Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce Josefa Jaroše, se sídlem v Dolním Městě 265, identifikační číslo osoby 11008679, zastoupeného JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 2167/16, proti žalovanému Petru Kopeckému, se sídlem v Praze 9, Bryksova 762/44, identifikační číslo osoby 12576905, zastoupenému JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem v Praze 10, Počernická 3104/27, o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 62 ECm 10/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2024, č. j. 4 Cmo 112/2023-597, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15 246 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
1. Žalobce se v řízení domáhal zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, jako nároku na vrácení části prostředků, které uhradil žalobci na jeho účet na základě faktur vystavených žalovaným. Tvrdil, že s žalovaným uzavřel v roce 2008 jako objednatel ústní dohodu o provedení zámečnických prací a výrobě a montáži silážních žlabů a hnojiště v Dolním Městě za částku 1 867 110 Kč, avšak žalovaný jako zhotovitel práce podle dohody neprovedl.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 1. 2023, sp. zn. 62 ECm 10/2012-509, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1 000 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobci a státu (výroky pod body II a III).
3. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I ve správném znění, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 1 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 1. 12. 2011 do zaplacení (výrok I), ve výroku pod bodem II jej změnil pouze tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 673 248 Kč; jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II), ve výroku pod bodem III jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit náklady státu ve výši 1 414,50 Kč (výrok III), a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 68 788,50 Kč (výrok IV).
4. Žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) včasně podaným dovoláním, v němž navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba zamítá a žalobce je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení žalovanému a státu, případně aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadený rozsudek závisí na „vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“.
5. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl jako nedůvodné, neboť se žalovanému v hranicích otázek vymezených v dovolání nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení, z něhož odvolací soud vycházel.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobce rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
7. Dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalovaného s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že rozsudek odvolacího soudu je jím napadán fakticky pouze ve výroku o věci samé. Proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům dovolání neobsahuje žádnou argumentaci a žalovaný se domáhá jejich zrušení zjevně pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
8. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“).
11. Těmto požadavkům žalovaný nedostál, pokud v úvodu dovolání uvedl, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, „která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, neboť z celého obsahu dovolání se nepodává žádná konkrétní právní otázka, kterou by žalovaný považoval za dosud judikaturně neřešenou. Z dovolací argumentace je naopak zjevné, že žalovaný spatřoval přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2275/2020 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) a na něj navazujícího usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 3217/20 (jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz), při řešení otázky, kdy jde o změnu žaloby. Měl za to, že žalobce v řízení požadoval stejné plnění (ve stejné výši), avšak na základě postupně se měnících skutkových tvrzení, která nebyla pouze konkretizací původního žalobního tvrzení, ale šlo o nově tvrzený skutkový stav (změnil se skutkový základ). Nesprávné posouzení otázky změny žaloby podle žalovaného pak mělo vliv na nesprávné posouzení jeho námitky promlčení.
12. Uvedená námitka však přípustnost dovolání nezaloží, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
13. Nejvyšší soud ve své judikatuře vychází z toho, že o změnu žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř. jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale mimo jiné také v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (kromě žalovaným citovaného rozhodnutí srovnej též např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, a ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2076/2009). Změnou žaloby není, pokud žalobce odstraňuje vady žaloby nebo doplňuje žalobu o další skutkové okolnosti odůvodňující uplatněný nárok z hlediska hmotněprávního ustanovení dopadajícího na danou věc (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, a ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004). O totožnost skutku jde tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné pod číslem 60/2001 Sb. rozh. obč., ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod číslem 68/2011 Sb. rozh. obč., a ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1171/2014, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 248/99, uveřejněný pod číslem 31/2002 Sb. rozh. obč., a ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 571/2021).
14. V posuzované věci žalobce již od počátku řízení tvrdil, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o provedení zámečnických prací a výrobě a montáži silážních žlabů a hnojiště v Dolním Městě za částku 1 867 110 Kč, kterou žalobce žalovanému zaplatil, avšak žalovaný k provedení díla ani nenastoupil, a žalobce proto požadoval 1 000 000 Kč zpět. V rozsudku přitom odvolací soud vycházel právě z prokázané existence takto tvrzené dohody, z existence úhrad žalobce žalovanému na jím vystavené faktury (za práce) v celkové výši 1 867 110 Kč a ze zjištění, že práce případně poskytnuté žalovaným podle této dohody (byť nebylo žalovaným prokázáno jejich provedení a předání díla) svou hodnotou nepřesahovaly částku 867 110 Kč, kterou žalobce v řízení nepožadoval vrátit, a že další práce, které měl podle dohody provést žalovaný, pro žalobce na základě samostatných smluv provedly třetí osoby, čímž se plnění žalovaného stalo nemožným.
15. Odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího (ale též Ústavního) soudu, pokud za této situace uzavřel, že za změnu žaloby nelze považovat pouze postupně se vyvíjející tvrzení žalobce o tom, proč vlastně částku 1 867 110 Kč žalovanému zaplatil, (jeho zdůvodnění, proč platil žalovanému, pokud práce ve skutečnosti prováděli třetí osoby), neboť stále šlo o úhradu prostředků ve výši sjednané ceny díla (na žalovaným vystavené faktury), byť s případným vědomím žalobce o jejich využití žalovaným pro jinou stavbu (žalobce v žalobě tvrdil, že součásti ústní dohody bylo, že žalobce žalovanému uhradí předem platby, jak si je žalovaný vyúčtuje, později však uvedl, že žalovaný potřeboval finanční prostředky pro jinou stavbu, a proto mu je zaplatil). Skutkový základ žalobního tvrzení (poskytnutí prostředků po předchozím uzavření ústní smlouvy o dílo ve výši dohodnuté ceny díla při následném nerealizování dohodnutého díla žalovaným) se nezměnil, šlo pouze o doplnění skutečností uvedených v žalobě. Žalobce stále opíral požadovaný nárok o v základu tentýž skutkový děj jako v žalobě a totožnost skutku zůstala zachována (srov. též nálezy Ústavního soudu ze den 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16, a ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 543/22).
16. Zpochybňoval-li žalovaný v dovolání věrohodnost tvrzení a výpovědi žalobce a též prezentoval-li vlastní hodnocení výpovědi svědků, z nichž odvolací soud v rámci posouzení skutkového stavu věci vycházel, pak námitky takové povahy nemohou založit přípustnost dovolání. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze v dovolání úspěšně zpochybňovat (srov. například R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
17. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. 4. 2025
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu