. Soudy však učinily nesprávný závěr, že škoda nebyla objasněna.
(c) Otázka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí jako vady řízení. Dovolatelka namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil její námitku vadného hodnocení důkazů a nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud se s jejími námitkami vypořádal toliko s obecným paušálním odůvodněním a ignoroval tak zásadní pochybení soudu prvního stupně, který namísto toho, aby v odůvodnění svého rozsudku popsal úvahu o hodnocení důkazů a učiněné skutkové závěry, pouze mechanicky reprodukoval obsah spisu a svědeckých výpovědí, aniž by popsal, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Podle dovolatelky se tak odvolací soud při řešení otázky požadavků kladených na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, na jejíž konkrétní rozhodnutí odkázala. Odvolací soud tím, že nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, sám zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
(d) Otázka platnosti jednostranného započtení dosud nesplatné započítávané pohledávky. Dovolatelka namítala, že soudy dospěly k závěru, že pohledávka žalobkyně na vrácení zálohy zanikla započtením a zcela rezignovaly na přezkum základních hmotněprávních podmínek platnosti takového úkonu. Podle dovolatelky nelze dopis právního zástupce žalovaných ze dne 8. 10. 2020 považovat za projev vůle směřující k započtení, nýbrž jde o pouhé informativní sdělení, že žalovaní provedli jednostranný zápočet. Uvedený dopis neobsahoval projev vůle započíst pohledávky a nemohl tak způsobit jejich zánik. Dovolatelka dále namítala, že soudy zcela opomenuly zabývat se splatností započítávané pohledávky žalovaných, tedy splatností pohledávky na zaplacení smluvní pokuty. Vzhledem k tomu, že splatnost smluvní pokuty není stanovena zákonem a nastává až na základě výzvy věřitele k úhradě a že v řízení nebylo prokázáno, kdy její splatnost nastala, nemohlo dojít ani k platnému jednostrannému započtení. Zápočet pohledávky proto dovolatelka považovala za neplatný pro nesplnění základní hmotněprávní podmínky dle judikatury Nejvyššího soudu.
4. Dovolatelka v dovolání rovněž navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, konkrétně jeho druhého výroku o povinnosti nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení, a rovněž navrhla odklad vykonatelnosti výroku o nákladech řízení v rozsudku soudu prvního stupně. Návrh na odklad vykonatelnosti odůvodnila tím, že výkonem napadených rozhodnutí v jejich nákladových výrocích by jí vznikla závažná a jen obtížně napravitelná újma, neboť hradit částku přesahující 1 500 000 Kč by představovalo citelný zásah do jejích hospodářských poměrů.
5. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.
7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
10. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
11. Dovolání není přípustné.
12. Otázka týkající se dispozitivnosti § 1786 o. z., resp. toho, zda lze z ujednání stran ve smlouvě o smlouvě budoucí o povinnosti uzavřít kupní smlouvu do určitého data dovozovat, že strany tímto ujednáním vyloučily nezbytnost učinit výzvu k uzavření smlouvy podle § 1786 o. z., nezaloží přípustnost dovolání.
13. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně i z jeho právního posouzení, se kterými se odvolací soud ztotožnil, totiž vyplývá, že žalovaní opakovaně vyzývali právní předchůdkyni žalobkyně k uzavření kupní smlouvy (srov. bod 16 a bod 48 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 13 rozsudku odvolacího soudu) a nadále s ní jednali i po datu sjednaném ve smlouvě o smlouvě budoucí k uzavření kupní smlouvy.
14. Z výše uvedeného tak plyne, že i kdyby v dovolání předestřená otázka byla posouzena odlišně, tedy tak, jak navrhuje dovolatelka, nemělo by to vliv na výsledek sporu, neboť ze skutkových závěrů soudů (jimiž je dovolací soud vázán) vyplývá, že žalovaní k uzavření kupní smlouvy opakovaně právní předchůdkyni žalobkyně vyzývali, a tudíž na této otázce napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
15. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že podle rozhodovací praxe není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
16. Ani otázka týkající se moderace smluvní pokuty [výše shrnutá pod bodem b)] nezaloží přípustnost dovolání. Dovolatelka totiž svoji argumentaci k této otázce vystavěla na vlastních (a v řízení neprokázaných) skutkových tvrzeních, že byla prokázána nulová škoda na straně žalovaných. Avšak skutkový závěr soudu prvního stupně, z něhož soudy obou stupňů vycházely, byl takový, že škoda nebyla objasněna. Pokud tedy dovolatelka argumentaci staví na tom, že byla prokázána nulová škoda, míjí se se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Další argumentace dovolatelky spočívající v tom, že soudy měly učinit jiná skutková zjištění ohledně prokázání výše škody, pak představovala zpochybnění skutkových závěrů soudu prvního stupně, nikoli jejich právního posouzení.
17. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého předestírá-li dovolatelka vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017). Dovolací soud je totiž vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, a nepřísluší mu přezkum skutkových závěrů soudů obou stupňů a samotné hodnocení důkazů jako činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. Dovolání není přípustné ani pro řešení procesní otázky týkající se (ne)přezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně [výše shrnuté pod bodem c)], u níž dovolatelka namítala, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu tím, že rozsudek soudu prvního stupně nezrušil pro nepřezkoumatelnost. Odvolací soud se však při řešení otázky přezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
19. Dovolací soud připomíná, že ohledně posuzování (ne)přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí se rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že měřítkem toho, zda lze považovat rozhodnutí soudu za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu podaného opravného prostředku na újmu práv účastníků řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015, či usnesení ze dne 3. 6. 2025, sp. zn. 29 Cdo 487/2025). V projednávané věci přitom z obsahu spisu, resp. z odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně, plyne, že žalobkyni bylo z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, jak soud rozhodl a na základě jaké úvahy, neboť jeho právní posouzení v odvolání podrobně zpochybňovala. Rovněž nelze odhlédnout od toho, že námitky ohledně nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně vycházely spíše z nesouhlasu žalobkyně se skutkovými zjištěními, nikoli natolik závažných vad v odůvodnění rozhodnutí, které by založily jeho nepřezkoumatelnost.
20. Pokud dovolatelka namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil namítané vady odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně spočívající v tom, že soud pouze reprodukoval průběh dokazování, aniž by uvedl, jaké skutkové závěry z provedených důkazů učinil, kvůli čemuž je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, nelze jí přisvědčit. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že u listinných důkazů soud popsal, jaká skutková zjištění učinil z jakých konkrétních listinných důkazů (srov. body 9 až 21 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a jaké skutečnosti z provedených důkazů vzal za prokázané (např. ohledně dovolatelkou namítané skutečnosti, že výpovědi svědků se rozcházejí v tom, zda byla podepsána dohoda o započtení pohledávek ze dne 13. 9. 2020, je z dalšího odůvodnění soudu patrné, že podepsání dohody oběma stranami za prokázané nepovažoval – srov. bod 49 rozsudku soudu prvního stupně). Rozsudek soudu prvního stupně proto nelze považovat za nepřezkoumatelný a namítané nedostatky nemohly ani představovat vadu řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010).
21. Poslední otázka týkající se podmínek jednostranného započtení [výše shrnutá pod bodem d)] rovněž nezaloží přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (s nímž se odvolací soud ztotožnil) vyplývá, že si strany ve smlouvě o smlouvě budoucí pro případ vzniku pohledávky budoucích prodávajících na zaplacení smluvní pokuty sjednaly vzájemné započtení (budoucích) pohledávek na vrácení zaplacené zálohy a na zaplacení smluvní pokuty (srov. bod 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V projednávané věci proto nebylo pro rozhodnutí odvolacího soudu podstatné právní posouzení naplnění zákonných podmínek pro jednostranné započtení pohledávek, neboť k započtení došlo na základě vzájemné dohody stran o započtení učiněné již ve smlouvě o smlouvě budoucí.
22. Jak uvedeno již shora, otázka hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže.
23. K dovolatelčině návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dovolací soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalobkyně zvlášť nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021).
24. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2026
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu