23 Cdo 532/2025

Plný text

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně J. I., zastoupené Mgr. Janem Mauricem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, proti žalované Vihorev Development Prague East s.r.o., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Washingtonova 1622/9, identifikační číslo osoby 06038239, zastoupené Mgr. Pavlem Kropáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 667/78, o zaplacení 495 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 277/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2024, č. j. 14 Co 244/2024-223, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 008 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se na žalované (původně) domáhala zaplacení částky 495 000 Kč s příslušenstvím jako slevy z kupní ceny, částky 75 881 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené vadou předmětu koupě a částky 16 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nákladů na vypracování znaleckých posudků. Své nároky žalobkyně odůvodnila tím, že bytová jednotka, kterou koupila od žalované, vykazovala vady spočívající v pokřivené, vlnící se a vrzající plovoucí podlaze ve své podstatné části.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně (svým prvním) rozsudkem ze dne 9. 11. 2021, č. j. 24 C 27/2020-99, zamítl žalobu o zaplacení částky 495 000 Kč s příslušenstvím (výrok I prvního rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu o zaplacení částky 16 000 Kč s příslušenstvím (výrok II prvního rozsudku soudu prvního stupně), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 75 881 Kč s příslušenstvím (výrok III prvního rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV prvního rozsudku soudu prvního stupně).

3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací (prvním) rozsudkem ze dne 27. 5. 2022, č. j. 14 Co 129/2022-138, zrušil první rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a IV a v uvedeném rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu) a ve výroku III první rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II prvního rozsudku odvolacího soudu).

4. Soud prvního stupně následně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 8. 2. 2024, č. j. 24 C 277/2020-190, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 495 000 Kč s příslušenstvím (výrok I druhého rozsudku soudu prvního stupně), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 8 500 Kč s příslušenstvím (výrok II druhého rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 7 500 Kč s příslušenstvím (výrok III druhého rozsudku soudu prvního stupně), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV druhého rozsudku soudu prvního stupně).1.

2. K odvolání žalované odvolací soud napadeným (v pořadí druhým) rozsudkem potvrdil uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a IV (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).

3. Tento rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (výslovně v rozsahu všech výroků) dovoláním, v němž namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil otázky,

i) zda má kupující při uplatnění práva z vadného plnění nárok určit prodávajícímu způsob opravy (přičemž při řešení dané otázky se měl odvolací soud odchýlit od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008),

ii) zda prodávajícímu běží lhůta k odstranění vady v případě, že kupující má předmět koupě u sebe a odmítá jej prodávajícímu předat k opravě (přičemž uvedená otázka podle žalované dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena), a

iii) zda odvolací soud při určování výše přiměřené slevy přihlédl k relevantním okolnostem (při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1207/2023).

5. Spolu s dovoláním žalovaná navrhla také odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť podle jejího názoru by v důsledku jeho výkonu žalované hrozila nenávratná majetková újma a její faktická ekonomická likvidace.

6. Žalobkyně se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů, upozornila, že rozhodnutí odvolacího soudu na žalovanou namítaných otázkách i) a ii) nezávisí, závěry odvolacího soudu ve vztahu k otázce iii) nebyly zjevně nepřiměřené, a proto navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

7. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se zabýval jeho přípustností.

8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Předkládá-li žalovaná dovolacímu soudu otázku (i), zda je kupující při uplatnění práva z vadného plnění oprávněn určit prodávajícímu způsob opravy, patrně přehlíží, že odvolací soud na řešení této otázky napadený rozsudek nezaložil, a proto uvedená otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i na něj navazující judikaturu). Odvolací soud se v projednávané věci nezabýval otázkou, zda je kupující při uplatnění práva z vadného plnění oprávněn určit prodávajícímu způsob provedení opravy, nýbrž vycházel z toho, že žalovanou prosazovanými způsoby opravy nemohlo dojít k opravě vady tak, aby se následně již neprojevila, a proto byly založeny předpoklady pro změnu volby práva žalobkyně z odpovědnosti za vady (srov. body 53 a 54 odůvodnění napadeného rozsudku). Žalovanou v dovolání vymezená právní otázka, jíž je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), se tak s právním posouzením odvolacího soudu ve skutečnosti míjí. 1.

2. Žalovaná v dovolání dále formuluje otázku (ii), zda prodávajícímu běží lhůta k odstranění vady v případě, že kupující má předmět koupě u sebe a odmítá jej prodávajícímu předat k opravě. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů však neplyne, že by žalobkyně odmítala žalované předat předmět koupě k opravě, resp. že by (před změnou své volby práva z vadného plnění) bránila žalované v přístupu či v provádění opravy vadné podlahy. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů žalobkyně umožnila žalované dne 20. 11. 2019 zahájit provedení opravy, a byla to naopak žalovaná, jež „byla značně liknavá, až pasivní, při odstraňování vady takovým způsobem, aby se následně vada již neprojevila“ (srov. bod 54 odůvodnění napadeného rozsudku). Žalovaná tak zakládá svou kritiku právního závěru odvolacího soudu na vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem v souladu s rozhodovací praxi dovolacího soudu, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sama dovolatelka (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, či ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020).

3. Konečně žalovaná namítá (iii), že odvolací soud při posuzování přiměřenosti slevy z kupní ceny nepřihlédl ke všem relevantním okolnostem, a jeho rozhodnutí je proto v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jmenovitě s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1207/2023).

4. V rozsudku ze dne 4. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1207/2023, Nejvyšší soud předně odkázal na dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu, ze které vyplývá, že ustanovení § 2106 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“ (stejně jako § 597 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 – dále jen „obč. zák.“) patří ve způsobu určení přiměřené slevy ze sjednané kupní ceny k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a jež tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4442/2018). I v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 jsou tedy přiměřeně použitelné závěry dosavadní rozhodovací praxe týkající se výkladu § 597 odst. 1 obč. zák., podle kterých musí být při určení částky odpovídající přiměřené slevě z kupní ceny vždy přihlíženo ke konkrétním okolnostem daného případu. Výše slevy z ceny bude záviset především na povaze a rozsahu vad vzhledem k ceně, na snížení funkčních vlastností věci a příp. její estetické hodnoty. Při jejím určení je nutné přihlížet k tomu, jak se vytčená vada projevuje při užívání věci, jak vady omezují či komplikují užívání věci, popř. snižují životnost věci, k dalšímu možnému způsobu a rozsahu užívání věci, k ceně nutných oprav věci (přičemž slevu obvykle nelze ztotožnit pouze s náklady spojenými s odstraněním vad či s hodnotou všech nákladů, které se sám kupující rozhodl vynaložit na odstranění vady) a jiným obdobným hlediskům, přičemž prostřednictvím slevy by měla být vytvořena situace blížící se stavu, kdy by bylo plněno bez vad (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 69/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1317/2021, ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2045/2021, ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4541/2016, či ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2889/2015). 1.

2. Při posouzení, jaká výše slevy z ceny je přiměřená, tj. jaká výše slevy je způsobilá vytvořit situaci blížící se stavu, kdy by bylo plněno bez vad, je však nezbytné mít na zřeteli, že sleva z ceny je jedním z práv z vadného plnění. Proto je při jejím určení nutné vycházet ze smyslu a účelu práv z vadného plnění. Hlavním účelem úpravy práv z vadného plnění je přitom poskytnutí ochrany věřiteli (kupujícímu), který neobdržel smluvně dohodnuté plnění (resp. plnění o smluvně dojednaných parametrech). Účel této úpravy tak tkví především v nápravě poruchy ekvivalence vzájemných plnění, resp. cílí na vyrovnání ekvivalence plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020, uveřejněný pod číslem 98/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jinak řečeno smyslem úpravy práv z vadného plnění (tj. i smyslem poskytnutí přiměřené slevy z ceny) je opětovně docílit rovnovážného stavu mezi plněním smluvních stran (zaplacenou kupní cenou a obdrženou věcí), který byl narušen vadným plněním jedné z nich (prodávajícím), tj. tím, že oproti smluvně předpokládanému stavu ekvivalence plnění (kupující za určitou dohodnutou kupní cenu měl obdržet bezvadné plnění této dohodnuté ceně odpovídající) ve skutečnosti kupující obdržel plnění vadné, a tedy již proto neodpovídající sjednané ceně. Smyslem úpravy práv z vadného plnění není reparace vzniklých škod (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1207/2023; v literatuře obdobně Kolmačka, V. Přiměřené snížení ceny jako prostředek nápravy narušené subjektivní ekvivalence. Právní rozhledy, 2021, č. 13–14, s. 457–468).

3. Přiměřená sleva z kupní ceny proto musí odpovídat takové výši, která v konkrétních poměrech dané věci bude odpovídající míře narušení ekvivalence plnění a bude způsobilá toto narušení narovnat (prostřednictvím snížení ceny). Určení slevy z kupní ceny pouze prostým určením rozdílu hodnoty věci bez vady a hodnoty dodané věci vadné či určením částky odpovídající výši nákladů na opravu vadné věci bez dalšího (bez zohlednění dalších konkrétních okolností věci) takovým požadavkům nedostojí. Přiměřenou výši slevy z kupní ceny nelze relevantně určit bez přihlédnutí k tomu, jakým způsobem vada věci snižuje její použitelnost a možnost užívání, příp. její životnost oproti stavu předpokládanému při uzavření smlouvy (tj. oproti stavu bezvadného plnění, pro který byla sjednána konkrétní kupní cena), zda šlo o prodej věci za obvyklou cenu či za cenu sníženou nebo naopak zvýšenou oproti ceně obvyklé, příp. zda věc po případné opravě bude svým stavem odpovídající stavu předpokládanému při uzavření kupní smlouvy, pro který byla sjednána konkrétní kupní cena apod. Například v případě prodeje věci za cenu nižší či vyšší, než je cena obvyklá, totiž bude při existenci vady věci výše přiměřené slevy způsobilé narovnat ekvivalenci plnění jiná (bude poměrně snížená či zvýšená) než v případě prodeje téže věci se stejnou vadou za cenu odpovídající obvyklé kupní ceně, neboť v obou z těchto případů bude slevou z kupní ceny dorovnávána ztráta jiné sjednané hodnoty plnění. Stejně tak obecně nelze stanovit jako přiměřenou výši slevy z kupní ceny (s přihlédnutím i k hodnotě opravy věci) stejnou částku v případě opravy vadné věci zcela nové, u níž byla očekávána při koupi dlouhá životnost, které může být případnou opravou dosaženo, a v případě věci starší, v době koupě již blíže k hranici své životnosti, u níž případnou opravou oproti stavu očekávanému při koupi dojde k významnému prodloužení životnosti. V druhém z případů by totiž poskytnutím slevy odpovídající nákladům na opravu nedošlo pouze k vyrovnání ekvivalence plnění, ale kupujícímu by se dostalo plnění již nad rámec předpokládaný smlouvou (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1207/2023, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 201/2024).1.

2. Závěr o přiměřenosti slevy z kupní ceny tak vyžaduje komplexní úvahu soudu zohledňující individuální okolnosti případu a požadavek na dosažení ekvivalence plnění. Rozhodnutí o přiměřenosti výše slevy přednostně náleží do rukou soudů nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení zmiňovaných aspektů daného sporu. Dovolací soud může takovou právní otázku učinit předmětem svého přezkumu toliko v případech zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (vedle již opakovaně citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1207/2023 srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3539/2016, či ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1643/2015).

3. Odvolací soud v projednávané věci vycházel mimo jiné z toho, že žalobkyně kupovala předmětnou bytovou jednotku za 9 990 000 Kč s tím, že prošla „kompletní a citlivou rekonstrukcí“, ve skutečnosti v ní však žalovaná pouze nainstalovala nové nášlapné vrstvy podlah bez zásahu do vodorovných konstrukcí. Kupní cena za 1 m² u srovnatelných bytových jednotek v témže domě prodávaných později žalovanou (s podobnými vadami podlahy) byla oproti bytové jednotce prodané žalobkyni o 26 000 Kč nižší, žalobkyně se do bytu nastěhovala dne 15. 5. 2019 a ačkoli vady poprvé reklamovala už dne 23. 5. 2019, žalovaná s opravou podlahy započala až dne 20. 11. 2019. Žalobkyně přitom nemohla bytovou jednotku po dobu opravy vůbec používat. Soudy nižších stupňů přihlédly rovněž k tomu, že vady se projevovaly rovněž esteticky (vadně provedený úřez lamel, ledabylé tmelení) a že měly vliv na užívání bytu, v němž žalobkyně spolu s rodinou uspokojovala svou bytovou potřebu, neboť podlahy vrzaly, prohýbaly se a instalovaný nábytek v důsledku odchylek od rovinnosti podlahy sesedal. Jestliže za daných okolností (a s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně na odstranění vad bytové jednotky sama vynaložila částku 513 999 Kč) odvolací soud dospěl k závěru, že požadovaná sleva z kupní ceny ve výši 495 000 Kč byla slevou přiměřenou (srov. body 56 až 63 odůvodnění napadeného rozsudku), nepovažuje Nejvyšší soud uvedené posouzení v žádném ohledu za zjevně nepřiměřené, a má naopak za to, že je způsobilé docílit v poměrech pojednávané věci opětovně rovnovážného stavu mezi vzájemnými plněními smluvních stran (zaplacenou kupní cenou a obdrženou bytovou jednotkou), jenž byl narušen vadným plněním žalované. Ani uvedená námitka žalované tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.

4. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti výroku I napadeného rozsudku v části, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (co do částky 495 000 Kč s příslušenstvím), podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

5. Dovolací soud dodává, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že dovolání žalované ve skutečnosti nesměřuje proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (co do částky 8 500 Kč s příslušenstvím), neboť v tomto ohledu dovolání neobsahuje jakékoli odůvodnění (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1563/2024). Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání žalované ve skutečnosti nesměřuje ani proti rozhodnutí o nákladech řízení. V uvedeném rozsahu by dovolání ostatně ani nebylo (objektivně) přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

6. K návrhu žalované na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalované na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.1.

2. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).

V Brně dne 29. 4. 2025

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu