Plný text
23 Cdo 558/2025-865
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně RAMISSIO LTD, se sídlem v Londýně, Q 35A Astbury Road, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 09403996, jednající prostřednictvím RAMISSIO LTD, odštěpný závod, se sídlem v Praze 6, Za Hládkovem 973/4, Střešovice, identifikační číslo osoby 04201540, zastoupené Mgr. Adamem Preisslerem, advokátem se sídlem v Dolních Břežanech, V Jezerách 226, proti žalovanému Michalu Karmazínovi, se sídlem v Brně, Mlýnská 326/13, identifikační číslo osoby 70457522, zastoupenému JUDr. Michalem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, o ochranu před nekalou soutěží, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 61/17 Cm 9/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2024, č. j. 4 Cmo 11/2024-815, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 600 do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 10. 2023, č. j. 17 Cm 9/2020-740, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 4. 2024, č. j. 61/17 Cm 9/2020-782, uložil žalovanému povinnost zdržet se do tří dnů od právní moci rozsudku šíření tvrzení a varování tam uvedených, a to bez ohledu na způsob šíření sdělení a na použité médium (výrok I), uložil povinnost žalovanému zaplatit žalobkyni jako přiměřené zadostiučinění částku ve výši 400 000 Kč (výrok II), dále žalobu na uložení povinnosti žalovanému zdržet se šíření tam uvedeného tvrzení zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IV) a vůči státu (výrok V).
2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, V a v části výroku II, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 200 000 Kč (první výrok), ve zbývající části výroku II změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se v této části zamítá (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v rozsahu prvního výroku dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky, zda je porušením práva na spravedlivý proces, pokud soud před uzavřením dokazování eviduje v soudním spise konečné rozhodnutí ve věci obsahující výrokovou část i skutková zjištění a jejich hodnocení. Tato otázka dle dovolatele dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Konkrétně dovolatel namítal, že při nahlížení do spisu v průběhu řízení před soudem prvního stupně přibližně tři měsíce před vydáním rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé spatřil jeho právní zástupce ve spise listinu s názvem „Rozsudek“ a jednalo se o podstatnou část rozsudku soudu prvního stupně v neprospěch žalovaného. Namítal, že soud ovlivnil to, jak účastníci vnímají jeho nestrannost, a také jejich motivaci předkládat soudu důkazní návrhy, když ze spisu bylo zřejmé, že soud má již rozhodnuto před tím, než bylo skončeno dokazování. Rovněž namítal, že postup soudu prvního stupně mohl ovlivnit i samotné hodnocení důkazů, když soud již měl před ukončením dokazování předem připravené rozhodnutí. Dovolatel rovněž považoval za nedostatečné, jak se s touto námitkou vypořádal odvolací soud.
4. Druhá námitka dovolatele se týkala porušení zásady rovnosti účastníků řízení, kterou spatřoval v procesním pochybení soudu při výslechu svědků. Rovněž uvedl, že ani tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolatel namítal, že soud prvního stupně neumožnil, aby byly provedeny důkazy, které žalovaný navrhl k prokázání svých tvrzení, a důkazní návrhy zamítl bez jakéhokoliv racionálního odůvodnění, čímž se odchýlil od judikatury Ústavního soudu, na kterou dovolatel odkázal. Rovněž namítal, že při samotném výslechu svědků nedostali svědci navržení žalovaným možnost vyjádřit se k věci komplexně na rozdíl od svědků navržených protistranou a při výslechu svědků soud nepřípustně a nedůvodně selektoval otázky žalovaného. Dovolatel z výše uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, a navrhla, aby bylo odmítnuto a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.
7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
10. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
11. Dovolání není přípustné.
12. První dovolatelova námitka, zda je porušením práva na spravedlivý proces, pokud soud před uzavřením dokazování eviduje v soudním spise konečné rozhodnutí ve věci obsahující výrokovou část i skutková zjištění a jejich hodnocení, nezaloží přípustnost dovolání.
13. Touto námitkou ve skutečnosti dovolatel neformuluje žádnou právní otázku, na níž by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (tj. otázku, kterou by odvolací soud z hlediska předmětu rozhodování v dovoláním napadeném rozhodnutí řešil a jejíž vyřešení by tak mělo za následek nesprávnost tohoto rozhodnutí z důvodu nesprávného právního posouzení věci), nýbrž překládá dovolacímu soudu námitku vady řízení, tedy vady v činnostech nebo opomenutích odvolacího soudu při provádění jednotlivých úkonů. Námitky týkající se vad řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. samy o sobě založit nemůžou, i kdyby se jednalo o vady, jež (eventuelně) mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a i kdyby se jich odvolací soud skutečně dopustil, a to zcela bez ohledu, jak dovolatel po formální stránce předpoklad přípustnosti svého dovolání formuloval, kupříkladu zda tak učinil gramaticky vzato formou (jedné) věty tázací či nikoli, nebo zda svoji argumentaci nějak „pojmenoval“ (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016, nebo jeho usnesení ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Takovými námitkami se však dovolací soud zabývá až za předpokladu, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v projednávané věci není.
14. Jinak řečeno, ani případné procesní pochybení soudu v průběhu procesu dokazování neznamená, že předmět, o němž odvolací soud v přezkoumávaném rozhodnutí rozhodoval (tedy zda šíření předmětných informací představovalo jednání žalovaného v nekalé soutěži), byl odvolacím soudem posouzen po právní stránce nesprávně, byť se soud svým postupem v průběhu řízení mohl dopustit vady řízení, a to i takové vady, jež (eventuálně) mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
15. K tomu je pak možno navíc doplnit, že z obsahu spisu vyplývá, že koncept založený ve spise neměl povahu konečného rozhodnutí, jak tvrdil dovolatel, neboť z něj bylo zřejmé, že chybí shrnutí několika (dosud neprovedených) výpovědí svědků a rovněž chybí samotné právní hodnocení věci. Postavil-li tak dovolatel svoji námitku na tvrzení, že ve spise bylo před ukončením dokazování založeno konečné rozhodnutí ve věci, vycházel z vlastních tvrzení, které nemají oporu v obsahu spisu. Na uvedené byl dovolatel upozorněn ostatně již odvolacím soudem, který se s totožnou námitkou vypořádal právě s odkazem na to, že ve spise byl založen toliko koncept neúplného rozhodnutí, který nelze považovat za soudní rozhodnutí a nemůže mít žádné procesní účinky.
16. Pokud dovolatel spatřoval ve výše uvedeném porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, ani tato okolnost nemůže založit přípustnost jeho dovolání, neboť pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), a to již proto, že za takto náležitě vymezenou otázku nelze považovat otázku, kterou dovolatel zformuloval na základě vlastního tvrzení nemajícího oporu v obsahu spisu. Stejně tak tímto dovolatel nevymezuje ani tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny, neboť skutečnost, že soud na základě dosud provedeného dokazování sepíše pro vlastní potřebu část konceptu rozhodnutí (který je možno kdykoliv podle vývoje řízení přepracovat, neboť nemá žádné procesní účinky) již v průběhu řízení, nemůže sama o sobě vést k zásahu do práva účastníků na spravedlivý proces v jeho celku mající přesah do ústavněprávní roviny.
17. Druhý okruh dovolacích námitek týkající se tvrzených nedostatků při dokazování rovněž nezaloží přípustnost dovolání, neboť těmito námitkami dovolatel opět uplatňuje vady řízení, tedy pochybení v činnostech nebo opomenutích soudu při provádění jednotlivých úkonů v průběhu dokazování. I pro tento okruh námitek platí závěry uvedené shora.
18. Jde-li o polemiku se samotnými skutkovými zjištěními soudů učiněnými na základě provedeného dokazování, dovolací soud připomíná, že ve svém rozhodování opakovaně vychází z toho, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů jako činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
19. K tomu pak lze doplnit, že skutkové závěry odvolacího soudu, jenž se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, v sobě neobsahují ani žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům, resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem a soudem prvního stupně se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
20. V projednávané věci zjišťování skutkového stavu netrpí ani tzv. opomenutými důkazy, když podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky řízení. O tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). Soudy přitom ve svých rozhodnutích v projednávané věci srozumitelně vyložily, z jakých důvodů neprovedly důkaz výslechem některých z navržených svědků (srov. bod 20 odůvodnění napadeného rozsudku).
21. Dovolatel proto ani druhým okruhem námitek neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když, jak uvedeno již shora, pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání, ani tím dovolatel nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
22. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu