23 Cdo 511/2022

Plný text

23 Cdo 511/2022-266

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobců: 1) I. Č., nar. XY, bytem XY, 2) M. Č., nar. XY, bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Květou Pechouškovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovaným: 1) G. Ch. A., nar. XY, bytem XY, 2) G. K., nar. XY, bytem XY, o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 407/2018, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2021, č. j. 5 Co 799/2021-252, takto:

I. Nejvyšší soud na základě čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie předkládá Soudnímu dvoru Evropské unie tyto předběžné otázky:

1. Musí být článek 1 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech vykládán v tom smyslu, že řízení o nahrazení souhlasu žalovaného s vydáním věci z úschovy soudu, jež je řízením incidenčním ve vztahu k řízení o soudní úschově zahájenému uložením věci zajištěné orgány činnými v trestním řízení do této úschovy, spadá pod pojem „věci občanské a obchodní“ ve smyslu uvedeného ustanovení?

2. Pro případ, že bude první otázka zodpovězena kladně, musí být článek 8 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech vykládán v tom smyslu, že žaloba na nahrazení souhlasu s vydáním věci z úschovy soudu, podaná jedním z účastníků řízení o úschově, v níž je předmětná věc uložena, proti jinému účastníku tohoto řízení, představuje žalobu ve smyslu uvedeného ustanovení?

II. Řízení se přerušuje na dobu do rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o předběžných otázkách uvedených pod bodem I výroku tohoto usnesení.

Skutkový základ sporu a dosavadní průběh řízení

1. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce vychází z řízení, v němž se žalobci (s bydlištěm v České republice) domáhali vydání rozhodnutí, jímž by byl nahrazen projev vůle žalovaných (s bydlištěm ve Francouzské republice) tak, že souhlasí s vydáním věci z úschovy soudu žalobcům.

2. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobci řádně a v dobré víře koupili vozidlo na základě inzerátu dne 19. 8. 2017 v Německu za 13 000 EUR, když k němu obdrželi velký technický průkaz, malý technický průkaz a klíč. Dne 12. 9. 2017 bylo vozidlo zajištěno Policií ČR a následně uloženo do úschovy Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 53 Sd 51/2017 s tím, že je předmětem podezření ze spáchání trestného činu krádeže ve Francii.

3. Soud prvního stupně doručil žalobu a výzvu k vyjádření žalovanému č. 1 dne 6. 10. 2020 a žalovanému č. 2 dne 22. 1. 2021. Doručeno bylo náhradně bez potvrzení o přijetí. Žalovaní se ve stanovené lhůtě nevyjádřili.

4. Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně se ve smyslu § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti k projednání a rozhodnutí tohoto sporu. V rámci tohoto posouzení dospěl k závěru, že se jedná o věc s mezinárodním prvkem, přičemž následně postupoval dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“ či „nařízení“). S ohledem na systematiku jurisdikčních pravidel nařízení Brusel I bis soud prvního stupně uzavřel, že mezinárodní příslušnost tohoto soudu by mohla být založena pouze na základě čl. 26 odst. 1 tohoto nařízení, tedy za situace, kdy by se žalovaní řízení před tímto soudem účastnili. Protože se však žalovaní ve stanovené lhůtě po doručení žaloby nevyjádřili, rozhodl soud prvního stupně o své mezinárodní nepříslušnosti, neboť jeho příslušnost není dána na základě žádného jiného jurisdikčního pravidla nařízení Brusel I bis.

5. S ohledem na skutečnost, že nedostatek mezinárodní příslušnosti je neodstranitelnou překážkou v řízení, rozhodl Okresní soud v Českých Budějovicích podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu o zastavení řízení v celém rozsahu.

6. K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 5. 11. 2021, č. j. 5 Co 799/2021-252, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

7. Odvolací soud uvedl, že v dané věci nelze postupovat jinak než podle nařízení Brusel I bis. Odkázal na čl. 4 odst. 1 nařízení, jenž zakotvuje obecné pravidlo actor sequitur forum rei, a na čl. 5 odst. 1 nařízení, jenž upravuje přípustnost odchylek od tohoto obecného jurisdikčního pravidla. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně, že v posuzované věci, kdy je uplatněn nárok na nahrazení projevu vůle žalovaných, jenž je svým charakterem čistě občanskoprávním nárokem, by mohla být příslušnost soudu České republiky založena pouze na základě čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Protože však nebyly naplněny předpoklady pro závěr, že se žalovaní účastní řízení před soudy České republiky (aniž by tak činili pouze za účelem namítání jejich mezinárodní nepříslušnosti), nezbývalo soudu než prohlásit se za mezinárodně nepříslušný k projednání věci a řízení zastavit.

8. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání k Nejvyššímu soudu. Namítají, že odvolací soud pochybil při řešení otázky procesního práva, a sice zda je dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky v případě řízení o nahrazení projevu vůle, jímž má být nahrazen souhlas žalovaných s vydáním věci z úschovy.

9. Žalobci odkazují na ustanovení § 299 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dle něhož je k řízení o nahrazení souhlasu podle odst. 1 tohoto ustanovení příslušný soud, u něhož probíhá řízení o úschově. Dle názoru žalobců je pro příslušnost českých soudů rozhodná skutečnost, že věc byla svěřena do úschovy Okresního soudu v Českých Budějovicích ve smyslu ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu. Při respektování zásady perpetuatio fori přitom musí být tato příslušnost dána i pro řízení, jež je od řízení o úschově odvozeno. Podle žalobců je řízení o nahrazení souhlasu ve smyslu citovaného ustanovení zvláštním druhem řízení, které nevyvěrá z hmotněprávního vztahu mezi žalobci a žalovanými, a proto nelze aplikovat pravidla stanovená v nařízení Brusel I bis pro určení státu, jehož soudy jsou příslušné k projednání a rozhodnutí dané věci.

Relevantní právo Evropské unie

10. Pro rozhodnutí o předložených předběžných otázkách jsou relevantní především ustanovení čl. 1 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.

Relevantní vnitrostátní právní úprava

11. Pro posouzení předložených předběžných otázek jsou relevantní zejména následující ustanovení vnitrostátního práva:

§ 80 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)

„Není-li věci, která byla vydána nebo odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Byla-li věc v mezidobí prodána, s částkou za ni strženou se naloží obdobně podle věty první až třetí. Pokud osoba, která má na věc právo, ji přes opakovanou výzvu nepřevezme, bude věc prodána a částka za ni stržená bude uložena do úschovy soudu; věc bezcenná se zničí.“

§ 80 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)

„Rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 činí předseda senátu, v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán. Proti rozhodnutí o vrácení a vydání věci, jakož i o uložení do úschovy je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.“

§ 300 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních

„Přijímá-li soud do úschovy věci v případech stanovených jinými právními předpisy, řídí se ustanoveními příslušného právního předpisu, a není-li jich, ustanoveními § 289 až 302, a to přiměřeně podle povahy úschovy a jejího účelu.“

§ 298 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních

„Předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele.“

§ 299 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních

„(1) Byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli.

(2) Pro řízení o nahrazení souhlasu podle odstavce 1 je příslušný soud, u něhož probíhá řízení o úschově.“

§ 88 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

„Namísto obecného soudu, popřípadě namísto soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný soud, u něhož probíhá řízení o úschovách, jde-li o rozhodnutí, že ten, kdo odporoval vydání předmětu úschovy žadateli, je povinen s ním souhlasit.“

§ 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém

„Pravomoc českých soudů je dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného.“

Důvody pro předložení předběžných otázek

12. V projednávané věci je nezbytné zodpovědět, zda mají české soudy mezinárodní příslušnost k jejímu rozhodnutí. Spornou se přitom stala otázka, zda je k určení této příslušnosti třeba postupovat dle nařízení Brusel I bis a zda lze na základě jeho pravidel založit příslušnost českých soudů. Pokud by bylo dospěno k závěru, že nařízení Brusel I bis aplikovatelné není, bylo by možné založit mezinárodní pravomoc českých soudů na základě § 6 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém ve spojení s § 299 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních.

K první předběžné otázce

13. Pro vyslovení závěru o aplikovatelnosti nařízení Brusel I bis je nejprve nezbytné posoudit, zda se v projednávané věci jedná o věc občanskou a obchodní ve smyslu ustanovení čl. 1 odst. 1 nařízení, neboť v takovém případě by s ohledem na aplikační přednost muselo být postupováno dle pravidel upravených tímto nařízením. O splnění ostatních podmínek aplikovatelnosti tohoto nařízení není pochyb.

14. Nejvyšší soud si je vědom ustálené judikatury Soudního dvora, z níž vyplývá, že pojem „věc občanská a obchodní“ musí být v zájmu zajištění uniformní aplikace vykládán autonomně, a to primárně ve světle cílů a systematiky nařízení, případně následně na průsečíku obecných zásad plynoucích ze všech vnitrostátních právních systémů (srov. rozsudek 29/76, LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG proti Eurocontrol). Rozsah působnosti tohoto nařízení tedy musí být určen v zásadě podle znaků, které charakterizují povahu právních vztahů mezi účastníky řízení nebo předmět tohoto řízení (srov. bod 18 rozsudku C-386/12, S. J. Schneider, a tam citovanou judikaturu). Vnímána je rovněž potřeba vykládat tento pojem široce, aby tak bylo zajištěno řádné fungování vnitřního trhu, jakož i aby se v zájmu řádného výkonu spravedlnosti zabránilo tomu, že budou v členských státech vydávány neslučitelné rozsudky (srov. bod 47 rozsudku C-579/17, BUAK Bauarbeiter-Urlaubs- u. Abfertigungskasse proti Gradbeništvo Korana d.o.o.).

15. Navzdory těmto obecným východiskům autonomního výkladu má Nejvyšší soud pochybnosti o správném výkladu pojmu „věc občanská a obchodní“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis ve vztahu k projednávané věci.

16. V ní byl automobil žalobců zajištěn Policií ČR jako věc významná pro účely trestního řízení ve smyslu zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Poté, co již nebylo této věci třeba k dalšímu řízení, postupoval orgán činný v trestním řízení ve smyslu ustanovení § 80 trestního řádu. Obecným pravidlem je, že věc se vrátí tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata (§ 80 odst. 1 věta první trestního řádu). K uložení automobilu do úschovy soudu nicméně došlo v důsledku skutečnosti, že právo k předmětnému automobilu uplatňovaly ještě jiné osoby, přičemž vyvstaly pochybnosti o tom, komu má být automobil vydán (§ 80 odst. 1 věta třetí trestního řádu).

17. S ohledem na skutečnost, že v českém vnitrostátním právu jsou aspekty řízení o úschovách upraveny v několika právních předpisech a že je třeba rozlišovat různé typy úschov, v jejichž rámci se postup jednotlivých orgánů může lišit, postupoval Nejvyšší soud v souladu se zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), jenž mu v § 14 odst. 3 umožňuje v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímat stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu. Ve vztahu k rozhodování soudů ve věcech úschov prováděných soudy v občanském soudním řízení na základě rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení proto vydal dne 11. 10. 2006 stanovisko, sp. zn. Cpjn 203/2005, uveřejněné pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007. V něm Nejvyšší soud nejprve objasnil, že úschova, o níž rozhodl orgán činný v trestním řízení podle ustanovení § 80 trestního řádu, je soudní úschovou ve smyslu nyní účinného ustanovení § 289 a následujících zákona o zvláštních řízeních soudních [v době přijetí stanoviska upraveno v § 185f občanského soudního řádu].

18. Z předmětného stanoviska rovněž vyplývá, že smyslem této úschovy je, aby v občanském soudním řízení došlo k odstranění pochybností o tom, která z dotčených osob má z titulu vlastnického nebo jiného práva nárok na vydání věci. Řízení o úschovách tak směřuje k nastolení takových vztahů mezi dotčenými osobami, které nebudou mezi nimi zdrojem dalších sporů. Věc se ukládá do úschovy současně proto, že není účelem trestního řízení, aby soud nebo jiný orgán činný v trestním řízení v něm řešil skutkové nebo hmotněprávní pochybnosti o tvrzeném vlastnickém nebo jiném právu, neboť k rozhodování o takových otázkách jsou zásadně povolány soudy v občanském soudním řízení.

19. Účastníky občanského soudního řízení o úschově věci, uložené na základě usnesení orgánu činného v trestním řízení vydaného podle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu, jsou ten, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, ten, kdo na ni uplatňoval v trestním řízení právo, popřípadě také ten, kdo na ni uplatnil právo u soudu v občanském soudním řízení, aniž by tak učinil u orgánu činného v trestním řízení. Složitel (v projednávané věci Policie ČR) v tomto řízení nevystupuje.

20. Z uvedeného plyne, že ačkoli je věc zajištěna orgány činnými v trestním řízení, které o uložení věci do soudní úschovy rozhodují bez intervence občanskoprávních soudů, uplatní se v řízení o úschově ustanovení civilně-procesních předpisů, a sice příslušná ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. Tato úprava se uplatní na úschovu přijatou na základě trestního řádu přiměřeně, a to podle povahy úschovy a jejího účelu.

21. Jelikož v projednávané věci došlo ke složení automobilu do úschovy proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy, je dle ustanovení § 298 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků řízení o úschově (tedy v projednávaném případě žalovaných s bydlištěm ve Francii). Byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej dle § 299 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli. Ustanovení § 299 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních, upravující výlučnou místní příslušnost pro vedení tohoto řízení, přitom zajišťuje, že se u jednoho soudu spojí ke společnému projednání žaloby o nahrazení souhlasu s vydáním totožného předmětu úschovy, které má v některých případech důvod podat více účastníků řízení o úschově.

22. Předmětem tohoto povahou sporného řízení je nahrazení prohlášení vůle žalovaného o souhlasu s odevzdáním uložené věci žalobci. V usnesení ze dne 10. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3967/2007, přitom Nejvyšší soud konstatoval, že žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy představuje procesní formu vyjádření posouzení otázky, komu (zda příjemci nebo přihlašovateli) má být předmět úschovy soudem vydán, tedy – řečeno jinak – komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy, na základě kterého soud vydá předmět úschovy. Není přitom podstatné, že vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy se v tomto řízení řeší jen jako otázka předběžná a že nachází svůj projev ve výroku rozsudku v podobě „nahrazení projevu vůle“.

23. Výše uvedené dle názoru Nejvyššího soudu svědčí ve prospěch závěru, že řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu z úschovy spadá do věcného rozsahu pojmu „věcí občanských a obchodních“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Současně však Nejvyšší soud vnímá existenci prvků, jež by mohly hovořit ve prospěch negativního závěru o aplikovatelnosti nařízení Brusel I bis na toto řízení.

24. Pochybnostem zavdává zejména incidenční povaha řízení o nahrazení souhlasu s vydáním věci z úschovy.

25. Byť se jedná o dvě řízení různé povahy (zatímco řízení o úschovách je řízením nesporným, řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy je řízením sporným), řízení o nahrazení souhlasu jiné osoby s vydáním věci z úschovy soudu je existenčně závislé na řízení o soudní úschově. Bez tohoto řízení by vůbec nepřipadalo v úvahu žalovat na nahrazení souhlasu jiné osoby s vydáním věci z úschovy soudu. Jedná se přitom o zákonem předvídaný způsob, jak dosáhnout vydání věci ze soudní úschovy, neboť nesouhlas žalovaného s vydáním uložené věci nelze nahradit rozhodnutím určujícím vlastnické právo k věci, která je předmětem úschovy. Jak totiž konstatoval Nejvyšší soud ve výše uvedeném sjednocujícím stanovisku, „pravomocný rozsudek soudu, kterým bylo k uložené věci určeno vlastnické právo žadatele nebo jiného účastníka soudního řízení o úschově, není sám o sobě způsobilým podkladem pro závěr o tom, že věc bude z úschovy této osobě vydána, neboť vyřešením otázky, kdo je vlastníkem uložené věci, nemusí být vždy bez dalšího nepochybné, zda mu má být věc z úschovy opravdu vydána a zda nárok na odevzdání věci z úschovy nemá místo vlastníka například zástavní věřitel, oprávněný ze zadržovacího práva nebo správce konkursní podstaty“.

26. Příslušnost českých soudů k řízení o úschově přitom byla v projednávané věci založena výkonem veřejných pravomocí orgány činnými v trestním řízení, když postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, přičemž výsledek tohoto řízení přímo závisí na posouzení žaloby o nahrazení projevu vůle.

27. Určitou paralelu lze sledovat s rozsudkem Soudního dvora ve věci Riel (C-47/18). V něm Soudní dvůr dovodil, že žaloba na určení pohledávek za účelem jejich přihlášení v rámci úpadkového řízení vyplývá přímo z úpadkového řízení, úzce s ním souvisí a má původ v právu upravujícím úpadková řízení. Obdobně žaloba o nahrazení souhlasu s vydáním věci z úschovy soudu přímo vyplývá z řízení o soudní úschově, úzce souvisí s takovým řízením a má svůj původ v právu upravujícím soudní úschovu, jež je přiměřeně aplikováno právě i na soudní úschovy zahájené orgány činnými v trestním řízení.

28. Současně je třeba upozornit na otevírání možného prostoru pro strategické uvažování účastníků řízení o úschovách, pokud by bylo třeba mezinárodní příslušnost pro řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy určovat na základě jurisdikčních pravidel nařízení Brusel I bis.

29. Česká vnitrostátní právní úprava stanoví, že je to osoba, jež se domáhá vydání věci z úschovy, která musí žalovat ostatní účastníky řízení o úschově, kteří nesouhlasí s vydáním věci tomuto žadateli. V projednávaném případě tak čeští žadatelé jako žalobci museli žalovat francouzské žalované. Pokud by naopak postavení žadatelů zastávali francouzští účastníci řízení o úschově, museli by žalovat české účastníky řízení o úschově. Tento závěr by mohl vést ke strategickému uvažování a mohl by motivovat účastníky řízení o úschově nepodávat žalobu na nahrazení projevu vůle, a naopak vyčkávat na zahájení řízení druhou stranou, neboť při postupu dle obecného pravidla čl. 4 nařízení by byli žalováni před soudy svého bydliště. To by za standardních okolností nebylo problematické, neboť se jedná o přirozený důsledek jurisdikčních pravidel zakotvených v nařízení Brusel I bis. Protože se však v projednávané věci jedná o incidenční spor ve vztahu k řízení probíhajícímu před českým soudem, jehož příslušnost byla založena orgánem činným v trestním řízení, který v rámci výkonu své pravomoci rozhodl o uložení věci do úschovy, je potenciálním důsledkem těchto strategií ponechání věci v úschově soudu, kam byla tato věc složena orgány činnými v trestním řízení, aniž by soud svou mezinárodní příslušnost posuzoval. Bez zásahu orgánu činného v trestním řízení (Policie ČR), který vozidlo zajistil v rámci výkonu svých veřejných pravomocí, by přitom v případě žaloby na vydání věci mezi stejnými osobami byla mezinárodní příslušnost soudů určena odlišně. Pokud by totiž nebylo vozidlo zajištěno policií při výkonu jejích veřejných pravomocí, setrvala by věc v držení žalobců, což znamená, že žalobu na vydání věci by museli podávat původní vlastníci z Francie. V důsledku výkonu veřejných pravomocí orgány činnými v trestním řízení tak dochází k ovlivnění určení mezinárodně příslušného soudu pro spor, a tudíž k možnému zásahu do jinak předvídatelně určitelného sudiště.

30. S ohledem na výše uvedené má Nejvyšší soud přetrvávající pochybnosti o aplikovatelnosti nařízení Brusel I bis na projednávanou věc. Tyto spočívají v otázce, zda řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, jež je řízením incidenčním ve vztahu k řízení o soudní úschově zahájenému uložením věci zajištěné orgány činnými v trestním řízení do této úschovy, spadá pod autonomní pojem „věc občanská a obchodní“ a zda je proto pro určení mezinárodní příslušnosti soudů ve vztahu k tomuto řízení třeba aplikovat nařízení Brusel I bis.

K druhé předběžné otázce

31. V případě, že bude první otázka zodpovězena kladně, táže se Nejvyšší soud dále, zda musí být čl. 8 odst. 2 nařízení Brusel I bis vykládán v tom smyslu, že žaloba na nahrazení souhlasu s vydáním věci z úschovy soudu, podaná jedním z účastníků řízení o úschově, v níž je předmětná věc uložena, proti jinému účastníku tohoto řízení, představuje žalobu ve smyslu uvedeného ustanovení.

32. Pochybnosti Nejvyššího soudu týkající se výkladu tohoto ustanovení, a tedy i možnosti založit na jeho základě v projednávané věci mezinárodní příslušnost českých soudů, vyplývají z rozdílného znění čl. 8 odst. 2 nařízení Brusel I bis v různých jazykových verzích a z dosavadní absence výkladu tohoto ustanovení ze strany Soudního dvora.

33. Česká jazyková verze čl. 8 odst. 2 nařízení zní: „Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být též žalována, jedná-li se o žalobu o záruku nebo o intervenční žalobu, u soudu, u něhož byla podána původní žaloba, ledaže by toto řízení bylo zahájeno pouze proto, aby tato osoba byla odňata soudu, který je pro ni příslušný.“ Ustanovení využívá pojem „intervenční žaloba“, aniž by jakkoliv odkazovalo na postavení žalované osoby jako třetí strany. Obdobně například německá jazyková verze používá pojem „Interventionsklage“, či francouzská jazyková verze „demande en intervention“.

34. Naopak anglická jazyková verze čl. 8 odst. 2 nařízení zní: „A person domiciled in a Member State may also be sued as a third party in an action on a warranty or guarantee or in any other third-party proceedings, in the court seised of the original proceedings, unless these were instituted solely with the object of removing him from the jurisdiction of the court which would be competent in his case.“ Toto znění akcentuje jednak postavení žalované osoby jako třetí strany, jednak odkazuje na řízení s třetí osobou. Obdobné znění zakotvuje rovněž například polská, slovenská nebo chorvatská jazyková verze.

35. Z rozhodovací praxe Soudního dvora vyplývá, že v případě rozdílu mezi jazykovými verzemi musí být dotčené ustanovení vykládáno ve svém kontextu a s ohledem na účel právní úpravy, jíž je součástí (srov. rozsudek 30/77, Régina v. P. B.). Pro výklad čl. 8 odst. 2 nařízení Brusel I bis ve světle těchto vodítek je významné, že stejný účel tohoto pravidla sledovala i předchozí právní úprava v čl. 6 odst. 2 Bruselské úmluvy o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Bruselská úmluva“ nebo „Úmluva“) i Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Z judikatury Soudního dvora i bodu 34 preambule nařízení Brusel I bis přitom vyplývá, že v těchto případech lze při výkladu současné právní úpravy vycházet i z judikatury a zdrojů, které se váží k těmto úpravám, s cílem zajistit kontinuitu výkladu.

36. Relevantní zdroj pro nalézání účelu daného ustanovení představuje zpráva k Bruselské úmluvě vypracovaná reportérem komise expertů P. Jenardem, jejíž text slouží jako komentář k této Úmluvě, který mapuje jí sledovaný účel. Relevanci této zprávy pro výklad ustanovení Úmluvy i nařízení dokazují četné odkazy na ni v rozhodovací praxi Soudního dvora. Z této zprávy ve vztahu k nadepsanému ustanovení vyplývá, že při vypracování Úmluvy bylo považováno za vhodné vytvořit samostatné ustanovení pro ručitele a pro jiné třetí osoby. Odpověď na otázku, co se míní řízením s třetí osobou („third party proceedings“), byla vyřešena odkazem na čl. 15 a 16 belgického soudního řádu, jenž je vymezoval jako případy, „v nichž je třetí osoba přibrána jako účastník řízení“.

37. Pokud bychom účel ustanovení čl. 8 odst. 2 nařízení vykládali ve světle Jenardovy zprávy a vztáhli jej na projednávaný případ, domníváme se, že by příslušnost českých soudů nebylo možné na základě tohoto pravidla založit, neboť v řízení o nahrazení souhlasu s vydáním věci z úschovy nevystupuje třetí osoba, nýbrž účastníci původního řízení o úschově.

38. Jiný závěr by však mohl být dosažen v případě, kdy by bylo přistoupeno k odlišnému autonomnímu výkladu tohoto ustanovení. Jak totiž vyplývá z bodu 24 a následujících tohoto usnesení, žaloba na nahrazení souhlasu s vydáním věci z úschovy soudu je incidenčním řízením ve vztahu k řízení o úschově. Je přitom nutno upozornit, že incidenční řízení jsou v řadě jurisdikcí řazena pod obecnější pojem „intervenční žaloba“ tak, jak jej využívá česká jazyková verze nařízení Brusel I bis.

39. S ohledem na uvedené má Nejvyšší soud přetrvávající pochybnosti o tom, zda je třeba čl. 8 odst. 2 nařízení Brusel I bis vykládat v tom smyslu, že na jeho základě lze založit mezinárodní příslušnost soudů k rozhodnutí v incidenčním řízení spočívajícím v žalobě na nahrazení souhlasu s vydáním věci z úschovy soudu, podané jedním z účastníků řízení o úschově, v níž je předmětná věc uložena, proti jinému účastníku tohoto řízení.

40. Zodpovězení předložených předběžných otázek má zásadní dopad na projednávanou věc, neboť může vést ke zcela rozdílným závěrům o mezinárodní příslušnosti českých soudů. První předložená otázka proto dává prostor rozvinout existující judikaturu Soudního dvora v otázce věcné působnosti nařízení Brusel I bis, jde-li o výklad pojmu „věc občanská a obchodní“. Druhá položená předběžná otázka směřuje k objasnění účelu čl. 8 odst. 2 nařízení Brusel I bis, kdy je toto ustanovení formulováno v různých jazykových verzích rozdílně, což vyvolává pochybnosti o správném autonomním výkladu tohoto ustanovení. Bez autoritativního výkladu těchto otázek ze strany Soudního dvora přitom nelze zajistit uniformní interpretaci a aplikaci nařízení Brusel I bis, čímž by byl ohrožen jeden z elementárních cílů tohoto nařízení.

41. Nejvyšší soud, jakožto soud, proti jehož rozhodnutí nelze ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie podat opravný prostředek, proto považuje za nezbytné předložit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžné otázky vymezené v bodě I výroku tohoto usnesení.

Přerušení řízení

S ohledem na položení předběžných otázek přerušil Nejvyšší soud podle § 109 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, řízení v této věci až do rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, neboť bez jejich zodpovězení nelze v řízení pokračovat, a to z důvodu, že není zjevné, zda je dána mezinárodní příslušnost českých soudů k rozhodnutí o věci.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. 6. 2023

JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu

Plný text

23 Cdo 511/2022-363

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobců: 1) I. Č., 2) M. Č., oba zastoupeni Mgr. Květou Pechouškovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovaným: 1) G. Ch. A., 2) G. K., o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 407/2018, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2021, č. j. 5 Co 799/2021-252, takto:

I. V dovolacím řízení se pokračuje. II. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2021, č. j. 5 Co 799/2021-252, a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 4. 2021, č. j. 30 C 407/2018-240, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. 4. 2021, č. j. 30 C 407/2018-240, rozhodl, že se prohlašuje za mezinárodně nepříslušný k projednání a rozhodnutí v této věci (výrok I), a řízení v celém rozsahu zastavil (výrok II). Dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a že žalobcům bude po právní moci usnesení vrácena zaplacená část soudního poplatku (výrok IV).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobci domáhali vydání rozhodnutí, kterým by byl nahrazen projev vůle žalovaných tak, že souhlasí s vydáním blíže specifikovaného vozidla z úschovy soudu žalobcům. Žalobu odůvodnili tím, že žalovaní předmětné vozidlo řádně a v dobré víře koupili dne 19. 8. 2017 v Německu, přičemž k němu obdrželi velký technický průkaz, malý technický průkaz a klíč. Dne 12. 9. 2017 bylo vozidlo zajištěno Policií České republiky a poté uloženo do úschovy Okresního soudu v Českých Budějovicích (sp. zn. 53 Sd 51/2017) s tím, že je předmětem podezření ze spáchání trestného činu krádeže ve Francii. Jako přihlašovatelé jsou v řízení o vydání předmětného automobilu vedeni žalovaní, kteří stejně jako žalobci požádali o jeho vydání z úschovy.

3. Soud prvního stupně se v rámci zkoumání podmínek řízení ve smyslu § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), zabýval otázkou mezinárodní příslušnosti k projednání a rozhodnutí daného sporu. Uvedl, že vzhledem k tomu, že žalovaní jsou státními příslušníky Francie s bydlištěm tamtéž, jedná se o věc s mezinárodním prvkem, přičemž následně postupoval dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“). Soud prvního stupně uzavřel, že jelikož žalovaní mají bydliště ve XY, mohla by být mezinárodní příslušnost tohoto soudu dána pouze podle čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis za situace, pokud by se žalovaní k žalobě vyjádřili, ale nenamítli by mezinárodní nepříslušnost. Vzhledem k tomu, že se žalovaní ve stanovené lhůtě po doručení žaloby nevyjádřili, rozhodl soud prvního stupně o své mezinárodní nepříslušnosti, když podle žádného ustanovení nařízení Brusel I bis jeho příslušnost dána není. S ohledem na to, že nedostatek mezinárodní příslušnosti soudu je neodstranitelnou překážkou řízení, rozhodl soud prvního stupně podle § 104 odst. 1 o. s. ř. o zastavení řízení v celém rozsahu.

4. K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 5. 11. 2021, č. j. 5 Co 799/2021-252, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

5. Odvolací soud uvedl, že v dané věci nelze postupovat jinak než podle nařízení Brusel I bis. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzované věci, v níž je uplatněn nárok na nahrazení projevu vůle žalovaných, jenž je svým charakterem čistě občanskoprávním nárokem, by mohla být příslušnost soudů České republiky založena pouze článkem 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Dle odvolacího soudu za situace, kdy se ani jeden ze žalovaných k věci nevyjádřil nejen ve lhůtě, kterou jim soud stanovil od doručení žaloby, ale ani po jejím uplynutí, není mezinárodní příslušnost soudů České republiky dána a soudu nezbývá než se prohlásit za mezinárodně nepříslušný k projednání a rozhodnutí věci a zastavit řízení.

6. Odvolací soud rovněž konstatoval, že ve věci se jedná o typicky civilní věc, a to žalobu na nahrazení projevu vůle, která spadá svou povahou pod nařízení Brusel I bis, jež má vždy přednost, a nelze jakkoli dovozovat pravomoc českých soudů z ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „zákon o mezinárodním právu soukromém“), jak žalobci činí ve svém odvolání, když užití tohoto obecného předpisu připadá v úvahu pouze v těch případech, kdy neexistuje úprava v evropském právu či v mezinárodní smlouvě. Dodal, že byť chápe obavy žalobců z obtíží, jež by je mohly potkat při uplatňování práva u cizozemského soudu, nemůže ani tento argument v otázce mezinárodní příslušnosti soudu pro ně přivodit příznivější rozhodnutí.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání s tím, že je považují za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř.

8. Dovolatelé namítají, že odvolací soud pochybil při řešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, a to zda je dána mezinárodní příslušnost soudu České republiky v případě řízení o nahrazení projevu vůle, jímž má být nahrazen souhlas žalovaných s vydáním věci z úschovy.

9. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolatelé spatřují v nesprávné aplikaci nařízení Brusel I bis odvolacím soudem a v porušení zásady perpetuatio fori ve smyslu § 11 o. s. ř.

10. Dovolatelé odkazují na ustanovení § 299 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), dle něhož je pro řízení o nahrazení souhlasu podle odst. 1 tohoto ustanovení příslušný soud, u něhož probíhá řízení o úschově. Podle dovolatelů se tak jedná o zvláštní druh řízení, který nevyvěrá z hmotněprávního vztahu mezi žalobci a žalovanými, a proto nelze aplikovat pravidla stanovená v nařízení Brusel I bis pro určení státu, jehož soudy jsou příslušné k projednání a rozhodnutí dané věci. Teleologickým výkladem uvedeného ustanovení lze dovodit, že smyslem a účelem tohoto odstavce byl bezesporu přenos příslušnosti soudu k projednání věci na ten soud, který řízení o úschově vedl. Lze tedy dovodit, že soud přijetím věci do úschovy de facto aproboval svou pravomoc ve věci rozhodnout i v případě řízení o nahrazení projevu vůle.

11. V případě posouzení věci tak, jak to učinily soudy nižšího stupně, by dovolatelé ve věci, ve které je explicitně v ustanovení § 299 z. ř. s. stanovena příslušnost Okresního soudu v Českých Budějovicích, byli nuceni žalovat žalované u jejich obecného soudu ve Francii. Za situace, kdy se jedná o řízení o vydání věci z úschovy, by se žalobci za respektování právního názoru soudu dostali do situace, kdy nelze dle jejich názoru aplikovat kolizní normu Řím I [nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy], která řeší otázku závazkových vztahů, a ani kolizní normu Řím II [nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy], která řeší otázky mimosmluvních vztahů, a je tedy dle názoru dovolatelů jednoznačné, že francouzský soud by dospěl k aplikaci francouzského práva dle pravidla lex fori. V situaci, kdy je českým soudem vedeno řízení o úschově dle českého práva, pak u věci, která se nachází v úschově v České republice, tento český soud uzavírá, že řízení, které je s tímto imanentně spjato a je od něj odvozeno, tj. řízení ve smyslu ustanovení § 299 z. ř. s., má být vedeno ve Francii dle francouzského práva. Dovolatelé uvedené řešení považují za nonsens a za nesprávné procesní řešení situace ze strany soudů nižšího stupně, které je fakticky zbavuje právní ochrany, nehledě na to, že by se tímto řešením opět neúměrně prodloužila celková doba soudního sporu.

12. Dle názoru dovolatelů je pro příslušnost českých soudů rozhodná skutečnost, že věc byla svěřena do úschovy Okresního soudu v Českých Budějovicích ve smyslu ustanovení § 80 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Při respektování zásady perpetuatio fori přitom musí být tato příslušnost dána i pro řízení, jež je od řízení o úschově odvozeno.

13. Dovolatelé uzavírají, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné a proto navrhují, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, příp. aby zrušil též rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

14. Žalovaní se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřili.

III. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobců rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

16. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

17. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

18. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

19. Dovolání je přípustné, když otázka, zda je dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky dle nařízení Brusel I bis v případě řízení o nahrazení projevu vůle, jímž má být nahrazen souhlas žalovaných s vydáním věci zajištěné orgány činnými v trestním řízení z úschovy, nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.

IV. Důvodnost dovolání

20. Dovolací soud usnesením ze dne 7. 6. 2023, č. j. 23 Cdo 511/2022-266, s odkazem na čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie předložil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále též jen „SDEU“) dvě předběžné otázky (výrok I) a řízení přerušil na dobu do rozhodnutí SDEU o těchto předběžných otázkách (výrok II). Konkrétně dovolací soud předložil SDEU následující otázky: 1. Musí být článek 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis vykládán v tom smyslu, že řízení o nahrazení souhlasu žalovaného s vydáním věci z úschovy soudu, jež je řízením incidenčním ve vztahu k řízení o soudní úschově zahájenému uložením věci zajištěné orgány činnými v trestním řízení do této úschovy, spadá pod pojem „věci občanské a obchodní“ ve smyslu uvedeného ustanovení? 2. Pro případ, že bude první otázka zodpovězena kladně, musí být článek 8 odst. 2 nařízení Brusel I bis vykládán v tom smyslu, že žaloba na nahrazení souhlasu s vydáním věci z úschovy soudu, podaná jedním z účastníků řízení o úschově, v níž je předmětná věc uložena, proti jinému účastníku tohoto řízení, představuje žalobu ve smyslu uvedeného ustanovení?

21. Uvedené usnesení dovolací soud odůvodnil tím, že v projednávané věci je nezbytné zodpovědět, zda mají české soudy mezinárodní příslušnost k jejímu rozhodnutí. Spornou se přitom stala otázka, zda je k určení této příslušnosti třeba postupovat dle nařízení Brusel I bis a zda lze na základě jeho pravidel založit příslušnost českých soudů.

22. O předložených předběžných otázkách SDEU rozhodl rozsudkem ze dne 4. 10. 2024, ve věci Mahá, C-494/23.

23. Nejvyšší soud proto předně rozhodl podle § 111 odst. 2 věty druhé o. s. ř. o pokračování v dovolacím řízení, neboť překážka, pro kterou bylo dovolací řízení přerušeno, odpadla.

24. Poté Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Rozhodná vnitrostátní právní úprava

25. Dle § 80 odst. 1 trestního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2023, není-li věci, která byla vydána nebo odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Byla-li věc v mezidobí prodána, s částkou za ni strženou se naloží obdobně podle věty první až třetí. Pokud osoba, která má na věc právo, ji přes opakovanou výzvu nepřevezme, bude věc prodána a částka za ni stržená bude uložena do úschovy soudu; věc bezcenná se zničí.

26. Dle § 80 odst. 3 trestního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2023, rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 činí předseda senátu, v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán. Proti rozhodnutí o vrácení a vydání věci, jakož i o uložení do úschovy je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

27. Dle § 298 odst. 1 z. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2014, předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele.

28. Dle § 299 z. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2014, byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli (odst. 1). Pro řízení o nahrazení souhlasu podle odstavce 1 je příslušný soud, u něhož probíhá řízení o úschově (odst. 2).

29. Dle § 300 z. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2014, přijímá-li soud do úschovy věci v případech stanovených jinými právními předpisy, řídí se ustanoveními příslušného právního předpisu, a není-li jich, ustanoveními § 289 až 302, a to přiměřeně podle povahy úschovy a jejího účelu.

30. Dle § 88 písm. d) o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2014, namísto obecného soudu, popřípadě namísto soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný soud, u něhož probíhá řízení o úschovách, jde-li o rozhodnutí, že ten, kdo odporoval vydání předmětu úschovy žadateli, je povinen s ním souhlasit.

31. Dle § 6 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém, ve znění účinném od 1. 1. 2014, pravomoc českých soudů je dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného.

Rozhodné unijní právo

32. Dle hlavy I Úmluvy ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Bruselská úmluva) se tato úmluva vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu.

33. Dle čl. 1 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, které platilo do 9. 1. 2015 a bylo zrušeno nařízením Brusel I bis, se toto nařízení vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Nevztahuje se zejména na věci daňové, celní a správní.

34. Dle bodu 10 odůvodnění nařízení Brusel I bis oblast působnosti tohoto nařízení by měla zahrnovat všechny hlavní věci spadající do oblasti občanského a obchodního práva kromě určitých přesně stanovených záležitostí, zejména vyživovacích povinností, které by měly být vyloučeny z působnosti tohoto nařízení vzhledem k přijetí nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností.

35. Dle čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I Bis se toto nařízení vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Nevztahuje se zejména na daňové, celní či správní věci ani na odpovědnost státu za jednání a opominutí při výkonu státní moci (acta iure imperii).

36. Dle čl. 26 odst. 1 věty první nařízení Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní.

Rozhodnutí SDEU

37. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 4. 10. 2024, věc Mahá, C-494/23, nejprve shrnul, že podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis vykládán v tom smyslu, že pod pojem „věci občanské a obchodní“ ve smyslu tohoto ustanovení spadá řízení o žalobě na nahrazení souhlasu žalovaného podané v souvislosti s žádostí o vydání věci z úschovy soudu, které je řízením incidenčním ve vztahu k řízení o úschově věci zajištěné orgány činnými v trestním řízení.

38. SDEU poukázal na to, že podle ustálené judikatury platí, že s cílem zajistit v co nejvyšší možné míře rovnost a jednotu práv a povinností vyplývajících z nařízení Brusel I bis pro členské státy a zúčastněné osoby, je třeba pojem „věci občanské a obchodní“ nevykládat jako pouhý odkaz na vnitrostátní právo některého z dotčených států. Tento pojem musí být považován za pojem autonomní, který je nutno vykládat s ohledem na cíle a systém tohoto nařízení, jakož i na obecné zásady vyvozené ze všech vnitrostátních právních řádů (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. května 2020, Rina, C-641/18, EU:C:2020:349, bod 30 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 16. července 2020, Movic a další, C-73/19, EU:C:2020:568, bod 33).

39. I když do působnosti nařízení Brusel I bis mohou spadat určité spory mezi orgánem veřejné správy a osobou soukromého práva, jsou-li předmětem žaloby acta iure gestionis, je tomu jinak, pokud orgán veřejné správy jedná v rámci výkonu veřejné moci (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. října 2021, TOTO a Vianini Lavori, C-581/20, EU:C:2021:808, bod 37 a citovaná judikatura, a ze dne 22. prosince 2022, Eurelec Trading, C-98/22, EU:C:2022:1032, bod 21 a citovaná judikatura). Uplatnění výsad veřejné moci jednou ze stran sporu z důvodu výkonu jejích pravomocí, které jdou nad rámec obecných právních pravidel použitelných na vztahy mezi jednotlivci, totiž takový spor vylučuje z „věcí občanských a obchodních“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis (rozsudky ze dne 6. října 2021, TOTO a Vianini Lavori, C-581/20, EU:C:2021:808, bod 38 a citovaná judikatura, a ze dne 22. prosince 2022, Eurelec Trading, C-98/22, EU:C:2022:1032, bod 22 a citovaná judikatura).

40. Pro účely zjištění, zda určitá věc spadá pod pojem „věci občanské a obchodní“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis, a tedy do působnosti tohoto nařízení, je třeba určit právní vztah existující mezi stranami sporu a jeho předmět, nebo alternativně zkoumat základ podané žaloby a podmínky jejího podání (rozsudky ze dne 6. října 2021, TOTO a Vianini Lavori, C-581/20, EU:C:2021:808, bod 36 a citovaná judikatura, a ze dne 22. prosince 2022, Eurelec Trading, C-98/22, EU:C:2022:1032, bod 23 a citovaná judikatura).

41. V projednávané věci je řízení o žalobě na nahrazení souhlasu s vydáním věci z úschovy soudu řízením, které umožňuje, aby byl chybějící souhlas žalovaného s žádostí o vydání věci z úschovy nahrazen rozhodnutím soudu, a to s cílem určit, jaké osobě má soudní orgán předmět úschovy vydat. Tato žaloba, jejímž základem jsou řízení o zajištění, o němž rozhodly orgány činné v trestním řízení, a řízení o úschově dotčené věci, je nezbytným předpokladem vydání věci z úschovy soudu.

42. Dle SDEU z uvedeného vyplývá, že řízení o nahrazení souhlasu je jak s ohledem na svůj předmět, tak s ohledem na svůj základ neoddělitelně spjato se zajištěním dotčené věci provedeným orgány činnými v trestním řízení a s následným uložením této věci do úschovy, takže jej nelze posuzovat odděleně od těchto řízení. Zajištění věci v rámci trestního řízení a následné uložení této věci do úschovy soudu jsou přitom charakteristickými projevy veřejné moci, a to zejména proto, že orgány činné v trestním řízení o nich rozhodují jednostranně a tato rozhodnutí jsou pro strany sporu závazná. Spor této povahy je totiž následkem uplatnění výsad veřejné moci jednou ze stran sporu z důvodu výkonu jejích pravomocí, které jdou nad rámec obecných právních pravidel použitelných na vztahy mezi jednotlivci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. února 2007, Lechouritou a další, C-292/05, EU:C:2007:102, bod 34). Z toho vyplývá, že jelikož je řízení o žalobě na nahrazení souhlasu řízením, které je incidenční ve vztahu k řízení o soudní úschově věci zajištěné orgány činnými v trestním řízení a předchází vydání této věci z úschovy, je třeba mít za to, že i tato žaloba souvisí s určitým uplatněním výkonu veřejné moci.

43. Uvedený výklad nelze dle SDEU zpochybnit ani tím, že toto předběžné řízení probíhá mezi jednotlivci bez účasti orgánů činných v trestním řízení, že se jedná o řízení, které je svou povahou sporné, a že se jeho průběh řídí ustanoveními civilně-procesních předpisů. K tomu, aby bylo uvedené řízení bez ohledu na povahu příslušných procesních pravidel považováno za řízení vyloučené z působnosti nařízení Brusel I bis, totiž postačuje skutečnost, že postup žadatele o vydání věci z úschovy soudu je důsledkem úkonu, který má svůj původ v aktu veřejné moci. Okolnost, že žaloba je u předkládajícího soudu podána jako žaloba občanskoprávní, neboť směřuje k určení toho, komu má být vydána věc, která byla zajištěna a uložena do úschovy, je v důsledku toho irelevantní (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. února 2007, Lechouritou a další, C-292/05, EU:C:2007:102, bod 41 a citovaná judikatura).

44. SDEU proto dospěl k závěru, že na položenou otázku je třeba odpovědět tak, že čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis musí být vykládán v tom smyslu, že pod pojem „věci občanské a obchodní“ ve smyslu tohoto ustanovení nespadá řízení o žalobě na nahrazení souhlasu žalovaného podané v souvislosti s žádostí o vydání věci z úschovy soudu, které je řízením incidenčním ve vztahu k řízení o úschově věci zajištěné orgány činnými v trestním řízení.

Posouzení v poměrech projednávané věci

45. S ohledem na uvedený závěr SDEU je tedy nutno uzavřít, že předmětné řízení o nahrazení souhlasu s vydáním věci zajištěné orgány činnými v trestním řízení z úschovy soudu nespadá pod pojem „věci občanské a obchodní“ dle čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis, a dané nařízení tak na uvedené řízení není aplikovatelné.

46. Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci se jedná o typicky civilní věc spadající do působnosti nařízení Brusel I bis, přičemž podle uvedeného nařízení mezinárodní příslušnost soudů České republiky není dána, a soudu tak nezbývá než se prohlásit za mezinárodně nepříslušný k projednání a rozhodnutí věci a zastavit řízení, je jeho právní posouzení neúplné, tudíž nesprávné.

47. V dalším řízení se tak bude soud znovu zabývat otázkou mezinárodní příslušnosti soudů České republiky, a to zejména s ohledem na ustanovení § 6 zákona o mezinárodním právu soukromém ve spojení s § 299 odst. 2 z. ř. s.

V. Závěr

48. Jelikož z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není usnesení odvolacího soudu správné, Nejvyšší soud je podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil spolu se závislým výrokem o náhradě nákladů řízení, a protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, se vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil je také a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

49. Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 11. 2024

JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu